2. neděle velikonoční A

Rodí se víra; dveře ke spáse, ekumena

Sk 2, 42-47; J 20, 19-31;

Marnivé ucho rádo slyší v dnešním příběhu o Tomášovi, že Ježíš autoritativně blahoslaví jakousi "lepší" víru, která začala, ačkoli neviděla. Domnívám se, že je to jinak. Pro Ježíše našich evangelií existuje víra malá nebo velká, ale ne lepší a horší. Na to najdeme v Písmu doklady. Nenajdeme tam výtku pro špatnou víru, najdeme však odsudky těch, kdo věřit odmítají. Odmítnout ovšem není totéž jako víru nenalézt, ať už někdo nenalézá z důvodů jakýchkoli.

Víra je přece dar, je to milost; jaký smysl by mělo kárat toho, kdo milost dává v prý nevhodný čas? Proto také okřídlené větě: "blahoslavení, kteří uvěřili, aniž museli vidět", rozumím jinak. Proto v tom dnešním příběhu neslyším Ježíše kohokoli kárajícího, ale Ježíše soucítícího s povahami tomášského typu. Jsou totiž mezi námi lidé, kteří nedokáží tak snadno uvěřit, že právě oni dostali milost. Jsou to třeba lidé, kteří druhým přejí jejich přístup, ale sami nemohou, mají pocit, že v jejich konkrétním případě by to byla lehkověrnost, že by tím neprávem uhýbali obtíži nevěřícího.

Ani Tomáš našeho evangelia přece nebyl žádným samolibým meditujícím plašmuškou; jako jediný ze dvanácti měl odvahu k realistickému hodnocení napjaté situace nežádoucího proroka, pod kterým se už už láme tenký led - právě on měl odvahu jít do Jeruzaléma umřít s ním. Možná právě ten zarputilý smysl pro realitu mu bránil vzít vážně podivná vyprávění ostatních o tom, že Pán je živ. Asi mu to připadalo jako příliš laciná útěcha, snad chápal jako svou povinnost nést to břemeno Ježíšovy prohry bez opiátů a útěch opřených o svědectví žen. A tak Tomáš až dodnes chodil mezi ostatní, mlčky přinášel a opět odnášel ze shromáždění svou samotou, nepodplatitelné vědomí nezdaru svého života, vždyť vsadil na mistra a spolu s ním prohrál docela vše, co mělo pro něho smysl.

Proti takovým Tomášům jsou extroverti typu Petrů ve zřetelné výhodě, ti mohou uvěřit snáz, ne-li bezbolestně, tedy aspoň bez skrupulí. A zatímco Tomášové nesou tíži dne, Petrové už vidí světlo na konci tunelu.

Všichni známe Petry i Tomáše, dodnes jsou oba typy snad v každé křesťanské obci. A tak, myslím, dnešní velikonoční poselství oslovuje právě ty, kterým ještě stále není velikonočně radostno, nemohou uvěřit ve svou svobodu, nemohou doufat, že smrt už nepanuje. K nim je Ježíš zvláště soucitný. Všimněte si: Ježíš vychází Tomášově úzkosti dalekosáhle vstříc. Nebyl-li Tomáš přítomen při posledním Ježíšově zjevení, mohlo by se říci prostě: "jeho smůla, neměl chybět, měl tam být mezi ostatními". Ježíš kvůli němu nejen přichází znovu, nejen se nepohoršuje, ale nabízí pro tyhle zaryté realisty schůdnější cestu: dotkni se, přesvědč se sám, máš příležitost, je čas. Klidně si vlož ruku sem, do mé rány. Jsem přesvědčen, že Tomáš byl mezi Dvanácti tím milovaným učedníkem. A že toto vysvědčení, které dnes Ježíš dává jeho víře, není vysvědčení o špatné víře. Je to vysvědčení o bolavé víře.

