Hudba v křesťanských liturgiích

Druhý dokument Universa Laus, květen 2002

Bůh tvoří skrze Slovo. Každá lidská bytost je povolána, aby se připojila k tomuto dílu. Slovo povzbuzuje ty, kdo hovoří i ty, kdož bez ustání naslouchají. Všichni křesťané jsou pozváni k připravenosti v očekávání, aby dali Bohu svou odpověď.

1. Naslouchání

1.1 Naslouchání vyžaduje spoluúčast celého těla. Způsob naslouchání, jakým lidé „otevírají své uši" burcuje všechny jejich smysly v takovém rozsahu, že je celé jejich tělo uvedeno v stav naslouchání. Ucho ovládá tělo, jež je zaujato nasloucháním. Lidské bytosti existují, neb celé jejich bytí je povoláváno skrze akt naslouchání.

1.2 V naslouchání slovu druhých, ti, kteří se naučili používat dětinský způsob mluvy, zapojují obraz svého vlastního těla do procesu naslouchání či řeči a přicházejí se tak „zrodit" sobě i světu. Náš způsob bytí a kvalita našeho naslouchání závisí na způsobu, jakým jsme byli přijati a jak nám bylo nasloucháno.

1.3 Způsob, jakým nasloucháme, je schopen nabídnout přijetí druhým, bez ohledu na to, kým jsou. V naslouchání tomu, co lidé vyjadřují, můžeme být pozorní k tomu, co říkají, k jejich tichu, vztahu s Bohem, k šepotu světa v nich a kolem nich. Naslouchání nás „naladí na druhé" a s nimi na „Toho Neslyšeného", jenž se odkrývá v jejich slovech i v jejich tichu.

1.4 Liturgie nemůže existovat bez společného naslouchání Božímu Slovu a ani tehdy, aniž by toto slovo vytvářelo prostor pro vzájemné naslouchání si členů společenství. Pokud se všichni společně oddávají naslouchání Slovu Božímu, je to pro všechny i výzvou k vzájemnému naslouchání.

1.5 Naslouchání je prvotním způsobem sdílení. Účastnit se liturgického jednání vědomě, nadšeně a aktivně tedy přesahuje prosté provádění předepsaného ritu. Právě naslouchání nás vede k odpovědi skrze modlitbu, píseň a konání tak, abychom mohli být společně účastni Kristovu mystériu.

1.6 Abychom slyšeli, říkáme, že „mlčíme", ale, lépe řečeno, ticho se rodí naším nasloucháním. Ticho nemůže být definováno jako absence hluku. Ticho může být postřehnuto, je-li tělo v klidu a my se dostaneme do stavu bystřejšího naslouchání.

1.7 Vnitřní ticho je pramenem a podmínkou pro slovo i zpěv. Slovo i píseň jsou s ním úzce spojeny. Zhodnocují se v tichu, z něhož se zrodily, v tichu, jež je oživuje, v tichu, ke kterému směřují, či které sami přinášejí.

1.8 Ticho je postoj srdce a mysli těch, kdož se odvracejí od vší zbytečné mnohomluvnosti, aby se mohli obrátit k Slovu. Vnitřní ztišení je základní vlastností každého liturgického úkonu. V tomto smyslu můžeme říci, že je v podstatě možné ticho pouze modulovat, ať už v řeči, ve zpěvu, hraní, chůzi, prostraci atd.

1.9 Ve slavícím společenství musí mít kněží - služebníci Slova - uši učedníků, „liturgické uši". Tito lidé jsou „těmi naslouchajícími", to oni tvoří - skrze slovo, píseň, liturgické úkony, postoj či ticho - podmínky nezbytné k tomu, aby uši celého společenství mohly být otevřené a jeho naslouchání se stalo napjatým a bdělým.

1.10 Služebník Slova je prvním posluchačem Slova. Úlohou služebníků Slova je naslouchat Slovu v Písmu a nabídnout mu celé své tělo, aby ho i ostatní shromáždění mohlo slyšet, naslouchat mu a umožnit mu tak stát se v tomto společenství tělem. Co se týče „služebníků písně", jejich úkolem je naslouchat společenství, aby probudili jeho vlastní hlas a mohla svobodně zaznít jeho vlastní píseň.

1.11 Na sklonku dne nás mohou naše každodenní starosti ohlušit. Ale liturgie má moc nás bez ustání učit a znovu-vychovávat v naslouchání slovu i písni.

