Jste zde

Středa po 5. neděli v době postní

autor: 

Za dveřmi Velikonoce

Da 3, 14-20.91-92.95; J 8, 31-42;

Všimli jste si: Ježíš tu naléhavě diskutuje; protivníkem mu není kdosi nevěřící, ale "židé, kteří mu uvěřili". Ne bezbožníci, ne jinověrci, ale ti, kteří už Ježíšovi uvěřili. Možná náš případ - i my už uvěřili. A tak i nám se stane, že fungujeme jako odpůrci boží nikoli selháním v mravní oblasti, ale tím, že necháme padnout Boží slovo pod stůl, zmarníme je, to slovo pak zní marně.

Snadno si namluvíme, že Boha milujeme; úspěšně si to namluvit dokáže i ten, kdo nikdy nemiloval nikoho než sám sebe, anebo kdo miluje jen svoje modly. Jak tedy rozpoznat realitu? Text tvrdí: "Kdyby byl vaším otcem Bůh, milovali byste (i) mně." A dnešní čtení k tomu napovídá kriterium: Miluje jen ten, kdo dokáže důvěřovat.

Nejen ctít, ale i srdcem důvěřovat. Zbožný farizej snadno dokázal Mistra ctít, dobře se poslouchal. Ale když šlo o spásu, spoléhal týž zbožný člověk raději na spravedlnost než ma milost, raději na zákon než na horské kázání. Farizej spoléhá na Hospodina počtáře a zapisovače, na své desátky navíc, kterými se pojistil pro všechny případy. Na Ježíšovo slovo spoléhat se jim zdálo nejen opovážlivé, ale přímo sebevražedné. A tak říká -li Ježíš farizeům "pokrytci", říká jim, že jsou ochotni mistra ctít, ale investují nikoli do něho, investují do pojistek; jejich vlastní srdce mistru nedůvěřuje, anebo není vůbec ve hře. To ovšem nemůže dopadnout lépe, než že se tam v srdci pak kumulují úzkosti, zlé myšlenky, agrese, bytostná nedůvěra ke všemu ne-vlastnímu.

Ale všimněte si, to přece není jen smůla farizeů, nás se přece tahle výtka dotýká z týchž důvodů! Také my jsme Ježíšovi už uvěřili, ale na jeho slovo spolehnout nedokážeme. Vyrábíme pro jistotu katechismy, morální kodexy, zakládáme hnutí. Ježíšovo slovo, jeho sliby, že "ostatní vám bude přidáno, pokud investujete sílu do hledání božího království" padají bezmocně pod stůl. Také my jsme pokrytci, protože pro jistotu aplikujeme i další zaručeně fungující duchovní vynálezy: máme prvé pátky, prvé soboty, denní modlitbu růžence. Zkrátka: Ježíšovo slovo ctíme, ale musíme se přece napřed postarat osvou drahocennou duši, vždyť naše nesmrtelná duše je příliš cenná, učili nás.

Ježíšovo slovo nalezne důvěru jen tam, kde je Ježíš milován; úcta je krok dobrým směrem, ale vposledku nestačí. Tak to přece je mezi lidmi zcela běžné: Svět je plný hráčů a ti musí být bdělí. Důvěra a spočinutí je přepych, důvěřovat vposledku dokáže jen ten a tomu, pokud a s kým se miluje.

Odsouzenci podle prvého čtení to okatě demonstrují: ač už mají své odsouzení jisté, přesto říkají: Na svého Hospodina spoléháme. Spoléháme na něho výlučně. I kdyby nás NEvysvobodil, bude nám přesto stát za tak nepojištěnou důvěru, říkají. Ať třeba i shoří to naše tělo, které milujeme, říkají; Hospodina své víry milujeme totiž ještě víc. Blázni? Možná; ale milují svého Hospodina doopravdy, dá se na to vzít jed.

Rozumějte: ta smrt mladých nadějných lidí zůstává sama o sobě neoddiskutovatelně zbytečná, hloupá, nerozumná. Ale oni jsou navzdory tomu přesvědčeni, že Bohu se sluší důvěřovat víc, než všem rozumným úvahám a pravidlům. Tak dokáže stát na svém jen fundamentalistický fanatik, anebo zrale milující.

Mládenci však nejsou fanatici, protože nechali padnout Nabukadnezarovu nabídku pod stůl. Ten král jim totiž dává možnost vykličkovat pomocí polopravd; toho by fundamentalista jistě využil, fundamentalistovi totiž velice záleží, aby si takzvaně zachoval tvář zásadových. Jenže tím se právě liší od milujících; už Šalamoun to chápal a využil při soudu nad dvěma matkami.

Ježíš nám doporučuje jinou taktiku a jde tedy v praxi všedního světa, komu vskutku dokážeme důvěřovat. Kdo se spolehne na jeho horské kázání, ten jej musí milovat, jinak by byl blázen.

A věru není kolem nás mnoho těch, kteří berou tak či onak vážně horské kázání. Spíš se v katolických dějinách osvědčil jiný postup, než zvolili ti starozákonní milenci Hospodina v knize Daniel. A tak se i dnes kupí kompromis na kompromis, jen aby se ten mocný král nepohněval. "Pravdu sice nemáš, zato máš moc. Já tě tedy poslechnu, moci satanská, určitě bys mne zničila, ale takhle mne povýšíš. A svého Boha pak musím něčím uchlácholit." Je to postup, který je doložen už tisíciletí, kolaborují tak přece dodnes podobně i představitelé velmi vysocí; snad zatím úspěšně, soudě podle jejich kariéry.

