Úvodní slovo na semináři Liturgický prostor v současné architektuře

Vážení posluchači, vážení hosté. Dovolte mi uvést seminář „Liturgický prostor v současné architektuře" delší citací. Když v roce 2001 pořádala švýcarská Svatolukášská společnost pro umění a církev sympozium na téma „Prostor kostela", pronesl na závěr svého referátu prof. Reymond z evangelické teologické fakulty v Lausanne tuto výzvu:

„Když farní rada řekne, že by chtěla mít kazatelnu či ambon zde, křitelnici tady, oltář či stůl večeře Páně onde a že slavící obec by měla být tak a tak uspořádaná, nesmí se architekt ostýchat požadovat po svých církevních zadavatelích, aby teologicky konsekventně promýšleli své požadavky, a musí se tedy tohoto grémia ptát: Jste si jisti, že takové uspořádání a takové zařízení odpovídá Vašemu teologickému přesvědčení? Důkladně promyšlený liturgický prostor může totiž sám věřícím dopomoci k tomu, aby lépe porozuměli své vlastní teologii. Pak v ideálním případě nevzniká nesoulad mezi tím, co se říká a tím co je vidět. Před architektem a teologem tak stojí výzva, která je oběma společná."

Uvedená slova jsou velmi inspirující svým požadavkem, aby architekt při stavbě kostela vstupoval do diskuse nejen z pozic technických, technologických či estetických, ale aby neváhal vystupovat aktivně i v oblasti teologie liturgického prostoru. Při přehlížení současné produkce na poli liturgické architektury v České republice musíme konstatovat, že často vznikají stavby, které jsou pozoruhodné svojí architektonickou kvalitou, svým řemeslným provedením, promyšlenou prací s materiálem a podobně, ale zároveň jsou poněkud problematické z hlediska liturgického a ekleziologického - protože, jak dnes jistě vícekrát uslyšíme, způsob liturgického slavení, který podmiňuje formu kostela a zároveň je jí sám podmiňován, úzce souvisí se sebepochopením konkrétního církevního společenství či dokonce se sebereflexí církve obecně. Za takové situace se jeví jako legitimní otázka, zda je možno nazývat moderním kostelem stavbu, která přes svoji nepopíratelnou formální soudobost odráží mnoho desítek let antikvovanou ekleziologii. Z načrtnutého obrazu je zřejmé, že je zapotřebí v procesu tvorby liturgické architektury položit důraz zejména na solidní teologické základy, a to nejen oněch, u kterých by měl být tento předpoklad samozřejmostí (tedy u církevních zadavatelů), ale také samotných architektů, kteří by se měli stát i v teoretické diskusi rovnocennými partnery. Nárok to není právě nepatrný ani pro architekty zakotvené v nějakém konfesijním prostředí, natož pak pro umělce stojící zcela vně církve.

Vedeni těmito myšlenkami, rozhodli jsme se uspořádat seminář, který by problematiku liturgického prostoru nahlížel zejména z teologických hledisek (i když snad nejen z nich), ale zároveň by byl určený v první řadě pro architekty (i když snad nejen pro ně). Obsahový profil semináře pak odpovídá základním otázkám, se kterými se tvůrce liturgického prostoru pravděpodobně střetne. V první řadě musí být vyjasněn vztah pojem „sakrální" ve vztahu k liturgickému prostoru. Architekt by se měl zbavit svazujícího dojmu, že staví cosi posvátného a ze světa vyděleného. Subjektem, který do architektury prvek posvátnosti vnáší, totiž není její tvůrce, dokonce ani její světitel (v případě katolických kostelů), nýbrž a pouze společenství, které se v ní shromažďuje ke slavení liturgie.

Dále je zřejmé, že současná liturgická architektura nevzniká v časoprostorovém vakuu, že může a má navazovat na předchozí vývoj, který, kromě řady slepých uliček, vygeneroval také některá z dnešního pohledu vhodná řešení. A vzhledem ke značné specifičnosti základních forem liturgie jak katolické, tak u protestantských církví na jedné straně a nevelkému počtu základních elementů utvářejících liturgický prostor na straně druhé, je počet těchto řešení poměrně značně omezený. Práce dnešního architekta liturgického prostoru je tedy do značné míry prací s variacemi. A k tomu je nutné dobře poznat základní témata a jejich genezi.

Stranou nemůže zůstat již zmíněný vztah mezi formou kostela a obrazem církve, která se v něm shromažďuje. Tyto dvě entity se ovlivňují vzájemně, a proto je legitimní uvažovat i obráceně dokonce o jakési výchově slavícího společenství architekturou. Nemělo by přitom ze zřetele mizet ani vědomí toho, že architektura má větší naději, že přežije konkrétního zadavatele než je tomu naopak a proto by se měl architekt tázat nejen po dnešním pochopení liturgie a dnešním obrazu církve, ale měl by také usilovat o poznání progresivních a do budoucna ukazujících tendencí v liturgice a ekleziologii. Jeho zodpovědnost totiž není jen zodpovědností vůči dnešním, ale také vůči budoucím uživatelům stavby.

A nakonec je také podstatné, že se bude hovořit nejen o katolickém, ale i o protestantském pohledu. Díky liturgické obnově probíhající neustále v obou hlavních řečištích západního křesťanství dochází totiž ke sbližování liturgických východisek (kupříkladu katolické ocenění role Božího slova v liturgii a na druhé straně rostoucí protestantský důraz na eucharistickou hostinu), které zakládá možnost pojednávat problematiku liturgického prostoru bez přílišných důrazů na jeho konfesijní podmíněnost.

Možná znějí některé z tezí poněkud provokativně, možná tak budou znít mnohé z myšlenek vyřčených během nadcházejícího dne. Rád bych apeloval na Vás, na auditorium: využívejte toho, že naše setkání nemá být školením, ale seminářem, k němuž nezbytně patří dialogická forma. Nesouhlaste, přete se, argumentujte a žádejte vysvětlení. Jen tak se podaří naplnit cíl tohoto setkání, kterým je otevřená a kritická diskuse o problematice současné liturgické architektury v našem prostředí. A to taková diskuse, jejíž nejzazší ambicí je mít konkrétní dopad na podobu liturgických prostorů nově vznikajících či na úpravu těch stávajících.