Liturgie a ekumenické hnutí

John St. H. Gibaut a David R. Holeton

Otázky týkající se liturgie jsou na pořadu jednání ekumenického hnutí od jeho počátků. Avšak bylo tomu teprve v polovině dvacátého století, kdy se bohoslužba stala spíše cestou k jednotě nežli překážkou a pramenem rozdělení. Rostoucí konsens mezi liturgickými odborníky o pluralistickém původu křesťanské bohoslužby a zavržení dalšího hledání jediné formy „apoštolské" liturgie, šíření se liturgického hnutí mezi církvemi a dalekosáhlá reforma liturgických textů vedly k rostoucí ekumenické konvergenci, tj. sbližování v liturgii a k uvědomění si, že bohoslužba musí nyní hrát hlavní roli v ekumenickém hnutí.

I. Lausanne (1927), Edinburgh (1937)

V rámci širších ekumenických diskuzí směřovaly otázky týkající se liturgie do oblasti víry a řádu. Nejprve tam byly zmínky o bohoslužbě jenom příležitostné a náhodné (První světová konference o víře a řádu, Lausanne, 1927). Liturgie byla všeobecně považována spíše za bariéru nežli prostředek k jednotě. Na Druhém světovém kongresu o víře a řádu konané v Edinburghu v roce 1937 se první formální iniciativy zabývaly „pochopením bohoslužeb jiných". Reflektování Zprávy z Edinburghu vedlo k závěru, že mnohé záležitosti, které křesťany rozdělují, mají své kořeny v různých konceptech podstaty církve. Jedna pasáž v této Zprávě navrhovala, že by kromě přímých zkoumání dotyčných doktrinálních otázek byla přínosná též studie o způsobech bohoslužby charakteristických pro různé církve. To vedlo některé členy Stálého výboru k tomu, aby prosazovali diskuze o teologických principech s důrazem na to, co ve svém kázání na poslední konferenci arcibiskup William Temple nazval „největším ze všech skandálů na povrchu této země", a sice zachovávání překážek pro úplné sjednocení u stolu Páně.

V roce 1939 Stálý výbor jmenoval teologickou komisi za účelem:

• studia původu a vývoje bohoslužebných charakteristik různých křesťanských tradicí se zvláštním zřetelem na podporu růstu vzájemného pochopení mezi církvemi;

• zahrnutí studie o místě a funkci kázání i poučování při křesťanské bohoslužbě se zvláštním zřetelem k neliturgickým i liturgickým tradicím bohoslužby;

• aby nebyly zvažovány pouze existující tradice bohoslužeb, ale též pokusy o „liturgickou kreativitu", jak se vyskytují při ekumenických setkáních a také v mladších církvích; aby byly určeny zásady jak informovat o dalším vývoji v oblasti bohoslužby;

• zavedení vhodné liturgické konference, na které členové budou moci sdílet zkušenosti s neobvyklými formami bohoslužby.

II. Lund (1952)

Kvůli nevyřešeným politickým problémům nepřinesla studie objednaná v roce 1931 žádné ovoce až do roku 1951, kdy byla publikována kniha Ways of Worship (Cesty bohoslužby), coby přípravný dokument pro Třetí světovou konferenci o víře a řádu, která se konala v Lundu příští rok. Kromě zprávy komise obsahovala tato brožura 30 dokumentů napsaných od autorů ze široké řady různých tradicí a dělících se na tři části: 1) Elementy liturgie; 2) Vnitřní smysl slova a svátosti; 3) Liturgie a zbožnost.

Ways of Worship byla v podstatě popisná a porovnávací studie. Záměrem těchto dokumentů nebylo hledat společný přístup k bohoslužbě, ale objasnit různé tradice bohoslužby, buď popisně (část 1) nebo teologicky (část 2). Část 3 se zabývala převážně mariologickými otázkami a byla silně ovlivněna prohlášením dogmatu o nanebevzetí Marie Piem XII. v roce 1950.

