Konflikt církevní a světské autority v legendárních životech keltských světců

V legendách z normanské doby (12. st.) je představen společenský konflikt mezi představiteli církevní (světci) a světské (králové) autority v keltských oblastech Británie (Dumnonia, Gwynedd) v 5.-6. století. Protože legendy pracují s ustálenými a často se opakujícími motivy, vybrali jsme tři typické epizody. Budeme se zajímat především o jejich společné body a pokusíme se vyčíst z těchto příběhů, jak chápala církev (vlastně klérus) svou úlohu ve středověké společnosti.

Llan – království v království

V každém z těchto legendárních příběhů je vidět, jak je reprezentant církve obdařen králem pozemky. To by nás však nemělo zarážet. Dotyční světci totiž průkopnicky zakládali mnišské komunity (llan) jako určitou „lidštější“ a „božštější“ alternativu k – mnohem barbarštějšímu – státnímu zřízení raného středověku. Přinejmenším v některých klášterních osadách žily společně zasvěceným životem i manželské páry1, a opati sami často pocházeli z královského rodu – zde uvedený Carannog byl vnukem (v legendách prvorozeným synem) Cerediga z Ceredigionu2, Cybi dědicem království Kernow, Gildas jedním z mnoha potomků Kawa, vládce v Alt Clut. Britonští světští panovníci duchovní komunity, vedené svými příbuznými, obvykle podporovali, a někdy se sami ke stáru do nich uchylovali. Teprve ve vrcholném středověku se pořímštěná církev na Britských ostrovech – a zde především její kláštery a kapituly – stala konkurentem a nepřítelem světské moci.3

Vita I. Sancti Carantoci

§3. A pak se vrátil do svého rodného kraje Ceredigionu, do své jeskyně, s mnoha kleriky, a tam vykonal mnoho zázraků, které nikdo nedokáže vyjmenovat. Kristus mu věnoval vznešený oltář z nebe, barvy nevýslovné. Potom přišel k řece Severn, chtěje ji přeplout, i vhodil oltář do moře, aby ho předešel tam, kam Bůh si přál, aby šel.

§ 4. V té době Cadwy a Artuš vládli v oné zemi, příbytek měli v Dindraithov. A Artuš bloudil kolem dokola, hledaje nejhrozivějšího hada, obrovského a příšerného, který pustošil dvanáct dílů země Carrum. Carannog přišel a pozdravil Artuše, který od něj s radostí přijal požehnání. Carannog se Artuše zeptal, zda slyšel, kde přistál jeho oltář. A Artuš mu odpověděl: "Povím ti to, když dostanu odměnu." On řekl: "Jakou odměnu chceš za (odpověď na) tuto otázku?" Odpověděl: "Jsi-li služebník Boží, přivedeš hada, který je ti nablízku, tak abychom ho viděli."(…)4 A pak svatý Carannog šel a modlil se k Pánu, a ihned had přišel vydávajíce obrovský rámus, jako když tele běží ke své matce, a sklonil svou hlavu před služebníkem Božím jako otrok podřizující se svému pánu s pokorným srdcem a pohledem úkosem. A (had) odešel a zůstal tak, jak předtím (svatý Carannog) předpověděl, podle Božího příkazu. A dostal oltář, z něhož si Artuš zamýšlel udělat stůl, ten však byl ze svého místa pokaždé vržen do dálky. A král požádal (Carannoga), aby přijal Carrum navždy písemným dokumentem. A následně tam vystavěl kostel.

§5. Pak se ozval hlas k němu z nebe ohledně oltáře vhozeného do moře. Pak nechali Cadwy (a) Artuš pátrat po tom oltáři, a bylo jim řečeno, že přistál v ústí (řeky) Guellit. I řekl král: "Znovu mu dám dvanáct částí té země, kde byl oltář nalezen." Carannog pak šel a postavil tam kostel a klášter, který byl nazván Carrov.5

§6. Zkrocení draka (jen zdánlivě jde o hada, v textu jsou pak dále zmíněny drápy a křídla) je čin u keltských světců a světic obvyklý6 a zřejmě se jedná o - ve středověku oblíbený i obecně srozumitelný - kód pro vymýcení předkřesťanských kultů.7 Požadavek Artuše – neschopného si s obludou poradit – je ve své podstatě vulgárním vydíráním. Světec se mu bez reptání podvoluje, jak z úcty ke světské autoritě,8 tak jistě i z důvodu křesťanské horlivosti.