2. Zpěv při liturgii

2.1 Akt zpěvu značí stupeň vyspělosti ve vývoji lidského jazyka: vzpřímená pozice dovolila rezonovat páteři a tak celému tělu; rty, jazyk a čelisti, původně určené k uchopení potravy, se staly způsobilými artikulovat řeč; primitivní tělesný projev byl nejprve transformován v křik, pak ve zpěv a řeč. V tomto pozvolném procesu polidšťování se lidské bytosti postupně ztotožňovaly a ztotožňují s logem, jež se s nimi setkává; nabyli schopnosti vyjadřovat se skrze slovo a zpěv.

2.2 Akt zpěvu vtahuje do hry celého člověka. To od nás vyžaduje připravenost těla a ostražitost rozumu a paměti. V přechodu od slova ke zpěvu má hlas tendenci stát se bohatším: zdá se být čistší, zvučnější, „vyšší", avšak nikoliv silnější. Zpívající hlas osvětluje slovo i celou lidskou bytost.

2.3 Zpěv sjednocuje jednotlivé osobnosti i společenství. Podněcuje stav naslouchání, soucitu, radosti, čistoty... Lidské bytosti, jež celým tělem naslouchají a zpívají, si samy sebe plně uvědomují jak svými smysly, tak svým konáním. Zpěv má tendenci spojovat i skupiny lidí. Společný zpěv, oživený Duchem, povolává ke svornosti všechny ty, které Kristus uchránil, aby se mohli jedním hlasem a jedním srdcem modlit, a tak vytvořit svaté společenství, sjednocené stejným aktem naslouchání.

2.4 Křesťanská praxe je cosi bytostně společenského: zahrnuje společný zpěv, který rovněž předpokládá, že musíme naslouchat jeden druhému. Člověk samotný neposlouchá stejným způsobem jako když tak činí společně s ostatními. Neboť hlas může reprodukovat pouze to, co ucho slyší, pokud se niterně ponoříme do hlasu ostatních, přijmeme plně i to, čemu ostatní naslouchají. Tento proces přizpůsobování chrání každého od obrácení se do sebe sama, zkoumá, co se děje v „ohni" společenství a otvírá individuální naslouchání okolnímu světu. Tímto nás naše hlasy mohou sjednotit v jednu odpověď, vyvolanou stejným Duchem.

2.5 Vzájemné naslouchání ve zpěvu dodává nové kvality vztahům mezi lidmi. Přitahuje naši pozornost k přítomnosti hlasů členů společenství a činí nás vědomými si každodenní konkrétní přítomnost těch, kdož jsou našimi bratry a sestrami. Hlasový projev ve společném zpěvu zdůrazňuje akt služby, jenž sídlí ve sféře etiky.

2.6 Zpěv svou podstatou zve každého k sebevydání. Skrze svou služebnou povahu vede zpěv krůček po krůčku ty, kdo zpívají, k odevzdání sebe sama v modlitbě Ducha, skrze Krista: liturgický zpěv má tedy pedagogickou a mystagogickou funkci. Nová Píseň je písní Nového Lidství, která aktualizuje Slovo: zpíváme nejen svými hlasy, ale i svými životy. Tak se sám zpívající stává chválou, jež je milá Bohu.

2.7 Žádný druh zpěvu či instrumentální hudby v liturgii není sám o sobě posvátný. Ne hudba, ale živé hlasy pokřtěných, zpívající v Kristu a s Kristem, jsou v křesťanské bohoslužbě posvátnými.

2.8 To, co v liturgii činí určitý zpěv či hudbu krásnými, neexistuje samo o sobě, nezávisle na slavení, místu, ritu či společenství, jež s sebou takový druh zpěvu a hudby nese. Dozajista může zpěv i instrumentální hudba vyjadřovat a velebit pravdu, kterou se společenství snaží žít: ale primárním zůstává způsob, jakým toto společenství naslouchá a zpívá. Právě tato připravenost zdobí společenství a otvírá je kráse, jež má přijít.

2.9 Zpěv společenství nese pečeť nové radosti, ale přesto zůstává poznamenán limity individuálního i společného naslouchání. Tato omezení shledáváme bolestnou zkouškou, avšak naše utrpení je cosi odlišného: vyvstává z faktu, že ještě nejsme plně obnoveni „novou písní", jíž notujeme a „novostí" Jediného, kterou zpíváme.