Jsou lidé, kteří se rodí snadno a jsou jiní, kteří se na svět dobývají s obtížemi, a dokonce i s hrůzou, ta traumata si pak nesou v hlubinách po celý život. Také víra některých začíná nikoli elegancí a jásotem či aspoň samozřejmostí, ale je jakoby bolestným a nebezpečným porodem. Není divu, že Ježíš konstatuje, že ti prví jsou "blahoslavení". Podobně je jaksi ve výhodě i ten, kdo byl ve víře vychován takovými vzory, které získají nejen vůli, ale i srdce. Tak to je dodnes. Ale tohle tajemství nikomu nedává právo sestavovat žebříčky kvality.

A proto - zdá se mi - je dnes svátek víry obtížné. Svátek, kdy se dává najevo i těm zdánlivě zarputilým váhavcům, že Velikonoce se týkají i jich samých. Ne každý věří snadno a rychle; kdo nevěří snadno, je také Kristův.

Ostatně bojí se všichni Ježíšovi učedníci, nejen Tomáš. Ty dveře byly zavřené ze strachu před "Židy", rozuměj před souvěrci, ale souvěrci na straně vítězů, na straně náboženských autorit. To není jenom poznámka; evangelista napovídá, že díky události s Tomášem se proměnila víra všech, nejen Tomáše. Jak jsme slyšeli v prvém úryvku, nedlouho poté už se tohle ustrašené stádečko chová jinak: Všichni byli plni radosti, plni šalom. Už se nebojí, ale také nejsou agresivní, nepískají v lese, nemoralizují ty druhé, vždyť "všichni je měli kolem sebe rádi". Jsou to pořád titíž lidé, kteří utrpěli strašlivý šok velikonočního ztroskotání. To je ohromná změna od situace za zavřenými dveřmi, a to nemluvím o tom nešťastném pátečním odpoledni, kdy na Golgotu se báli vůbec vstoupit, kdy se rozprchli.

Druhá silná věta dnešního evangelia zní: "po těch slovech jim ukázal bok a ruce". Ti lidé se nejen báli, ale také styděli, vždyť nejen prohráli své naděje v pozice soudců v nastávajícím mesiášském království, ale zle si pošramotili pověst mezi těmi zbožnými, kteří si s Nazaretským nezadali. Není divu, že tito bývalí apoštolové teď nechtěli ani s nikým mluvit. Ježíš vzkříšený moc dobře chápe, jak je člověku, který prohrál. Ježíš jejich strach i stud léčí: Sám se očividně za svoji prohru proti veleradě nestydí. Ví, že tomu malomyslnému stvoření jménem člověk je třeba dosvědčit něco zásadního k tomu jejich zdánlivě nesnesitelnému údělu. A tak s trpělivostí znovu ukazuje, že nic nemusí končit ani poté, co smrt zvítězí, co zvítězí moc duchovní i světská.

A tak slovem i gestem zvěstuje Ježíš člověku: Rány, které utržil, nezdary, které neuměl zvládnout, mohou se nejen unést, ale dokonce proměnit v něco skvoucího, v něco, za co se nestydí lidské srdce ani před nebem, ani před zemí.

Ježíš tam nejedná ani z ješitnosti, ani z potřeby vyrovnat si v někým nějaké nevyrovnané účty. Ukáže jim svůj bok; a aby nebylo mýlky při interpretaci toho gesta, říká: "pokoj vám". Jako by řekl: pokoj navzdory té ráně v boku, pokoj navzdory tomu, co s vámi lomcuje, že jste raději zavřeli dveře. Ten vzdor ovšem není vzdor nepokořeného titána, je to pokoj plnosti svatodušní. Je třeba přesvědčit ten hlouček za dveřmi, že přece mají v sobě téhož Ducha jako Ježíš komentující včerejší Velikonoce bezprecedentním "pokoj vám". Vždyť týž Duch, který dnes nese Ježíše, nesl jeho kázání a divy před Velikonocemi. Ten Duch nezklamal, jak se jim dodnes zdálo. Toho Ducha s nimi teď znovu výslovně Ježíš sdílí.

