Kniha nedávno zesnulého evangelického
teologa Jana Hellera (1925-2008) Na čem mi záleží
obsahuje přepisy řady rozhlasových rozhovorů, které především
na biblická témata s autorem vedl Petr Vaďura; ten také publikaci
připravil k vydání v nakladatelství Vyšehrad. Významný
evangelický religionista a starozákonník Jan Heller rozhovory
připravoval v posledním období svého života, kdy už pro nemoc
a stáří přestal s vědeckou a pedagogickou činností. Rozhovory
dokazují, že však neustal se snahou evangelizační a pastorační.
Jako by i v té smutnější části života se dokázal řídit
výrokem, kterým uzavřel jeden z rozhovorů: Dívej se výš - a
neztrať naději!
Na ukázku dva citáty, které mě
zaujaly. První je o církvi (s. 283-4):
Nedávno se mě přátelé na
fakultě ptali, jak to bude podle mě dál s církví. Moje odpověď
je nadšením nenaplnila: „Mě budoucnost církve zase tak moc
nezajímá." Ptali se mě: „Tak co tě tedy zajímá?"
„Budoucnost - království Boží." Na to řekli: „Ty jsi
starý apokalyptik, to my o tobě víme." Mně se ale skutečně
zdá, že církve jsou tu proto, aby zvěstovaly Boží království
a aby se radovaly z toho, že se toto království blíží. Jsem
přesvědčen, že všude tam, kde Boží království
institucionalizují, se ho už vlastně vzdali. Podstatné je přeci
vedení Duchem a Duch svatý je láska, nikoli organizace. Ano, tato
láska může vytvářet i organizace, ale od případu k případu -
ad hoc. Já jsem rád, že máme církevní sbory, ve kterých se
můžeme scházet. Ale scházíme se v nich kvůli božímu
království, ne? A protože jsem na církevní půdě zažil
lecjaké nepěkné instituční výlevy, jsem na ně skoro až
alergizován. Mou velikou touhou proto je, abychom se otevírali
Duchu svatému a ne abychom si udělali nějaký koncept budoucnosti,
za kterým hlava nehlava půjdeme. Naše koncepty si musíme nechat
Duchem svatým proškrtávat, protože on z nás možná chce učinit
nástroje takové koncepce, jakou bychom si ani ve snu nedokázali
představit. V této koncepci však zcela jistě hraje velikou roli
tolerance. Tím nemyslím výprodej křesťanství, ale projev lásky.
Když se budu snažit někoho, kdo má jiný názor než já (a třeba
je to i muslim), přehádat, budu se mu vzdalovat. Když se ho ale
pokusím nějakým způsobem potkat v lásce, naplním snad trošku
to, k čemu vybízel apoštol Pavel v Římanům 12: „Nedej se
přemoci zlému, ale přemáhej dobrem zlé."
Druhá ukázka je ze závěrečné
úvahy Na čem mi záleží (s. 305-6):
Musím přiznat, že mne netěší
rozhovory s těmi, kdo si programově redukovali život na čirý
horizontalismus, případně propadli iluzi, že už jsou tak
pevnými vlastníky pravdy, že je mínění druhých lidí
vůbec nemusí zajímat. Já se naopak cítím blízko všem upřímným
hledačům, zatímco od těch, kterým se někdy říká beati
posidentes (šťastní vlastníci) jsem velmi daleko. Jsem si ovšem
vědom toho, že mě dosti hluboce poznamenala má dlouholetá práce
s Písmem, přesněji řečeno se Starým zákonem.
Na čem mi záleží na tomto poli?
Především na tom, co jsem se naučil už u svého učitele
profesora Daňka - bedlivě rozeznávat Písmo a Slovo. Přestože
je Písmo kniha psaná z Božího popudu, z víry a k víře, jejími
autory jsou lidé - a to lidé určité doby. Stejně tak adresáty
jsou lidé určité doby. Do této doby musíme výpovědi Písma
jakoby zpětně zasadit, máme-li rozumět tomu, co chtěl pisatel
říci. Proto naši pozornost nemá svazovat slovní znění textu,
ale záměr, intence výpovědi. Z tohoto důvodu mohu bez rozpaků
přijímat novodobé historickokritické rozbory Písma, které však
koriguji v tom, v čem často uváznou na půli cesty: autoři
rozeberou třeba i dosti poučeně a důkladně historické okolnosti
a jazykový tvar textu, ale nepoloží si už existenciální otázky,
které text vyvolává. Proto se většinou nedoberou vlastního
poselství, samotného teologického záměru analyzované výpovědi.
