Nový kult starého héroa

Neučesané zamyšlení nad gay mučedníky a naším křesťanstvím

„Pak jsem se jal přemýšlet o mládí a umírání, o základním tématu dobré a špatné poezie a dobrého a špatného dramatu na celém světě.“

John D. MacDonald: Osamělý stříbrný déšť

Ten příběh je dnes poměrně dobře známý: V noci ze 6. na 7. října 1998 byl Matthew Shepard, jednadvacetiletý student politologie, několik mil od Laramie, dvěma jinými mladíky brutálně bit do hlavy pistolí, následkem čehož po šesti dnech v nemocnici ve Fort Collinsu zemřel. Důvodem útoku byla (asi) jeho otevřená homosexualita.

Z místa činu se stalo poutní místo (nejen) gayů, podobně jako ze Stonewallu v New Yorku, kde bitka mezi gayi a policisty v červnu roku 1969 započala novou etapu v bojích za práva sexuálních menšin. Umučený mladík inspiroval četné malíře (ano, i ikonopisce), básníky a dramatiky k – někdy pozoruhodné – tvorbě. Lví podíl na Mattově celosvětové popularitě má dozajista film The Matthew Shepard Story režiséra Rogera Spottiswooda z roku 2002. Skutečný Matt, jak ho známe z fotografií a amatérských videonahrávek, tuctový a nijak zvlášť přitažlivý W.A.S.P., dostal s tváří Shanea Meiera okouzlující bezprostřednost a moc zapůsobit na divákovo otupělé svědomí. A přitom ten film není laciný „doják“. (No, možná trochu.) Je nejen jakousi „pohyblivou“ gay ikonou, ale zároveň prstem, který ukazuje na zběsilou krutost, skrývající se někde v nás.

Církve také zareagovaly, aby ne. Zvláště některé. Liberální (a alternativní) křesťanské skupiny vzývají Matta ve svých litaniích, společně s jinými „svatými“ gayi. Fundamentalisté – jako neslavná Westboro Baptist Church, se svými transparenty GOD HATE FAGS („Bůh nenávidí teplouše“) – ho zase nesmlouvavě posílají do pekla. Což není překvapující. Spíše už překvapila a u mnohých desiluzi přivodila kniha The Book of the Matt (2013) investigativního novináře Stephena Jimenéze, který nachází jiný důvod k vraždě – konflikt mezi narkomanem a jeho dealerem, příležitostnými milenci. Ale trůnem „velkomučedníka sexuální orientace“ to sotva mohlo otřást.

Ve Spojených Státech je na homosexuálech a transsexuálech pácháno násilí poměrně často, vraždy nejsou výjimečné, nehledě k tomu, že podle statistik tam ročně 1470 mladých gayů a lesbiček spáchá sebevraždu pod tlakem šikany. Proč se právě Matthew stal nejpopulárnějším z nich?

Jsem toho názoru, že – krom obrovské propagandy – je Mattova smrt vzorně archetypální – jeho připoutání k ohradě a osamělé zdlouhavé umírání, ho připodobňuje mýtickým hrdinům, například  irskému mladému bojovníku Cú Chulainnovi, který, smrtelně zraněný Lúgaidovým kopím, po tři dny umírá u vztyčeného kamene (falický symbol, že?), k němuž se sám připoutal. Především však upomíná na samotné Ukřižování. Tento prvek použil záměrně na své olejomalbě z roku 2006 i Matthew Wettlaufer a podobnost ještě zdůraznil muzikál Phila Halla Matthew Passion (2007), kde vedle sebe klade příběh Matthewa a Ježíše. Ikonograficky tak Matt vyhovuje velmi dobře představě posvátné oběti. Oběti, u které se předpokládá nevinnost, nevinnost spojovaná s mládím. Většinou bývá onou obětí dospívající mladík, ale ne vždy – jak emotivní je třeba Delarocheův obraz Jeune martyre (Mladá mučednice)!

