K internátní výchově místy patřilo
i sexuální zneužívání. Jeden svědek například popsal, jak
jeho a ostatní chlapce vytáhli z postelí; museli pak chodit kolem
dokola nazí a řeholníci je bili rákoskami po penisech. A děti
neměly zastání: Dívka, která si vychovatelkám v řeholních
hábitech stěžovala, že ji obtěžoval laický pomocník, byla prý
za to svlečena donaha a čtyři jeptišky ji zmrskaly, aby z ní
„vyhnaly čerta".
Ale život byl těžký i jinak. Děti
byly vychovateli bity, někdy i těžce mláceny; trápeny hladem,
zimou a nedostatečnou hygienou; byly také nuceny otrocky pracovat -
kdo nevyrobil předepsanou denní dávku růženců, byl potrestán.
Stížnosti se zametaly pod koberec, řeholníci i biskupové se v
nejkřiklavějších případech obvykle zmohli jen na to, že
pachatele přemístili do jiné školy, kde mohl pokračovat ve
„vychovatelské práci" stejným způsobem.
Středověk? Devatenácté století?
Nikoli, tak líčí život v mnoha irských církevních školách a
internátech právě vydaná zpráva vyšetřovací komise, která se
zabývá časovým úsekem až do devadesátých let dvacátého
století. Oběti i pachatelé jsou tu ještě s námi, ti první
budou po irské katolické církvi možná požadovat tučné
odškodné, o ty druhé se snad bude zajímat policie.
Jistě, k přehmatům i zločinům
jednotlivců dochází vždy a všude. Pedofilové se rádi ucházejí
o místa vychovatelů, pro nadřízené bývá nejjednodušší
zavřít oči, a když se pak v ložnicích zhasne, může zavládnout
zákon džungle. Důležité však je, že v tomto případě nejde
pouze o ojedinělá selhání. Zpráva Ryanovy komise, uveřejněná
20. května, ukazuje, že špatné bylo celé odvětví - dokazuje
to jak ohromný rozsah obvinění, tak i zcela nedostatečné
postupy, jimiž postižené instituce na problémy reagovaly.
„Samotný rozsah a dlouhé trvání tohoto trápení bezbranných
dětí - přes 800 známých pachatelů ve více než 200
katolických institucích během 35 let - sám o sobě dokazuje, že
nešlo o dílo náhody nebo příležitosti, ale o systémový
problém. Zneužívání nebylo selháním systému. Byl to sám
systém," napsal o tom deník The Irish Times.
U nás se církev již naštěstí
netěší tak přehnané vážnosti, aby i státní inspektoři léta
přivírali oči před nepravostmi, jako se to dělo v Irsku. Také
tu nemáme tolik církevních škol, a tím spíš internátních.
Přesto bychom měli číst pozorně. Některé z rysů katolicismu,
které se v případu negativně projevily, jsou v něm totiž hojně
přítomné i u nás:
-
autoritativní řízení bez
zpětných vazeb, ať paternalistické či odosobněné;
-
nesebekritičnost a nepřipouštění
kritiky, živná půda nekompetence;
-
tajnůstkářství, klikaření a
řeholní či jiná ghetta, ba vnitrocírkevní sekty;
-
masivně institucionalizovaný
celibát, který na Západě zvolna přestává být přitažlivý
pro kohokoli vyjma pedofilů a jiných osob s netypickou sexualitou.
I když nám někteří katoličtí
ideologové namlouvají opak, není žádný z těchto rysů
nezbytnou součástí křesťanství. Ve skutečnosti by křesťanství
bez těchto rysů bylo křesťanstvím lepším. Náš časopis to
vytrvale připomíná a události jako tato dokazují, že nejde o
umíněnost hrstky rebelantů, ale o naléhavou potřebu.
Toto číslo Getseman přináší mimo
jiné kritický komentář o Benediktu XVI. z pera Karla Schlemmera a
Joachima Franka nebo historickou esej Liturgie a ekumenické hnutí
od Johna St. H. Gibauta a Davida R. Holetona. Úvaha Jaroslava
Vokouna Ekumenická teologie před výzvou kulturní antropologie je
o knize, kterou Jaroslav právě překládá, a díky jeho eseji se
už těším, až si budu moci výsledek jeho práce přečíst.
Poslední komentáře