Zpráva komise byla ekumenická a teologická reflexe různých dokumentů v Ways of Worship. Pokoušela se stanovit míru existujících shod a neshod týkajících se praxe bohoslužby za účelem jejího vlivu na jednotu církve a navrhnout praktická opatření k růstu vzájemného porozumění. Zpráva stanovila pro Lund tento pořad jednaní:

Pokud má studie Ways of Worship přispět k hlavnímu účelu Konference o víře a řádu, musí nás vést k zaměření pozornosti na rozsah věcí, ve kterých rozdíly vytvářejí překážky k jednotě.

Naše různé zvyky při konání bohoslužeb mají za sebou svou historii. Jistým způsobem vyjadřují rozlišné doktrinální pozice a jinak jsou produktem kulturních, psychologických a časových faktorů. Je nám třeba rozlišovat dva druhy rozdílů:

1. Různé způsoby bohoslužby, které jsou navzájem v jedné církvi kompatibilní.

2. Různé způsoby bohoslužby zakládající se na nekompatibilních doktrinálních pozicích, což zabraňuje jejich koexistenci ve stejné církvi.

Významné je, že Zpráva poukázala na to, že některé z těchto diferencí mají svůj původ v různých kulturních, psychologických a časových faktorech a pouze některé z těchto diferencí „reflektují doktrinální pozice, které se zdají být tvrdošíjně nekompatibilními."

Na konferenci v Lundu Ways of Worship dobře neuspěly. Práce sekce pro bohoslužbu (Lund byl první konferencí, která měla sekci specificky zaměřenou na toto téma) si brala své podněty převážně ze zdůrazňování diferencí, které jsou v církvích v oblasti liturgie. Tato sekce odpověděla na Zprávu osvětlením, že konsensus v oblasti bohoslužby ještě není možný. „Nevyřešené problémy" zmíněné ve Ways of Worship tam měly převahu nad původně zdůrazňovanými a ne nevýznamnými „shodami."

Zpráva církvím o Lundské konferenci vytyčila šest oblastí shod, které ukázaly významné úspěchy v otázce, jakou roli bude hrát liturgie v ekumenických diskuzích:

1. Oslavujeme jednoho Boha, Otce, Syna i Ducha svatého; trojjediného Boha, skrze jehož Ducha je inspirována každá pravá bohoslužba, a jemuž je obětována každá křesťanská bohoslužba.

2. Sám Bůh vytváří víru, kterou mu odpovídáme při bohoslužbě, tím že nás potkává a mluví k nám.

3. Boží setkání s námi a odpověď na ně vyžaduje celého člověka. Činí se tak při bohoslužbě, při svědectví a v křesťanské poslušnosti a službě.

4. Odpověď, jak je vyjadřována v bohoslužbě, zahrnuje adoraci, vyznání, naslouchání Božímu slovu, přímluvy, invokace, obětování, chválu, prosby a díkuvzdání.

5. Jak slovo tak i svátosti jsou dary Boha. Ve čtení a kázání slova a v udílení svátostí nám Bůh nabízí svou milost, předává nám spásnou znalost jeho bytí a zapojuje nás do společenství s ním samotným.

6. Každá bohoslužba je v rodině Božího lidu, jak na nebi tak i na zemi. Dokonce i v privátní modlitbě se křesťan vždy modlí se svou církví jako člen společenství svatých. Bohoslužba obce je základem veškerých privátních modliteb i veškeré zbožnosti, a je též silným a zásadním svědectvím světu.

Avšak tato shoda na základních principech byla položena vedle dlouhé listiny „nevyřešených problémů", která činila jasným, že mezi církvemi existuje více rozdílů než shod v oblasti liturgie. Oblasti neshod zahrnovaly:

1. vztah slova a svátostí vedl k různým důrazům týkajícím se důležitosti kázání a svátostí;

2. různé důrazy na místo v bohoslužbě pro věci, kterých se je možno dotýkat a které je možno vidět;

3. napětí projevující se mezi církvemi, které mají ustálenou liturgii, a církvemi, které dovolují více svobody individualitě duchovního;

4. rozdíly v chápání podstaty a role liturgických duchovních, jakož i kněžství všech věřících, rovněž také otázky ordinace a rozlišování mezi duchovenským kněžstvím a kněžstvím všech věřících. „Otázky týkající se charakteru duchovenské služby, kněžského i prorockého, jsou neustále těžkými překážkami k jednotě";

5. diference v chápání posvátného charakteru eucharistie a „reálné tělesné prezence ukřižovaného a vzkříšeného Pána, jakož i přijímání jeho těla a krve";

6. podstata společenství svatých - zvláště, zda svatí v nebi (především Blahoslavená Panna Maria) mohou být uctíváni a může byt vyhledávána jejich přímluva, též otázka, zda je možné a správné se modlit za zesnulé tak, „aby dílo Boha v nich započaté mohlo být přivedeno do dokonalosti".

