Případ biskupa Tebartze-van Elsta – poučení pro světovou církev?

Několik faktů k případu limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta

Závěrečná zpráva vyšetřovací komise ustavené Německou biskupskou konferencí byla vydána 26. března 2014 (viz www.bistum-limburg.de).

Komise vycházela „pouze z hlediska církevního (kanonického) práva, nikoli práva světského“. Na počátku své úřední dráhy (v listopadu 2007) se biskup Tebarzt-van Elst „po dohodě se svým loajálně jednajícím generálním vikářem rozhoduje provést změnu platného statutu a tím nově organizovat biskupský úřad: mimo jiné zřídit správní radu a zároveň zbavit dosavadní církevní grémia jejich práva na spolurozhodování a kontrolu. Dómská kapitula se pokouší předložit biskupovi své námitky, avšak považuje ho ve věci statutu za církevního zákonodárce, a proto mu sděluje písemně, že svoji spolupráci na nové verzi statutu a tudíž i na stavebních opatřeních ukončuje. Nejpozději od 1. 4. 2011, kdy nový statut vstoupil v platnost, neexistují v protokolech dómské kapituly žádná další sdělení týkající se stavebních opatření. V květnu 2010 předkládá architekt Frielinghaus první plány, a v téže době přebírá biskupský stolec, zastupovaný biskupem, roli stavebníka a tím veškerou odpovědnost za stavební opatření. […] Diecézní stavitel, manažer, právník, členové správní rady a v neposlední řadě i generální vikář respektují hierarchickou strukturu diecéze v katolické církvi a samozřejmě důstojnost a postavení biskupa jakožto svěcením legitimovaného držitele nejvyššího úřadu v biskupství, a proto nejen loajálně provádějí jeho příkazy, nýbrž se snaží i plnit všechna jeho přání. Představa, že by biskupovi oponovali či přímo odporovali, způsobuje právě staviteli a manažerovi špatné svědomí.“ V závěru konstatuje vyšetřovací komise: „Církevněprávní předpisy a normy platné pro biskupský stolec byly v maximální míře ignorovány […].“

Původně udané stavební náklady ve výši 5,5 milionů € byly „prostě lež“. Od roku 2010 je jasné, že stavební náklady činí 31 milionů. Do toho nejsou započítány požadavky majitelů sousedních objektů, na jejichž domech se v důsledku provozu těžkých transportérů jezdících na staveniště na Dombergu (Dómský vrch ve Freisingu) objevily trhliny. To vše bylo možné proto, že Tebartz-van Elst zbavil dómskou kapitulu moci a přenesl kontrolu na trojčlenné grémium, které nadto zavázal k mlčenlivosti.

V letech 2012 a 2013 nebyl ovšem vypracován rozpočet biskupského stolce. Protože celá záležitost dodnes není dostatečně transparentní, byla pod tlakem veřejnosti pověřena komise biskupské konference, aby zkontrolovala všechny výdaje spojené s Dombergem. Výsledek byl nyní předložen. Vyplývá z něj mj., že co se týče skutečných nákladů, biskup Tebarzt-van Elst nejen klamal veřejnost, nýbrž „skutečné náklady nesdělil začátkem září [2013] ani kardinálu Lajolovi“.

Zpráva vyšetřovací komise se nicméně týká pouze stavební aktivity na Dombergu. Kromě toho zahájil městský soud v Hamburku proti biskupovi soudní řízení kvůli falešnému místopřísežnému prohlášení, týkajícímu se jeho letu první třídou za chudými do Indie. Mezitím biskup pochybení připustil a tak mohla prokuratura – poté, co biskup zaplatil 20 tisíc € – soudní řízení zastavit.

Fakta budí pohoršení nejen ve veřejnosti. Přibývá katolíků, kteří se – částečně kvůli konfliktu svědomí – od takové církve odvracejí a odmítají jí platit církevní daň a církevní příspěvky. Kritizují, že „církvi často chybí smysl pro ekonomické jednání“ (slova předsedy Svazu katolických podnikatelů v Německu) a že, jak ukazuje příklad honosné stavby v Limburgu, pro ni zjevně „chudí nejsou hlavními adresáty evangelia“.

Netransparentní a rozmařilé zacházení biskupa Tebarzte-van Elsta s církevními financemi není jediným pobuřujícím jevem v diecézi. Mnohem větší problém pro pastoraci a komunikaci v diecézi představuje způsob vedení, vyznačující se arogancí, samolibostí a narcismem. Kritikové jsou často ponižováni nebo propouštěni nebo sesazováni (jak sdělil 21. 11. 2013 na klauzurním setkání pastoračních pracovníků okresu Hohenheim kněz pověřený problematikou spadající pod forum internum).

