Znamení, kterým je odpíráno

Vidím krizi a přiznávám, že ji vidím jinak, než deklarují ti, kdo před veřejností, před vlastní církví i před svědomím přijali odpovědnost za naše místní církve. Některá znamení doby prostě nedokáží všichni vidět, jiná jsou patrně příliš nepohodlná. Marnit znamení času nevšímavostí je ovšem nebezpečné počínání, ke kterému jsou zbožní lidé pokoušeni jistě odjakživa.¹

Rozumím-li správně, ta znamení doby poukazují především nikoli na schopnost či neschopnost jednotlivců v čele našich místních církví, ale na nutnost hledat alternativy nejen k detailům dosavadní struktury církevní správy, ale také k dosavadnímu církevnímu životnímu stylu. Nejde o žádné kosmetické úpravy dnešní lidové církve, aby snad byla přitažlivější tím, že k dosavadním varhanám povolíme občas i kytary a vedle schválených kancionálů připustíme i některé písně z Taizé. Jde o budoucnost české církve, o schopnost přežít v nebezpečné situaci, když se církev cítí zabezpečena iluzemi: „Máme otce Abraháma a nikdy jsme nebyli otroci.“² Máme charismatického a neomylného papeže, máme poutní místa plná zbožných poutníků, zbožný poutník k Matce Boží nikdy nezahyne...

Papež Jan XXIII. ukázal, že i běžná existence církve, tím spíš ovšem krize, vyžaduje od představených všech stupňů (mimo jiné) vyhlížet znamení času a v jejich světle kriticky rozpoznávat vlastní identitu církve. Otcové na posledním koncilu se o tuhle roli přinejmenším znovu pokusili. Ale to už je dávno pryč, dnes se spíš naplňují prorocká slova tehdejšího prefekta jisté vatikánské kongregace, která víckrát přetřásal tehdejší tisk i čerstvé pokoncilní komentáře. Ten kardinál měl říci: „Čtyři roky vládl tento papež. A čtyřicet let nám bude trvat, než odstraníme škody, které způsobil církvi svým nápadem svolat koncil.“ Jan XXIII. se skutečně choval spíš jako kormidelník než jako velitel. Ve třech pokoncilních dekádách vidíme, že následovníci takového postoje nechyběli, ale oficiální trend putování božího lidu dějinami ukazuje nesporně jinam: Jedni mají jistoty i bez znamení, druhým do neomylného velení nepřísluší mluvit. A tak boží lid – božím lidem rozumím spolu s koncilem nejen laiky, ale všechny pokřtěné – „…hledí, ale nevidí. Pískají mu, ale nikdo netančí.“ ³

Netřeba bystrozraku ke konstatování, že šat naší české matky církve v druhé polovině dvacátého století nebezpečně zvetšel. Statistiky hovoří neúprosně, není to prostě jen úpadek náboženskosti v postkomunistické zemi, vždyť religiozita populace spíš roste. Úbytěmi mezi různými křesťanskými církvemi nestrádají všechny církve stejně, trpí nejvíce tzv. lidové církve. A současně právě lidovým církvím v Čechách a na Moravě se mění zvlášť nepříznivě demografické složení.

Establišment má změny nerad, to mu nelze vyčítat, patří to k jeho přirozenosti.⁴ Každý živý organismus usiluje o své přežití a jde jen o to, za jakou cenu, kam až je ochoten ve svém egocentrismu jít. I tohle patří k přirozenosti toho, čemu se říká církev. Tyhle dvě protichůdné skutečnosti jednoho a téhož organismu i společenského subjektu polarizují náš církevní život, ne nějaká extrémní či někomu jinak nesympatická hnutí. Jenže život se udržuje jen díky složitému balancování mezi protichůdně naléhajícími signály.