2.10 Zpěv společenství je vždy možný, ale stále hledá své vlastní naplnění. Takto je zpěv svědectvím o Zaslíbení: hlásá, že Království je již přítomno. Současně je prorockým znamením: oznamuje, že Království má teprve přijít. V přítomnosti Království a v očekávání jeho příchodu nedodávají naše písně nic k tomu, čím Bůh je, ale přitahují nás k němu blíž.

2.11 Žalmy, hymny, antifony a aklamace užívané v křesťanských liturgiích vytvářejí specifický soubor. Mají pro nás hluboký význam, neboť text zpěvu je propojen s hudbou tak úzce, aby nám obé uvízlo v paměti. Stejně jako modlitby, tak i preface a další slova liturgie jsou důležitým prostorem zprostředkování komunikace) mezi Slovem a slovem naším, lidským.

2.12 Zpěvákovo tělo je svatyní, v níž on či ona stane v Boží přítomnosti. Píseň společenství v křesťanské liturgii vyžaduje tělo každého jednotlivce, odevzdané a propojené se všemi ostatními, aby mohlo býti vytvořeno tělo jediné. Věřící, kteří jsou uschopněni formovat tělo svým zpěvem a jsou sjednoceni Duchem, aby byly Tělem Kristovým, jsou účastni tajemství Vtělení a vypovídají o Hospodinově slávě.

3. Slavení jedním srdcem a jedním hlasem

3.1 V liturgickém slavení dovoluje instrumentální hudba i zpěv všem se sjednotit, bez ohledu na odlišnosti přivítat jeden druhého, aniž by byl kdokoliv vyloučen se stát jedním tělem a spojit se v modlitbě díkůvzdání církve. K osvobození písně na hlubší úrovni, ať už společné, či individuální, se musí liturgická hudba intimním způsobem dotknout všech přítomných tak, že se přizpůsobí rytmu jejich života. Klidné tělo vede k pokojnému srdci, souznění jednotlivých bytostí vede k sjednocení osobností. Stejným hnutím, jsouce společenstvím v naslouchání a zpěvu, jsou členové shromáždění povoláváni opustit sebe samé, aby mohli vyjít k ostatním.

3.2 V liturgickém konání má instrumentální hudba a zpěv funkci, jež zahrnuje pohostinnost: otevřít lidi naslouchání, vytvořit prostor mystické jednoty, kde mohou lidské bytosti sdílet skutečnosti, jež jsou pro ně podstatné. Hudba a zpěv pobízí skupinu a jednotlivce v ní k vytvoření jedné bytosti. Dovoluje každému žít v domě Pána a přidat se k chvalozpěvu, který tam zní.

3.3 Aby i ti nejposlednější našli své místo, nesmí být liturgická hudba nepřístupná. Aby byl každý veden po cestě ke svobodě, nesmí liturgická hudba ani na „všedních" místech ztichnout. Jako cestovatelé putující cizí zemí, tvoří shromáždění věřící novou píseň, jež je současně dobře známá a přesto neslýchaná.

3.4 V pokoře služby ukazuje zpěv společenství církve, že má prorockou úlohu. Společný zpěv všem ukazuje, že nikdo nepřestane být ostatními obdarováván, a že každý obohacuje ostatní svými dary. Takto připomíná společenství, že musí bojovat proti odmítání vzájemného sdílení, za zapomenutí odlišností a za to, aby i ti nejposlednější ve shromáždění byli pravdivě „obslouženi".

3.5 Upokojit, sjednotit, osvobodit, přivítat a obrátit: to slavení s doprovodem hlasů a nástrojů znamená. Pokud je zpěv v křesťanské liturgii takový, může se hudební úřad v církvi zdát impozantním. Skladatelé, kantoři, animátoři a instrumentalisté nemohou než se oddat službě křesťanské liturgii tím, že dovolí společenství stát se subjektem slavení skrze utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha.

3.6 Posláním instrumentální hudby a zpěvu v liturgii je napomáhat, doprovázet a vyjadřovat přechod od smrti k životu, který je ovocem všeho svátostného počínání. Nenásilným způsobem odtrhují učedníky od narcistického rozjímání o sobě a otevírají jim širší horizonty zaslíbení Písma. A to vše s podmínkou, že nebude nikdy nikdo - ať celebrant, kantor, či jiný služebník - ovládat okamžik, kdy se nitro kohokoliv ze společenství oprostí od sebe sama, ale nechá každého, aby sám zažil velikonoční „transitus" či přijetí za syna nebo dceru.