Naproti tomu Slovo je vždy živé, aktuální a je dílem Ducha. Při
výkladu Písma je tedy třeba pracovat tak, aby se nám co možná
nejvíc a nejčastěji stávalo oslovením, tedy živým a bytostným
Slovem. K tomu je samozřejmě třeba pomoci Ducha svatého.
Dostali jsme se ke druhé souborné
otázce: Oč mi jde v poselství Písma? Co jsem z něho vyposlechl?
Odpověď na tuto ústřední otázku jsem si samozřejmě v různých
dobách svého života formuloval nebo vyjadřoval různým způsobem,
přesto však mohu říci, že mi vždycky šlo vlastně o totéž.
Řeknu to zkratkou svého stáří: Jde mi o to, aby Bůh jednal
skrze nás a aby to byl Bůh živý. Tedy ne abychom my jednali
svémocně, autokrativně, byť takzvaně „ve jménu Božím",
čímž bychom si vlastně Pána Boha zapřahali do svého vozíčku.
Něco z toho jsem se asi naučil kdysi u svého učitele profesora
Bartha v Basileji. Začíná to samozřejmě u Písma: jde především
o to, aby lidé dokázali zaslechnout, co říká Bůh. To ovšem
musí přestat okouzleně naslouchat tomu, co jim zní z jejich
nitra. Dokonce i mnozí křesťané jsou jako Pýthie na třínožce:
omámeni parami stoupajícími z hlubin (často i z hlubin jejich
domnělé zbožnosti). S vnímáním biblického poselství je to ale
přesně naopak: kdo se Bohu otevírá a dokáže při tom ukáznit
své nároky, smí čas od času zakusit, že Bůh přichází a
jedná - samozřejmě mocí slova a Ducha. To znamená, že Bůh
vstupuje do našeho pokořeného nitra, do našich stavů a leckdy i
situací, v nichž bychom to nejméně čekali a ve kterých na to
nejsme ani připraveni. Je to jako v Izajášovi 55,11: „Tak
tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí
se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k
čemu jsem je poslal." A tu jsme u Ježíšovy metody:
jedná se o cestu nápravy jdoucí zevnitř ven. V Božím království
nelze používat opačný postup: z venku dovnitř, cestu donucování
a násilí. Tento důležitý poznatek máme zakotvený i v naší
duchovní tradici, stačí vzpomenout na Chelčického nebo
Komenského. Ten to nechal napsat na titulní stránku svého
slavného díla Orbis Pictus: „Všecko volně ať plyne, buď
násilí vzdáleno věcem." V bibli to říká Hospodin skrze
Zacharjáše (4,6): „Ne mocí
ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů..."
...půjde Boží dílo kupředu. Není třeba žádného křečovitého
moralizovaní, žádných asketických výkonů, kterými chceme
často (a většinou nevědomky) Ducha nahrazovat. Stačí Pánu Bohu
odevzdávat vše - tedy i sama sebe se svými představami a
nároky, většinou velmi nemoudrými, na nichž však podvědomě
velmi lpíme. Bůh k nám přišel v Kristu a přichází za námi do
naší bídy tak neuvěřitelně blízko, že si to ani neumíme
představit. Takto blízko je nám i ve chvílích, kdy pochybujeme a
klopýtáme, kdy nás dokonce napadá, zda nese jméno Immanuel (což
znamená „s námi Bůh") právem. Kristus je s námi, ačkoli my
ho nevidíme. Jde s námi vším naším hledáním a klopýtáním,
bolestmi, trápením i umíráním až do konce. On sám, nikoli
nicota či zmar má poslední slovo nad naším životem, světem i
vesmírem. Jenom mu to poslední slovo nesmíme trhat z úst nebo je
chtít vyměňovat za něco, co by nám přece jen vposledku dodalo
kýžené sebepotvrzení. Každé sebepotvrzení (rozumějme: ve
spirituální rovině) je - alespoň jak tomu rozumím - opakem
sebeodevzdání, opakem Kristovy cesty.
JaS
Poslední komentáře