Smrtelná nemoc ideálů

Díky Afganistánu máme v oběhu další nadávku: fundamentalismus. Kdekdo se cítí povolán vysvětlit tak všechny neduhy společnosti náboženstvím počínaje a globalizací světa konče. Škoda, kanalizuje to pozornost do neškodných poloh, které se týkají jen „těch druhých”. Fundamentalismus je vážné ohrožení, těžká nemoc ideálů, která mění optiku lidského vidění a cítění. Je třeba ji dokázat rozpoznat a mírnit příhodnými protilátkami dřív, než zničí příliš mnoho.

Jestli hlásá pacifista nenásilí, ale zároveň se dožaduje, aby policista exemplárně ztrestal výtržníka, který mu „zčista jasna” rozbil okno nebo podpálil jeho sekretariát, je docela obyčejný pokrytec. Jsou jistě i pacifisté, kteří takové podezřelé výjimky ze zásad nepřipouštějí. Ale tím nejsou ještě mimo nebezpečí. Jestli mír stojí na věrnosti takové smlouvě o záchraně míru, jakou byla třeba ta mnichovská, snadno se stane černé bílým a bílé černým, vlastenec se stane nepřítelem a zbabělec státotvorným. Jinými slovy: Jistě platíi dnes, že kdo se zasloužili o pokoj, patří k blahoslaveným. To však neznamená, že evangelium blahoslaví i každého důsledného pacifistu, který brojí proti bombám na Balkáně nebo v Afganistanu. Nejde v posledku o to, cose nedělá, ale svět žije díky tomu, co se dělá. Pravda totiž není jen věcí správného rozpoznání a pevné vůle za poznaným také stát. Pravda se děje ke slávě Boží až tam, kde cestu za pravdou řídí „srdce” a tím angažuje do procesu celou lidskost. Srdcem rozuměla biblická tradice, dočetl jsem se, průsečík lidských mohutností účastnících se poznávání, porozumění, činorodosti kořenícíaž v nevědomí. A cesta za pravdou bývá plavbou rozbouřeným mořem. Levněji se za pravdou jít nedá.

Za někým je prostě jen poušť, ačkoli vyznává pravdu. Takové srdce je nemocné, tak zní jediné přijatelné vysvětlení takových zázraků naruby. Jednou ztěch zákeřných chorob srdce je fundamentalismus.

Nechť si nikdo nehledá laciná alibi, fundamentalismus není choroba exotická, není domovem kdesi na Blízkém východě nebo v náboženství muslimů nebo Židů. Je to choroba na kulturách a konfesích naprosto nezávislá, vyskytujese spolu s vírou i v spolu s nenáboženskými světovými názory. Byla tu jistě odjakživa. Je-li fundamentalista křesťanem nebo Židem, mái v bibli galerii zářných vzorů pro to, co se vyplatí následovat, i pro to, čemu je zdrávo se vyhnout. Je tam i varování před fundamentalismem. Ale skutečné pravé zjevení nebývá úspěšné plošně, jen tu a tam.

Ne všichni fundamentalisté bible jsou figurami rovnou očividně odpudivými podobně jako Haman, „úhlavní přítel” židovských usedlíků v Persii, jak jej líčí kniha Ester. Životní příběh Jiftácha Galilejského není tak schematický a má v sobě dokonce cosi fascinujícího.

Kdo věnuje chvilku čtení jedenácté a dvanácté kapitoly knihy Soudců, nebude litovat. Podle textu byl Jiftách tvrdý válečník, chlapsky zocelený nepřízní osudu začínajícího už samotným původem. Osud jej naučil hledat a nalézat. K mistrovství dovedl jeho lstivost i mstivost, odvahu idůslednost. Byl totiž bezdomovcem, kterého establišment nelegálně zplodil a pak pochopitelně ze slušné společnosti vytěsnil. A tak bylo životním posláním Jiftácha mstít se, kvalifikovaně a úporně se mstil establišmentu jako záškodník, partyzán či mudžahedin.

Chvíli se nám zdá: věru měl zač se mstít, té nespravedlnosti od společnosti se po léta napolykal až až. Háček je v tom, že i ta zazobaná, bezpečně uhnízděná bohabojná společnost mu vytýkala řadu křivd a zlomyslností právem, a platili to nevinní. Mstitel nosívá rukavičky jen v románcích o Zoro mstiteli v podání Holywoodu; Jiftáchovo umění dosáhlo špiček i ve zlo-myslnosti.

