Studium teologie a žitý ekumenismus

Studium teologie a žitý ekumenismus jsou témata, která mne napadla při přípravě tohoto čísla Getseman. Pavel Hradilek spojil svůj život v podzemních církevních strukturách před rokem 1989 i v době svobodného působení křesťanských církví po roce 1989 s organizováním studia teologie. Jak uvedl v rozhovoru, pokud křesťané a církve hledají nové cesty, pak potřebují znát, s čím křesťané zápasili v minulosti. Zároveň křesťané potřebují mít při hledání nových vizí nejenom odvahu k experimentování, ale i odpovědnost, zakotvenost v Písmu a tradici církve, resp. církví. To jde jen těžko bez systematického studia Písma a teologie. Miroslav Machálek z Ostravy ve svém příběhu vypráví, jak se téměř ve svých 60 letech rozhodl pro dálkové studium teologie, aby se po dovršení důchodového věku mohl smysluplně věnovat dobrovolnické činnosti v církvi a salesiánské kongregaci. Spolu s Evou Žárskou patřili k několika lidem, kteří zareagovali na moji výzvu k napsání „ekumenických příběhů“ a souhlasili, aby byl dán k dispozici také čtenářům Getseman, za což jim patří dík. Jsou zajímavými svědectvími o rozmanitých ekumenických setkáních a různých formách spolupráce na konkrétních místech.

Právě tento žitý ekumenismus konkrétních lidí považuji za velmi důležitý. Mám pocit, že je škoda, když se o něm nemluví víc. Shodou okolností byla právě letošní místní ekumenická bohoslužebná shromáždění v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů zčásti přehlušena nejprve mediální roztržkou mezi kardinálem Dominikem Dukou a Pavlem Černým v Českém rozhlasu a poté zprávou, že se podařilo využít složité situace na pražském magistrátu a rozhodnutím zastupitelstva zvrátit negativní rozhodnutí o obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mám pocit, že místo hledání nových forem církevního života a dialogu s dnešním světem při vší jeho složitosti se energie některých křesťanů příliš soustředí na obnovu slavností a památek minulosti. Přitom můžeme mít před sebou dvě výzvy. Jednak papeže Jana Pavla II., který při své první návštěvě Československa před 30 lety vyjádřil naději, „že dojde k závažný krokům na cestě bratrského smíření a opravdové jednoty v Kristu“. Jizvy minulých staletí podle něj „volají po změně mentality a po zcela nových vztazích“. Domnívám se, že obnova památky z období protireformace, která je prosazována bez snahy o poctivé vyrovnání se s proviněními z minulosti a bez skutečné touhy po usmíření, není krokem vpřed ale krokem zpět. Druhou výzvou mám na mysli text společného katolicko-luterského prohlášení u příležitosti připomínky reformace, podepsané předsedou Světového luterského svazu Munibem Younanem a papežem Františkem ve švédském Lundu v říjnu 2016. V závěru prohlášení je výzva pro všechny luterské i katolické farnosti a společenství, ať jsou „odvážné a kreativní, radostné a plné naděje a nadále se nasazují v tomto velkolepém dobrodružství, jež nás čeká“. Dobrodružstvím může být pro někoho pozvání ke studiu teologie nebo pozvání k žitému ekumenismu, ale i pozvání k četbě tohoto čísla, které mimo jiné přináší několik příspěvků k postní době, která letos začíná Popeleční středou 26. února 2020.