Neumím spojovat své naděje s myšlenkou revoluce, živoucí proud tradování je pro mne něčím v životě církve absolutně nezastupitelným. Ze stejných důvodů je pro mne s křesťanstvím neslučitelná metoda restaurace starých zlatých časů církevní vážnosti ve společnosti. Ať byly ty časy zlaté reálně nebo iluzivně, návrat zpět léčí neuspokojivou přítomnost minulostí, a navíc minulostí iluzivní, minulostí řádně vyzdobenou legendami. To ovšem bere budoucnosti jakoukoli reálnou půdu pod nohama a tradování včetně všeho úsilí o apoštolskou posloupnost ztrácí smysl. Stačí pak, když všechny regulativy nahradí vhodně formulovaný a ve vhodnou chvíli promulgovaný zákon. A jen naprosto neschopný Baron Prášil by se s takovým vybavením nevytáhl z jakéhokoli bahna za svůj vlastní cop sám.

Rozumím, proč některé tak pobuřuje koncilní: „(ecclesia) semper reformanda“. Reformační úsilí je totiž uměním smysluplných a tedy čestných kompromisů. Ty nelze uzavírat bez respektu ke všem relevantním signálům reality uvnitř i vně církví, dokonce uvnitř i vně místních církví. Naši představitelé byli a jsou víc či méně důkladně školeni pro roli velitelskou, nikoli pro kormidelnickou. Není divu, že lodi s dostatkem kapitánů, ale bez kormidelníků ztrácejí nejen námořnictvo na svých palubách, ale také mezi veřejností zájemce o společnou plavbu.

Patřím k těm, kteří nepochybují, že křesťan církev potřebuje. Potřebujeme každá a každý kolem sebe podobně věřící bližní, protože právě až reálné vztahy k bližním usvědčí každého iluzionistu, když jeho víra propadla idolům a je momentálně nesvatodušně neplodná, zralá k pokání. Tak bude fungovat jen církev stále ještě živá. Nestačí, že ji „pekelné brány nepřemohou.“

Je po staletí otázkou, jak re-konstruovat situaci, která ztrácí některé důležité schopnosti. Re-voluce i re-staurace jsou ve věci Kristovy církve cestami do slepých uliček. Pak zbývá jen re-formace. Ne laciná reformace. Neuspokojí znovu se pokusit o recepci koncilu, ale nutno do hry začlenit i dalších třicet let, jejich systematickou reflexi učinit východisky dalších reforem. Ta desetiletí patří do dějin spásy a nešťastně pochodí ti, kdo se pokoušejí svěřenou hřivnu pro jistotu učinit nějakým zakopáním neviditelnou, aby snad nepřinesla správcům nežádoucí hoře.

Nemám nic proti tomu, že někteří znovu deklarují církev jako společnost, bezpochyby společností také je. Jde o to, aby nebyla pouhou společností, státem mezi státy, supermarketem mezi supermarkety, případně spolkem. Církev podle Nového zákona má být také živým tělem. Být také tělem je však obtížnou výzvou těm, kdo touží zůstat společností, kde duchovní moc je shodou okolností jejich mocí a kde posvátná moc má podle zákona v téže hrsti tvorbu práva, soud i vynutitelnost práva a kde neexistuje kolegialita zakládající zdraví celku funkčností všech orgánů, ale přísně vymezená distribuce monarchické moci v pyramidální struktuře.⁵ Zdravé tělo se chová podle jiných zákonitostí než zdravá společnost. Všechny organismy udržuje v plodné spolupráci jednak dynamická rovnováha mezi imunitou a adaptací jedince, jednak poslušnost zákonům plodnosti druhu. Taková poslušnost je o něčem jiném než bezvýhradná poslušnost autoritě.

Zpěv havrana – o významu krize

Třicet let po koncilu se u nás konečně začalo mluvit o koncilu. Snad proto, že už se skoro naplnil čas požadovaný kardinálem Ottavianim, kdy vliv koncilu už bude řádně kanalizován. Jaképak reformy? Vždyť všechno klape! Už zase máme svou representativní a hlavně exklusivní ideologii i exklusivní kulturu, které už díkybohu nerozumí každý „hej počkej“ či žena od škopku. Máme už zase svůj mezinárodně působící tribunál ochotný autoritativně hodnotit kvality sekulární vědy i sekulární kultury. Přizpůsobení netřeba, svět ať je světem a církev je církví, sjednáme konkordát. A protože opevňování církve proti všem nepřátelům a spiklencům vně i uvnitř se po smrti Pia XII. pouze na čas pozastavilo, ale nikdy docela neodtroubilo, staré fortifikace se ještě mohou hodit, ze zákopů přece možno na protivníka střílet. Není to možná zrovna mírová taktika, ale konec konců je to taktika pro establišment méně riskantní než koncilní prohlášení, že církev je světu znamením spásy.