V raném křesťanství, kde se, vlivem antického smýšlení, mladistvá krása chápala jako projev božství, býval i Ježíš zobrazován – pod nezpochybnitelnou autoritou Janova evangelia (10, 14) – jako Krásný Pastýř (ho poimén ho kalos) s ovečkou na ramenou, nebo jako mladík apollónského typu, vyučující z katedry své učedníky. Zřejmě i to napomáhalo úspěšnému šíření evangelia ve Středomoří – mladý umírající hrdina-mučedník býval ve starých kulturách objektem božské úcty. Ježíšova oběť se tak stala každému snadno uvěřitelnou, srozumitelnou a uchvacující. Nebylo to nic nového – A BYLO TO NOVÉ!

Co dnes? Necítíme v sekularizované společnosti podobně naléhavou potřebu moderního pojetí Ježíše? Ano. A bývá, bohudík (Bohu dík), plněna. Povšimněme si třeba cyklu pašijových obrazů současného malíře Douglase Blancharda s pohledným Ježíšem v riflích – to je vyvrženec Ježíš, který má sílu oslovit dnešní vyvržené, tak jako je oslovoval a povolával historický Ješua v Galileji. Pravý Bůh a Pravý Chlap, ze kterého jsme my a naši otcové udělali modlu pro svíčkové báby. A že je Blanchardův Ježíš až eroticky vyzývavý? To se ví, že je. Copak se erotika a mystika těsně neprolínají? A co by bylo křesťanství bez mystiky? Nanejvýš filosofická škola, možná ještě stále v rámci judaismu. Když se z křesťanství vytratí to podstatné – láskyplný (ale řekněme to naplno: milenecký) vztah mezi Ježíšem a křesťanem – pak zdegeneruje na pouhé náboženství. A název „náboženství lásky“, který pro křesťanství tak samozřejmě (a hrdě) používáme, je po dvou tisíciletích jeho nepřehlédnutelné existence přinejmenším trochu zavádějící.

Je možné, že se z Matta stane nový mesiáš nového náboženství? Nějaké božstvo – jako, v době celkem nedávné, zavražděná politička Indira Gándhíová splynula s bohyní Bharatmatou, „Matkou Indie“? Nemyslím si to, nicméně je vidno, že i (sub)kultura gayů zřejmě potřebuje cosi zásadně kultického. Od Ježíše je odháníme jako nehodné, zvrhlé, stigmatizované, tak čemu se divíme? Planeme celá staletí šlechetnou touhou přivést k Ježíši – třeba proti jejich vůli – domorodce z nejvzdálenějších ostrovů, a zároveň ženeme pryč z Jeho blízkosti ty, kdo potřebují pocítit uzdravující dotyk Boží Moci. – Mimochodem, gayové už své speciální božstvo mají. Pamatujeme se na to možná z dějepisu: v říjnu roku 130 po Kr. se v Nilu za nejasných okolností utopil osmnáctiletý Antinoos, milenec císaře Aelia Hadriana. Byl zbožštěn a jeho uctívání se rozšířilo po Římské říši, což pochopitelně vzbuzovalo rozhořčení křesťanských teologů, zvláště největšího z nich – Órigena. Antinoův kult došel v roce 2002 svého – soudím, že lehce recesistického – obnovení, a v Hollywoodu (kde taky jinde?) byl založen první chrám Ecclesiae Antinoi. Tato neopohanská víra má své vlastní kněžstvo, liturgii, internetové stránky, svátky a ovšem i vlastní svaté. Mezi nimi nechybí ani Matthew Shepard, mučedník. Co si o tom ten – nejspíš dost vlažný – příslušník episkopální církve myslí, se ale dozvíme až na Věčnosti.

Matthew vstoupil do oblasti mýtu – nikoli v tom smyslu, že by reálně neexistoval, že by člověk toho jména nežil a krutě nezemřel – ale v tom, že v sobě zahrnul všechny oběti fomofobního násilí, včetně těch, které teprve přijdou. (A ony přijdou.) Možná jsou odhalení Stephena Jimenéze ohledně pozadí Mattovy vraždy částečně pravdivá, možná vůbec ne. Nevím. Co na tom konečně záleží? Ten nešťastný bloncek z Laramie opustil hmotný svět a s ním jsou tedy zapomenuty i jeho prohřešky a viny, žije však dál v mýtickém příběhu jako věčně mladý a krásný hrdina.