Ordinace místo exkomunikace?

Informace o exkomunikaci manželů Marthy a Gerda Heizerových kvůli jejich „soukromému slavení eucharistie bez kněze“, zveřejněná innsbruckým biskupem Manfredem Scheuerem 22. května 2014, vzbudila nejen v Rakousku velkou pozornost. Jednalo se o výsledek téměř tříletého šetření Kongregace pro nauku víry, které biskup Scheuer tuto záležitost jako závažnější trestný čin (graviora delicta) zřejmě koncem roku 2011 nahlásil. 1

O co šlo? V tyrolské vesnici Absam nedaleko Innsbrucku se v domě manželů Heizerových řadu let pravidelně scházela malá modlitební skupina (cca 6 až 8 osob). Několikrát do roka (údajně 3–4krát) společně slavili eucharistii. Nejprve s knězem a po jeho smrti ve slavení pokračovali bez něj. V kontextu základních obcí (Basisgemeinde) nejen v Rakousku se prý nejednalo o nic neobvyklého.2 V září 2011 zveřejnila televizní stanice ORF reportáž z tohoto slavení „bez kněze“, což vedlo k zahájení vyšetřování ze strany diecéze a následnému předání kauzy vatikánské kongregaci.

Podstata jejich „zločinu“ se z pohledu kanonického práva zdá být na první pohled zřejmá. Kánon 1378 §2 odst. 1 konstatuje: „Do trestu interdiktu nebo, jde-li o duchovního, do suspenze, nastupujících bez rozhodnutí představeného upadá: kdo bez kněžského svěcení se pokouší sloužit mši.“ §3 téhož kánonu k tomu uvádí, že „mohou být přidány podle závažnosti zločinu další tresty včetně exkomunikace“. Jenže např. emeritní profesor kanonického práva Francesco Zanchini aplikaci uvedeného kánonu v případě manželů Heizerových zpochybňuje.3 S odkazem na znění tohoto kánonu v kodexu z roku 1917 („Předstírá-li /nekněz/ celebrování mše sv. anebo vyslechne-li svátostnou zpověď, upadá bez dalšího do exkomunikace, vyhrazené zvláštním způsobem Apoštolskému Stolci.“ kán. 2322 odst. 1 CIC 1917) upozorňuje, že byl zaměřen proti mužům-nekněžím, kteří by oblečení v liturgickém rouchu předstoupili k oltáři s úmyslem slavit eucharistii. Martha Heizerová se však podle Zanchiniho nikdy nesnažila předstírat, že je knězem, tudíž nemůže být za tento úmysl potrestána. Naopak slavením s přáteli chtěla upozornit na potřebnou revizi pojetí služebného kněžství. V závěru svého rozboru uvažuje Zanchini nad tím, že slavení eucharistie bez kněze je na nejlepší cestě stát se otázkou přežití církve. Zanchini použil formulaci stantis et cadentis Ecclesiae, tj. otázka, se kterou stojí nebo padá církev. Touto formulací označovali teologové reformace nauku o ospravedlnění.

Osobně považuji kauzu za velmi zpolitizovanou. Ať už ze strany manželů Heizerových, jejichž medializace soukromého slavení na mne působí jako určitá provokace. Tak také ze strany Kongregace pro nauku víry, jejíž načasování zveřejnění exkomunikace vůči Marthě Heizerové, 67leté penzionované učitelce náboženství, zřejmě souvisí s její volbou předsedkyní hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev) v Rakousku (došlo k němu v dubnu 2014). V řadě prohlášení, která jsem četl, převažovaly nad věcnou debatou emoce, tj. sympatie resp. antipatie vůči tomuto reformnímu hnutí. Exkomunikace navíc přispěla k většímu napětí uvnitř tohoto hnutí. Např. předchůdce Marthy Heizerové v čele rakouské Wir sind Kirche, Hans Peter Hurka, se vůči své nástupkyni vyjádřil kriticky a klade si otázku nad působením hnutí uvnitř katolické církve, když v jejím čele bude stát exkomunikovaná osoba.