Ale spása se děje i skrze krize, ba díky krizím.

Vrchnost světská i církevní zpravidla nemá ráda slovo krize, zní jí jako píseň havrana. Přitom krize je proces určitě nepohodlný, ale proces veledůležitý pro každé zdraví, tedy i pro zdraví ducha osobnosti a ducha společenství. Kdo znovu nalezl ztracené zdraví, právem hovoří o spáse.

Taková krize ostatně není žádnou ostudou, krizí identity prochází zákonitě každé „tělo“, každá osobnost právě proto, že její přirozenost míří ke zralosti, a proto stále něco už nevyhovujícího odkládá a nové zkouší a přijímá. Není ostudou, že mladík i dívka musí projít pubertou. Ostudou je, když někoho puberta neopustí ani po padesátce, protože ji po celou dobu úzkostlivě sám před sebou skrýval. Krize se stane ostudou až ve chvíli, kdy naléhá marně, kdy probíhá jalově (např. starší člověk se navzdory dospělosti organismu chová infantilně nebo pubertálně a svoji dospělou odpovědnost si nepřipouští), anebo kdy ji organismus nebo struktura kamufluje a nedovolí uplatnit její přirozený smysl (např. instituce odmítne učit se z dějin rozpoznávat své vlastní chyby a učit se nejen ze svých slavných a plodných dob, ale také z poctivě přiznaných chyb).⁶

Krize naléhavě zvěstuje, že je třeba něco podniknout a ukazuje, kudy je třeba namáhavě napřít zbytek síly, nemá-li bezmoc zvítězit. Krize bývá porodní bábou alternativ.

Krize očišťuje a motivuje k naději. Zasloužila by si lepší přijetí v církvi, protože přináší zprávy velmi užitečné. Ale buďme uznalí, to by bylo nejen proti ideám, které o spáse vyvinula neoscholastická teologie, ve které byla vychována snad veškerá naše hierarchie. Bylo by to proti přirozenosti establišmentu, etablované chrání jen idea nekritizovatelné přítomnosti. Snadno pochopíme, že pro udržení pozice je nejvýhodnější nechat ve všem jednat jen kohosi „shora“.

Proč dnes opouštějí církev

Hlavním důvodem lidí rozhodnutých rozejít se s vlastní církví kupodivu nebývá pohoršení nad vnitrocírkevními ekonomickými či morálními skandály jednotlivců jakkoli vysoko postavených. Pokud budou církev tvořit lidé, bude církev jistě trpět tu a tam nějakým opravdovým skandálem. V celku světové církve v globální epoše není takových skandálů málo, ale roli katalyzátoru rozchodů fakticky nehrají. Všichni jsme jen v nejlepším případě takoví, jací být chceme a jací fakticky dokážeme být. Zkrátka: Pohoršení nad selháním vyvolává možná další a další opoziční hnutí uvnitř církví, ale nikoli významnější odliv členů.⁷

Kdo odchází z katolické církve, udává prý nejčastěji jeden ze dvou důvodů:

· Pro někoho je nesnesitelné zklamání, že duchovní moc v různých vrstvách mocenské pyramidy římskokatolické církve se stále ještě odmítá zbavit byrokracie typu známého důvěrně snad ze všech vrstev světské společnosti⁸. Takový věřící odchází jinam v naději, že jinde je sice je také byrokracie, ale méně agresivní, anebo aspoň pracuje efektivněji.

· Mnohé realisty už dávno netrápí iluze o „byrokracii s lidskou tváří“, nevěří ve straky malované na vrbách. Zato je těžce frustruje zkušenost, že od své církve nemůže věřící (statisticky vzato) čekat žádnou opravdovou pomoc ve svých skutečných existenciálních potížích. ⁹

V tom směru jsou všeobecně známé situace homosexuálů, mnohočetných rodin, lidí odcházejících z duchovní služby nebo rozpadlých rodin, lidí odvážně svědčících proti momentálnímu zájmu mocných.

