Kam kráčí církev?

Kam kráčí církev – diagnóza doby se jmenuje knížka známého jezuity Medarda Kehla, kterou nyní vydalo nakladatelství CDK v edici Současná světová teologie. (Je o ní také zajímavý rozhovor s Jiřím Hanušem v nedávno vydaném čísle časopisu Protestant.)

Nejdříve bychom měli knížku pochválit proto, že na malé ploše (byť proto nutně útržkovitě) soustřeďuje mnoho filozofických, teologických a sociologických myšlenek, které se vztahují k situaci současného světa a současné – především německé římskokatolické – církve. V češtině navíc v mnoha případech tyto myšlenky nebyly dosud dostatečně uvedeny (například typologie současných katolíků podle K. Gabriela: fundamentalistický katolikální sektor; zdravé, ale vymírající jádro sektoru orientovaného na církevní obec; pasivní sektor skrytého či nejasného křesťanství, kam se řadí „matrikoví“ a polomatrikoví věřící; sektor formální organizace obsahující lidi zaměstnané v církevních institucích; a konečně sektor hnutí, který při vší problematičnosti a sklonům k excesům nabízí asi nejvíce nadějí do budoucnosti).

Pro věřícího čtenáře, který se také trápí svou církví, bude asi nejpodnětnější třetí část, Perspektivy a prognózy. Kehl vede k trpělivé a tolerantní lásce ke společenství křesťanů, lásce, která si je vědoma mnohosti perspektiv a problémů, a proto šetří definitivními soudy a netrpělivými odsudky, ale ani nezůstává uvězněna v pasivitě a zkostnatělosti. Tato část vrcholí citací a parafrází básně Ericha Frieda, která velmi dobře vystihuje Kehlovu duchovní cestu: na každou námitku, na každou výtku se může jako refrén ozvat smiřující a současně motivující: „Je to takové, jaké to je, řekla láska.“

Vlastní téma Kehlovy knihy představuje situace „církve vymírající“. Uvažuje z perspektivy katolického duchovního, který vede na svém působišti těžký ústupový boj, znesnadněný ještě nepochopením a nevstřícností církevních autorit, a přemýšlí, jak rychle tající zbytky křesťanské tradice ještě co nejvíce využít k duchovnímu růstu těch, které lze dosud oslovit, jak rozumně využít zbytky sil, jak se nenechat usmýkat prostorem, který je už příliš velký pro poslední hrstku pravidelných návštěvníků kostela, jak nepodlehnout nostalgii a nevěnovat všechnu energii udržování věcí odsouzených tak či onak ke zkáze.

Vedle věcí jasných a objasňujících však právě zde nacházím i jednu záležitost spornou. Ve snaze neodhánět matrikové věřící, žádající tradiční svátost ve zlomovém okamžiku života (křest nebo sňatek) a současně neznehodnotit svátost tím, že bude udělena lidem žádajícím možná jen pouhý střípek folklóru, navrhuje Kehl vytvořit a vytvářet paralelní liturgické úkony, které by neměly platnost svátosti, byly by „pouhými“ žehnáními, a přitom by mohly uspokojit touhu lidí po rituálním ozvláštnění důležité chvíle.

Samozřejmě, nic proti žehnáním, ale zdá se mi, že jakési „polosvátosti“ by mohly skutečnou svátostnou tradici znehodnotit ještě více. A mohly by vést ke zmatkům, kdy teologicky neškolený účastník by ani nevěděl, jaký úkon se před ním odehrává. Navíc je poněkud pyšné osobovat si právo rozlišit, kdo je hoden skutečné svátosti, kdo se už musí spokojit s přidruženou polosvátostí.

Právě nejposvátnější svátost, eucharistie, je vždy také i hostinou hříšníků. Ježíš podal kousek chleba i tomu, kdo ho zanedlouho měl zapřít. Je hostinou nevědomých, tak jako apoštolové tehdy nevěděli, co je čeká, a jako dodnes východní církev podává eucharistii křtěným kojencům, i když ještě nic nevědí o tom, čeho se jim dostává. A samozřejmě, ani mnozí dospělí příjemci svátostí nemohou dostát přísným požadavkům katechismové výuky. Ale také Ježíš měl raději lidi než katechismy.

Nepovažuji tedy za prvořadé požadovat od komunikantů dobrou znalost katechismu, a dokonce ani hlubokou víru a silnou morálku ne. Stačí trochu dobré vůle a vědomí, že se scházejí na pozvání Ježíšovo. Svátost otevírá člověku dveře, vždy, když není přijata s přímo svatokrádežným úmyslem. A záleží na nás pozvaných, jak blízko přistoupíme.

Častá námitka proti takovému postoji zní, že usiluje o výprodej křesťanství. Mě samotnému se zdá, že jde pouze o výprodej staromódního ideologizování a moralizování. Skutečný výprodej křesťanství totiž je sotva možný, protože opravdové křesťanství se už nyní a vždy nabízí za nulovou cenu: zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme.

JaS