Za
podpory mnoha dobrých lidí se nám, třem studentům Institutu ekumenických studií
v Praze, podařilo účastnit se ve dnech 26. 7. - 1. 8. 1997 letní teologické
školy Living Theology ve Velké Británii. Akce je pravidelně (cca posledních 30
let) pořádána jezuitským řádem pro vzdělávání laiků. Toto vyprávění by se
chtělo podělit o některé zážitky. Chtělo by být také poděkováním těm, kdo nám
umožnili účast.
Cesta
Vypadala
přesně jako všechny dlouhé cesty. Snad až na to, že britští řidiči autobusů
jsou tak o 500 % milejší než ti naši. Někde skoro u cíle jsme seděli v nádražní
hale v Chelmsfordu. Podle mapy jsme si představovali Chelmsford jako méně
významné městečko Essexu. Tak moc jsme se nepletli. Jen s tím, že v Anglii mají
méně významná městečka přibližně rozlohu Brna. Venku se předvádělo pravé
anglické počasí - lilo. Seděli jsme tedy na lavičce a tvářili se přiměřeně
povětrnostním podmínkám. Kolem vdokola se shromažďovali lidé staršího a
důstojného věku (ale s důstojností to nepřeháněli). Srdečně se navzájem
zdravili. Pomalu nám docházelo, že pravděpodobně jedou na stejnou akci jako my.
S pobavením jsme si říkali, že jsme zvědaví, jak jim ta teologie půjde. O týden
později jsme měli čerstvou zkušenost, že jim teologie nejen šla, ale že by byli
s to „strčit do kapsy" leckterého průměrného českého studenta teologie (nás
nevyjímaje).
New
Hall
Bylo
to první .živé" setkání s anglickou výběrovou internátní školou. Správní Češi o
jejich existenci jakési představy mají, protože reálie o Anglii čerpali z
Christieové, Sandersové, Kiplinga a Cronina. Ale vidět na vlastní oči a dokonce
v něčem takovém bydlet - to už je jiná. Tak tedy. . . anglická
výběrová internátní střední škola (a tedy i New Hall) vypadá přesně tak, jak si
ji představujeme. Historická budova s bludištěm chodeb, v pozadí přistavené
nové internáty ve stylu, který se se staršími stavbami nejen snáší, ale i
doplňuje, pověstný anglický trávník, staré stromy, příjezdová cesta lemovaná
alejí starých lip a do nejbližší vesnice přes míli. Pokud jsme měli šanci
nahlédnout do učeben, připadali jsme si trochu jako ve snu. Průměrný český
učitel je sice v rámci studia drezůrován mít ponětí o tom, jaké vybavení a
pomůcky by k tomu kterému předmětu byly ideální. Ale žádný český učitel (až na
výjimky) neviděl školu, na které by to bylo normální (pro všechny předměty,
prosím).
Škola
je vzorně vedena řádovými sestrami - Strážkyněmi Božího hrobu, které se různým
putováním dostaly až do tohoto kouta Anglie. Vlasta je láskyplně přejmenovala
na „Hrobkyně", což od ní bylo výrazem nejvyšších sympatií.
Teologie
Na
tomto letním teologickém podniku se sešlo asi 130 až 150 lidí. Věkové kategorie
různé. Trochu podivuhodné bylo, že věkový průměr přednášejících byl asi
poloviční vzhledem k věkovému průměru posluchačů. Ale vzhledem k úrovni
přednášek to nebylo nijak na závadu. Neměli jsme, žel, osobní zkušenost se
všemi bloky přednášek. V době, kdy jsme se hlásili, byla již některá aktuální
témata beznadějně obsazena. Navíc jsme byli jen tři a témat v každém bloku bylo
šest. Pro první přednáškový blok byla na výběr témata: Dějiny
eucharistie, Úvod do teologického myšlení z
ekumenické perspektivy, Živá tradice církve -
od Nicey do 2. vatikánského koncilu, Etika
mezilidských vztahů, Téma vykoupení v
současné filmové tvorbě, Duch svatý a církev;
pro druhý: Historický Ježíš a Kristus víry,
Důkazy Boží existence, Markovo
evangelium - interpretace z hlediska spirituální teologie,
Úvod do knihy Zjevení, Teologie
práce, Úvod do myšlení René Girarda.
