Komentář
z března 2009
Pro církev nebyla letošní postní
doba nic zvláště pěkného. Ratzingera to skutečně ctí, když
teď napsal všem biskupům dopis..., ale proč ne již před
několika týdny? Ještě víc by ho ale ctilo, kdyby se také
přiznal, že udělal chybu. Můj kolega Peter Hünermann z Tübingen
píše v Herder Korrespondenz (č. 3/2009) o „skandálním
pochybení úřadu proti víře a mravům církve". Má papež na
mysli zvláště jeho, když píše v dopise adresovaném
biskupům o „nepřátelství připraveném ke skoku", které
musel v Německu zjistit a které ho velmi ranilo?
„Nepřátelství" nemohu při nejlepší vůli objevit u žádného
opravdového Ratzingerova kritika. Už v dřívějších dobách
dovedl Ratzinger rozdávat ostré posudky na všechny strany, ale sám
na kritiku reagoval vždycky jako mimóza. Kritika, to byla dříve a
je až dodnes „nevraživost" zlého světa.
A k tomu: popírání
holocaustu/šoa Williamsonem bylo prý pro papeže „nepřevídatelné"!
Myslí to opravdu vážně a věří, že mu to někdo koupí? Nebo
snad - jestliže je tomu skutečně tak, nevystavuje si tím
zhoubné vysvědčení vlastní neschopnosti? Svého času vedl přece
jako kardinál a prefekt kongregace rozličné rozhovory s bratry
společenství Pia X., a musel se tedy seznámit s masivním
antisemitským postojem a názory těchto lidí. Všechno to ale
dobře souhlasí se skutečností, že v roce 1998 ve sborníku
nakladatelství Aula-Verlag ve Štýrském Hradci zveřejnil společně
s pravicovými extremisty a popírači holocaustu článek
Freiheit und Wahrheit (Svoboda a pravda). A tak je to podivný pocit,
když teď po zveřejnění tohoto římského dopisu propuká v
německé biskupské konferenci i ústředním výboru německých
katolíků nadšení a vzniká představa, jako by najednou bylo
všechno v pořádku. Hovoří se dokonce o „povzbudivém a
dopředu zaměřením znamení", ba o „historicky jedinečném
dokumentu". Já sám a mnoho dalších toto nadšení sdílet
nemohu. Ostatně je tento dopis jenom proto historicky jedinečný
dokument, protože se dřívější papežové takových chyb
nedopouštěli a tak neměli zapotřebí se k nim dodatečně
přiznávat.
Mezitím se může už mluvit o
„pontifikátu nehod" a o hromadě střepů, když se pozoruje,
jak často papež Ratzinger musel v necelých čtyřech letech
už dodávat vysvětlení a omluvy na projevy a prohlášení. Vinu
na tom nesou jeho sólová vystoupení a jeho očividná rezistence
vůči radám, jakož i jeho minulost profesora a strážce víry.
Vědomě vzbuzuje dojem neomylnosti; již jako kardinál, prefekt
kongregace zacházel s tímto pojmem lehkovážně a troufale.
V příloze k tomuto komentáři je možno si přečíst
několik pohledů do papežovy duše, které mi mailem poslal jeden
mladý benediktinský mnich. Byl v Pasově mým studentem a
letos na podzim budu kázat na jeho primici.
Protože teď po mnoha týdnech ovládá
pole kvůli iritujícím vnitrocírkevním postupům příliš mnoho
emocí, mělo by se střízlivě zůstat u následujících faktů.
Druhý vatikánský koncil (1962-1965) je s oblibou vykládán
jako otevření katolické církve duchu západní moderny. Zde se
naučila přijmout svobodu vyznání a svobodu svědomí, vyvinula
nový pohled na židovství, pokusila se o ekumenické sblížení a
dorozumění s jinými křesťanskými církvemi a rozloučila
se s radikálním antimodernismem, který utvářel katolickou
mentalitu uzavřeného ghetta. Tak platí pro mnohé tento koncil
jako vnitrocírkevní osvícenství, kterým byly svobodomyslné
myšlenky 17. a 18. století slity do nového křesťanského
humanismu.
Ze zpětného pohledu po více než
čtyřiceti letech je názor na tento koncil ale daleko střízlivější.
Neboť se vlastně nevynalezlo nic nového, protože mnohé z těch
převratných věcí, které se tehdy v Římě diskutovaly a
které byly usneseny, byly již před tím v německy a
francouzsky mluvících zemích založeny a uskutečňovaly se tam.