Cadwy se připomíná v rodokmenech britonských králů jako „Cado m. Gereint“9, a ve velšských pohádkových příbězích jako „Kadwr, hrabě cornwallský, jenž obléká králi zbroj v den boje a války“10. Zřejmě se za ním skrývá skutečná historická osobnost (brito)římského náčelníka v Dumnonii na přelomu 5.-6. st. po Kr., jeho jméno zaznívá i v názvu pevnosti Cadbury. Artuš - což je zajímavé - je jmenován až jako druhý, a není ani tím, kdo vítá Carannoga, přicházejícího se zkroceným drakem, jako představený (nebo velitel) města11.To téměř svádí k doměnce, že možná v původní verzi legendy figuroval pouze jediný vládce Dindrathovu (Dunster) - Cado Arthurus (v § 5 mezi jejich jmény schází spojka „et“) a teprve později došlo k jeho rozdělení na dva muže – neutrálního/čestného Cadwyho a nečestného Artuše12.) Artušovy svatokrádežné pokusy zmocnit se Kristova nebeského oltáře 13 musely působit ve 12. století, v zemích anglické koruny, obzvlášť aktuálně: představovaly hamižnost světské moci, usilující rozšířit svou nadvládu nad církví.14

Světec se proti Artušově uchvatitelským spádům nebrání, Boží moc jedná za něj, a pokorný Carannog pro Boha, pro sebe a pro svou komunitu, získává odměnu. K nebeskému oltáři přibírá nádavkem pozemské državy. Příběh o navrácení oltáře je uveden dvakrát (§5 a 6), snad proto, aby se podtrhlo dvojí darování pozemků – v Carrumu a Carrovu.

Vita I. Sancti Kebii

§ 17. V té době panoval nad zemí Gwynedd král Maelgwn. Jednoho dne se vydal do horských oblastí lovit. Uviděl kozu a poštval své molosské psy, aby ji chytili. Koza spěchala vyhledat ochranu v chýši svatého Cybiho. (A svatý Cybi pravil svému učedníku Caffovi: „Odejdi od mě, nemůžeme být spolu." A když přišel do města, které se od onoho dne nazývá Merthyr Caffo, pastýři z Rhosyru zabili Caffa. A tak požehnaný Cybi proklel pastevce z Rhosyru i s jejich paní.) A koza nalezla ochranu.

§ 18. A král Maelgwn pokračoval v jejím stíhání, až k Cybiho chýši. A král mu řekl: „Pusť tu kozu." I řekl Cybi: „Nenechám ji jít, pokud neušetříš její život." A rozhněvaný král řekl: „Když ji nenecháš jít, vypudím tě z této země". I řekl požehnaný Cybi: „To není ve tvé moci, vypudit mě z této země, to je (jen) v moci Boží. Ale přesto pustím tuto kozu kvůli tobě, jestli budeš ochoten všemohoucímu Bohu a mně obětovat veškerou zemi, kterou ona oběhne před tvými molosskými psy." I řekl král: „Dobrovolně to obětuji." A svatý Cybi pustil kozu, a molosští psi ji pronásledovali po celém hřebeni, a ona se opět vrátila do chýše svatého Cybi.

§ 19. Potom vznikl spor mezi králem Maelgwnem a svatý Cybi, ale (král) nedokázal odolat Božímu služebníku. A tak vydal svou pevnost všemohoucímu Bohu a svatému Cybi jako na věky obětovanou almužnu.15

Mytologické schéma ukazuje mladého hrdinu (v pohádkách je to zpravidla princ), pronásledujícího zvěř – (často bílého)16 jelena, laň (nebo, zde neobvykle, kozu) - jež hraje úlohu psychopompa (zásvětního průvodce)17, a vede ho do zásvětí, kde se může - ne-li už cestou tam - setkat s archetypální postavou svatého muže, jenž ho „zasvětí“. V legendách ovšem dochází k posunu, hlavním aktérem je právě světec. Bez ohledu na to, dojde-li mezi nimi k přímému konfliktu, světský hrdina – v jakousi odměnu za setkání s moudrostí „Jiného světa“ – obdaruje světce pozemky světa tohoto, zde mimo jiné polozřícenou římskou pevností u pobřeží Ynys Mona.