V prohlášení podepsaném 21 kněžími diecéze, v němž jsou obsaženy návrhy na utváření církevního soužití, se říká: „Cítíme, že v biskupství panuje atmosféra ochromujícího strachu, která bere lidem životní radost, radost z práce, radost z církve. Není možné, není přípustné, aby církevní vedení záměrně či neúmyslně vyvolávalo strach a ochromovalo angažovanost kněží, zaměstnanců a dobrovolných spolupracovníků.“ Ukazuje se, že důvěra diecéze k biskupovi je v hluboké krizi. Členové Městského shromáždění frankfurtských katolíků, Synodní rady města Frankfurtu, církevní zaměstnanci, kněží i frankfurtští občanů apelují v otevřeném dopise na biskupa Tebartze-van Elsta, aby „udělal všechno pro obnovení ztracené důvěry. Žádáme Vás rovněž, abyste uznal a respektoval, že loajalita, kterou právem požadujete, nemůže znamenat zákaz nesouhlasu či kritiky. Právě starost o naše biskupství nutně přikazuje, abychom chybný vývoj pojmenovali a usilovali o změnu.“

Důvěra mezi Tebartzem-van Elstem a velkou částí kněží a věřících v diecézi je tak těžce otřesena, že mnozí považují návrat biskupa do diecéze Limburg za nemožný. Kdyby k němu bylo došlo, bylo by to způsobilo polarizaci v diecézi a nedozírnou škodu pro Limburg a celou katolickou církev v Německu.

Poučení pro světovou církev?

První nutný krok pro všechny diecéze a církevní instituce světové církve je zajistit transparenci, pravdivost a profesionalitu při zacházení s financemi, kapitálem a jiným majetkem. Marie-Luise Döttová, poslankyně parlamentu a předsedkyně Svazu katolických podnikatelů, žádá: „Církev by se ve svém hospodaření měla řídit ekonomickými pravidly. Nepotřebuje žádné „stínové rozpočty“, nýbrž normální kupecké účetnictví s podvojnou evidencí, seriózní výroční uzávěrky, střední- až dlouhodobý plán rozpočtu a následné zveřejnění bilance.“ Kromě otevřeného a pravdivého informování o tom, do jakých projektů a z jakých důvodů se bude investovat, musejí církevní instituce při všech svých podnicích, akcích a ve všech zařízeních (mj. např. v Charitě) přísně a důsledně dbát, aby substance zdrojů a společných statků zůstala chráněna a zachována z eticko-ekologických, sociálních a kulturních hledisek pro dnešní i budoucí generace. O tyto cíle jde při investování kapitálu především, nikoli o cíle ekonomické. Ty by odpovídaly kapitalistickému způsobu hospodaření, o němž papež František hovoří jako o ekonomice, která zabíjí. Jen pak se může církev také věrohodně zasazovat o to, aby byly tyto zásady dodržovány v politice a ekonomice a aby bylo posilováno vědomí kulturního řádu, jež je předpokladem mírového soužití uvnitř společností a kultur i mezi nimi.

Ztráta věrohodnosti způsobená autoritářským stylem, jakým Tebarzt-van Elst vedl diecézi, postihla nejen Limburg, se projevuje v celé německé církvi a rovněž za hranicemi Německa. Jejím důvodem je sice biskupova nedostatečná schopnost vedení, nicméně je třeba si uvědomit, že v podstatě nedotknutelná obrovská moc, jíž je biskupský úřad vybaven, podporuje tento způsob vedení, jenž připomíná středověk. Ukazuje se zde zásadní problém, před nímž stojí hierarchicky strukturovaná instituce v kontextu demokratických struktur.

Pravdu má Rudolf Neumaier (Süddeutsche Zeitung 15. 10. 2013): „Kdykoli jsou kritizováni biskupové, narazí na sebe dva světy, dva systémy: Demokracie, v níž jsou si všichni lidé před zákonem rovni, a katolické duchovenstvo, které z venku vypadá jako klasická monarchie. V ní panuje princip poslušnosti: nahoře stojí papež, dole v podstatě nesvéprávní „prostí věřící“, mezi tím poslušní ‚hierarchové‘. Oba systémy, svět a církev, jsou stále ještě obtížně kompatibilní a zůstanou takovými, dokud bude základním pilířem hierarchie duchovních nezpochybnitelná poslušnost.“

Podle kardinála Gerharda Ludwiga Müllera zní odůvodnění takto: „Bezprostřední, osobní a přímá pastýřská moc biskupa v jemu svěřené místní církvi (diecézi) se odvozuje z božského práva.“ Vzhledem k tomu, že se kardinál Müller opakovaně vehementně zasazoval o to, aby Tebarzt-van Elst biskupem v Limburgu zůstal, zdá se, že omlouvá jeho chybné jednání božským právem. Tím je odůvodnění moci duchovních lokalizováno tak vysoko, že ji nemůže zpochybnit ani církevní právo. To ovšem neodpovídá Ježíšovu postoji v otázce panování: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10, 42-44) Papež František shrnuje, jak si představuje biskupa místní církve: „Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky podporovat misijní společenství a usilovat tak o ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto stojí někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a za určitých okolností bude muset jít za lidem, aby jednak pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce samo má schopnost rozpoznávat nové cesty. Ve svém poslání podporovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude podněcovat a hledat […] způsoby spolurozhodování i další formy pastoračního dialogu v touze naslouchat všem a nejen těm, kdo jsou vždy připraveni mu lichotit. (Evangelii Gaudium 31) Stane-li se toto kritériem, budeme moci s Bernwardem Bickmannem1 říct: „Uznat, že každý jednotlivec má svobodu hledat cesty, bude prvním krokem k uznání svobody a rovnosti lidí, kteří by měli možnost vyjádření v silných synodálních strukturách.“

