Jste zde

Pondělí po 2. neděli v době postní

autor: 

Boží vůle, euangelion o vykoupení

Dan 9, 4-10; L 6, 36-38

Když posloucháme prorockou knihu Daniel, zdá se nám, že slyšíme důvěrně známá slova. Skutečně, ten text dobře zapadá do našich stereotypů. Všichni také uznáváme, že nejsme dost dobří, že nejsme dost dokonalí. Uznáváme, že máme být trestáni.

Jen při povrchním naslouchání se zdá, že i Lukáš mluví podobnou řečí. Ve skutečnosti se od ní velice odlišuje. A teprve ve světle Lukáše dostane i Daniel specificky křesťanský význam. (Starozákonně legitimních významových vrstev našeho textu bylo víc a všechny byly správné; pro křesťanského exegetu se výběr správných významů zúžil poté, co se k věci vyjádřil i Kristus Ježíš.)

Oč tedy jde? Co rozumím stereotypem a co božím slovem, které je živé a ostré jako ocel meče, jak tvrdí list k Židům?

V Danielu můžeme slyšet běžný náboženský apel plnit boží vůli - tu vůli jednou provždy vymezenou mravním kodexem, publikovaným v posvátných knihách a v učení posvátných autorit. Za tím hlasitým napomenutím slyšíme nevyslovené napomenutí připomínající, že Bůh je silnější než člověk, Bůh je mocnější a má tedy právo diktovat lidstvu svoje podmínky a už tak učinil.

Tak si to pravděpodobně představoval i sám autor Daniela. Proto také mluví o zákonech; ty přece ukládá vítěz, monarcha, panovník nad těly i nad myslí. Jak uvidíme, není to poslední slovo, které nám Bůh na toto téma nabízí.

Když chce vysvětlit Lukášův Ježíš, co od nás očekává vůle Páně, říká: dejte a bude vám dáno (anebo také: bude vám dáno, tedy odvážně dejte). Říká také: Je vám odpouštěno, tedy odpouštějte. Prostě Ježíš přišel zvěstovat, že to, co je potřeba udělat, není jakési sebezdokonalení člověka, Bohem kdysi do světa vpuštěného jako polotovar buď jakýmsi nedopatřením Stvořitele, anebo jako kratochvíle mocností sledujících, jak si člověk se svou nedostatečností poradí. Ježíš sám na sobě i svých bližních demonstruje smysl docela jiného Božího gesta. Ježíš vstupuje i do našich současných dějin tak, jako by tím řekl: To, co se vyvolenému lidu nepodařilo za celá staletí Starého zákona, všechny vaše nedodělky i dluhy beru na sebe. A od vás chci nadále, abyste dávali, protože vám bude dáno. Abyste byli milosrdní, protože i vám je milosrdně odpuštěno. Abyste se už nebáli svého otroctví, protože jsem vás koupil já, žádnému jinému pánu už nepodléháte.

To je radikálně jiná řeč, než jsme slýchali od náboženských horlitelů. Je to řeč osvobozující; osvobozující ovšem přiměřeně lidské dospělosti. Osvobozující do té míry, do jaké člověk je schopen přijmout od Boha milosrdenství. Jsou totiž mezi námi také takoví hrdí, kteří si prý chtějí vše poctivě zasloužit.

Ježíš osvobozuje od dluhů natolik, nakolik jsme kdo schopen být milosrdný (i tak je to všechno jen jaksi na dluh) - milosrdný vůči svým bližním. Jen ten opravdu uvěřil evangeliu, kdo na takové podmínky hry přistoupí.

Slýcháte mne někdy mluvit hořce kriticky o své církvi; je to proto, že je to moje církev, je to řeč o mém nejvlastnějším, o mém vlastním těle. Právě tak vidí i Ježíš problém svého lidu: je to jeho nejvlastnější tělo. Proto ten lid ve farizejích kárá, proto týž lid v nevěstkách z prachu a špíny pozvedá. Ale proto také celek tohoto lidu - farizejskou elitu i spodinu v gój - vykupuje.

Tak má vypadat naše blížení se k Bohu skrze víru v evangelium: Náš Pán nečeká, že se nám jakýmisi drezúrami podaří přebudovat nespolehlivou přirozenost člověka v přirozenost anděla; očekává, že se odhodláme uvěřit to, co boží slovo zvěstuje a slibuje: že Pán sám nás učiní spravedlivými, že On nás vytrhne z nezdarů a přehněte do líbeznosti. Od nás také očekává, že na základě své zkušenosti a svého bytostného svědectví dáme zakusit těm druhým - těm, kteří s ním ještě nemohli mluvit a třeba nikdy v životě s Bohem mluvit nebudou - abychom jim dali zakusit, že takto jedná Bůh i s nimi, protože Ježíšův Otec svět prostě miluje.

Pokud se jim dostane milého zacházení, možná i oni dokáží být milejší. Třeba také otevřou náruč. A tak zvítězí konečně to, proč Ježíš umíral: vykoupení přinese plody.

Dějiny spásy už příliš dlouho ukazují jiným směrem než náboženské praktiky typu "zachraň se, kdo můžeš". Nic nezachráníme my pěstováním dokonalosti; musíme usilovat o to, být věrní evangeliu. Tam se najde řešení pro každého z nás. A nejen pro nás, ale i pro naše bolesti, pro to, co nás roztrpčuje. Tam se najde řešení pro naši církev, tam se najde řešení pro tento svět.

Je doba předvelikonoční, připravujeme se na slavnost kříže a vzkříšení, na anamnesu křestního divu. Přípravou má být pokání. Ta pravá změna smýšlení spočívá v tomto odvážném: uvěřit evangeliu. Uvěřit mu víc než pojistkám nabízeným všemi starobylými i moderními náboženstvími.