Mnozí mocní nad takovými důvody pokrčí rameny. Jenže živé je jen to, co se dokáže přiměřeně adaptovat a zároveň bránit přiměřenou imunitou.

Byrokracie je styl styku s veřejností. Má své racionální a své iracionální stránky. Vyžaduje proto trvalou kultivaci zvenčí, jinak propadá zhoubnému bujení, a to bývá důvodem ke ztrátě lidské naděje nejčastěji. Je třeba zcela logické, že farní úřad není pro veřejnost otevřen osm hodin denně. Nelze ovšem podobnou logikou obhájit, že duchovní správce několika farností, zpovědník a průvodce umírajících v jedné osobě má právo nebýt rušen řekněme večer. Je samozřejmě logické a v politické přítomnosti se skoro dennodenně „osvědčuje“, že pokud chce výše postavený úředník (nositel ordo) přežít co nejdéle, nemůže ovlivnit počet spontánně vznikajících skandálů, ale musí je zapírat, bagatelizovat, desinformovat.¹⁰

Lidové církve v Česku stárnou rychleji než církve ne-lidové. A rychleji se vyprazdňují. To není osud, ale krize pojetí duchovní služby. Rozhodně tu nepomůže odkaz na příslib Páně ohledně církve a pekelných bran¹¹. Nepomůže ani zvýšit taxy budoucí církevní daně.

Identita českého katolictví, konstitutivní prvky církve

Instituce římskokatolické církve se už celá desetiletí potýká s krizí identity; to není pomluva ani škarohlídství, vyslovil to nahlas jeden z jejích řádných a ctihodných papežů konce druhého tisíciletí.

Koncilní diskuse požehnaně poranily mnohé nesprávné církevní sebevědomí. Ale to už je dávno. Dnes bohužel zase už nikoho v Česku neznepokojuje, že kdysi nesporně legitimní znaky církve Kristovy¹² zůstaly jakoby mimo zorné pole dnešních aktivistů. Výprodej „rodinného stříbra“ je dokonalý: Koinonii v běžném životě společnosti odzbrojila řečnická fráze. Společenství už není jako kdysi za dob Petrových chrámem postaveným z živých kamenů víry, naděje a lásky, vybuduje se a zlikviduje prohlášením do mikrofonu¹³. Podobně liturgii přenechal boží lid kléru a zvykl si na výhody konzumního životního stylu. Martyrii přenechal zase mimořádným jedincům, diakonii nevládním organizacím.

Koinonia je ovoce činů a vztahů. Místo pěstování koinonie se dnes v pastoraci věnuje mnoho přemítání, energie i jiných prostředků záchraně různých prvků lidového formátu katolictví¹⁴ – masovosti bohoslužeb, poutí, úctě nových a nových světců, srazů mládeže, náboženského folklóru při návštěvách hodnostářů a lidových slavnostech.

Jako každý populismus, i lidovost církve ráda pokřtí šovinismus (já katolík, nikdo není víc), případně xenofobii (jistí monsignores se štítí západní teologie jako moru a neváhají to publikovat). Stěží najdete lepší existenciálně pravdivý protiklad ke koinonii.

Jak je to potom s identitou? Nenavazuje na starověk, dobrá. Ale jaká tedy je dnes, v době postkomunismu, postmoderny a globálních změn? Pokud se kdo zeptá, čím že je člověk věřící katolicky plněji křesťanem než ostatní křesťané, uvedou vám jiné charakteristiky: poslušnost legální církevní vrchnosti (věčný zápas o sexuální morálku např.); snaha o maximum zásluh (v neděli včas stihnout i se všemi dětmi bohoslužbu pěkně od začátku, aspoň občas si mešním stipendiem zajistit „zvláštní užitky mše svaté“, při návštěvě určitých svatyň získat plnomocné odpustky např.). Jistě, netřeba použít zjednodušující karikatury výše, takhle učení církve přece nikdy neznělo. Ale co vlastně ve skutečnosti dělá katoličku a katolíka právě křesťanem? Právě tomu se říká krize identity: nevíme, kdo jsme a kým být chceme. Víme jen, co nechceme být – nechceme být třeba sektáři, bezbožníci...