Ti tři mládenci se přesto zachovali jinak; zachovali se nejen nerozumně, dokonce vědomě a dobrovolně ohrozili sami svůj život, což je těžký hřích proti pátému božímu přikázání, jak známo ze zpovědních zrcadel. Mohli tak jednat, protože jejich důvěra opravdu sahala někam dál než k vlastnímu prospěchu. Dál, než je rozumnost, dál než je spravedlnost potvrzená všemi kompetentními autoritami. Až tam "dál" totiž začíná láska: kde už ani spravedlnost, ani rozumnost nemá poslední slovo, jen slova předposlední. Kde smí mluvit autorita Milujícího a má naši pokojnou důvěru.

Teď snad už pochopíme, co míní poslední divná věta dnešního úryvku Janova evangelia: "Kdybyste mne milovali, tak byste mne nezabíjeli." Nikdo z těch Ježíšových věřících přece nepřibije Krista na kříž, to má na svědomí ten pohan Pilát. Mezi věřícími se tehdy ani dnes krvavě nezabíjí, bůh chraň. Zato slovo - i slovo boží - se vraždí bez krve, a proto bez ohledů, znásilňuje se mezi zbožnými a opatrnými farizeji tehdy i dnes běžně a bez uzardění. Ježíš je jimi zabíjen do té míry, do jaké se sám identifikoval se slovem božím řekněme Izajášovým nebo Jeremjášovým.

Zabíjíme jej jako Slovo. Jsme mu ochotni uvěřit leccos, ale svou budoucnost svěříme raději něčemu solidnějšímu, osvědčeným formám zbožnosti například.

 

Pobídnut dnešním čtením musím se ještě zmínit o nadcházejících velikonocích. Škoda, že velikonoce nám tak snadno každoročně proklouznou. Velikonoce jsou každoročně šancí prožít nesmírné mystérium smrti, a pak snad i nahlédnout (jako Petrův průvodce k čerstvému hrobu Jan) do mystéria života.

Tak Zelený čtvrtek, který už je za dveřmi, by nás skutečně dokázal ponořit do Kristovy smrti skrze kenozis. Všimněte si:

Při poslední večeři, kdy se Ježíš pokouší rozdat beze zbytku, vidí kolem sebe hlad po něčem docela jiném, hádky o výhodná či výnosná místa v Království, do toho něco z dětské (nebo dětinské? ) oddanosti a také něco z hlubin logiky zrady, vše ve zbožném guláši... V této atmosféře muselo být i samotnému autorovi horského kázání strašlivě úzko, možná si řekl, že je snad opravdu blázen, když v této situaci věří v něco tak křehkého jako je láska člověka; existuje vůbec láska na světě? (Najde Syn člověka na světě nějakou víru, až přijde jednou k poslednímu zhodnocení smyslu světa?) Tohle si musel Ježíš během svého posledního večera života říci mockrát. Snad proto donutil svou chvějící se víru promluvit nahlas a jednat: Musí sám sebe slyšet, že svým nejbližším odkazuje jako nový testament tohle své přesvědčení: má smysl vydat se za druhé, dělejte to na mou památku! Zcela logicky na to navazují Getsemany se vším všudy. Vždyť všichni jeho posluchači se do tohoto vyznání baví a je jim dobře, jsou rádi, že jejich praotcové byli vyvedeni z Egypta a že oni sami, ač jen rybáři z opovrhované Galileje, už jsou vlastně bezpečně za vodou, teď už jde jen o kariery. Ježíš konečně vidí, že všechny ty jeho projekty s tou láskou jsou možná jen zbožným snem, lidé jsou prostě jiní. Tak sahá na lidské srdce smrt: je oloupeno o naději, o smysluplnost dosavadních investic všech energií.

Každoročně se nám nabízí šance s Kristem skutečně prožít tu hlubinnou krizi, kdy si člověk připustí rozpornost každé pravdy až do hlubin a připustí i otázky typu: a proč jsem tady na tom světě? A nejsem romantik, nedospělý hochštapler nebo naivní infantilní optimista? A funguje vůbec něco z toho, čemu říkám víra, naděje a láska? Dějiny přece píšou jiní než Kristu věřící, dokonce i dějiny církve píše už tisíciletí spíš potřeba kariéry nepokrytě světského rázu...

Místo takové krize prožije většina takzvaně "požehnané svátky": stihnout někde ve frontě zpověď, na Velký pátek si odřekneme řízek a fajfku, v sobotu se myjou okna a připravují hody. Pak zazpíváme, že Ježíš vstal, aleluja. To je folklór, takové svátky nejsou větší realitou než velkopáteční otevírání báječných pokladů. Jenomže tu velikonoční noc se slušelo probdít v úžasu nad vzkříšením. My jsme měli zažít, že z ohavné temnoty a kohéletovské marnosti, kterou člověk v sobě zjistil, přímo z ní zazářilo světlo, Kristovo světlo pro nás a náš svět, naše naděje i beznaděje, lásky i zrady. Je škoda každých Velikonoc, které nás do tohoto dění nevtáhnou, a proto ani neosvobozují.