Úvod k systematické dogmatické teologii

Portrét benediktinského opata Rautenstraucha (1734–1785), rodáka od Nového Boru a čelného představitele rakouského teologického osvícenství, jsme přinesli na obálce letního čísla Getseman (262). Pro čtenáře neznalé latiny nebo staré němčiny jsou jeho texty (a vůbec texty náboženských myslitelů jeho okruhu) velmi obtížně dostupné. Proto jsme se rozhodli přeložit a otisknout krátkou ukázku jeho díla, úvod k Rautenstrauchovu rozvrhu dogmatické teologie Anleitung und Grundriß zur Systematischen Dogmatischen Theologie (Vídeň 1776). Čerpali jsme ze skenu umístěného na internetové adrese http://books.google.cz/books?id=9z1BAAAAcAAJ (stránky Google Books).

Ta část teologie, kterou běžně nazýváme dogmatickou teologií či dogmatikou, není vpravdě a nemá být ničím jiným než vědeckou systematizací nauk rozptýlených v Písmu svatém a ústním podání. Z toho vyplývá,

1. že doposud obvyklé rozdělení dogmatiky do osmi traktátů už není možné udržet, jelikož vědecký systém takovým způsobem nelze myslet, natož vykládat. Vždyť od dobrého dogmatika se předně žádá, aby nahlédl celou souvislost obsahů věrouky podle jejich přirozených vazeb a dokázal ji doslova jedním pohledem přehlédnout; jinak by nebyl s to dostatečně rozlišit základní a hlavní pravdy od důsledků a vedlejších pravd, učení víry od systémových důsledků, lidských přídavků a hypotéz, ani důkladně posoudit, nakolik se ta či ona věta odchyluje od pravdy a zda a nakolik je nebezpečná. Umět to přesně rozlišit je přece tím důležitější, čím větší může být neštěstí, vznikající tím, že se pouhé lidské úsudky vydávají za božské anebo naopak zjevené pravdy za lidské výmysly. Neuspořádanost doposud obvyklých traktátů systematickou souvislost neumožňuje, a tak je zjevně nemožné z nich nahlédnout souvislosti věrouky. Proto musí

2. namísto obvyklých osmi traktátů celá dogmatika být vtělena do jednoho přirozeného systému, tj. celý její rozsah se musí přednášet v takovém pořádku, aby se vždy napřed vyložilo to, čeho znalost se předpokládá v dalším výkladu. Přitom však

3. v žádném případě nelze chtít teologii obléci do šatů matematické metody. V tomto oděvu pravda a podstata systematické metody nespočívá; spíš to rozum oslabí než nasytí, a proto se to pro teologii ani náboženství nehodí. Pravá podstata metody je v tom, že vždy z první pravdy vyplývá následující a z ní zase další. Podobně jako řetěz, jehož články na sobě nepřerušeně visí, se vše odvozuje tak, že důsledky vždy získávají světlo a sílu z předpokladů. Právě to je to, co zde rozumíme vědeckým systémem, jak se má dogmatika pojímat. Je dále

4. zneužitím, když někdo dogmatiku nadepíše a rozpracovává „v duchu sv. Augustina, Tomáše, Scotta“ atp. Dogmatika je vědecký systém učení Ježíše Krista; musí se tedy přednášet „v duchu Ježíše Krista“. Nauky, které si teologické školy vybírají a přijímají od svých hlav, jejichž jména nesou, jsou vedlejší věci, a často postradatelné vedlejší věci, podle kterých by se teologie neměla ani pojmenovávat, ani z nich činit věci hlavní. Což se žel často děje a dogmata fidei se přednášejí jen krátce a zběžně, zatímco quaestiones a doctrinas scholasticas, zejména ty, jež odlišují jednu teologickou sektu od druhé, např. augustiniány od tomistů nebo scottistů, se vykládají s úžasnou obšírností a rozebírají se i nejmenší podrobnosti. Zdá se pak, že těmto učitelům více na srdci leží snaha získat své sektě mnoho přívrženců než snaha vychovat pravé teology. Proto musejí