Rozpoznat svoji identitu, uvědomit si vlastní kořeny i to, co z nich za staletí vyrostlo, to není žádný luxus. Bez toho nemůže trvale obstát ani ohromná stabilita oblíbené pyramidální struktury monarchické moci v římskokatolické církvi.

Mocenská pyramida

Pro toho, kdo neví, čím vlastně je, čím být chce a čím být má, pro takového je změna smýšlení ohromně riskantním podnikáním. Jenže křesťan má změnu smýšlení a víru evangeliu natrvalo uloženu.¹⁵ Není divu, že se v našem divném postfeudalismu hledí vyhnout se rozhodnutím, tím spíš základním rozhodnutím. Osvědčené je „nechat to na těch nahoře“. Není potom ani divu, že všechny zásady obedience i kolegiality praskají ve švech, jakmile narazí na sebe různá mocná lobby.¹⁶ S úžasem zjišťujeme, že hierarchická pyramida má svá slabá místa – skoro stejně nemilá, jako v politice státu.

Je dost příznaků k podezření, že ta mocenská pyramida je spíš virtuální než reálná.¹⁷

Kdykoli sleduji nějaký televizní přenos komentovaný autentizovanými duchovními, znovu a znovu se dovídám, že římští katolíci mají občas jednu, občas dvě hlavy své církve: Kristus Ježíš je hlavou církve podle platné dogmatiky, papež podle „tradice“ representované jistou částí kléru a jistě i ohromnou většinou laiků. Ovšem i role hlavy přenesená na papeže ztrácí váhu, když jde o něco obtížnějšího než o euforické slavnosti. Papež Jan XXIII. svolal koncil a papež Pavel VI. podepsal všechny nálezy toho koncilu a postavil se za ně svojí autoritou. Koncilu to k autoritě nijak nepomohlo, ohromující většina českých katolíků koncil nezná a nepostrádá.¹⁸

Koncil je ovšem shromážděním biskupů, na posledním bylo více než 2000 římskokatolických biskupů z celého světa. Ani to význam koncilu nezachránilo. Katolík ctí biskupa i tehdy, když neříká nic. Možná dokonce tehdy víc.

Předposlední vrstva mocenské pyramidy směrem k základně, kněží a jáhnové, mají podíl na pyramidě moci v praxi ještě problematičtější. Proto se zdá, že energie věnovaná obhajobě římskokatolického modelu církve posledních dvou století jako prý jedině správného může být už dnes hazardem.

Autorita a důvěryhodnost

Sebedůvěra církve (božího lidu, od laiků po kleriky) se běžně čerpá z pravdy zakořenění dějin spásy do dějin světa, z pravdy evangelia, která se po staletí osvědčila ve slávě i v pokání a kterou má církev jednotou slov i činů zpřístupňovat všem. Ta naše česká sebedůvěra stojí na hliněných nohách. Máločemu se u nás doopravdy existenciálně důvěřuje. Věříme v odpuštění hříchů, kterých litujeme. Ale takovému pokání se propůjčí z celku božího lidu obvykle jen ten lid v podhradí.¹⁹ Hierarchie se neptá dělné teologie v té části Evropy, kterou komunismus – prý hlavní příčina smutných stránek katolictví dnes – nestihl morálně zničit. Křesťanství Západu je prý čímsi nakaženo (tohle zdůvodnění jsme včetně specifikace světových stran patrně podědili od reálného socialismu). Představení místních církví nemíní dát ani na rady odborně kompetentních laiků v pastoračních radách, natož aby se aspoň občas s pokorou zeptali „citu víry“ božího lidu – celého božího lidu.²⁰ Co tedy rozhoduje o konkrétní interpretaci prastarých spásných pravd, které člověka mají moc osvobodit? Pro české místní církve sídlí magisterium výlučně v jisté kongregaci, není o čem debatovat.²¹

V římském katolictví posledních století hraje neúměrnou roli právní vědomí, ale v prazvláštní podobě. Ptáme se pozorně a se „zdravou nedůvěrou“, zda ta nebo ona svátost je vysluhována platně, ale málokdo se ptá, zda se tak stalo za daných konkrétních okolností i smysluplně.²²