Po vyjmenování oblastí neshod se Zpráva zabývá širokým polem „neteologických" faktorů, které diference doprovázejí nebo jim daly příčinu a podávají se návrhy jak „vytyčit novou linii přístupů umožňující církvím vidět, že mnohé z diferencí při uspořádání bohoslužeb nejsou vždy spojené, jak se předpokládalo, s nesmiřitelnými dogmatickými rozdíly a mohou proto koexistovat v jedné církvi." Tyto „neteologické faktory", jak bylo řečeno, jsou sociální a zahrnují otázky jazyka, xenofobie, kultury, politického zřízení, čerstvých skutků sociální nebo politické agrese, sociálních tříd, „starobylých přežitých zvyků zbožnosti", jakož i psychologické (včetně úmyslů mít či nemít rád daný rituál, místa mystéria a charismatické zkušenosti v bohoslužbě.)

Ways of Worship a diskuze, kterou tento spis vyvolal, v Lundu hrály významnou roli ve zvětšení povědomí o různých přístupech k bohoslužbě a k bohoslužebným způsobům mezi církvemi. Stejným způsobem důležitá byla skutečnost, že v průběhu doby od Edinburghu do Lundu oficiální bohoslužba, která byla vždy součástí konání konferencí a práce komisí nyní umožňovala účastníkům bezprostřední zkušenosti s bohoslužbami jiných tradicí. Tyto zkušenosti s bohoslužbami jiných tradicí ovlivňovaly samotný studijní proces, tím že otevíraly delegátům liturgické zkušenosti a poznání, které by jim byly jinak nepřístupné.

III. Montreal (1963)

Po konferenci v Lundu byly bohoslužebné studie prováděny mezinárodní teologickou komisí se třemi sekcemi, kdy každá měla jiné pověření. První měla sídlo v Jižní Asii, další v Evropě a poslední v Severní Americe. Zprávy každé sekce byly předloženy Čtvrté světové konferenci organizace Víra a řád, která se konala v roce 1963 v Montrealu.

Zpráva asijské sekce, která se zaměřila na liturgii jako odpověď na Boží kreativní a spásnou aktivitu, jakož i na inkulturaci bohoslužby, měla svůj význam jako první příspěvek z mimo evropsko-americké oblasti světa pro zmíněnou komisi. V této zprávě položené otázky měly hluboký vliv na směr ekumenické reflexe bohoslužby v další budoucnosti.

Evropská sekce přinesla dobré ovoce, když se zaměřila na teologii bohoslužby v Písmu („stvoření a bohoslužba", „spása a bohoslužba", „nové stvoření a bohoslužba"). Tato témata demonstrovala širokou paletu přístupů k bohoslužbě, jak ji možno nalézt v Novém zákoně, a potvrdila, že tyto přístupy mohou existovat vedle sebe a nemusí být viděny jako vůči sobě nadřazené či podřazené. Tím byla otevřena cesta k možnosti jednoty mezi církvemi způsobem celé řady u církví existujících vzorů, které lze považovat za odpovídající vzorům nalezeným v Novém zákoně.

Severoamerická sekce měla dvě zaměření: bohoslužbu v Písmu a bohoslužbu v současných severoamerických církvích. Tak jako její evropský ekvivalent této sekce postupovala její Zpráva od komparativního modelu nacházejícího se ve Ways of Worship ke studiu liturgických otázek v širším biblickém a teologickém kontextu.