Gwyneddský král Malegwn (+ 547) je dvojznačná postava – na jedné straně štědrý podporovatel církve (a světců zvlášť), na druhé je v „De excidio et conquestu Britanniae“ (II, 33- 35)18 svým současníkem Gildasem – spolu se čtyřmi dalšími britskými předáky – pranýřován, a charakterizován jako „ostrovní drak“ (insularis draco). Kromě biblického obrazu,19 vtipně spojeného s rudým drakem ve znaku gwyneddského královského domu, tu snad můžeme chápat draka i jako kulturní archetyp barbarské síly, s níž se musí hrdina (světec) utkat. V Maelgwnovi poznáváme běžný středověký obraz korunovaného hříšníka, vykupujícího si odpuštění ze zločinů štědrými dary církvi.

Caffova vražda může jistě být motivována nevraživostí nekřesťanského (povrchně křesťanského) obyvatelstva, právě tak jako pověrečnou záští vesničanů k – od společenského průměru se lišícímu - jedinci20, ale vsunutím této zprávy do příběhu Cybiho a gwyneddského krále se zřejmě také poukazuje na barbarskou nezákonnost v Maelgwnově království.21

Ochranitelský postoj svatého muže ke štvané zvěři, má asi říkat neprivilegovaným laikům: ´Církev je tu proto, aby přijímala a bránila vás, nezřídka nespravedlivě stíhané světskou mocí.´ Nakolik to – především ve vrcholném středověku - odpovídalo většinové praxi a bylo čisté od vedlejších úmyslů, ponechme stranou. Zde už – narozdíl od prvního příběhu - světec králi přímo oponuje, zdůrazňuje, že podléhá pouze samotnému Bohu.

Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensi

§10. Gildas (…) opustil ostrov, vyplul na palubě malé lodi, a ve velkém zármutku se dopravil do Glastonie v době, kdy Letní zemi vládl král Melvas. Byl přijat s velkými poctami opatem z Glastonie, i učil bratry a rozptýlený lid, kterak rozsévat vzácné sémě nebeského učení. Tam také sepsal dějiny králů Británie. Glastonia znamená „skleněné město“, získala jméno podle skla, je to město, jehož název má původ v jazyce Britů. Bylo obleženo tyranem Artušem s bezpočetným davem, pro jeho manželku Gwenhwyfar, kterou zmíněný chlípný král zhanobil a unesl a dopravil tam kvůli ochraně, pro útočiště, skýtající nezranitelné postavení, pro překážky rákosových houštin, řeky a bažiny. Vzpurný král hledal královnu během jednoho celého roku, až konečně uslyšel, kde se zdržuje. Poté zburcoval vojska celé Cornubie a Dibnerie, vše bylo připraveno k válce mezi nepřáteli.

§11. Když to viděl opat z Glastonie, vstoupil, za účasti duchovenstva a Gildase Moudrého, mezi bojující vojska, a mírnými způsoby radil svému králi Melvasovi, navrátit unesenou paní. Proto ta, jež měla být navrácena, navrácena byla v míru a dobrovolně. Když byly urovnány tyto záležitosti, oba králové věnovali opatovi jako dar mnohá území, a přišli navštívit chrám Panny Marie a pomodlili se tam, zatímco opat stvrdil to drahé pobratření, výměnou za mír se těšil ze svěřených výhod (…).22