Tím pádem nebyl koncil žádný přelom, nýbrž obnova a další
vývoj v souvislosti s předchozím. Z toho důvodu by
bylo třeba se intenzivně zabývat textem hluboce založeného
projevu, který papež Jan XXIII. pronesl u příležitosti zahájení
koncilu 11. října 1962. V tomto projevu zdůraznil, že to má
být pastorální koncil a že nemá vyhlašovat žádná nová
dogmata. Zato bude ale „dále podávat věrouku čistě a
nezkráceně, bez oslabování a bez zkreslování" a bude základní
články víry přezkoumávat na úrovni teologické vědy a je dál
popisovat, a tím se odváží učinit skok kupředu. „Neboť jedna
věc je podstata předávaného učení víry, jiná věc je
formulace, ve které je podáváno." A tak panovala tendence dostat
se kupředu, která byla nesena vizemi a optimismem papeže Jana
XXIII. Dnes prožíváme pravý opak. Když předseda švýcarské
biskupské konference tvrdí, že Benedikt XVI. staví celý svůj
učitelský úřad na základně tohoto koncilu, tak již samotné
zastavení reforem v církvi usvědčuje toto tvrzení ze lži,
o těch různých hromádkách střepů ani nemluvě.
A tím, že papež opět zahrnuje a
integruje do církve exkomunikované lefebvristy, rehabilituje jejich
chápání církve: a to je panovačné, netolerantní, uzavřené
vůči ekumeně, téměř bez pochopení pro svobodu a lidská práva.
Zcela správně požaduje Benedikt XVI. ve svém dopise z Říma
rozvíjení Druhého vatikánského koncilu a píše: „Není možno
učitelskou autoritu církve zmrazit na stav v roce 1962." Ale
jeho jednání si mnohonásobně s právě tímto koncilem
protiřečí a představuje jedno „dějství v tragedii
postupně pokračující demontáže koncilu" (Wolfgang Seibel
SJ).
Jestliže má být papežova vůle ke
smíření hodnověrná, potom by měl nabídnout smířlivou ruku
také na druhou stranu. Avšak to se nestane. Protože „existuje
dostatek náznaků na to - a to není zlomyslná pomluva - že
Benedikt XVI. má - tak říkajíc bez servítku - s mnohými
pozicemi Druhého vatikánského koncilu potíže, a působí dojmem,
že mu v mnohých bodech záleží na reformě reformy. Právě
na tomto místě se člověk ptá, zda-li se u něho - je velmi
obtížné zde správně formulovat - neexistuje množinový průnik
s tradicionalistickými pozicemi, které také hrály roli při
snětí exkomunikace oněch čtyř biskupů." To všechno je důvod
pro onu v církvi nadále převládající nespokojenost a hněv
právě u angažovaných katolíků. Z toho důvodu je to
vlastně absurdní a naprostý nesmysl, když jistí biskupové a
určité kruhy vznášejí výčitky, že je prý papež stavěn
proti Druhému vatikánskému koncilu. Je třeba pozdvižení a ne
přerušení! Ať dá Bůh, abychom dostáli požadavkům velkého
církevního dědictví, abychom skončili s malicherným
rozčilováním a mohli dnešním lidem věrohodně dosvědčit:
„Křesťanství je vyznání lásky Boha k světu a lidem" (Eugen
Biser).
Příloha: Náhled do papežovy duše
Joachim Frank (zveřejněno v Kölner
Stadtanzeiger dne 12. března 2009)
Benedikt XVI. se dopisem vyjádřil
ke spornému zrušení exkomunikace čtyř členů Piova
bratrstva - a při tom přiznal chyby. Tento dopis poskytuje jeden
z řídkých náhledů do duše papeže. Četba textů se
vyplácí. To platí také pro dopis papeže biskupům
římskokatolické církve. Na několika málo stránkách
dokumentuje tento text velikost i hranice Benedikta XVI., který byl
kdysi profesorem a kardinálem a jmenoval se Joseph Ratzinger.
Tím že papež adresoval svůj dopis
biskupům, oslovuje vědomě ty lidi, které považuje teologicky a
církevně právně za svůj „inner circle", svůj důvěrný
okruh kleriků, i když se při tom jedná o mnoho tisíc hlav. Je to
zřejmě tak trochu fikce něčeho soukromého, kterou je možno
vyposlouchat z komorního tónu papežova dopisu. Jenom to
umožňuje papeži - jako soukromé osobě - v souvislosti
s pokusem o smíření s reakčním Piovým bratrstvem
nepokrytě přiznat chyby a „nehody" (neobvyklé slovo ve
vatikánském slovníku) a litovat jich. V postoji nejvyššího
církevního učitelského úřadu, který papež zosobňuje, by byla
taková sebekritika těžko představitelná.
Co se týče internetu se Vatikán
učí
Biskupové a spolu s nim i
veřejnost nyní ví, že internet hrál dosud v římské kurii
jenom podřadnou roli. Absurdní a lidsky ponižující teze popírače
holocaustu Richarda Williamsona se daly v internetové síti
najít, ale k odpovědným lidem ve Vatikánu se nedostaly.
„Naučil jsem se tím, že si u Svaté stolice musíme dávat na
tento zdroj zpráv v budoucnosti pozor," říká papež.