Konference v Montrealu odpověděla na zprávy sekcí velice příznivě a veliká míra shod byla dosažena v části „Bohoslužba a jednota Kristovy církve". Zpráva konference uvedla:

Mezi mnohá požehnání ekumenického hnutí v poslední době náleží zvláště rozhodující význam společné misie církví dnešního času. Je to současné „znovuobjevení" křesťanské bohoslužby - této dvojité „služby" Bohu a světu, která je vyjádřena v biblickém výrazu leitourgia - jako centrální a rozhodující akt života církve. Není o tom jasnějšího důkazu než ve společné teologické práci vykonané od poslední konference organizace Víra a řád v Lundu v roce 1952. Růst liturgického hnutí ve vskutku všech křesťanských tradicích a všeobecné uznání zásadního vztahu mezi bohoslužbou církve a jejím misijní úlohou. Odvahu dodává, že v době kdy jsou si křesťané více než kdy jindy vědomi tragického odcizení světa od církve, nás Bůh volá k tomu, abychom znovu objevovali radost, hloubku a sílu křesťanské bohoslužby. (§ 106)

Přichází doba, kdy je třeba věnovat tomuto znovuobjevení v našich církvích co největší pozornost. Studium bohoslužby bylo často považováno za jedno z „oddělení" ekumenických hovorů. Často bylo ovládáno teologickými předpoklady, které neměly žádný přímý vztah k aktuálnímu bohoslužebnému životu církve. Avšak pokud má teologie reflektovat celou víru církve, a pokud je tomu tak (jak se domníváme) v leitourgia, ve které církev musí nacházet vrchol svého života, potom je podstatné, abychom nechali mluvit leitourgia samu za sebe. Podstatný význam má, abychom zkoumali její formy a struktury, její jazyk a jejího ducha, a to v naději, že takové konání může vrhnout nové světlo na různé teologické pozice i důrazy a možná jim též dát nový význam a tím otevřít nové možnosti pro ekumenický dialog. Jasné je, že to je jeden z hlavních úkolů, se kterým jsou církve dnes konfrontovány. (§ 107).

Liturgie se vytratila z pořadu jednání při ekumenických příležitostech. Již není považována za oblast dominovanou „nevyřešenými problémy", v níž je jakýkoliv pokrok směrem k ekumenickému konsensu velmi pomalý a obtížný, pokud není vůbec nemožný. Spíše je shledávána pramenem, který by sám mohl formovat ekumenický dialog.

Další vývoj bohoslužeb v ekumeně byl určen, alespoň částečně, zbytkem Zprávy, která tam má části s nadpisy „Křest a svaté přijímání", „Křesťanská bohoslužba v dnešním světě", „Bohoslužba, misie a vytváření lokálně specifických forem". Zatímco každá z těchto částí byla podnětem pro další diskuze, spočívají kořeny Limských dokumentů Křest, eucharistie a duchovní služba jednoznačně v části Zprávy o křtu a eucharistii. S poukazem na knihu One Lord, One Baptism (Jeden Pán, jeden křest) Zpráva poznamenává „jak široká je shoda mezi církvemi ve věcech křtu." Tato shoda vytváří solidní teologickou základnu pro biblické a ekleziologické chápání křtu a Zpráva určuje šest zásad, které „by měl mít jakkoliv obsáhlý řád křtu." Zpráva potom činí několik praktických doporučení pro obnovu významného místa křtu v liturgickém životě církví.

Co se týče eucharistie, pak zcela jinak nežli tomu bylo v předchozích Zprávách, které se převážně zabývaly diferencemi a „nevyřešenými problémy", byla Zpráva z Montrealu schopna vyjádřit shodu, že Večeře Páně, dar Boha své církvi, je svátostí prezence Ukřižovaného a Oslaveného Krista až do té doby, dokud nepřijde a znamená tím oběť na kříži, kterou zvěstujeme, a je působící uvnitř církve. Ve Večeři Páně jsou údy Kristova těla podporovány ve své jednotě se svou Hlavou a Spasitelem, který vydal sám sebe na kříž; skrze něho a s ním a v něm, tj. s tím, který je naším veleknězem a přímluvcem, obětujeme Otci v síle Ducha svatého, svou chválu, díkůvzdání a přímluvy.

S kajícím srdcem obětujeme sami sebe jako živou a svatou oběť, oběť, která musí být vyjádřena v celosti našich denních životů. A tak sjednoceni ve svém Pánu a v triumfující církvi a ve společenství s celou církví na Zemi jsme obnovováni smlouvou zpečetěnou Kristovou krví. Ve Večeři Páně předem prožíváme též svatební hostinu Beránka v království Božím. (§117)

Při prezentaci této zásadní shody mohla Zpráva vytýčit hlavní témata eucharistického života, ne jako nějaký teologický návrh, ale jako společnou zkušenost eucharistických shromáždění.

