Letní teologická škola ve Velké Británii - Living Theology

Za podpory mnoha dobrých lidí se nám, třem studentům Institutu ekumenických studií v Praze, podařilo účastnit se ve dnech 26. 7. - 1. 8. 1997 letní teologické školy Living Theology ve Velké Británii. Akce je pravidelně (cca posledních 30 let) pořádána jezuitským řádem pro vzdělávání laiků. Toto vyprávění by se chtělo podělit o některé zážitky. Chtělo by být také poděkováním těm, kdo nám umožnili účast.

Cesta

Vypadala přesně jako všechny dlouhé cesty. Snad až na to, že britští řidiči autobusů jsou tak o 500 % milejší než ti naši. Někde skoro u cíle jsme seděli v nádražní hale v Chelmsfordu. Podle mapy jsme si představovali Chelmsford jako méně významné městečko Essexu. Tak moc jsme se nepletli. Jen s tím, že v Anglii mají méně významná městečka přibližně rozlohu Brna. Venku se předvádělo pravé anglické počasí - lilo. Seděli jsme tedy na lavičce a tvářili se přiměřeně povětrnostním podmínkám. Kolem vdokola se shromažďovali lidé staršího a důstojného věku (ale s důstojností to nepřeháněli). Srdečně se navzájem zdravili. Pomalu nám docházelo, že pravděpodobně jedou na stejnou akci jako my. S pobavením jsme si říkali, že jsme zvědaví, jak jim ta teologie půjde. O týden později jsme měli čerstvou zkušenost, že jim teologie nejen šla, ale že by byli s to „strčit do kapsy" leckterého průměrného českého studenta teologie (nás nevyjímaje).

New Hall

Bylo to první .živé" setkání s anglickou výběrovou internátní školou. Správní Češi o jejich existenci jakési představy mají, protože reálie o Anglii čerpali z Christieové, Sandersové, Kiplinga a Cronina. Ale vidět na vlastní oči a dokonce v něčem takovém bydlet - to už je jiná. Tak tedy. . . anglická výběrová internátní střední škola (a tedy i New Hall) vypadá přesně tak, jak si ji představujeme. Historická budova s bludištěm chodeb, v pozadí přistavené nové internáty ve stylu, který se se staršími stavbami nejen snáší, ale i doplňuje, pověstný anglický trávník, staré stromy, příjezdová cesta lemovaná alejí starých lip a do nejbližší vesnice přes míli. Pokud jsme měli šanci nahlédnout do učeben, připadali jsme si trochu jako ve snu. Průměrný český učitel je sice v rámci studia drezůrován mít ponětí o tom, jaké vybavení a pomůcky by k tomu kterému předmětu byly ideální. Ale žádný český učitel (až na výjimky) neviděl školu, na které by to bylo normální (pro všechny předměty, prosím).

Škola je vzorně vedena řádovými sestrami - Strážkyněmi Božího hrobu, které se různým putováním dostaly až do tohoto kouta Anglie. Vlasta je láskyplně přejmenovala na „Hrobkyně", což od ní bylo výrazem nejvyšších sympatií.

Teologie

Na tomto letním teologickém podniku se sešlo asi 130 až 150 lidí. Věkové kategorie různé. Trochu podivuhodné bylo, že věkový průměr přednášejících byl asi poloviční vzhledem k věkovému průměru posluchačů. Ale vzhledem k úrovni přednášek to nebylo nijak na závadu. Neměli jsme, žel, osobní zkušenost se všemi bloky přednášek. V době, kdy jsme se hlásili, byla již některá aktuální témata beznadějně obsazena. Navíc jsme byli jen tři a témat v každém bloku bylo šest. Pro první přednáškový blok byla na výběr témata: Dějiny eucharistie, Úvod do teologického myšlení z ekumenické perspektivy, Živá tradice církve - od Nicey do 2. vatikánského koncilu, Etika mezilidských vztahů, Téma vykoupení v současné filmové tvorbě, Duch svatý a církev; pro druhý: Historický Ježíš a Kristus víry, Důkazy Boží existence, Markovo evangelium - interpretace z hlediska spirituální teologie, Úvod do knihy Zjevení, Teologie práce, Úvod do myšlení René Girarda.