V tomto vyprávění nejsme svědky konfliktu mezi církví (světcem) a státem (králem), ale mezi dvěma vojsky, a klérus hraje v konfliktu roli prostředníka. Je sporné, jestli mnišská komunita v Glastonii (Glastonbury Tor) existovala už v Gildasově době (6.st.), Glastonia je tu však ztotožněna s nadpřirozenou „Skleněnou pevností“ (caer wydyr) daleko na Západě, s místem, kde přebývají bájní tvorové a duchové předkřesťanských hrdinů.23 Potom ovšem musí být Melvas vládcem podsvětí, a o nic historičtějšími hrdiny nejsou ani Artuš a Gwenhwyvar („bílý přízrak“) 24. Máme zde asi před sebou klasický mytologický trojúhelník (král, nevěrná žena, svůdce). Ovšem do vzorce vstupuje středověký klerik, který nahradí původní rozuzlení vlastní (církevní) verzí a zdeformuje mýtus v pseudohistorickou povídku.25

Určitou katarzí může být společná modlitba – církví usmířených – euhemerizovaných bohů v křesťanském kostele, ale pravou korunou vyprávění je udělení hmotných statků křesťanské církvi, a to duchovními bytostmi předkřesťanské kultury. Hlavní ponaučení, které nám z toho plyne, je zjevně to, že duchovenstvo si moudře ví rady i tam, kde světská moc, zaslepená nízkými pudy, sahá po zbrani.

Závěr

Tyto tři legendární příběhy – naivně pohádkové vyprávění o Cybiho sporu s Maelgwnem kvůli koze, spojení dvou zázračných motivů (drak a nebeský oltář) v příběhu dumnonijské misie Carannoga z Ceredigionu, i historizující přetvoření mýtu z Caradocova životopisu svatého Gildase, všechny mají tři společné – a nijak překvapující – body:

1. Představitel světské moci se – narozdíl od šlechetného zástupce církve - chová hanebně, nebo je, přinejmenším, neschopný.

2. Tento představitel je (někdy za pomoci zjevného Božího zásahu) před autoritou svatého muže pokořen a zahanben.

3. Pokořený a zahanbený představitel světské moci neopomene zástupce církve obdarovat, zpravidla pozemky.

Sama sebe pak církev prezentuje jako

1. úspěšnou bojovnici proti zlu (drak) tam, kde je světská moc bezmocná,

2. neústupnou ochránkyni svévolně stíhaných světskou mocí (koza), a 

3. spravedlivou rozhodčí rozbrojů mezi světskými potentáty (Artuš a Melvas).

Středověcí autoři (zpracovatelé) těchto legend je tvořili jednak pro povzbuzení vlastních klerických/mnišských kruhů - v době normanských/plantagenetovských králů téměř neustále ve sporu s královskou mocí - a dále pro lidové vrstvy, které měly být na příbězích z dávných dějin vzdělány a utvrzeny v tom, že církev je jejich ochránkyní, a že je to pouze (římská) církev, na jejíž straně stojí Bůh, spravedlnost i (církevní) právo. S odkazem svatých opatů keltské církve poloviny prvního tisíciletí však církevní organizace 12. století měla už pramálo společného.

Prameny

De excidio et conquestu Britanniae in http://www.maryjones.us/ctexts/gildas01.html

Farmer, David Hugh, Oxfordský lexikón svätcov, Bratislava: Kaligram 1996

von Franz, Marie-Luise, Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998

Genealogie from Jesus College 20 in http://kmatthews.org.uk/history/jesus_college_20/index.html

Harleian MS 3859: The Genealogies in http://www.maryjones.us/ctexts/genealogies.html

Heers, Jacqoues, Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006

Chadwick, Nora K., The Age of the Saints in the Early Celtic Church, London: Oxford University Press, 1961

Mabinogi (překlad z velštiny Jan Vilikovský), Brno: Zvláštní vydání, 1995

Vita Gildae auctore Caradaco Lancarbanensis in http://maryjones.us/ctexts/gildas06.html

Vita I. Sancti Carantoci in http://maryjones.us/ctexts/caranntog1.html

Vita I. Sancti Kebii in http://maryjones.us/ctext/cybi1.html

1 Srv. Chadwick, N. K., The Age of the Saints in the Early Celtic Church, London: Oxford University Press, 1961, str. 140.

2 Carannogův původ je – ve „Vita II. Sancti Carantoci“ (§1) odvozován ze spojení boha Beli Mawra s Annou, sestřenicí Panny Marie. Na ně, jako na své předky, se odvolávali ostatně všichni potomci Cuneddy Wlediga a Coela Hena (srv. Harleian MS 3859).