I když méně definitivně nežli tomu bylo ve Zpráva o křtu, jsou tu předepisovány části, které konstituují eucharistický ritus, aniž by bylo zdůrazňováno, že eucharistické rituály zpravidla obsahují

1. bohoslužbu slova, která obsahuje čtení i kázání slova a přímluvy za celou církev a svět;

2. „bohoslužbu svátosti, která má formu určenou skutky našeho Pána při Poslední večeři." Zde je Zpráva jasně ovlivněna tehdy populárním výčtem čtyř těchto činů od autora jménem Dom Gregory Dix: „vzal chléb a víno", „žehnal Bohu za stvoření a spásu", „lámal chléb" a „dával chléb a víno".

Zpráva potom doporučuje pět praktik, jejichž opětné zdůrazňování přineslo liturgické hnutí:

• časté slavení eucharistie;

• aktivnější účast laiků při liturgii;

• užívání běžného bochníku chleba a běžného kalicha;

• přijímaní celým shromážděním při každé eucharistické slavnosti;

• obnovený důraz na neděli a liturgický rok.

Vytyčen byl směr pro dlouhou cestu, která vedla k Limě o devatenáct let později.

Sekce „Křesťanská bohoslužba v dnešním světě" a „Bohoslužba, misie a bída světa" narýsovaly jisté perspektivy, které podpořily dalekosáhlou reformu liturgických textů ve většině církví v posledních deseti letech. Církve „se měly tázat samy sebe, zda liturgický jazyk, obrazy a symboly, které používají, odpovídají adekvátně moderní mysli" a měly „prošetřit, zda jazyk kázaného slova osvětluje účinně dědictví křesťanské víry ve výrazech pochopitelných současným člověkem." Za účelem obnovy liturgie ekumeny byly církve vyzvány, aby respektovaly vážně lokální kultury a aby pracovaly na zdomorodnění liturgického života s vědomím, že „takový proces probíhá normálně a nejautentičtěji, když křesťanská víra a bohoslužba má zralost a vitalitu k přizpůsobení i přeměně převládajících kulturních forem pro službu Kristovi."

A tak konference v Montrealu působivým způsobem vytýčila vývoj pro ekumenický dialog v následujících desetiletích. Křest a eucharistie se staly základními tématy ekumenických diskuzí, ke kterým se později přidala i duchovní služba. Potvrzen byl zásadní vztah mezi liturgií a životem, což nastolilo otázku eventuální reformy liturgických textů a konečně byla vnesena do církví též otázka řešení liturgické inkulturace. Tyto tři otázky zabíraly potom život církví v následujících desetiletích.

IV. Druhý vatikánský koncil a doba po něm

Nepopiratelný průlom v dějinách liturgie nastal promulgací konstituce o svaté liturgii Sacrosantum Concilium papežem Pavlem VI. dne 4.12.1963. Reformy Druhého vatikánského koncilu měly významný dopad nejenom na Římskokatolickou církev, ale též na jiné západní církve. Zatímco jednotlivé církve a jejich liturgičtí odborníci se zabývali studiem dějin, teologie a obnovy liturgie, radikální liturgické reformy započaté Druhým vatikánským koncilem uchvátily ekumenickou liturgickou představivost.

Jak bylo zmíněno již výše, otázky liturgie byly již dlouho na pořadu jednání ekumeny. Od roku 1937 se hnutí Víra řád zasvětilo studiu různých liturgických tradicí a potom zvažovalo překážky k jednotě. Zatímco dialog o významu křtu, biřmování/konfirmace, eucharistie a ordinace úspěšně pokračoval cíl ekumenické studií o liturgii se značně přesunul. Od šedesátých let byla cílem ekumenické studií o liturgii všeobecná snaha o obnovu liturgického života všech církví.

