Jste zde

4. neděle v době postní A

autor: 

Aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí (2011)

1 Sa 16, 1-13; Ef 5, 8-14; J 9, 1-41

Je dobře, že každoročně na nás naléhají ty skvělé texty, kdysi formující katechumeny před jejich křestní velikou nocí. Leckdy nám to trochu vyjasní po léta a po desetiletí unikající smysl některých důležitých prvků našeho křestního povolání. Dám příklad: Když jsem kdysi v sedmdesátých letech poprvé v životě kontaktoval prazvláštní prostředí mentálně retardovaných dětí, připadal mi ten stav příliš vzdálený našemu Stvořiteli, vůbec jsem nerozuměl. Co jsem tam viděl, připadalo to až hrůza vzdálené Stvořitelově výroku nad dílem zvaným člověk: prý je to dílo velmi dobré... Věřil jsem, ale vůbec nerozuměl.

Dlouho jsem také nerozuměl výroku jako by zabodnutému do Dobré Zprávy podle Jana: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Až později jsem pochopil svou situaci: Chybělo mi při tom nazírání na svět spasení (záchrany) to rozhodující světlo; přitom já dlouho netušil, že patřím k těm nevidomým. Vždyť jsem tenkrát řídil auto, četl mnoho knih, spoustu také psal. Ve skutečnosti jsem ovšem nerozuměl mnoha příběhům všedních dní, pro život důležitým. Dokonce ani té okřídlené větě Antoina Exupery: „To pro člověka nejdůležitější je právě to neviditelné“.

A tak mne ani nenapadlo prosit se slepými: Pane dej, ať vidím.

Farizejští v dnešním příběhu slepého správně zaregistrovali, že bývalý slepý už teď vidí, správně usoudili, že událost si žádá nejen vysvětlení, ale i výklad. Ale všechno to správně zkoumání i zvídavost smetl se stolu zásadový náhled náboženského vzdělance-zákoníka: Je a priori vyloučeno, aby doopravdy zbožný člověk udělal v sobotu vlastní rukou bláto. Od toho momentu pro tázající se ani pro jejich náboženskou obec už jako by nebyl důležitý ani ten uzdravený (rovnou jej vyobcovali). Mnohem víc je vzrušovalo podezření, že Ježíš je posedlý zlým duchem. Ejhle, tak se děje naše vidění a slepota. Není divu, když takovým jistotám zbožných duchovních vůdců řekne Janův Ježíš: Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu."

Světlo je pomoc, jakou nabízí člověku prostředí zabydlené Duchem svatým. Božskému doprovázení nás jinak slepých říká bible „světlo světa“. Ježíš našich evangelií je takovým světlem všem, kdo si přiznávají, že bez něho by patřili k nevidomým. Poslední koncil deklaruje tuhle roli Nazaretského jako úkol „být svátostí světa“. Ježíš byl a je živoucí znamení, v prostředí víry také účinné znamení, že svět není Bohem opuštěn. Kdysi byl Jahve v hořícím keři pro Mojžíše a lid Mojžíšem zakrátko vedený Rákosovým mořem. Bůh hojící rány světa je stále ještě tady skrze Ježíše, ale nejen skrze samotného Ježíše. Jak známo z Bible, Ježíšovi se tahle role u jeho současníků zdařila. Funguje efektivně i dnes. Někdy uzdravuje, ovšem vždy slouží Ježíšem vyprávěné příběhy i sám jeho životní příběh jako důležité světlo do různých stínů lidského soužití. Vrhá světlo na smysl našich lásek, našich utrpení, usilování i zklamání. Umožňuje porozumět, proč se někdo narodil slepý anebo někdo jiný třeba s doživotním stigmatem mentální retardace.

Týž koncil ovšem deklaruje podobnou roli i pro nám pokřtěným. Znamením boží hojivé a vposledku uzdravující přítomnosti v našem prapodivně nemocném světě má být také naše společenství církve. Církev má být ostatnímu světu svátostí. Má být v těch divných zákrutech světového i rodinného dění světlem, které pomáhá odkrývat smysl nikoli propagandou, nikoli výzvami na nárožích, ale prostě světlem. Nemám pocit, že by na sebe křesťané tuhle roli brali. Ti, kteří druhým slouží, slouží raději po svém.

Další významný aspekt božího světla je patrný na příběhu soudce a proroka Samuela. Lidem Samuelova střihu se tenkrát říkalo „nabi“ – vidoucí. Prorok totiž zahlédne za běžnými kulisami lidských dějin i smysl nějakého činu nebo rozhodnutí. Nu a Samuel v dnešním úryvku viděl, a proto moc dobře pochopil svou situaci“ byla jasně krizová, šlo nejen o krk, ale o všechno, co dělal. Někdy vede povolaného to božské svatodušní světlo i do postojů a činů už na prvý pohled přímo ohrožujících život proroka. Golgota nebyla výjimkou. Přesto Samuel tomu světlu důvěřoval. Hádal se s ním, ale zůstal mu poslušným. Jeho poslušnost povolání tenkrát otevřela slavnou kapitolu dějin spásy.

V čem hrozila krize, to je srozumitelné i nám ještě po mnoha staletích. Řekli bychom, že v Samuelově duši byl tehdy pořádný svár, spíš tma než světlo. A tak v příběhu Samuelově můžeme slyšet pro nás moc důležitou zprávu, dobrou zprávu: boží světlo nepohltí žádná tma, ani tma řádící v duši proroka nebo momentálně v duši pokřtěného. Vyzdvižení vesničana Davida na královský trůn je vlastně podobný zázrak, jako byl ten v životě slepého, jehož oči uzdravil Ježíš blátem.

Křest je svátostí, která s sebou nese to světlo, o kterém je dnes řeč. Křest kdysi dávno přijatý a mnohokrát poté při velikonoční slavnosti obnovovaný nám nabízí odkrývat v předivu vztahů lidské bytosti vlákna i zauzlení, které není běžně vidět. Těm, kdo by tmou příliš trpěli, působí pocit bezpečí. A jindy dodává odvahu, dokonce i nenásilně mobilizuje. Slyšeli jsme to dnes v listě Efezským „Kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo po ztrátě odvahy raději spíš nebo se tváříš mrtvým, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“

Umění vidět hlouběji než postačí řidiči auta nebo čtenáři knih někdy život hodně zdramatizuje. Na druhé straně je zdrojem pokoje, který odzbrojí i takový soudní výrok, jaký nabídl Ježíš v dnešním příběhu uzdravenému: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí." Našeho uzdraveného už nevyděsil. Zato farizejské zvedl ze židlí.