To všechno nejsou žádné pomluvy ani škodolibé nářky. O faktické moci autority v božím lidu ovšem v posledku nerozhoduje jurisdikční dekret nebo bulla, ale jednak míra věrohodnosti samotného institutu moci, jednak důvěryhodnosti, jakou ta která osobnost má v povědomí ostatních. Platí to podobně v rodině o roli otce nebo matky, v úřadu nebo dílně o roli vedoucího nebo vedoucí, platí to v politických stranách. Kde taková personální věrohodnost role nebo důvěryhodnost osoby reprezentující věrohodnou roli chybí, nemusí dojít hned ke vzpouře nebo k difamaci autority, to se stane jen zcela výjimečně. Ale krize přejde v tiché odumírání.

Obvyklá cesta na post autority je v katolictví cesta formální, jmenování shora. Jenže s jmenovací bullou se pro vyvolence vystaví věrohodnost jmenování, nikoli věrohodnost role konkrétního člověka jako biskupa, faráře, jáhna, katechety. Naši hierarchové z velké části vůbec nelenoší, jejich programy jsou nabité a nastavují noci. Farnost takového hierarchu, faráře, řeholnici miluje. Ale nečeká od nich nic pro svůj život. Důvěryhodnost role založí právě jen osobní zkušenost. Bývaly doby, kdy taková zkušenost nechyběla. Dnes je duchovní všech stupňů služby prostě překládán „shora“ a mnozí už nedostanou příležitost takovou zkušenost získat.

Stav, kdy proti autoritě nic nemáme, zato nemáme také nic pro ni, funguje jako spolehlivý hrob. Nikdo pak o ničem z výroků takové autority nepochybuje, protože to za pochybnost nestojí. Jen několik málo čipernějších poddaných v tom pochopitelně cítí plnohodnotné alibi pro svoji vlastní svévoli, případně pro nic-nepodnikání. Ostatní se smíří s tím, že „církev“ je opustila, třebaže funkcionáři na svých místech nepochybně zasedají.

Legitimita vedoucí síly evropské kultury a smysl pro dějiny

Křesťan si musí být stále vědom, že k jeho statutu člena božího lidu či dědice Království patří povinnost svědčit o své vlastní osobní víře. Misie vždycky byla a zůstala problémem. Nejen díky prapodivným symbiózám se světskou kolonizující mocí, ale také v souvislosti s inkulturací a náboženskou svobodou. Neumím v té věci nikomu radit. Všímám si však, jak se nám římským katolíkům mstí nedostatek kritického vnímání vlastních dějin. To je důležité nejen v misiích zámořských, ale také při martyrii za vlastními humny.

Katolíci rádi zdůrazňují, že evropská kultura je bez křesťanství prostě nemyslitelná. ²³Evropská kultura opravdu nemůže zapřít své kořeny v židokřesťanském díle jednotlivých vzdělanců starověku i v díle ranně středověkých klášterů. Ovšem dnešní Evropa sice ještě využívá v kultuře jazyk a jiné původně křesťanské vyjadřovací formy, ale dnešní kultura už křesťanskou není a nebude. Na to musí myslet každý, kdo z nejasných odkazů na zásluhy o kulturní minulost chce nějak odvodit legitimitu role křesťanské církve coby poručníka v současné kultuře.

Současná kultura už je zcela autonomní nejen v ostatních kontinentech, ale také v Evropě, a pokud Česko k Evropě patří, pak i v Česku. V autonomních systémech nutno kompetenci k veřejnému ovlivňování kulturního dění znovu a znovu prokazovat. Proto zákonitě vyvolá údiv²⁴, když někdo z hlediska církevního práva sice kompetentní, ale z hlediska věcného s kompetencí nijak nedoloženou chce s absolutní závazností hodnotit nějaký kulturní počin, např. film, inscenaci, román, výtvarné zobrazení, vědeckou výuku a praxi, společenskou praxi. Např. politiku lidských práv.²⁵

Věrohodnost na veřejném fóru lze dnes získat v podstatě dvojím způsobem: Odbornou kompetencí, řádně doloženou širokým společenským konsensem, a fascinací davu populismem. To druhé znamená ovšem medvědí službu věci, to prvé je výsledkem velmi věrných a přitom nezištných služeb, rozhodně ne panování, i kdyby šlo o panování posvátné.