Koncilní dekret o ekumenismu Unitatis Redintegratio vzal v širším kontextu obnovy církve na vědomí ekumenické dimenze hnutí za liturgickou obnovu: „Obnova církve... má zřetelný ekumenický význam. Tato obnova probíhá v nejrůznějších sférách života církve: v biblickém a liturgickém hnutí, ve zvěstování Božího slova a v katechezi, v apoštolátu laiků..., v sociálním učení a aktivitách církve. V tom všem je třeba vidět slib a záruku pro další pokrok ekumenismu. (UR II. 6)

Promulgací dekretu o ekumenismu se Římskokatolická církev zařadila do ekumenického hnutí, zvláště v oblasti ekumenického dialogu (srv. UR II. 5-12).

Ekumenická angažovanost Římskokatolické církve v poslední době má hluboký dopad na moderní ekumenické hnutí, zvláště v oblasti bilaterálního dialogu. Konsens dosažený v bilaterálních hovorech se pravidelně odráží i v liturgii. Např. v roce 1971 anglikánsko-římskokatolická mezinárodní komise (ARCIC) vydala společné prohlášení o „Eucharistickém učení" (Eucharistic Doctrine). Od polovice sedmdesátých let rostoucí řada anglikánských liturgických knih reflektuje v tom či onom bodu mnohé ze závěrů zmíněného prohlášení ARCIC o eucharistii, zvláště z částí o vztahu mezi anamnezí a eucharistickém obětování, Kristově přítomnosti a roli Ducha svatého v eucharistickém konání.

Liturgie je již dlouho předmětem jednání multilaterálního dialogu komise (Světové rady církví) Víra a řád. Od roku 1958 jsou liturgické materiály pro Týden modliteb za jednotu křesťanů připravovány společně komisí Víra a řád, jakož i vatikánským Sekretariátem pro jednotu křesťanů. Na čtvrtém valném shromáždění Světové rady církví v Upsale v roce 1968 se stala Římskokatolická církev řádným členem v komisi Víra a řád. A proto, když byl publikován v roce 1982 dokument o křtu, eucharistii a duchovní službě (BEM)¹, účast římskokatolický teologů mu dodala daleko širší ekumenický význam.

Jedním z bezprostředních přínosů dokumentu BEM byla „Limská liturgie", sestavená Maxem Thurianem a spolupracovníky pro zasedání komise Víra a řád v Limě v roce 1982. Limská liturgie záměrně odráží ekumenický konsens vyjádřený v dokumentu BEM. Limská liturgie dosáhla široké - i když ne vždy bezkritické - přijetí, ale konsens dosáhnutý v dokumentu BEM jako takovém je též uplatněn v revidovaných liturgických ritech mnoha církví. Ekumenický konsens o eucharistii je evidentní ve společné formě novějších liturgických revizí v různých církvích. Ba co více, elementy eucharistické modlitby vytýčené dokumentem BEM, zvláště anamneze a epikleze, se nacházejí v novějších eucharistických liturgiích většiny západních církví.

Významným momentem pro Limskou liturgii se stalo, když v roce 1983 arcibiskup z Canterbury, Robert Runcie, použil její text ke slavení eucharistie na valném shromáždění Světové rady církví ve Vancouveru. Tam tehdy „bohoslužebný stan" přitahoval denně tisíce účastníků a účastnic bohoslužeb a vytvářel povědomí, jakou roli může hrát bohoslužba při vytvářející se ekumenické konvergenci.

Zatímco eucharistická modlitba v Limské liturgii má bezpochybně za účel být eucharistickou modlitbou všeobecné shody, je důležité vzít na vědomí výskyt nejméně dvou starobylých liturgických modliteb v celé řadě tradicí. Tak např. byla neoficiálním ekumenickým výborem složeným z římskokatolických, anglikánských, presbytariánských, luterských a metodistických znalců v USA vydána jedna verze egyptské anafory sv. Bazila Cezarejského. V různých verzích se tato anafora objevuje v misálu Pavla VI., jakož i v eucharistických liturgiích různých anglikánských a reformovaných církví. Jinou významnou eucharistickou modlitbou je anafora Apoštolské tradice připisovaná Hipolytovi. V rozličných redakcích našla svůj vstup do eucharistických ritů na celém světě, včetně římskokatolické liturgie a revidovaných liturgií mnohých anglikánských, luterských a reformovaných církví.