Jestliže tedy biskup prakticky ztratí důvěru své diecéze, jak se stalo v případě Tebartze-van Elsta, zbývá především možnost, že sám odstoupí. Jak nyní víme, Tebartz-van Elst nabídl papeži svou rezignaci na funkci limburského biskupa v říjnu 2013. Snad vnímal atmosféru strachu, kterou sám vyvolal, snad si všiml, že v důsledku jeho způsobu vedení ho věřící, kněží a pastoračními spolupracovníci považují za autoritářského, sebestředného a narcistního vládce. Papež František jeho resignaci přijal a z funkce biskupa ho odvolal. Ostatně i návrh na jeho jmenování do Limburgu vzešel kdysi z Říma. Diecéze to přijala s velkým ulehčením. Byl také nejvyšší čas, „protože obyvatele Limburgu to psychicky a nervově ničilo“ (jak řekl kardinál Lehmann po své návštěvě u papeže Františka).

Církevní právo (kan. 460–468, 492–502, 511–514 a 536–537) sice určuje, jak má biskup své kněze a věřící přibírat jako poradce při vytváření misijní církve. To samo ale nestačí. Kromě toho by měl František ustanovit, aby se synodální grémia podílela i na navrhování biskupských kandidátů v Římě. Také je třeba zjistit, jakou roli při výběru kandidátů na biskupský úřad hraje příslušný nuncius. A konečně by se synodální grémia mohla zabývat i speciálními požadavky, které na kandidáta čekají v konkrétní diecézi v oblasti socioekonomické, sociální a kulturní, a zkoumat, má-li pro vedení konkrétní diecéze potřebnou kompetenci. Před volbou kandidáta by mělo být vyjasněno, jak chápe svůj úřad, zda dokáže uplatňovat svou autoritu při participativním způsobu vedení, pro nějž je typická důvěra a věrohodnost, a zda své spolupracovníky a věřící, jimž byla křtem propůjčena spoluúčast na prorockém, kněžském a pastýřském úřadu, bere vážně, zda je oceňuje a motivuje. V neposlední řadě by měl být jeho životní styl příkladný, měl by ukazovat, co to znamená vykládat znamení doby ve světle evangelia a jednat misijně.

Zpráva vyšetřovací komise ukazuje zcela jasně, že spolurozhodováním synodálních grémií musí být přemíra moci biskupů zřetelně vymezena.

Při obsazování biskupských míst je nutno respektovat ještě jeden fakt. V současné době se v Německu několik biskupů chystá na odchod do penze. Na druhé straně se zásoba vhodných kandidátů dosti ztenčila. To platí do značné míry pro celou Evropu. Pro řešení problému by bylo zapotřebí změnit zákon o povinném celibátu, aby bylo více mužů motivováno k přípravě na důležité úřady v církvi. Změna současného zákona o celibátu je beze všeho možná – ten přece vděčí za svůj vznik určité historické situaci, která už dnes neexistuje. I ženám by měl být otevřen přístup k úřadu. Má-li se ve vedení našich diecézí skutečně něco změnit, je velmi žádoucí, aby ženy mohly zastávat všechny vedoucí pozice v ordinariátech. „Neodmyslitelným přínosem ženy pro společnost je její senzibilita, intuice a určité zvláštní schopnosti, které jsou obvykle vlastní spíše ženám než mužům, např. speciální pozornost vůči druhým“ (Evangelii gaudium 103). Ženy ve všech vedoucích funkcích by mohly být pro hierarchy se sklonem k samolibosti a narcismu pobídkou, aby si brali k srdci názory a naděje lidí, aby se učili, co znamená misijní služba při následování Krista.

Papež František oslovuje všechny věřící křesťany a zve je k „nové etapě evangelizace“ (Evangelii gaudium 1): „Laici představují naprostou většinu Božího lidu. […] Nicméně vědomí odpovědnosti laiků, propůjčené jim křtem a biřmováním, se neprojevuje všude stejně. V některých případech proto, že se laici na převzetí důležitých úkolů nepřipravovali, v jiných proto, že ve svých místních církvích – v důsledku přebujelého klerikalismu, který jim nedovoluje podílet se na rozhodování – nenašli prostor, aby se mohli vyjadřovat a jednat.“ (Evangelii gaudium 102)

Shrnutí

Nezbývá než doufat, že reforma kurie, kterou papež zahájil, umožní na všech úrovních partnerskou spolupráci duchovních a laiků, a že vpravdě misijní církev bude laiky v jejich roli, jak ji František popsal, plně akceptovat a respektovat. Pak by se krize vyvolaná případem limburského biskupa stala příležitostí vykročit směrem k živé misijní církvi.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Politolog, sociolog, vedoucí Františkánského vzdělávacího centra Großkrotzenburg.