Tu a tam se vyskytují kostely, které používají místo „pravých“ oltářních svící jejich napodobeniny: korpus svíce je z pevného materiálu, na jejím vrcholu se do malého držáku vkládá malá svíčka. K vidění jsou také elektrické obětní svíce: po vhození mince stačí stisknout knoflík – a malá žárovka v podobě plamínku určitý čas „hoří“. Lze toto použít jako znamení?
Benedikcionál v předmluvě k modlitbě žehnání svící říká: „I pro nás, lidi technického věku, jsou svíce znamením radosti a naděje, modlitby a oběti; vidíme v nich sami sebe. Zároveň nám tyto svíce připomínají, že Kristus nazval sám sebe světlem světa a napomíná nás, abychom jako děti světla žili“. Svíce je tedy symbolem Krista a připomíná nám také hořící lampy v rukou prozíravých panen (Mt 5, 1-12). Proto se používají svíce k průvodu před evangeliem, při vstupu nově pokřtěných a prvokomunikantů a proto se asi také umisťují svíce okolo oltáře (svíce na celém oltáři se ostatně umísťují až od 14. století).
Dnes se „na oltář nebo kolem něho postaví alespoň dvě svíce, ale může se používat i čtyř nebo šesti svící. Jestliže slaví mši diecézní biskup, užívá se sedmi svícnů s rozžatými svícemi (pravděpodobně s odvoláním na Zj 1, 12)“ (VPŘM 79). Jsou „znamením, které se vyžaduje pro jednotlivé liturgické úkony z důvodu úcty i slavnostnosti obřadu“ (VPŘM 269). Je tedy třeba, „aby posvátné budovy i věci používané k bohoslužbě byly skutečně důstojné a krásné a aby byly znamením a symbolem vyšších skutečností“ (VPŘM 253). Proto „vybavení kostela má přispívat spíše k vznešené prostotě než k okázalosti. Při výběru výzdoby je třeba se snažit o pravdivost a přičinit se o to, co věřící vzdělává a je v souhlasu s důstojností celého posvátného místa“ (VPŘM 279).
Už tyto výtahy z misálu odpovídají na otázku a pozoruhodnou praxi, která se, jak se zdá, tu i tam vkradla spíše v jiných zemích. Při interpretaci těchto vývodů konstatovala Kongregace pro bohoslužbu již v roce 1974, že existují jasná ustanovení jen pro tzv. „věčné světlo“ před svatostánkem, podle nichž má zde hořet světlo, napájené olejem nebo voskem, a že pro všechny ostatní svíce a pro všechno liturgické náčiní mohou biskupské konference vyhledat vhodný materiál. Dále se ale říká: „Svíce, určené pro liturgické použití, mají být zhotoveny z takového materiálu, který dobře hoří a který dává dobrý plamen, který nekouří, nepáchne a který nešpiní plátna a koberce. Aby bylo dosaženo pravosti věci a zřetelnějšího vyjádření významu světla, nemají být proto používány elektrické svíce.“ Začátkem roku 1968 označili katoličtí biskupové Anglie a Walesu za nepřijatelné používání elektrických „svící“. Biskupové odmítli i olejem naplněné imitace svící, protože – jak uvedli – „liturgická slavnost se musí vyznačovat pravdou a opravdovostí“. Podobné prohlášení vydala před několika lety i liturgická komise biskupské konference USA. Podle něj není pro výrobu svící povolené používání jiného materiálu než vosku. Doslova se říká: „Při slavení mše a při jiných liturgických slavnostech musejí být použity svíce vyrobené z vosku. Dále nemají být v liturgii používány kvůli svému svérázu napodobeniny svící, např. věčná velikonoční svíce. Nemají být používány ani elektrické žárovky. V zájmu pravosti věci a obsahu symbolu je právě tak nanejvýš nevhodné používání tzv. elektrických obětních svící pro účely uctívání.“
K tomu nejspíše není co dodat. Nezbývá než doufat, že podobné prohlášení nebude v německé jazykové oblasti vůbec zapotřebí. Jak můžeme na jedné straně naříkat nad údajným odstraněním znamení v naší obnovené liturgii, když na druhé straně nahrazujeme svá znamení atrapami? Zde také není žádným argumentem poukaz na věk techniky, neboť nikdy předtím nebylo v soukromé oblasti používáno tolik svící jako dnes.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 139-141, přeložil Ondřej Bastl.
Poslední komentáře