Naše
(částečná) zkušenost s přednáškami však vypovídala o pečlivém výběru i přípravě
lektorů. Pokud jde o úroveň, tak studenti Institutu ekumenických studií měli
sem tam nepatrný náskok v oblasti teorie. O trochu větším předstihu by se dalo
mluvit snad v oblasti praktických problémů, které u nás byly žhavě diskutovány
v době totality.
Pokud
jde o účastníky, nedají se nazvat s čistým svědomím posluchači. Přednáškám
pozorně naslouchali, ale tím jejich zájem nekončil. Diskuse (často pokračující
i vymezený přednáškový čas) byly normálním jevem. O teologii se tu navíc
nespekulovalo pro vědu samu. Lidé přinášeli své vlastní postřehy a zkušenosti,
hledali souvislosti pro své životy, životy svých rodin i společenství.
Pokoušeli se odpovědět na otázky, které nebyly akademické, ale vzaté přímo ze
života. Proti našemu prostředí však byly diskuse ukázněnější. Nejevily se jako
boj, v kterém je nutno potřít názor protivníka (a pokud možno ho obrátit i na
názor pravý). Byly sdílením se, společným hledáním cesty dál. Na obou stranách
bylo vždy patrné úsilí dobrat se něčeho pozitivního. Názor každého byl brán
vážně. S lítostí jsme pomysleli na to, že toto je zřejmě jeden z plodů dlouhé
výchovy k demokracii. Trochu skepticky jsme se pokoušeli počítat, kdy by se
toto jednání mohlo stát normou i v našich krajích.
Lidé
Lidé
na Living Theology byli nejrůznější co do povolání, demonimační příslušnosti (sice
převažovali katolíci, ale potkávali jsme i příslušníky jiných denominací), věku
(převažovali ti starší), zájmů a vzdělání. Bez výjimky však milí. K nám -
exotickým hostům - byli milí zvlášť. Jejich otázky, které se týkaly nás samých,
politické i náboženské situace u nás, jsme vnímali méně jako zdvořilostní
konverzaci a daleko víc jako skutečný zájem, vedený úsilím pochopit. A co víc -
pomoci. A co úplně nejvíc - touhou a ochotou sdílet své zkušenosti a naučit se
něco i od nás. Až nás to zaráželo - co bychom mohli my, malí čeští lidičkové,
věkem mezi těmi nejmladšími, dát lidem kolem nás? Vždyť převažující zkušeností
průměrného českého křesťana je pasivita (pokud nehodlá riskovat příliš mnoho
problémů). A tady jsme zažívali skrze zájem i vstřícnost a svobodu těchto lidí.
Svobodu, která měla až uzdravující radostný rozměr. Svobodu, která byla v úzkém
vztahu s přijetím druhého.
Ještě
jedna věc pro nás byla nová a trochu překvapivá. Účast lidí s handicapem. Jejich
plná integrace je ve společnosti jako je tato zcela samozřejmá. A vlastně je
těžké psát o nich jako o lidech s handicapem. Protože to byli lidé, kteří sice
měli své tělesné problémy a omezení, ale ve skutečnosti jsme se málokdy setkali
s tak zralými osobnostmi. Spíš máme my co děkovat jim za to, jakým způsobem nás
obohatili.
Závěr
Ani
jsme se nestačili pořádně rozhlédnout a týden přednášek, diskusí, modliteb a
krásných lidských setkání uběhl. Když jsme se rozjížděli do různých koutů
Británie, bylo nám, Čechům, trochu smutno. Ale někde v koutku duše doutná
naděje, že třeba bude jednou znovu možné letní školu navštívit.
Darina
Píchová, Vlasta Lišková, Jan Kirschner
Poslední komentáře