5. zbytečné a žádný praktický užitek nepřinášející školometské otázky z opravdové dogmatiky zmizet. Naopak problémy, jež mohou být užitečné při výkladu učení víry, se nemají již pojednávat v podobě scholastických sporů, v nichž se skoro donekonečna kupí námitka za námitkou, ale mají se učit historicky. Je třeba stručně a krátce předložit názory jednotlivých teologických sekt a škol, pak zhodnocení každé z nich, a konečně jaké výhody a přednosti mají jedna před druhou. Čímž se navíc získá také to, že odpadnou všechna nepřátelství, vyvolávaná podobnými teologickými sektami a stranami, jež často ne bez pohoršení uváděla do sporů celá duchovní společenství. Také není potřeba

6. bránit všechny nauky se stejnou výzbrojí a intenzitou. Je snad potřeba táhnout do pole proti nepřátelům, kteří již neexistují, stejně jako proti těm, kteří tu ještě skutečně skutečně jsou a nepřestali zuřit? Mnoho druhů kacířů a herezí, které kdysi ohrožovaly církev, dnes již neexistují, zcela vymřely a byly vyhlazeny. Proč bychom se tedy měli i dnes s nimi v teologii tolika argumenty přít? Jediné, co je zde zapotřebí, je krátká historická zmínka a uvedení hlavního argumentu proti nim, aby studenti nahlédli jejich omyl. O to více je naopak potřeba se snažit vyvrátit ty falešné nauky, které se rozmáhají dnes, zvláště v Německu. Tím však

7. bude dogmatika ještě užitečnější: proto mají její učitelé přednostně studovat nejnovější naukové systémy nevěřících a kacířů a jejich dogmatické důkazy a sami hledat jejich vyvrácení, a ne se věnovat pouze zastaralým systémům, které sami současní kacíři zavrhují. S užitkem však přitom vždy lze demonstrovat četné proměny jejich herezí, a tím dokázat jejich nestálost. Tak vyžaduje

8. povaha systematické souvislosti to, že se u předkládaných nauk neuvádějí veškeré důkazy bez výběru a kritiky, nýbrž (zejména při citaci biblických míst) pouze ty, které obsahují silný důkaz a označují se jako klasická místa. Aby jejich sílu žáci skutečně naplno pocítili, nesměji jim učitelé vybrané texty jen tak předložit, ale musejí je správně rozčlenit a ukázat jejich pravý smysl pomocí hermeneutických pravidel, jejichž znalost si žáci beztak osvojili již v předchozím školním roce. Protože však doposud

9. byla dogmatika vykládána jako roh hojnosti obsahující morálku, polemiku, církevní dějiny atd., musejí se v budoucnosti z ní tyto odlišné disciplíny vynechat, jakož i ty, kterým již byly věnovány zvláštní přednášky, jako jsou patristika, hermeneutika a pastorační teologie. Vyžaduje to povaha systematického výkladu, jakým je potřeba dogmatiku učinit a který nestrpí žádné odbočky do oblastí, jež sice do jisté míry souvisejí s hlavním tématem systému, ale potřebují samostatné zpracování. Hranice oddělených vědních oborů se nesmějí překračovat, aby nedocházelo jako dříve k tomu, že se některá témata objeví v přednáškách vícekrát a jiná, rovněž náležející do oblasti teologických věd, se studentům nikdy nevyloží. Tím též

10. dogmatika už nenakyne do podoby osmi tlustých oktávových nebo dokonce kvartových svazků, které si většina studentů ani nemůže opatřit kvůli jejich vysoké ceně. Dva oktávové svazečky postačí na celý systém dogmatiky očištěné podle popsaných pravidel. Následkem toho

11. nezabere výuka dogmatiky už rozsah čtyř let, ale jen dva roky, a sice v prvním ročníku úvodní část až po křesťanské období, druhá polovina pak bude vyložena ve druhém ročníku denně po dvou hodinách. Když student najde již v učebnici všechno podrobně popsané a potom to učitel ještě rozvláčně předčítá a rozebírá, má to obvykle ten následek, že student se toho přesytí, jeho studijní zápal ochladne, pak navštěvuje přednášky lhostejně, spíš z donucení než z touhy po vědění, a nakonec si z nich odnáší užitek žádný nebo aspoň mnohem menší, než kdyby učebnice i přednáška byly přiměřeně stručné. Poněvadž tedy