Tady je naše postfeudální praxe monarchické moci v místní církvi kamenem mnohých často i nechtěných úrazů.²⁶ Naše církevní ústava totiž svěřuje zákonodárství právě těm, kdo vládnou, a vůbec ne náhodou zároveň těm, kdo kontrolují a nakonec i soudí výkon obojí moci, moci zákonodárné i vládní. Takové struktury fungují dlouho a spolehlivě, ovšem jednoho dne se potichu sesypou, protože život má jiná pravidla, živý organismus vyžaduje kolegialitu a subsidiaritu. Síla církve není v dokonaleji ošetřené totalitě moci, ale ve zdravé spolupráci orgánů živého těla. Efektivnost totalitních systémů sice jistý čas trvá, ale věrohodnost je v posledku nenahraditelná, a to také rozhoduje o svatodušním nebo jen lidském charakteru díla.

Poznámky:

1. „Také zástupům řekl: Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: 'Přijde déšť' – a bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: 'Bude vedro' – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné? (L 12, 54-57)
2. „Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Odpověděli mu: Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými? Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. „ (J 8, 32-35)
3. Srovnej prazvláštní kontext úryvku: „A všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana. Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali. ' Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: 'Je posedlý. ' Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: 'Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!'“ (L 7, 29-34)
4. Proto posel takových zpráv je samozřejmě zlý posel a musí počítat s následky. Měl jsem tu čest být takovým poslem několikrát, funguje to skvěle. Od té doby vlastním písemně s podpisy autorů nezanedbatelné váhy, že jsem fantazírující romantik, trpím iluzí mesiánství, jsem prý elitář a zároveň obhájce volných mravů i oportunista, sektář, heretik, svévolník… Podpisy nechybí, zato argumenty se nikdo nezdržuje, jde tedy o docela obyčejný staletími osvědčený lynč.
5. Jak jsem se dočetl na hlavičkovém papíře s podpisem autora jistě povolaného a nesporně autentizovaného, považuje se dnes právě takové pojetí církve za zjevenou nauku církve. Jen nevím, co si s tím počnou se svojí neomylnou odpovědností papežové panující v těch staletích, která o tomto údajném zjevení neměla ani ponětí a organizovala si církev docela jinak.
6. Nedávné kající přiznání papeže k historickým omylům odsoudila významná část jeho kardinálského sboru tím, že prý papež zašel příliš daleko.
7. Německý profesor dogmatiky Medard Kehl SJ důkladně analyzuje 30 let po koncilu stav evropského resp. německy mluvícího katolictví. Konstatuje, že římskokatolická církev se vyprazdňuje z důvodů mnohem vážnějších než je nějaká anticírkevní móda. Srov. Kehl, M.: Kam kráčí církev? Diagnóza doby. CDK Brno, 2000, str. 130
8. I já sám mám k dispozici smutné doklady neskrývaného triumfalismu, veřejně projevené arogance mocných, nestydatého lobování a manipulace informacemi.
9. V posledních letech to prokázaly už i podrobnější a důkladnější sofistikované průzkumy veřejného mínění v českých místních církvích.
10. Platí to nejen pro byrokracii organizovanou v politických stranách, kde o tom nikdo nepochybuje, ale platí to i pro představitele místních církví, dokonce i pro zbožnou Moravu. Platí to shodně navzdory tomu, že někteří politikové otevřeně vyhlašují etiku za blbost vhodnou snad tak pro lid ulice, zatímco morálka a kázeň má v hlásání dnešní církve nepopiratelně přednost před vším jiným.
11. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi. Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. „ (Mt 16, 18-20)
12. „Koinonia, kde se děje leiturgia, martyria, diakonia“- společenství, společné chvály Boží, svědectví víry, služby bližním.