Znovuobjevení starodávných eucharistických modliteb jako je anafora Apoštolské tradice a egyptské anafory sv. Bazila ukazuje na dvě další charakteristiky moderního liturgického hnutí: vědeckou úroveň a společné připravování textů. Vědecká studia historie a obnovy liturgie dostaly ekumenickou dimenzi.

A tak např. jednotliví odborníci na liturgii ze širokého spektra různých tradicí s velkým potěšením prožívají ekumenickou spolupráci a vliv ekumeny. Toto akademické liturgické společenství se schází na různých konferencích a jiných formách setkávání. Zvláštní význam tu má Societas Liturgica založená v  roce 1965 zvláště z popudu liturgických odborníků jménem Jean Jacques von Alleman a Wiebe Vos. Societas Liturgica je ekumenickým společenstvím zaměřeným na liturgickou obnovu a bádání. Svým periodikem rovněž nazvaným Societas Liturgica, jakož i svým pravidelnými konferencemi konanými každý druhý rok zapojuje do aktivit své členy z celého světa a z každé významnější církve.

Po Druhém vatikánském koncilu se liturgičtí znalci zabývali úkolem přípravy společných ekumenických liturgických textů. V roce 1964 se neoficiální skupina římskokatolických, anglikánských, luterských a reformovaných odborníků na liturgii začala pravidelně scházet v Severní Americe, tato neformální shromáždění se později stala Konzultací o společných textech (CCT²). Tato instituce sdružovala v roce 1994 ve svém členství již 21 církví a organizací. CCT vypracovala celou řadu ekumenických liturgických textů jako např. Liturgický žaltář pro křesťanský rok, Křesťanská slavnost sňatku, Slavnost křtu a Bohoslužba modlitby.

V přibližně stejnou dobu, kdy byla založena CCT, podobná skupina, Spojená liturgická skupina (JLG³), se ustavila ve Velké Británii, kde současně zahrnuje ve svém členství osm církví. Podobně jako CCT vypracovala JLG značný počet ekumenických liturgických textů zahrnujících modlitby denních hodin, liturgické materiály pro svatý velikonoční týden, jakož i řadu knih pojednávajících o liturgické obnově v církvích. Liturgické texty JLG se dostaly do užívání mnoha církví na britských ostrovech a byly důležité pro vytváření atmosféry ekumenické konvergence.

Při společné práci s římskokatolickou biskupskou Mezinárodní komisí pro angličtinu v liturgii (ICEL⁴) vytvořily CCT a JLG Mezinárodní konzultaci o anglických textech (ICET⁵), která byla zodpovědná za vytvoření nových liturgických překladů v moderním jazyce, a sice textů Gloria in excelsis, Apoštolského a Nicejského vyznání, Sanctus, Modlitby Páně, Gloria Patri, Magnificat, Benedictus, Te Deum atd. Tyto texty byly publikovány v knize Prayers We have in Common (Modlitby, které máme společné) vydané 1970, 1971 a 1975. Práci ICET v současné době vykonává Liturgická konzultace anglického jazyka (ELLC⁶), která v sobě zahrnuje ekumenické liturgické konzultace z Austrálie, Nového Zélandu, Kanady a Jižní Afriky. V roce 1989 vydala ELLC revidovanou verzi svých textů pod názvem Praying together (Modlíme se spolu). ELLC právě zkoumá další liturgické možnosti, jako je např. sbírka společných eucharistických modliteb.

Jako dodatek ke společným liturgickým textům se anglicky mluvící církve těší ze společného liturgického lekcionáře. Publikace římskokatolického Ordo Lectionum Missae (OLM) v roce 1969 vyvolala širokou ekumenickou pozornost. Různé severoamerické církve začaly vydávat své vlastní revize OLM a v roce 1974 Konzultace o církevním sjednocení (COCU⁷) vypracovala svou verzi. Jedna pracovní skupina CCT - Severoamerický výbor pro kalendář a lekcionář ⁸- vypracovala společnou verzi OLM, která byla publikována v roce 1982 jako Společný lekcionář: lekcionář navržený Konzultací pro společné texty⁹. Toto dílo bylo přepracovaně vydáno opět v roce 1992 jako Zrevidovaný společný lekcionář ¹⁰ a je užíváno ve většině anglicky mluvících církvích v Severní Americe a v zámoří.