12. je dogmatika vědecký systém pravd, jež Bůh lidskému pokolení zjevil k jeho spáse, a toto zjevení Bůh předával krok za krokem, doslova po stupních, tak musí i teologický systém nepochybně dopadnout nejlépe, pokud se v něm dodržuje stejný pořádek, jaký vidíme u předávání zjevení, a ten se přijme za nejjistější vodítko; tak se to vyzkoušelo již v Nárysu dogmatického systému. Je to navíc zcela nezbytné k tomu, aby teologie znovu získala svoji dřívější důstojnost a prestiž. Vždyť teologie nesporně musí získat nejvyšší prestiž, vycházející z prestiže a důstojnosti zjeveného náboženství. Musí tedy svým celým systémem šířit velikost a nádheru našeho náboženství a vyzařovat ji ve všech svých částech. Tato velikost a nádhera našeho náboženství však spočívá především v onom gigantickém božím díle, totiž ve vykoupení lidského pokolení skrze Ježíše Krista, určeného k naší spáse již před stvořením světa, přislíbeného na počátku světa, předpovězeného tolika proroky, neznačeného obětí a předobrazy, připraveného Zákonem a konečně evangeliem hlásaného celému světu. Jak tedy toto vše může být celou teologií lépe šířeno a vyzdviženo, než když vezmeme právě celý postup tohoto tak velikého díla podle jeho vlastního řádu za směrnici k uspořádání teologického systému? V tomto uspořádání vystavíme pohledu naráz celé dějiny pravého náboženství, ty pozoruhodné a nádherné dějiny zázraků všemohoucího, prozřetelného a milujícího Boha na lidském pokolení, jež se s nejvyšší moudrostí postupně řetězí po více než čtyři tisíciletí jeden po druhém! Dějiny, dodávající našemu náboženství nejvyšší lesk a nadřazenost, činící ho nekonečně úctyhodným, tak, že v porovnání s ním se dějiny pohanského náboženství, jak také vyšly z rukou Homérových, jeví nanejvýš odpudivé, protože neobsahují nic než spleť bláhových výmyslů lidí, činících ze svých bohů darebáky, kteří myslí a jednají ještě neřestněji než lidé samotní. Jak by tedy i sama dogmatika neměla od těchto dějin náboženství, jež ve svém systému ukazuje, převzít prestiž, spojenou s úctou a láskou? V očích těch, kteří si ji doposud ošklivili nebo na ni shlíželi z výše svých světských věd, se tak dogmatika stane úctyhodnější; stejně jako náboženství samotné, kdybychom je při výuce náboženství stále ukazovali z této tak nádherné strany. A tak konečně

13. k nejvýznamnějším cílům teologie vůbec patří přednostně též výchova dobrých služebníků evangelia a dokonalých duchovních pastýřů: učitelé dogmatiky se proto mají snažit svou přednášku připravit tak, aby pravdy náboženství, které předkládají posluchačům, oslovovaly nejen rozum, ale i srdce. S tím záměrem mají vždy na závěr svých teoretických výkladů připojit i morální napomenutí, aby se jejich žáci spíše stali příklady zbožnosti, kterou později budou jako učitelé lidu mít za úkol co nejvhodněji a nejdůrazněji kázat. Velmi se mýlí ti, kdo si myslí, že naše náboženské pravdy nejsou nic než věci, které se stačí naučit, pochopit a uvěřit jim.

Ne, jsou to i věci přinášející ovoce, z nichž pro nás plynou nejčistší mravní nauky a nejdojemnější motivy k ctnosti, kterou máme projevovat vůči Bohu i mezi sebou navzájem.

To je třeba horlivě hlásat, citelně a účinně, aby se křesťanství více projevilo skutky a náboženství aby nesmírně získalo.

Z německého originálu přeložil Jan Spousta