Středa po 2. neděli v době postní

Vydat křivdy, opiát moci (1992)

Jr 18, 18-20; Mt 20, 17-28

K postní přípravě na velikonoce patří také proces čištění pramenů naší osobní víry. O to jde v dnešních perikopách.

Každému z nás se už stalo, že byl odkopnut i těmi nejbližšími nebo nejctěnějšími, že v jeho případě arogance silnějšího vědomě a zpupně znásilnila právo; vedle všelijakých pocitů všichni máme i věru opodstatněný pocit křivdy, vždyť nejsme na světě od včerejška. Bylo by nebezpečné použít tohoto Jeremiášova textu jako zaklínadla slabých, kteří se vyhýbají vyřizování oprávněných stížností; vždyť všichni víme, jak nakonec Jeremjáš dopadl. Takové postupy nepůsobí lépe než opium: na chvíli uleví, ale natrvalo komplikují budoucnost. Jeremjáš radí cosi jiného. A radí to oběma stranám těch nevyřízených a nevyřizovaných sporů: pokud se nemůžeš vzdát svých pošlapaných práv, ponech jejich vymáhání na Hospodinu. Jeremjášova víra byla např. schopna pravdivě říci: "Pane Bože, ty se o mne a moji čest postaráš, já se o sebe starat nemusím a nebudu".

Jeremjáš byl osobností Ježíšovi velice milou a blízkou. Ježíš se spolehl podobně jako Jeremjáš. Dopadli oba všelijak. Anebo ne tak špatně? Odpověď závisí právě jen na víře.

Postoje naší víry je čas od času nutno čistit; především očistit od umrtvujících anebo do zatvrzelosti bičujících výčitek a pomstychtivosti či aspoň nespokojenosti, zatlačovaných do nevědomí. Za čas by dokonale otrávily naše vnitřní prameny. Málokdo na to má dost své vnitřní sebekázně a síly. My ostatní máme svého Boha, který slíbil, že se svých zastane. Jenže to se nestane, pokud mu my své křivdy neodevzdáváme, na jeho spravedlnost nespolehneme. Jeremjáše tísnil dokonce nejen jakýsi anonym, Jeremjáš měl proti sobě i kněžstvo a proroky; přesto se Jeremjáš nebojí odevzdat svou při Hospodinu; kdo z nás se odhodlá nechat na Hospodinu i to přežití uprostřed šelem? Možná je to už jediná šance, jak neopravitelně nezahořknout; tento svět není a nebude spravedlivý. Naše naděje se proto musí opírat o cosi spolehlivějšího než je sen o respektu mocných k našemu právu.

Ježíš znal nejen Jeremjášovu odvahu důvěřovat v spravedlnost Hospodina, znal i Jeremjášovy deprese a pokusy o vzpouru, jak je poučně zrcadlí bible. Jeremjáš nakonec nad zlými mocnostmi nezvítězil, zato stalo se něco méně očekávaného: přece jen obstál lidsky a svou víru v Hospodina milostivého si zachoval. To je víc než výhra, to je spása - záchrana smyslu všeho toho, co vypadalo jen jako hořké, jen jako zákeřná léčka. Proto Ježíš radí všem začít si včas přivlastňovat umění jeremjášského postoje pokory. Pak také lépe porozumíme, co se vlastně tou nabízenou spásou a božskou spravedlností myslí. Krásně to ilustruje dnešní evangelium.

Kdekdo by rád vládl. Naši nadřízení ani nepředstírají, že by nám chtěli posloužit, a už vůbec ne s pokorou otroků; vyžadují respekt, úctu, poslušnou oddanost poddaných. Bylo by snadné a dokonce rozumné pohoršovat se nad takovými pastýři; jenže Ježíš se v našem úryvku odmítá pohoršit nad těmi svými nejbližšími, kteří už si dělí mocenské posty v budoucím božím království. Říká, že to tak v jeho společenství nebude. Zmýlil se?

Matouš nechává Ježíše narýsovat budoucnost, jak ji Ježíš tuší. Nejbližší přátelé slyší nástin dramatu pašijí. Reakce těch jeho nejbližších je ovšem trapná, vůbec nereagují na to, co slyšeli. Mají na mysli cosi důležitějšího než podporu svého bližního, který pak musí vstříc své tušené prohře zase jen sám. Jeho prý přátelé hnáni vidinou moci rozdělují si úřady, posty, už se vidí ve slavnostním rouchu... Když je tísněný Ježíš upozorní, že byla řeč o něčem jiném (například se jich ptá: můžete pít ten kalich...) oni klidně přitakají; vůbec totiž neposlouchali, co Ježíše tak drtí. Vždyť kdo z nich by chtěl být ukřižován, kdo by chtěl být bičován, kdo by chtěl být vydán pohanům - ani jeden z nich! A oni klidně řeknou, že to vezmou. Zaujati iluzí moci vůbec netuší, na co vlastně říkají, že ten kalich pít budou. Zmýlil se Ježíš, říká-li klidným hlasem, že tak to mezi jeho přáteli nebude?

Vidinou moci získá Protivník ďábel stejně úspěšně člověka poctivého i nepoctivého. Ti poctiví si při tom někdy namlouvají, že nebýt jich, zneužil by moci někdo jiný a hůř; anebo uvěřili iluzi, že mocí vnutí světu dobro: morálku, právo. Tuhle taktiku vyzkoušel Protivník už na Ježíšovi samotném hned po křtu; zažili ji na své kůži apoštolové; zápolí s tím všechna pokolení jejich nástupců. Nepoctivci ani nic nevysvětlují, jen se smějí.

Ta zmíněná moc není nebezpečná jen tehdy, kdy je násilnická, kdy těm slabým křivdí a uvádí některé třeba k zoufalství nebo do vzpoury. Moc je scestná tím, že mocipána uzavírá do izolace, do slepoty a hluchoty. Ježíšovi učedníci ještě o moci teprve snili, a už nedokázali poslouchat ani svého milého rabiho; opiti iluzí moci ani nerozuměli, co jim říká, ani nerozuměli, nač sebejistě přikyvují. (Sám jsem nedávno byl svědkem podobné situace: pan farář se domáhal práva své fary na ukradené lesy; jen zdánlivě je to v pořádku. Ten pan farář fakticky nemá čas na nic jiného, myslí na to při jídle, v posteli i v chrámě, káže o tom, modlí se za to.)

Ježíš se nemýlil: mezi jeho přáteli nebude pánů. Kde jsou, vyměnili své role přátel za role správců moci. A nemýlil se ani v tom, že služba zachraňováním (tak by se mohlo přeložit ono známé "posvátné právo udělovat svátosti") se v božím řádu děje za cenu obžalob u velerady i u císaře.

Patřit Ježíšovým přátelům nebo dokonce apoštolům (vyslancům) je velmi náročné na pokoj v srdci. Protože každý z nás máme hluboko v srdci nějaké křivdy, nejsme schopni takového pokoje. Dokud nenajdeme v sobě sílu Jeremiáše, jehož nadějí byl právě jen ten nevypočitatelný, ale věrný Hospodin, nebudeme rozumět božímu slovu, ani poselství velikonoc. Velikonocům zvěstujícím spásu všem chudým, umlčeným, nespravedlivě stíhaným je třeba porozumět srdcem, rozum tu sám nic nezmůže; to srdce nesmí být ohluchlé a nesmí být osleplé, jinak se spokojí s opiátem.