3 K podporování zbojníků církevními kruhy v Anglii srv. např. Heers, J., Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006, str.62-63.

4 Zde vynechávám popis zkrocení draka, který má četné paralely v jiných hagiografiích.

5 Vita I. Sancti Carantoci in: http://maryjones.us/ctexts/caranntog1.html.

6 Jen namátkou: Arthfael, Pavel Aurelian, Tudwal, Gildas.

7 Jiným takovým symbolem pohanství je obr/obryně.

8 Srv. Ř 13,1-7

9 Jesus College MS 20 in http://www.kmatthews.org.uk/history/jesus_college_20/index.html

10 Viz. „Sen Rhonabwyův“ in Mabinogi, Brno: Zvláštní vydání, 1995, str.133.

11 „Pak šli spolu do pevnosti a pozdravil Cadwyho, jenž ho uvítal.“ (§4)

12 Později ve středověku nabude Artuš démonických rysů jakožto vůdce Divoké honby.

13 Oltář (přenosná oltářní mensa) – ústřední dějiště liturgického dění – se těšil velké oblibě v keltské literatuře. Připomínám příběh, zaznamenaný v Nenniových „Mirabiliích“ (9.st.), a lokalizovaný na jižní pobřeží Walesu, o tajemné lodi, převážející mrtvolu světce, nad jehož tváří se vznáší oltář. Epizodu převzal i autor „Vita Sancti Iltuti“ (kol.1140).

14 Ve „Vita Sancti Paternus“ (§21) se Artuš dokonce pokusí strhat ze světce tuniku, po které hříšně zatoužil. Je asi zbytečné dodávat, že je na místě Bohem ztrestán – propadne se po bradu do země.

15 Vita I. Sancti Kebii in: http://maryjones.uc/ctexts/cyybi1.html.

16 Velšské slovo gwen neznamená jen „bílý“, ale také „posvátný“ nebo přímo „nadpřirozený“.

17 von Franz, M.-L., Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998, str. 96. Motiv poustevníka s jelenem či laní se objevuje v evropských legendách velice často, z našich světců lze uvést jako příklad Ivana a Prokopa.

18 De excidio et conquestu Britanniae in http://www.maryjones.uk/ctexts/gildas01.html. Působivá obžaloba, proložená biblickými citáty, obsahuje narážku na „víno vylisované ze sodomských hroznů“ (uino de sodomitana uite expresso). Také Geoffrey z Monmouthu v „Historii králů Británie“ (XI, 7), sepsané o pět století později, Maelgwnovi vyčítá sodomii.

19 Srv. Zj 13, 1-4

20 Podobně bude – o několik desetiletí později – přepaden a zavražděn pastýři pro svou „jinakost“ Lailoken, šílený prorok z Caledonského lesa (Merlinus Silvestris).

21 Nastolení spravedlivých poměrů v zemi bylo spojováno s očekávaným návratem velšských „supermanů“ (Kymri penbaladir) Cynana a Cadwalladyra Blahoslaveného, který prorokují některé básně, pocházející snad už z 9. st. a dochované v rukopisu „Černé knihy Carmarthenské“(13.st).

22 Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensis in: http://maryjones.us/ctexts/gildas06.html.

23Jindy bylo toto nadpřirozené místo lokalizováno na ostrov Lundy (Ynys Weir) u cornwallského pobřeží, kam – podle velšské básně (asi 9.st.) „Preiddeu Annwn“ - vtrhl mýtický hrdina Artuš, aby odtud odnesl kotel básnické inspirace, patřící Pánovi Jiného světa (obdoba Melvase), jakož i  jeho stádo strakatého dobytka.

24 Téma bylo ve středověku zpracováno ve dvou verzích básně „Rozhovor Melvase s Gwenhwyvar“ (Ymddiddan Melwas ac Wenhyvar).

25 Domnívám se však, že lokalizace mýtického příběhu do „Letní země“ může být ovlivněna neúspěšným tažením Cadwalladyra Blahoslaveného do Somersetu v roce 658.