A konečně poslední myšlenka tohoto doopravdy každou řádkou velikonočního čtení: Moc odpuštění je životodárná, je čímsi jako dveřmi k novému stvoření, dveřmi otevřenými ke spáse. Úžasnou moc obyčejného lidského odpouštění a neodpouštění vidíme názorně na proměně scény brzy po Velikonocích. Nedávno se tihle lidé zavírali před pěstí triumfalismu i před vášní fundamentalistické ulice. Dnes se nejen nebojí, ale jsou dokonce v obecné oblibě. Není to řeč o kouzelném proutku. Je tu řeč o mostech, které mezi znepřátelenými stranami postaví ten, kdo odpustí prvý: "komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny". Podobně mocně ovšem působí na druhé i to, kdy se zatvrdíme, třebaže spravedlivě: "komu je zadržíte, tomu budou zadrženy", ten totiž mnohem obtížněji nalézá odvahu k podání ruky - jako kdyby se most strhl, pokud už existoval. A není-li mostu, je řeka jakoby nepřátelská, přebrodit se je nebezpečné a možná i beznadějné.

Mosty jsou totiž lidem úžasným darem: bližní přicházejí, třebaže ještě neodhodili všechny námitky proti nám; ty námitky se mohou stát méně důležité a příchozí snad i sami dokáží natáhnout ruku vstříc. A komunikace z očí do očí pak může smíření dokončit. Vy všichni máte moc někomu smíření usnadnit anebo učinit je nad jeho síly. To ukazuje právě dnešní čtení ze Skutků: celá novopečená obec byla v oblibě, celá byla tak vnímána.

Odpuštění lidi spojuje, odpuštění je tou základní podmínkou toho, čemu se dnes říká ekumenismus. Je to budování společného domu, domu pro všechny (oikos je řecky dům). A ten se buduje tím, že se vzájemně vzdáme svých možná i oprávněných nároků na spravedlnost vůči tomu druhému; přesně tomu se říká odpuštění.

Kdo odpuštění zadržuje z jakýchkoli důvodů, ať jsou ty důvody třeba i vznešené a tisíckrát oprávněné, tak zadržuje i obrácení bližního a ovšem i sebe sama. Bráníme, aby se hřích mohl skrze Krista v Duchu svatém vyhojit, a proto ty hříchy tu společnost skutečně rozdělují. Zdá se mi, že jeruzalémské společenství věřících v Krista bylo dobrým kvasem uvnitř ostatní společnosti, která nedávno bouřila v ulicích Svatého města. Dokázali být kvasem, protože štafetu odpuštění přijali od Krista, ukazujícího svůj bok a ujišťujícího, že po všech těch skutečných zradách není nic důležitějšího než šálom. Ježíš ani nenaléhá, aby učedníci napřed uznali svou vinu, pak že jim odpustí. Začne se šálom sám, na dluh. To je Ježíšovo poselství. Pod tímto zážitkem prolomili i oni své spravedlivé nároky, které měli vůči tomu světu, který je tísnil a zahnal za ty zavřené dveře. A světe div se - najednou celý ten zbožný svět farizejů i zákoníků zjišťuje, že i ti z Galileje jsou prima a že je dobře, když je mají ve svém středu. Vím, nemělo to dlouhé trvání, zase pak přišla vlna pronásledování spolu s dalšími prohrami a zradami; ale kdo ví, kdo by to všechno ještě přežil, kdyby se všechny viny obou stran stále jen sčítaly.

Ježíšova cesta není cestou andělů, Ježíš nepřišel pro pietisty, kteří se umějí vyhnout kolizím svými ctnostmi, kteří nelžou, nekradou, necizoloží, a proto jsou oblíbení jako ti absolutně neškodní. Ježíšova cesta je cesta spravování, cesta překlenování propastí, třebaže vznikly nespravedlností. To jsou pravé Velikonoce, pascha, kdy do lidských dějin vstupuje jako mocný spiritus agens sám Bůh. Tam se tvoří boží lid, tam se z oběti beránka vlastně vytváří nový lid. Ještě mnoho jsme velikonoční ideji dlužni, dokonce ani tu tomášovskou zarputilost nedokážeme. Škoda, potkalo by cosi mocného i nás. Ta dlouho nepřicházející víra vytryskla pak v tomášovské vyznání, které nemělo konkurenty: Pán můj a Bůh můj.