Jste zde

Pátek po 3. neděli v době postní

autor: 

Realita lidských lásek (1989)

Oz 14, 2-10; Mk 12, 28b-34

Možná, že někoho zarazí, proč se Ježíš vyjadřuje tak zdrženlivě, proč tu bílou vránu mezi svými oponenty nepochválí víc. Říká mu: Nejsi daleko od božího království. Je totiž velký rozdíl mezi tím, že člověk pochopí správnou věc, a změnou smýšlení. Kdo pochopil, je blízko, na dosah. Přesto dovedeme správně pochopit, jak by se věci měly dít; ale k odpovědnému činu pak může být ještě hodně daleko.

Neměla by nám dnes uniknout ani další zvláštnost právě slyšeného úryvku: Učitel zákona se ptá Ježíše, které přikázání je největší. Není to lstivá otázka. A tak Ježíš odpovídá ne jednou, ale dvěma odlišnými odpověďmi. S milováním to není tak průhledně jasné, jak si někdo myslí.

Především si Markův Ježíš nemyslí, že milovat bližního je totéž, jako milovat Boha. Ani nijak nenaznačuje, že jedna z těch lásek může druhou plně nahradit, jak by rádi někteří uvítali. Říká naléhavě, jako by potřeboval využít příležitosti pro velmi důležité sdělení, anebo jako kdyby chtěl oponovat nevyslovenému, ale častému ideologickému zjednodušení: Druhé přikázání je mu podobné.

Proč tu však Ježíš o své vůli přidává něco, nač se ho nikdo neptá?

Víte, úskalí toho prvního, největšího a klíčového přikázání jsou hned dvě: nepravá transcendence a nepravá imanence. Lidská láska musí vždycky tvrdě zápasit o pravdivost, ať míří na nebesa nebo na zem.

Tak si někteří lidé myslí, že milovat výlučně Boha "z celé duše, z celého srdce" není tak obtížné, zato velezáslužné. Není vůbec náhoda, že to bývají právě ti, kteří se ve svém domnělém milování bez bližních obejdou, prý zabijí jednou ranou hned sedm much. Právě těch se týká dnešní úryvek z Oseáše. Ve skutečnosti totiž nemilují nikoho, sami před sebou a hlavně před Bohem hrají divadlo o lásce; v hlubinách totiž spoléhají spíš na jiné síly než na zázrak milování. Někdo na Asyřana, jiný na sílu svých rukou, jiný se pojistí některou z model, které se osvědčily. Takto pojištěni vyprávějí slovy i gesty, jak prý Boha "milují". Pochopitelně bez problémů, bez napětí, bez slz.

Ježíš moc dobře zná toto úskalí her na lásku u zbožných lidí. Proto hned připomene i to druhé přikázání. Ale tím zároveň upozorňuje na druhé úskalí samotného prvého přikázání: je v nedozrálosti lásky jinak poctivé. A nezralá láska má tendenci k modloslužbě. Víte, že kdo se zamiluje, má potřebu druhého učinit šťastným třeba i agresivně. Agresivní zamilovanosti vnucující Bohu neustále "důkazy" svého vřelého vztahu můžeme být svědky dost často. Takový člověk má neodolatelnou potřebu páchat dobro a Bůh má za povinnost být tím nadšen. Taková láska dětinští, neschopná plodů. Co mohlo být slávou boží, stane se infantilním paskvilem, nemáme -li nad sebou a v sobě kritickou instanci tak neúplatnou, jak dokáže být nezávislý bližní. Bližní právě takový, jaký je, bližní, kterého jsme si nevymysleli, kterého postavil do naší cesty právě týž Bůh, o kterém je řeč. Nemáme-li tuto kontrolu, láska snadno zplaní na zbožné pocity.

Ježíš v dnešním úryvku odmítá takové zbožné náhražky poctivého interpersonálního vztahu. Ježíš jednoznačně vyžaduje, aby každá opravdová láska k Bohu byla kontrolována a poměřována vůbec celou schopností tohoto konkrétního člověka milovat. To platí jak o lásce k Bohu, tak o lásce mezilidské. Láska k Bohu musí rezonovat s každou jinou lidskou láskou. Pokud si snad konkurují, nejde o zralý a zdravý vztah. Všechno úsilí milovat svého Boha "z celého srdce" a "celou duší" jakožto jedinou láskyhodnou bytost se dřív nebo později stane prázdnou iluzí, nepotřebujeme -li k tomu "z celého srdce" přidat i lásku či lásky "jako sebe sama".

Iluzí se ovšem snadno stane i opačný krajní postoj, kdy k milování "jako sebe sama" někdo odmítá to zrcadlo, kterým je důvěřující oddanost božímu Ty.

Oseáš má jistě pravdu, varuje -li v té souvislosti před modloslužbou. Modloslužba nemusí být jen naivní a není věcí antických mýtů. Modloslužba je totiž věčně moderní. Modlou se stane stejně dobře iluze Boha jako iluze bližního, dokonce i postup je velice podobný. Modloslužebník totiž svůj idol zvěcní, zpředmětní, učiní ke svému obrazu. Pak jej může konečně uctívat na svůj způsob. Stane se morem pravdy vztahu a tím v samých kořenech ohrožuje i to, co člověk ke své seberealizaci nezastupitelně potřebuje: možnost milovat a být milován.