Jedním z textů, které podle mne stojí za zamyšlení, byl text emeritního profesora pastorální teologie Paula Zulehnera.4 Klade několik otázek, které by podle něho měly být předmětem dalších úvah, případně diskusí na synodě kněží. Jednou z nich je např. otázka, jakým způsobem vlastně spolupůsobí shromážděna obec a její představený (kněz) s Duchem svatým při slavení eucharistie, když ústředním prvkem je epikleze (tj. vzývání Ducha svatého). Dále jak daleko může jít aktivní účast laiků při slavení liturgie, kterou II. vatikánský koncil tak zdůrazňoval. Rovněž Zulehner připomněl důraz na důležitost slavení eucharistie, která je vrcholem a zdrojem činnosti církve (konstituce o církvi, SC 10) a církev z ní žije (viz encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia z roku 2003). Církevní vedení by mělo zohlednit tuto důležitost eucharistie a umožnit slavení v místních obcích, což s ohledem na požadavky kladené na budoucí kněze a souvisejícím nedostatkem kněží není vždy možné. Zatímco pojetí laika bylo koncilem a v době po koncilu značně prohloubeno, pojetí kněžské služby zůstalo nezměněno, což mimo jiné vede k napětí. V závěru klade Zulehner provokativní otázku, zda místo exkomunikace by v případě Marthy Heizerové nebyla na místě spíš ordinace (tj. pověření ke kněžské službě, resp. ke službě Slova a svátostí).

Myslím si, že obecně rozšířené pojetí katolického kněze je příliš zaseklé na středověké představě jakéhosi šamana nebo kouzelníka, který má „moc proměňovat“ a bez kterého církev nemůže existovat. Je vcelku jedno, zda se jedná o očekávání věřících nebo zda tuto představu pěstují v seminářích, aby pocitem určité výjimečnosti motivovali nemnohé zájemce o toto povolání, kdysi prestižní (učitel a kněz byli ještě před sto lety na venkově leckdy jediní vzdělanci a univerzální rádci) a dnes naopak velmi nepopulární (podle výzkumů prestiže povolání v ČR je kněz na konci žebříčku spolu s uklízečkou, poslancem a ministrem). Nedávno jsem např. zaslechl na úvod primiční mše údajný výrok patrona kněží Jana Baptisty Maria Vianneyho (1786–1859): „Kdybych potkal kněze a anděla, pozdravil bych nejprve kněze a až pak anděla.“ Už si nepamatuji, zda pohoršlivé pokračování výroku bylo rovněž uvedeno nebo vynecháno: „Anděl je totiž přítelem Božím, ale kněz jeho zástupcem.“

Jeden z osmi členů rady kardinálů a papežových poradců, mnichovský arcibiskup a současný předseda německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx, v rozhovoru v září 2013 označil za omyl představu, že církev vzniká jen tam, kde je kněz. To je nesmysl, konstatoval kardinál. Církev začíná tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18,20).5 Snad jen škoda, že kardinál nešel trochu dál a nezamyslel se nad kořeny myšlenky církve soustředěné na kněze, kterou nalezneme už ve 4. století.6 Tuto představu jen posílil důraz pozdně středověké teologie na Kristovu přítomnost v eucharistii, která podle tehdejší představy závisela na knězi a jeho moci nad touto svátostí.7 Tato moc nalezla své vyjádření v předávání bohoslužebného náčiní při kněžském svěcení, což bylo některými teology a např. v dekretu florentského koncilu pro Armény (z 22. listopadu 1439) považováno za podstatnou součást této svátosti. Absence této praxe v prvním tisíciletí a ve východních církvích vedla k pochybnostem, které definitivně odstranil papež Pius XII: apoštolskou konstitucí Sacramentum Ordinis z 30. listopadu 1947, v níž za podstatnou součást kněžského svěcení prohlásil toliko vzkládání rukou biskupa na svěcence.

