Teologie z Jižních Čech

Prohloubení teologicko-filosofického myšlení a úsilí o vytváření dialogického klimatu ve společnosti v duchu křesťanské zvěsti jsou podle prof. Josefa Dolisty cíle Teologické fakulty Jihočeské University. V tomto roce plní fakulta toto své vznešené předsevzetí mimo jiné vydáním sborníku pod názvem Teologické studie. Po sbornících z let 1993 a 1994 se editorské práce tentokrát ujal dr. Tomáš Machula a ze spektra teologických disciplín se pokusil sestavit jakousi mozaiku. Je třeba dodat, že jihočeský tým poskytl prostor i několika hostujícím autorům.

Sborník tvoří tyto studie: Pozitivní výsledky ekumenického dialogu (J. Dolista), Kristus, jediný prostředník stvoření a vykoupení v Kol 1,15-20 (2,8B-10) (L. Heryán), Zážitek a náboženství (M. Kaplánek), Tomáš Akvinský a teorie vlastních jmen (T. Machula), Současné podmínky výuky předmětu náboženství v českobudějovické diecézi (L. Muchová), L. Wittgenstein o náboženství (J. P. Ondok), Teologie kříže a tajemství trpícího člověka (C. V. Pospíšil OFM), Existenciální kořeny Órigenovy eklesiologie (M. C. Putna), Genová technika – etické výzvy vyspělé technologie (H. Renoeckl). Je obtížné na několika řádcích představit a komentovat natolik různorodý materiál, proto se zaměřím pouze na ty studie, které mě nejvíce oslovily a lze je číst z ekumenické perspektivy.

Augsburským Společným prohlášením katolíků a luteránů o ospravedlnění z roku 1999 se zabývá J. Dolista. Autor shrnuje obsah prohlášení a jeho význam pro ekumenické hnutí hodnotí spíše mírně optimisticky. Podotýká, že „dosažený souhlas nevytváří ještě úplnou jednotu mezi jednotlivými církvemi, jedná se o tzv. diferencovaný ekumenický souhlas”. Je to důležitý moment na cestě k jednotě, který však vyžaduje přijetí všemi křesťany. Právě na zpřístupnění prohlášení i lidem bez teologického vzdělání klade autor oprávněný důraz. Škoda, že nenaznačil v tomto směru nějaké možnosti. Práce pokračuje exkursem do dějin reformace a Tridentského koncilu a vrcholí důsledky prohlášení pro současnost. Autor vhodně upozorňuje, že obě strany se shodly na biblickém svědectví o Kristu jako jediném prostředníku spásy a uznaly, že víra a konkrétní život podle ní je podmínkou spásy. V závěru zasazuje téma do širokých souvislostí, které mohou katolíka překvapit, luterána pak potěšit (vždyť s článkem o ospravedlnění v luterské tradici vše ostatní stojí a padá). A ještě poznámku: je neadekvátní používat výrazu ´prohlášení obou církví´, neboť na straně luterské se jedná o Světovou luterskou federaci.

J. Ondok představuje Ludwiga Wittgensteina jako stále inspirujícího filosofa a hledače, který v sobě – podobně jako B. Pascal – spojuje myšlení analytické i existenciální. Wittgenstein neuznával křesťanství jako doktrínu či teorii o lidské duši; pro něj je křesťanství „popisem něčeho, co se aktuálně odehrává v životě člověka. Neboť ´vědomí hříchu´ je reálným jevem a stejně i zoufalství a spása skrze víru”. Křesťanství považuje za životní formu, které může rozumět jen člověk, který tuto životní formu sdílí. Náboženská řeč je potom nesouměřitelná s empirickým jazykem a má vlastní pravidla hry. Autor dobře vystihl Wittgensteinův důraz na existenciální náboženskou praxi a jeho obavy před teologií, kterou považoval za destruktivní pro náboženskou víru. Ačkoliv je zřejmé, že Wittgenstein tvoří v době doznívajícího vědního positivismu, vnímám jeho pojetí náboženství jako aktuální výzvu pro sebedefinování dnešní teologie. Ondokova studie by jistě zasloužila další rozvinutí.

Órigena jako obhájce pravověří, disidenta, reformátora, intelektuála a mnicha rozpoznává M. C. Putna. Práce ukazuje, že tyto ´eklesiologické postoje´ „mají pro dějiny církve a křesťanského myšlení vůbec význam daleko přesahující ony konkrétní děje a kontexty, z nichž se zrodily”. Ze studie skutečně bohaté jen několik ´ochutnávek´: Autor zkoumá motivy a okolnosti Órigenova sporu a biskupem Démétriem a zobecňuje problém na roli křesťanského intelektuála v církvi, polaritu prostých věřících a teologů či teologů a hierarchie. Autoritou v církvi má být podle Órigena ten, kdo je skutečný ´kněz a prorok´, tedy kdo v sobě spojuje autoritu danou sakramentálně, autoritu plynoucí ze znalosti Písma a autoritu podloženou ctnostmi. Zajímavé je dvojí zakotvení Órigenovo: křesťanský učenec je věrný jak církvi, tak své ´akademické obci´. Pluralita vědecká pak může přispívat k pluralitě i v rámci církve a naopak. Realisticky řeší Órigenes své dilema intelektuála v církvi způsobem života, který by mohl být nazván předchůdcem nové formy církevního života – mnišstvím.

Jihočeské Teologické studie jsou jistě osvěžením pro českou teologii a studentům a příznivcům bohosloví je lze bezezbytku doporučit ke kritickému studiu.

Petr Jandejsek