13. Sám jsem byl při tom zázraku, kdy kazatel „zřídil“ společenství ze vzájemně zcela neznámých lidí i bez kouzelného proutku prohlášením do mikrofonu formulkou: „Pěkně vítám všechny naše rozhlasové posluchače, kteří dnes s námi při nedělní mši svaté utvořili takové krásné společenství. „
14. Lidová církev (Volkskirche) není ani nadávkou, ani pejorativní nálepkou, jde o důležitý fenomén rozhodující například o směrech pastorace. Obšírnou diskusi o smyslu, kladech a záporech lidovosti církve uvádí např. Klostermann. F.: Priester für Morgen. Tyrolia Verlag Innsbruck-Wien-München 1970
15. „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1, 14-15)
16. V tom smyslu je v několika směrech velmi poučný vývoj sporu o budoucnost výchovy českého kléru v interdiecézním semináři v Praze. Nejenže nakonec nemá pražský primas a Velký kancléř pražské university vliv na úroveň teologické formace, ale prý se ustavují péčí dvou ordinářů i víceméně tajné vzdorosemináře pro kandidáty, které legální seminář odmítl.
17. To by nevadilo jen pokud nebudeme s Teologickou komisí ČBK trvat na tom, že právě pyramidální struktura posvátné moci je zjevená, souvisí tedy podstatně se spásou – viz posudek, dodaný TK ČBK Lidovým novinám.
18. Každý se může o tom přesvědčit, jestli se zeptá náhodně vybraných návštěvníků katolických bohoslužeb, co vlastně vzali z koncilních novot za své. Přitom jen tenká vrstva českých vyznavačů „jedině správné katolicity“ Msgre Lefebvre kolem časopisu Tridentinum a další vrstva vzývající prapor Una voce dokáže k tomu udat nějaké důvody.
19. Dokázali jsme politovat utrpení, se kterým umíral katolický kněz Jan Hus. Nedokázali jsme si přiznat, že jsme v tom hráli smutnou úlohu i my jako církev.
20. „Kristus, veliký prorok, hlásal Otcovo království svědectvím života a mocí slova. Dokud se plně nezjeví ve své slávě, vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků; pro je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova (srov. Sk 2, 17-18; Zj 19, 10), aby síla evangelia zářila v každodenním životě rodinném i společenském... „ Věroučná konstituce Druhého Vatikánu Lumen Gentium, čl. 35
21. I pro tohle jinak mnohokrát potvrzené zjištění existuje výjimka: Když se vysoký zástupce této kongregace vyjádřil v únoru minulého roku před mnoha očitými svědky včetně pražského nuncia také k českému podzemí jinak, než si přáli někteří z členů ČBK, dočkal se i on cenzury: publikovalo se jen něco.
22. Pokud vím, nikdo z přátel ani odpůrců arcibiskupa Sokola se neohradil, když trnavský arcibiskup v souvislosti se svou asistencí u úmrtního lože Gustáva Husáka publikoval v tisku pozoruhodný názor, že pro spásu Husáka „nebylo třeba, aby svých zločinů litoval, protože on mu posloužil olejem platně posvěceným od biskupa. „
23. Až do vrcholného středověku znamenalo křesťanství totéž co katolictví; k vážnému rozkolu mezi církvemi Západu a Východu došlo až v posledním století prvého tisíciletí křesťanských dějin, k dalšímu dělení mezi západními církvemi západního křesťanstva až zhruba pět století později.
24. Rozumí se decentně pohoršený údiv, jako kdyby se někdo ve slušné společnosti pokoušel platit nekrytým šekem a byl při tom přistižen.
25. Proto není tak nepochopitelné, že se už na mezinárodním fóru vyskytly hlasy, které vyžadují přezkoumat legitimitu účasti státu Vatikán v nadnárodních grémiích, kde se jeho zástupci s ohromující setrvačností vyjadřují – podle vkusu ostatních málokdy katolicky věřících – pozoruhodně autoritářsky, ale nejsou prý ochotni hledat konstruktivní kompromis.
26. Každý, kdo zažil nedávný komunistický režim, ví moc dobře, jaký vztah panuje mezi totalitní mocí, zákonodárcem a společností. Z arogantního loupežnictví a násilnictví totalitní moci uměl zákonodárce udělat pomocí zákona věc práva jedné a povinnosti druhé strany. Je zřejmé, že taková legislativa je a zůstane nemravná, i kdyby náhodou nic proti přirozené počestnosti nezaváděla. Tím spíš nelze získat díky nemravnému zákonu legitimitu pro nemravné počínaní.