Při hledání inspirace pro novou podobu služebného kněžství by neměla zůstat stranou skutečnost, že Nový zákon zvláštní kněžskou službu nezná, resp. za jediného velekněze považuje Krista (např. Žd 7,23–26) nebo je zmíněn celý Boží lid jako královské kněžstvo (1 P 2,9). Žádnou z uvedených služeb či obdarování nemůžeme bez problémů identifikovat s pozdější kněžskou službou. Když jsou vypočítávány různé dary, ten, kdo je ustanoven k „řízení církve“ (1 K 12,28) nebo „stojí v čele“ (Ř 12,8), není zmíněn na prvním místě ani jinak vyvýšen nad ostatními. Jedná se o jednu službu z řady dalších. Někteří autoři předpokládají, že právě ti, kdo stáli v čele místní církve, předsedali také slavení liturgie. Při bohoslužbách slavených v domech mohli shromáždění předsedat hostitelé nebo hostitelky.8 Jedná se však jen o domněnky a otázka předsednictví eucharistického slavení v nejstarší době zůstává otevřená.9

Ani nejstarší pobiblická svědectví nejsou jednoznačná.10 Za zajímavou považuji mimo jiné skutečnost, že zatímco podle Didaché (datace kolísá kolem roku 100) si biskupy a jáhny volí sama obec bez zmínky o zásazích zvenčí (15,1; podle spisu tito slouží službou proroků a učitelů, přičemž putující proroci jsou zmíněni coby předsedající eucharistickému slavení), v tzv. Klementově listu do Korintu (datovaném kolem roku 95) najdeme zárodek myšlenky o apoštolské posloupnosti: Ježíš Kristus byl vyslán od Boha, apoštolům zvěstoval radostnou zvěst a ti, jak kázali po vsích i městech, ustanovovali správce a služebníky (tj. biskupy a jáhny; 42, 1–4). Ignác z Antiochie ve svých listech ze začátku 2. století zdůrazňuje roli biskupa, proto je oblíben v církvích s důrazem na biskupský úřad. V Ignácově listu Smyrenským je uvedeno: „Bez biskupa ať nikdo nedělá nic, co by se týkalo církve. Za platnou považujte takovou eucharistii, kterou slaví biskup nebo někdo, komu to on povolil.“ (8,1)

V rámci úvah o podobě kněžské služby v katolické církvi by měla zaznít zmínka o praxi v protestantských církvích.11 Tyto církve sice nesdílejí představu o „kněžsko-svátostné pravomoci předsedajícího“, přesto dbají o to, aby v čele bohoslužby byl někdo, koho církev v uznání jeho obdarování k této službě povolala. Myšlena je ordinace pro „službu Slovem a svátostmi“. Při bližším pohledu do pravidel jednotlivých církví zjistíme, že někdy existuje možnost, aby večeři Páně vysluhoval i neordinovaný muž nebo žena, ale vždy na základě pověření vedení církve.12 Dosud nejvýznamnější ekumenický text komise pro víru a řád Světové rady církví o eucharistii, zveřejněný v roce 1982 na zasedání v Limě (proto se mluví o tzv. limských dokumentech, jde o tři dokumenty: o křtu, eucharistii a ordinované službě) k tomu uvádí (č. 29):

„Při slavení eucharistie Kristus shromažďuje, učí a sytí církev. Je to sám Kristus, který zve k tomuto hodu a on mu předsedá. Je pastýřem, který vede lid Boží, je prorokem, který zvěstuje slovo Boží, je knězem, který oslavuje tajemství Boží. Ve většině církví je toto předsednictví Kristovo symbolizováno ordinovaným služebníkem církve. Ten, kdo předsedá eucharistickému hodu ve jménu Kristově, jasně vyjadřuje, že obřad není dílem či vlastnictvím těch, kdo se shromáždili; večeře Páně je přijímána jako dar Krista, který žije ve své církví. Ten, kdo vysluhuje večeři Páně, je vyslancem, který zde zastupuje Boží iniciativu a vyjadřuje spojení místního sboru s jinými místními sbory obecné církve.“

Myslím si, že exkomunikace manželů Heitzerových problematiku eucharistického slavení a role služebného kněžství příliš neřeší. Jak už bylo zmíněno, zkušenosti se slavením eucharistie bez kněze mají různé skupiny základních obcí a někdy jde o formy, které vzbuzují rozpaky.13 Ještě komplikovanější je situace křesťanských komunit např. v odlehlých oblastech Latinské Ameriky, kam se kněz dostane málokdy a jsou odkázány na službu laiků.14 Nebylo by tedy na místě si spolu s Zulehnerem klást otázku, zda spíše než o dalších exkomunikacích by nebylo přiměřenější uvažovat o rozšíření forem „služby Slovem a svátostmi“, ke které by byli, po pečlivém zvážení a za souhlasu místního společenství, biskupem povoláváni osvědčení mužové a ženy?

