Jste zde

Arilda

„…tvá mysl se ke Kristu povznesla vzhůru,

jemu jsi svou lásku věnovala.

Svůj život Kristu jsi odevzdala

a v jeho síle přemohla Nepřítele.

(…) Nevěsto Kristova, moudrá panno,

svět bez ceny byl v očí tvých.

Ve věčném nebes teď přebýváš světle,

oděna v roucho slávy zářivé.“

Panenská mučednice Arilda (Afrella?) je spojená s jednou katedrálou, se dvěma kostely a jedním pramenem. Nevíme o ní téměř nic, krom toho, co nám – dost obecně – sděluje hymnus In Arildis memoria (asi z roku 1220) – a trochu konkrétněji John Leland v šestnáctém století. Podle Lelandova sdělení byla sťata v Kingtonu u Thornbury jakýmsi (snad brito-římským) tyranem Munciem, z toho důvodu zřejmě, že odmítla jeho nemravné návrhy. Tělo bylo později přeneseno do opatství apoštola Petra v Gloucesteru.(„Saynt Arild Virgin, martired ad Kinton, ny to Thornberye, by one Muncius a Tiraunt, who cut of hir Heade becawse she would not consent to lye withe hym. She was translatyd to this Monasterye and hathe done great Miracles.“ The Itinerary of John Leland the Antiquary: In nine Volumes, sv. 8, str. 31.) Hymnus – dost tajemně, zřejmě s ohledem na nedochovaný text legendy – hovoří o tom, že „třikrát bojovala s mocí hříchu“. Není možné určit dobu, kdy světice žila, dokonce není vůbec jisté, zda byla křesťankou keltskou.

Za keltskou křesťanku je považována především díky ztotožnění s Afrellou, tetou biskupa Samsona (druhá pol. 5. a zač. 6. století), což ovšem byla vdaná žena – její manžel se jmenoval Umbraphel – a matka několika dětí. Pod Samsonovým vlivem se celá rodina vydala duchovní cestou a uchýlila se do monastýru – napřed do Pyrovy komunity na ostrově Caldey. Zatímco Umbraphel odešel do monastýru, založeného jeho synovcem v Irsku, Afrellina životní pouť se docela dobře mohla uzavřít v Kingtonu, snad i násilnou smrtí. V tom případě by motiv panenské nevinnosti a vražedného zhrzeného nápadníka byl doplněn podle obvyklé legendární šablony (jakkoli se podobné příběhy odehrávají i ve skutečnosti – třeba případ Marie Goretti z roku 1902). Nedá se ani vyloučit, že šlo o mučednici anglosaskou: v jejím jméně zaznívá germánské „(h)ild“ („bojovnice“).

V Gloucesteru byla uctívaná i obskurní – a nesporně anglosaská – Cyneburga (sedmé nebo osmé století?), královská dcera, jíž zavraždila žárlivá manželka pekaře, u něhož pracovala. Ale kult obou světic zastínily poutě ke hrobu krále Edwarda II. Tento nepříliš schopný panovník zemřel krátce po svém sesazení ve vězení na hradě Berkeley. Jeho ostatky byly 20. prosince 1337 uloženy v gloucesterské katedrále u hlavního oltáře. Protože se rozšířilo přesvědčení o jeho násilné smrti, uctívali ho lidé jako mučedníka, římskou církví ovšem nekanonizovaného.

Je rovněž možné, že příběh – ať už reálný nebo fiktivní – Arildy a vražedného Muncia byl do Anglie přenesen z kontinentu, snad z Francie nebo Flander. A chceme-li opravdu vyčerpat všechny možnosti, mohli bychom v ní vidět i mýtickou postavu panenské ochránkyně zázračného pramene. Neboť mnoho keltských studní, kde dříve lidé staré víry uctívali svá božstva, je dnes pojmenováno podle křesťanských světců a světic. Častou roli zde hraje právě motiv uťaté hlavy. (Zde se sluší upozornit na obdobnou pověst o Ladčině prameni v Kokořínském Dolu, která může mít keltský původ, stejně jako legenda o panně Lídě, kterou ve Středních Brdech roztrhli napůl dvě rozvášněná mnišská dvojčata.) O Arildině studni v Oldbury-on-Severn, kde mělo k mučednictví dojít, se věřilo, že stále uchovává v sobě její krev, červené zbarvení vody je však způsobeno přítomností červených řas. )

Nejistý původ i časová nezakotvenost činí z Arildy postavu spíše symbolickou. Je uctívána jako patronka obětí sexuálního násilí, což je, žel, velice aktuální v každé době. Zobrazována bývá dost obecně – jako dívka se zahalenou hlavou a křížkem v ruce.

Gloucesterský hymnus ukončuje modlitba: „Bože, který jsi ozdobil panenství svaté Arildy vysokou důstojností mučednictví, a toto místo učinil svatým skrze její ostatky, kéž nám pro její modlitbu udělíš odpuštění a uvedeš na místo nepomíjejícího bezpečí. Skrze Krista, našeho Pána.“