Naše (částečná) zkušenost s přednáškami však vypovídala o pečlivém výběru i přípravě lektorů. Pokud jde o úroveň, tak studenti Institutu ekumenických studií měli sem tam nepatrný náskok v oblasti teorie. O trochu větším předstihu by se dalo mluvit snad v oblasti praktických problémů, které u nás byly žhavě diskutovány v době totality.

Pokud jde o účastníky, nedají se nazvat s čistým svědomím posluchači. Přednáškám pozorně naslouchali, ale tím jejich zájem nekončil. Diskuse (často pokračující i vymezený přednáškový čas) byly normálním jevem. O teologii se tu navíc nespekulovalo pro vědu samu. Lidé přinášeli své vlastní postřehy a zkušenosti, hledali souvislosti pro své životy, životy svých rodin i společenství. Pokoušeli se odpovědět na otázky, které nebyly akademické, ale vzaté přímo ze života. Proti našemu prostředí však byly diskuse ukázněnější. Nejevily se jako boj, v kterém je nutno potřít názor protivníka (a pokud možno ho obrátit i na názor pravý). Byly sdílením se, společným hledáním cesty dál. Na obou stranách bylo vždy patrné úsilí dobrat se něčeho pozitivního. Názor každého byl brán vážně. S lítostí jsme pomysleli na to, že toto je zřejmě jeden z plodů dlouhé výchovy k demokracii. Trochu skepticky jsme se pokoušeli počítat, kdy by se toto jednání mohlo stát normou i v našich krajích.

Lidé

Lidé na Living Theology byli nejrůznější co do povolání, demonimační příslušnosti (sice převažovali katolíci, ale potkávali jsme i příslušníky jiných denominací), věku (převažovali ti starší), zájmů a vzdělání. Bez výjimky však milí. K nám - exotickým hostům - byli milí zvlášť. Jejich otázky, které se týkaly nás samých, politické i náboženské situace u nás, jsme vnímali méně jako zdvořilostní konverzaci a daleko víc jako skutečný zájem, vedený úsilím pochopit. A co víc - pomoci. A co úplně nejvíc - touhou a ochotou sdílet své zkušenosti a naučit se něco i od nás. Až nás to zaráželo - co bychom mohli my, malí čeští lidičkové, věkem mezi těmi nejmladšími, dát lidem kolem nás? Vždyť převažující zkušeností průměrného českého křesťana je pasivita (pokud nehodlá riskovat příliš mnoho problémů). A tady jsme zažívali skrze zájem i vstřícnost a svobodu těchto lidí. Svobodu, která měla až uzdravující radostný rozměr. Svobodu, která byla v úzkém vztahu s přijetím druhého.

Ještě jedna věc pro nás byla nová a trochu překvapivá. Účast lidí s handicapem. Jejich plná integrace je ve společnosti jako je tato zcela samozřejmá. A vlastně je těžké psát o nich jako o lidech s handicapem. Protože to byli lidé, kteří sice měli své tělesné problémy a omezení, ale ve skutečnosti jsme se málokdy setkali s tak zralými osobnostmi. Spíš máme my co děkovat jim za to, jakým způsobem nás obohatili.

Závěr

Ani jsme se nestačili pořádně rozhlédnout a týden přednášek, diskusí, modliteb a krásných lidských setkání uběhl. Když jsme se rozjížděli do různých koutů Británie, bylo nám, Čechům, trochu smutno. Ale někde v koutku duše doutná naděje, že třeba bude jednou znovu možné letní školu navštívit.

Darina Píchová, Vlasta Lišková, Jan Kirschner