3 neděle v době postní A

I srdce žíznivé zůstává díky milosti láskyhodné (2005)

RCL Ex 17, 1-7; Ž 95; Ř 5, 1-11; J 4, 5-42

Každá z postních nedělí se svými biblickými úryvky snaží vrhnout světlo ostřejší než jindy na mystérium našeho křtu. Jsme skoro vprostřed období, které by nás mělo připravit na nový životodárný prožitek skutečnosti, že jsme pokřtěni, že jsme naroubováni na kmen, ve kterém proudí míza našeho spasitele. To není zrovna moc všední situace; málokdy si tuto „památku velikonoc“, prožijeme nejen ve fantasii, ale v Duchu a v pravdě.

Pro naši křestní situaci je signifikantní, jak Ježíš tuhle ženu léčí a uzdravuje. Nezačíná jako to dělají mravokárci jeho jménem celá staletí poté. Ježíš nevyčítá, dokonce ani nevyžaduje změnu chování, usiluje „jen“ změnu smýšlení o smyslu takové existence. Ta Samařanka neměla lehký život. Ať už těch pět a jednoho muže získala jakkoli, je sama, NEMÁ v muži oporu , tím méně komplement své ženskosti. Ať je mu jakkoli blízko zde a teď, nemají společnou budoucnost. Může mít zralá lidská bytost větší žízeň, než je tahle? Ta žena porozuměla, že cizinec jí rozumí lépe, než ona sama. . Milosrdně (milým srdcem) se dotýká její bolavé rány. Ta rána není sexuální neuspořádanost. Ta rána se jmenuje ŽÍZEŇ: A dokáže hojit. Proto mu přiznává titul a roli proroka, proti je schopna mu důvěřovat jako božímu poslu a jeho slovům jako zprávě povýtce dobré.

Nejde o to, zda ten muž přebývá u Samařanky legálně nebo ilegálně. Ježíšovi jde o to, že té opuštěné ženě není mužem, po jakém touží a jakého nutně potřebuje, nemá-li nesnesitelně chátrat.

Když Izrael v Massa a Meriba žíznil, choval se při tom vůči svému Zastánci Jahve nehorázně. Božskou odpovědí není trest, ale dar vody, všichni mohou pít a dosyta. Ježíš tu existenciálně palčivou situaci osamělé ženy nepoužil k šermu, jak to napořád dodnes dělají náboženští fanatikové všeho druhu.

Ježíš nabídl Samařance pravdu, kterou lze žít, nejen opakovat jako mantru.. K tomu ovšem musel k diagnóze jejího trápení ještě cosi přidat, cosi jiného druhu, ale lidskému srdci nezbytného ještě víc než rozkoš: Je to milost, kterou si směla odnést, milost deklarující, že i její srdce katastrofálně neúspěšné Samařanky je a zůstává láskyhodné.

Obáváte se, že si fantazíruji? Ta žena rozpoznala v cizinci proroka, tedy toho, kdo povzbuzuje, napomíná i těší ne ze své pravdy, ale z pravdy Boží.

A proč to připomínám v souvislosti s naším křtem? Uvěřili jsme přece, že křtem jsme všichni pomazáni také do role prorocké. I skrze naše napomenutí, povzbuzení nebo potěchu ať slovem nebo mlčenlivým činem má jednat a občas také jedná Bůh. Jsme přece naroubováni na kmen jménem Ježíš. Je třeba všímat si, jak jedná Bůh.

Konec konců parafrázuji dnešní úryvek listu k Římanům: „neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Myslím, že už jsme to vlastně zažili, jen jsme tomu tak tenkrát možná neporozuměli. Z vaší lásky vyslovené nebo učiněné vyrostlo něco, co bylo radostí lidí a slávou Stvořitele těch lidí. A jestli marně vzpomínáte, kdy že se to mohlo stát, musíte už ode dneška počínaje sledovat život pozorněji. Váš křest už funguje. Kristova míza už je vaší mízou.