Umírající hudba

Obyvatelé Západu stále méně zpívají a hrají. Poslouchají více hudby, každý další technický vynález na lince od mechanického piána po internet jim umožnil snazší přístup k většímu kvantu hudby, ale sami jsou přitom hudebně čím dál pasivnější.

No, muzicírujte také, když se každý den musíte srovnávat s vyškolenými hudebníky světové třídy. Muzicírujte, když jsou stěny tak průzvučné, že se každá nota nese sousedům do bytu. Muzicírujte, když už dnešní pracovní činnost většinou je tak složitá a nerytmická, že ji nelze doprovázet zpěvem, jako to při práci dělali předkové. Muzicírujte, když pro všudypřítomné zvuky a hluky neslyšíte často ani sami sebe.

Zkrátka hudba na jedné straně triumfuje - technicky dokonalá hudba v konzervě; a na druhou stranu umírá - živá hudba vycházející ze srdce a rtů běžného člověka.

Náboženské organizace se tak čím dál více stávají jedněmi z posledních míst, kde se živý zpěv všech očekává, vyžaduje a provozuje. Často však už ani sbory a kostely nehřmí sladěným souladem čistých a vyzpívaných hlasů; někdy to skutečně spíš připomíná předsmrtný sten živé hudby. Mnozí z nás nezpíváme, anebo - jako autor těchto řádek - zpíváme s vědomím vlastní veliké nedokonalosti na základě pocitu, že mlčet by byla zrada na zbožnosti, na kráse, na hudbě.

Hlavní téma tohoto čísla, hudba při liturgii, je proto kriticky důležité. Začínáme dokumentem Hudba v křesťanských liturgiích mezinárodní studijní skupiny Universa Laus z roku 2002 a poté uvádíme první část rozsáhlejší práce Slavení jedním srdcem, jedním hlasem Barbory Mráčkové, která na zmíněný dokument navazuje.

Křesťanská bohoslužba je zejména v liturgických církvích i svého druhu Gesamtkunstwerk, dílo shrnující prvky mnoha druhů umění. Architektura, malířství, sochařství, náboženská poezie a také právě hudba se spojují, aby duchovní zvěst byla účinněji sdělena a hlouběji prožita. A protože hudba má na rozdíl od ostatních zmíněných umění jasnou oporu v Písmu, neodstranily ji ani nejradikálnější protestantské směry a je to druh liturgického umění jak nejrozšířenější, tak nejdůležitější. Vždyť zpěv tvoříme my sami, vyjadřujeme jím svou jednotu a svou zbožnost, připravujeme se ke zpěvu „nové písně", kterou bohdá jednou všichni zanotujeme v přicházejícím Království.

Z významu hudby však vyplývá, že je to druh umění také církví snad nejvíce regulovaný a v praxi často nejspornější. Tím, že v současnosti žijeme nebývale rozkročeni mezi širokým množstvím hudebních tradic, vzniká často napětí mezi příznivci různých stylů v náboženských obcích. V katolické církvi může být vedle sebe příznivec gregoriánského chorálu, člověk zvyklý na pololidové písničky 19. století, vyznavač klasické hudby i ten, kdo má nejraději rockový rytmus a kytaru. První z nich má na své straně řadu církevních dokumentů, ale v zásadě lze bohoslužbu provozovat kterýmkoli stylem. A žádný styl není ideální a vhodný pro každou obec, už třeba jen z důvodů rozdílné obtížnosti pro interprety a posluchače.

V čísle ještě upozorňuji na text Petra Vondráčka o křesťanství a nevěřících skautech. Jde o zajímavou sociologickou studii založenou na hloubkových rozhovorech.