Hledat mezi těmito stranami spravedlnost znamená probojovat se do pekel. Probojují se tam obě strany, opravdu obě. Během těch napůl spravedlivých, napůl mstivých šarvátek totiž srdce všech účastníků ztvrdne na kámen.

Aby to bylo ještě komplikovanější: Jiftách byl nejen vojenským velitelem. Bible jej líčí jako zachránce Izraele, tenkrát se jim říkalo „soudci”, byli to svého času spasitelé pospolitosti božího lidu, jejich autorita byla tou spásou, považovanou za projev Ducha. Takový příběh se pak dábez velkého násilí upravit i do vlasteneckých čítanek a vychovávat statečné jedenáctileté či osmileté, kteří dokáží házet Molotovovy koktejly proti postupující pěchotě jen o málo starších mládenců a děvčat v uniformách. Jenže biblický příběh Jiftácha doprovází temný stín. Právě ten potom všem generacím potenciálních obdivovatelů zjevuje cosi důležitého o „srdeční vadě” toho divného zachránce-spasitele, občas spolupracujícího i s Duchem božím.

Jiftách byl svým zásadám věrný, jednal důsledně „padni komu padni”. Měl kupříkladu dceru, právě dospívající, líbezné stvoření, v Gileádu i podél Jordánu níže se rodí jen krásné dívky. I náš drsný válečník se těšil na světlosvého stanu a byl hrdý na dobrou přítelkyni ostatních dívek tábora. Po právu ji miloval. Ale svým rádoby zásadovým, nesmlouvavým způsobem víry ji zahubil.

Nechme na sebe dolehnout ta fakta: Srdce ztvrdlé mnoha vlnami prohraných i vyhraných odvet nabídlo Hospodinu počestný obchod: Hospodin zařídíJ iftáchovu vojsku vítězství a dostane jako kořist lidskou bytost. Jiftách nabídl bez výjimek obětovat kohokoli, kdo se prvý ukáže na scéně – to se muzdálo spravedlivé a dostatečně velkomyslné. Zásada pro Jiftácha byla vším, to se mohl Hospodin spolehnout.

Když potom Hospodin daroval vítězství, zaplatila otcův triumf právě Jiftáchova dcera. A Jiftách nesmlouval. Neptal se, zda s takovou dohodou souhlasí dcera a její matka, obě byly jen jeho majetkem. Neptal se Hospodina, zda rád lidské oběti. Poměřoval vše svým já, svou představou spravedlnosti, svým názorem na pravdu, a proto byl brzy hotov. Věděl, že pravda je jen jedna a tu má on, jak by se mohl Hospodin dívat na věc jinak než on, velký a úspěšný Jiftách, zachránce vyvoleného lidu?!

Tahle Jiftáchova počestnost, věrnost danému slovu je nejen tragická, je prostě neopravitelně zlá. Jen fundamentalista si nevšimne, že taková počestnost či věrnost Boha neoslaví, spíš rozteskní nebo rozzlobí, řečeno antropomorfním jazykem bible.

Co že tedy mám proti těm nesmlouvavě věřícím? To, že víra musí člověka nést k životu, nikoli sloužit jako důvod spravedlivé smrti našich bližních. Mám za vzor víru Abrahama, který se nebál smlouvat s Hospodinem. Smlouval, jak známo, o záchranu Sodomy, ten detail je až skoro nestydatý, ale Abraham smlouval o životy. Co je ovšem úžasné, i Hospodin na to téma smlouval s Abrahamem.

Kdyby se Jiftách dovedl pokořit a smlouval s Hospodinem, žila by jeho dcera, starému soudci by možná při hře s vnoučaty pomalu změklo i eho zkamenělé srdce. Nestalo se, zvítězila zásada: slíbil Hospodinu krev, Jiftách nedělá dluhy. Zachránil svoji čest životem dcery. Ať žije zásada, ať zemře milovaný člověk!

Když se kácí les, lítají třísky, řekne fundamentalista. A když sofistikované bombardování nezpůsobí ty předpovídané hekatomby civilistů, je fundamentalista skoro zklamán.

Fundamentalistou je ten, kdo tajemství pravdy nejprve vtěsná do dětsky srozumitelných formulek a pak ani koutkem duše nikdy nezapochybuje, že pravdaje právě to, co se vešlo do jeho hrsti. Sám nebo se souvěrci vlastní fundamentalista tu jedinou pravdu, která na světě existuje. Pak je už předem oprávněn každý exces, vždyť jde o princip, pravda (ta naše, jiná není) vítězí a vítěz bere vše.

Pravda vás osvobodí, připomíná Ježíš. Určitě znal smutné příběhy Jiftáchů.