1 Tzv. pokus o sloužení mše nebo simulace jejího slavení (kán. 1378, § 2, odst. 1 CIC 1983) spadá mezi závažnější zločiny, jejichž řešení spadá do kompetence Kongregace pro nauku víry podle motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z roku 2001 novelizovaném rozhodnutím papeže Benedikta XVI. z 21. května 2010. Tyto normy byly předmětem diskusí v souvislosti s vyšetřováním případů sexuálních deliktů kněží, jejichž šetření si Kongregace pro nauku víry rovněž vyhradila. Text norem online:

http://www.vatican.va/resources/resources_norme_cs.pdf

2 Vycházím např. z informací obsažených v textu Helmuta Theodora Rohnera (kněze a misionáře s 15letou zkušeností se základními obcemi v Brazílii) ohledně kauzy manželů Heizerových ze 4.11.2011. Online: http://www.helmut-theodor-rohner.eu/pdf/aktuell/brief.pdf

3 Jeho rozbor (v italštině) online:

http://www.statoechiese.it/images/stories/2014.7/zanchinim_o_roma.pdf

4 Zulehner, Paul. Offene Fragen zu Heizers Exkommunikation – es braucht eine Priestersynode. 23. 5. 2014. Online: http://zulehner.wordpress.com/2014/05/23/offene-fragen-zu-heizers-exkomm...

5 „Es kursiert bei uns manchmal noch eine weitere Vorstellung, die ich für verfehlt halte: Erst muss ein Priester da sein, sonst passiert Kirche nicht – Unsinn! Kirche beginnt, wo zwei oder drei in Seinem Namen versammelt sind.“ Wir herrschen nicht! Die Zeit, 23.9.2013, online: http://www.zeit.de/2013/38/kardinal-reinhard-marx-berater-papst/komplett...

6 Známý je např. výrok sv. Jeronýma: „Ecclesia non est quae non habet sacerdotes.“ (Bez kněze není církev.) z jeho Dialogus contra Luciferianos.

7 Je dobré si připomenout, že církev 1. tisíciletí neznala praxi, aby se věřící v modlitbě obracel ke Kristu přítomnému v proměněném chlebu. Rovněž různé eucharistické zázraky se objevily až po zdůraznění Kristovy přítomnosti v eucharistii po teologických sporech 11. století. Ke zbožnosti viz Taft, Robert F. Is There Devotion to the Holy Eucharist in the Christian East? A Footnote to the October 2005 Synod on the Eucharist. Worship 80 (2006) 213-233. K přesunu pozornosti od ostatků svatých k eucharistii viz Snoek, Godefridus J. C. Medieval piety from relics to the Eucharist : a process of mutual interaction. Leiden 1995.

8 Mezi majitelkami domu, kde se scházela církev, je zmíněna Lydie ve Filipech (Sk 16, 14-15.40) nebo Nymfa v Laodiceji (Ko 4, 15).

9 Kunetka, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc, 2004, s. 14.

10 Rozbor této problematiky u nejstarších autorů viz Legrand, Hervé-Marie. The presidency of the Eucharist According to the Ancient Tradition. Worship 53, 1979, s. 413-438.

11 Podle Filipi, Pavel. Pozvání k oslavě – evangelická liturgika. Praha 2011, s. 89.

12 Viz např. Zásady Slezské církve evangelické augsburského vyznání z roku 2004, s. 11. Online: http://www.sceav.cz/index.php/cs/ke-stazeni/doc_details/19-zasady-sceav

13 Viz k tomu velmi zajímavé zprávy Martina Šályho o zkušenostech se základními obcemi ve Vídni (2009) a ve Španělsku (2011). Online: http://www.rkckomunio.cz/basisViden2009 a http://www.rkckomunio.cz/Na_kraj_sveta_na_okraj_cirkve

14 Situaci v Hondurasu jsem se pokusil přiblížit ve svém článku Vyslanci slova božího v Hondurasu. Getsemany2013, č. 6, s. 142 – 146. Online: http://www.getsemany.cz/node/3036