Bylo by to trochu naduté k tomu
poznamenat, že v 21. století by neměl být kvůli podobnému
poznatku zapotřebí takový skandál. Daleko podstatnější je ale
jiná námitka: Williamsovy výpady byly tak široce dokumentovány,
že církevním úřadům, které se nezabývají ničím jiným než
těmi několika roztroušenými Piovými bratry, by měly být známy
i z tradičních zdrojů tradičními cestami.
V mnohý svých částech je
papežův dopis jakési dělání reklamy pro porozumění „tichému
gestu podané ruky" - vůči skupině, to nezapomeňme, která
ústřední texty církevního magisteria týkající se náboženské
svobody, ekumeny, vztahu mezi církví a moderním světem tupí jako
ďábelské dílo. Přesto se blahosklonný čtenář neobejde bez
respektu k jeho argumentům. Papež je totiž opravdu jemnocitný
člověk a intelektuál, který se - v pozitivním smyslu -
dovede sugestivně hlásit ke slovu. Když chce. „Neměla by také
velká církev smět být velkorysá u vědomí dlouhého dechu,
který bezpochyby má?" Z takových slov čiší onen duch, se
kterým Benedikt XVI. otevřel svůj pontifikát: svobodomyslný,
štědrý, lákavý. „Ano, Svatý otče!" Tak by chtěl člověk
odpovědět papeži na jeho otázku po zaměření církve. Chtělo
by se pokračovat: „Nic nám není milejší než něco takového -
ale potom prosím pěkně jako základní zaměření celého
církevního poselství a ne jenom v záležitosti dohody
s jednou vysoce pochybnou odštěpenou skupinkou."
Papež dělá sociálněpsychologicky
z Piových bratrů obětní beránky, kterým se může v rámci
jakési na toleranci zaměřené společenské korektnosti beztrestně
povolit uzda. Tam to ale začíná být nepoctivé. Může papež
rozhořčení lidí na ty, kteří titulují Židy - ve ztemnělém
teologickém pomatení - jako „bohovrahy", skutečně takhle
odbýt? Smí papež kritiku Vatikánu ledabyle vykládat jako „reflex
chňapnout a kousnout", jak to činí se zpětným poukazem na
biblický motiv?
Upřímná obava biskupů
Samozřejmě že existují „církevní
nenávistníci", kteří budou stále říkat: co dobrého může
přijít od papeže? Ale z četných biskupů, teologů a
věřících mluvila po Benediktově rozhodnutí o Piových bratrech
přece upřímná starost o budoucí cestu církve - a možná také
zranění tím, že papež v „ekumenickém smýšlení" napřahuje
ruku, kterou pro evangelické sestry a bratry tak ofenzivně
nenabízí. O znovu sezdaných rozvedených a jiných lidech s
„církevněprávními nepravidelnostmi" ani nemluvě.
Při všem jemnocitu nebyl Ratzinger
nikdy člověkem, který by nevěděl, jak se zachází i s těžkými
zbraněmi - sice ne s mohutnou šavlí, ale zato s rapírem.
Což přijde pro postiženého ve výsledku celkem stejně. Protiútok
na sebe ale „trpěl" vždy s pocitem nespravedlivě bitého.
„Nevraživosti" zlého světa byly pro něho také vždy
příznakem ztráty orientace - samozřejmě: orientace směrem na
učení církve a jejích autorit. Tento kulturně pesimistický
postoj, občas až na pokraji plačtivosti, si Ratzinger ponechal i
jako Benedikt XVI. Jeho dopis je proto také jeden ze vzácných
pohledů do duše papežovy. V závěru působí trochu jako ten
řidič auta na dálnici, který slyší rozhlasové varování před
řidičem jedoucím v jeho úseku v protisměru a řekne: „Jeden
řidič jedoucí v protisměru? Kdepak, jsou jich tisíce!"
Tyto shromážděné prvky, které by
bylo možno ještě dlouho doplňovat, ukazují jasně, že existuje
dostatek náznaků na to - a to není zlomyslná pomluva - že
Benedikt XVI. má - tak říkajíc bez servítku - s mnohými
pozicemi Druhého vatikánského koncilu potíže, a působí dojmem,
že mu v mnohých bodech záleží na reformě reformy. Právě
na tomto místě se člověk ptá, zda-li se u něho - je velmi
obtížné zde správně formulovat - neexistuje „množinový
průnik" s tradicionalistickými pozicemi, které také hrály
roli při snětí exkomunikace oněch čtyř biskupů. Na straně
Piova bratrstva jsou každopádně tyto fantazie živeny. Řekněme
to zcela otevřeně: Bratrstvo Pia X. sní o tom, že se opět pevně
v katolické církvi usadí, se všemi právy a povinnostmi, aby
církev uvedlo zase zpět na cestu předkoncilové církve.
Z německého rukopisu autora „Ein Brief aus
Rom... (Ein Kommentar)" přeložil Jiří G. Kohl.
Poslední komentáře