Pozoruhodnou výjimkou je Spojené království, kde JLG vypracovala v roce 1967 svůj vlastní společný lekcionář: Kalendář a lekcionář.¹¹ Tento lekcionář postavený na dvouletém cyklu je nyní užíván značným počtem církví ve Spojeném království, jakož i v některých zemích britského commonwealthu. Ve snaze dosáhnout souladu se Společným lekcionářem JLG vypracovala nový lekcionář, který byl publikován v roce 1990 jako Čtyřletý lekcionář ¹². V současné době ELLC studuje tyto lekcionáře s nadějí, že bude moci doporučit církvím jeden společný lekcionář.

Zatímco konvergence v užívání textů a Písma pravděpodobně nejvíce pokročila v anglicky mluvících církvích, významné ekumenické pokroky existují i u jiných jazykových skupin. Mezi německy mluvícími církvemi vypracovalo Pracovní společenství pro liturgické texty ¹³ společnou verzi Modlitby Páně, Apoštolského a Nicejského vyznání, Gloria in Excelsis, Sanctus, Agnus Dei a Gloria Patri. Pracovní společenství pro ekumenické písně¹⁴ vypracovalo společné verze více nežli sta písní, jakoži agendu pro „ekumenický" sňatek. Ve frankofonním světě existuje společná verze Modlitby Páně, Ekumenický překlad Bible (TOB ¹⁵) a rovněž společný liturgický žaltář.

Někdy se tvrdí, že ekumenické hnutí musí ještě vytvořit ekumenickou kulturu. Liturgický život západních církví takovou kritiku popírá. Kromě toho, že církve užívají ekumenické texty a lekcionáře, svědčí i jiné elementy liturgického slavení o pozoruhodné konvergenci. Současné zpěvníky reflektují např. společné hudební prameny. Komentáře v lekcionářích dostávají ekumenickou dimenzi. Alba se stala prakticky ekumenickým liturgickým oděvem duchovních mnoha západních tradicích.

Křesťané se rostoucí mírou zúčastňují liturgických slavností jiných tradicí, a to jak osobní přítomností, tak i přes médium televize. Když navštěvují jiné kostely mají pocit „být doma". Takový pocit oikumene vyjadřuje ekumenickou kulturu, jež byla prosazena nemalou měrou právě liturgickým hnutím.

V roce 1952 na zasedání komise Víra a řád v Lundu se církve ptaly „... zda nemají konat službu společně ve všech záležitostech s výjimkou těch, ve kterých je hluboké rozdíly v přesvědčení nutí k jednání odděleně?" Konvergence liturgického a ekumenického hnutí, zvláště od doby Druhého vatikánského koncilu, si mohou činit nárok, že jsou jak prostředkem tak i výsledkem principů z Lundu.

Tento článek poprvé vyšel německy pod názvem „Bohoslužba a ekumenické hnutí"¹⁶ v knize Příručka liturgiky: Liturgická věda v teologii a praxi církve ¹⁷, vydavatelé Hans-Christoph-Lauber a Karl-Heinrich Bieritz (Evangelische Verlagsanstalt, Leipzig 1955), str. 195-206.

Z anglické verze autorů Liturgy and the Ecumenical Movement, publikované později v časopisu Ecumenism, č. 122, June 1966, str. 29-37, který vydává Canadian Centre for Ecumenism v Montrealu, a s přihlédnutím k prvnímu německému vydání přeložil J. König

1 Baptism, Eucharist and Ministry

2 Consultation on Common Texts

3 Joint Liturgical Group

4 International Commission on English in the Liturgy

5 International Consultation on English Texts

6 English Language Liturgical Consultation

7 Consultation on Church Union

8 North American Commitee on Calendar and Lectionary

9 Common Lectionary: The Lectionary proposed by the Consultation on Common Texts

10 Revised Common Lectionary

11 The Calendar and Lectionary

12 A Four Year Lectionary

13 Arbeitsgemeinschaft für liturgische Texte

14 Arbeitsgemeinschaft für ökumenishes Liedergut

15 Traduction oecuménique de la Bible

16 Gottesdienst und ökumenische Bewegung

17 Handbuch der Liturgik: Liturgiewissenschaft in Theologie und Praxis der Kirche