Jste zde

Čtvrtek po 5. neděli v době postní

autor: 

Věčnost smrtelného ze slova a činu božího (1988)

Gn 17, 3-9; J 8, 51-59

Celý tento týden se v liturgických čteních medituje myšlenka vzkříšení. To je totiž klíč k velikonoční radosti. Mnozí v dnešním úryvku slyší raději vítěznou polemiku aristotelika o charakteru Ježíšova božství. Hodí se jim to do jejich apologetik, do šermu myšlenek, idejí. Proto jim zpravidla uniká něco podstatně důležitějšího, než je takový teologický spor. Ostatně domnívám se, že ani evangelistovi tehdy nešlo o teologický spor ohledně Ježíšovy identity, tedy řečeno slovníkem pozdějších století - zda je či není soupodstatný s Otcem. To začalo teology vzrušovat až staletí poté. Spíš je to polemika o pojetí věčnosti: co se rozumí věčností. Co je a co není život - věčný život.

Obě dnešní čtení mluví o věčnosti; z jejich souznění pak můžeme zahlédnout něco velice hezkého.

Abrahám dostal darovánu věčnost nejprve skrze své potomstvo - aspoň on sám tomu tak rozuměl, neznali tehdy jinou představu jak přežít smrt. Proto také na potomstvu tolik záleželo; kdo neměl potomky, vlastně už nebyl. Takové věčnosti se ovšem může účastnit smrtelný člověk jen díky naději v šťastnou plodnost generací potomků; bezdětný Abrahám musí takovou naději ještě podepřít vírou v zaslíbení nějakého potomstva. Tak to také míní Genesis.

Jedinec sám umírá vždy příliš brzy, aby mohl zakusit svou věčnost v řadě generací svého potomstva. Vše se musí odehrát ve víře a naději, podpíráno zaslíbením a znameními. Člověk zaslíbení, to je jedna možnost, jak dodat věčný rozměr lidskému životu. Ale ne vždy je na tom člověk tak, aby se s tím nejen spokojil, ale byl tím i pokojně šťasten; ne vždy by nám postačila trvalá vzpomínka na nás v potomstvu. Boží slovo v evangeliu proto nabízí i jiný způsob zvěčnění.

Ježíš je dnes líčen v situaci, kdy je mu těžko. Když cítí člověk kolem sebe nepřátelství a musí čelit útokům, má docela jiné touhy, než slávu úspěšného rodu; touží dosáhnout pokoje, dostat se nad hrozivé nejistoty a rizika. Ježíš tady čelí nepříznivé situaci prazvláštním prohlášením: "Dřív, než byl Abrahám, jsem já." Jen na první poslech se zdá, že tím Ježíš reklamuje čest své božské osoby. K čemu by mu byla taková reklamace v prostředí vypjatého monoteismu? Jen by přilila oleje do ohně, pohoršila by i těch pár zbývajících sympatizantů. Ježíš to prostě nemohl myslet tak, jak to obvykle slyšíme my. A při bližším pátrání zjišťujeme, že text sám vyvrací takovou představu, jako by se Ježíš pohrdavě vychloubal. Janův Ježíš tu říká: "Otec mně oslavuje; kdybych se oslavoval já sám, nebylo by to nic." Neříká: "stejně byste mi nevěřili"; říká "nebylo by to nic platné, realita je realitou, změní ji jen Bůh". Jinak řečeno: I dimenzi věčnosti dostává Nazaretský jen od Otce, naznačuje text.

Tak už dostává text své pravé rysy euangelion: Ježíš to říká, protože je přesvědčen, že ten dar oslavy od Otce není vyhrazen jen pro Nazaretského, je určen pro všechny boží děti. Realizuje se božím oslovením, zahajujícím dialog víry. Jinak řečeno: pro tento typ věčnosti lidského života je rozhodující dialog mezi člověkem a Bohem, Boží slovo tu tvoří, jde o nové stvoření toho, co je dosud jen smrtelné.

Jestliže dovolíme, aby naše srdce bylo osloveno Bohem, je to totéž, jako bychom už ochutnali věčnost. Na cosi podobného ostatně přišel už mnoho staletí předtím i řecký filosof Plato. Byl přesvědčen, že koho se dotkne bůh, ten je proměněn. Plato snad ani netušil, že je k takové události vhodný každý člověk. Půl tisíciletí později se takovou vírou a důvěrou obrňuje proti útokům Kristus Ježíš; na osudu Nazaretského vidíme, že se tahle důvěřivá víra a naděje nemýlily, není to jen nějaký zbožný obraz, jakési zaklínadlo navozující příjemné iluze, ale je to skutečnost osvědčená.

Boží slovo dává život tomu, co je tak křehké a proměnlivé a nestálé, jako naše lidská existence. Boží slovo tomu dává věčnost. Nevím, jak se to děje, ale zdá se mi, že to jaksi souvisí s obcováním svatých. Ježíš se v té souvislosti odvolává na Abraháma; smíme tomu snad rozumět tak, jakože člověk je věčný do té míry, do jaké patří k  božímu lidu, k živoucímu tělu Krista Ježíše, řekl by svatý Pavel.

Nemíním tím nějaké vylučovací ideologie na způsob "kdo není s námi, je proti nám". Chci jen vyjádřit, že ten lid, který Otec dal Synu člověka do vlastnictví, ten má s Kristem společnou i jeho věčnost života.

"A Abrahám se zaradoval, že viděl můj den" tu také není jen tak pro ozdobu, ani jako demonstrace Ježíšovy nadřazenosti. Abrahám pochopitelně nečekal tehdy na žádného mesiáše. Abrahám byl svrchovaně spokojen tím, že jeho život nebude marný, že neskončí fiaskem. Touto nadějí dosáhl víc, než mohl kdokoliv z jeho současníků dosáhnout. A dodnes to není málo, taková "nikoli-marnost-zdebytí". Evangelium však dnes upozorňuje, že boží lid má šanci ještě větší, než Abrahámovskou: je to událost setkání se slovem Božím vtěleným, s Ježíšem. Věčnými učinilo Abraháma i Nazaretského Boží slovo vyslovené. Boží slovo vtělené činí specificky šťastným nás, Nazaretského i Abraháma.

Má- li mít lidský život půvab i po padesáti či sto letech, potřebujeme v našem životě obojí dar: aby k nám Bůh mohl mluvit a aby se s  námi mohl setkávat jakožto Bůh vtělený. Toto dává našemu životu nejen věčný rozměr, ale také tu radost, kterou zajásal Abrahám. A to je také jásot, ke kterému, jak věříme s T. Chardinem, míří jako k bodu Omega celý vesmír.