Český duchovní film 60. let : Holubice

V zimním semestru roku 2022 proběhl na Evangelické teologické fakultě UK druhý ročník semináře Český duchovní film 60. let,¹který jsem vedl jako externí učitel této fakulty. Slovo „duchovní“ v názvu kurzu zdůvodňuji tím, že před politickým uvolněním na počátku šesté dekády v Československu dominoval ostrý materialistický vývoj, započatý v únoru 1948 vládním pučem Komunistické strany Československa. Absolutní vlády se zmocnili zastánci totalitní ideologie marxismu-leninismu, kteří hlásali třídní boj. Probíhala cílená cenzura duchovních hodnot, výchova mládeže k ateismu a s tím související dezinterpretace hlavních křesťanských svátků Velikonoc a Vánoc. Došlo ke zrušení mužských řeholních řádů a konaly se procesy s řeholníky a kněžími. Vlivem působení sovětských poradců se uplatňoval tzv. kult osobnosti komunistického vůdce J. V. Stalina.

Na začátku tzv. období tání, v roce 1956, odhalil zločiny kultu osobnosti Nikita Sergejevič Chruščov na tajném zasedání 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Koncem roku 1962 proběhla kritika J. V. Stalina i na 12. sjezdu KSČ v Praze. Sjezd schválil obrat v kulturní politice proti schematičnosti v umění a vyzval k hledání a uplatňování nových tvůrčích postupů. Během tzv. Milostivého léta od dubna do září 1963 vedla KSČ dialog s intelektuálním a kulturním prostředím v ČSSR. Do tohoto období spadají první umělecké počiny tvůrců tzv. Československé nové vlny: např. Slnko v sieti (1962) slovenského režiséra Šefana Uhera, Strop (1962) a Pytel blech (1962) české režisérky Věry Chytilové.

První film, který jsem studentům na semináři promítl, byla Holubice (1960) českého režiséra Františka Vláčila, předchůdce nové vlny, který se v šedesátých letech proslavil jako tvůrce historických filmů s výrazným duchovním přesahem Ďáblova past (1961), Marketa Lazarová (1967), Údolí včel (1967) a Adelheid (1969). Holubice je film ze současnosti, byl natočen v roce, kdy došlo ke změně Ústavy a Československo se co do názvu oficiálně stalo socialistickou zemí. (V panoramatických záběrech Prahy Vláčil ještě zachytil Stalinův pomník na Letné.) Vláčil si tohoto faktu nevšímá, v jeho podání je Holubice filmovou básní o postižení, zranění a uzdravení, které můžeme vyložit jako proces sebeobětování, smrti a vzkříšení. Stejně jako minulý rok, studenti a studentky měli za úkol vypracovat krátkou reflexi na téma: Jak se v daném snímku zobrazuje láska k Bohu, k člověku a přírodě? V následujícím textu uveřejňuji několik těchto studentských reflexí.

Reflexe Hany Cardové

V severní Belgii jsou k dálkovým letům vypuštěny stovky poštovních holubů. Na ostrově Fehmarn v Baltském moři čeká na dolet svých holubů skupinka starých námořníků a mladé děvčátko Susanne. Dívka se však nedočká, její bílou holubici odnesla bouřka až do střední Evropy. V ateliéru uprostřed Prahy ji zahlédne malíř Martin. Unaveného ptáka vzápětí postřelí vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný na vozík. Po pádu z výšky ochrnul na dolní končetiny. Martin mu raněnou holubici přinese a Michal se pokouší raněného ptáka uzdravit. Susanne stále smutně na svou holubici čeká. Michala napadne zahřát holubici horským sluníčkem a při snímání přístroje z police vstane a udělá několik kroků. Na výstavě holubů zjistí Martin z vývěsky, odkud holubice pochází. Namaluje její obrázek a pošle ho do Německa. Následně se uzdravuje jak holubice, tak i Michal. Martin nenásilně přesvědčí Michala, aby holubici vypustil. Bílý pták odlétá na sever. Susanne pochopila, že se jí holubice vrátí a radostně běží s obrázkem v ruce po mořském břehu.

Láska k Bohu

Děj je postaven na paralele dvou příběhů a dvou světů, které se na konci filmu díky holubici (která by zde mohla představovat Ducha svatého) potkají. Jeden je svět vnitrozemský, jakoby světský (činžák uprostřed Prahy) a druhý je svět u moře, jakoby duchovní (pláž v Německu). První motiv je takový těžkopádný, doplněný ponurou hudbou a světly. Druhý motiv je o poznání živější, doplněný o veselou swingovou hudbu a hru se světlem. U moře je využit i motiv rybářů (mohou představovat učedníky, kteří po setkání s Ježíšem opustili rybolov a stali se jeho následovníky).

Když Susanne čekala na svou holubici, tak se jí jedné noci zdál sen nebo měla vidění. Zdálo se jí, že se její oblíbená holubice navrátí domů a přilétne k ní zpět. Motiv snu je i v Bibli hojně využíván, např. Jákob a žebřík (Genesis 28, 12-19) a sny Josefa (kniha Genesis). Ve snu také dívka chodila po vodě, to může být odkaz na chůzi Ježíše po vodě (viz. Matouš 14, 22-33).

Další motiv, který byl ve filmu často využit, bylo světlo. Světlo jako odkaz na Boha stvořitele nebo Boha uzdravujícího (např. při malování obrazu holubice nebo při uzdravení Michala).

Dalším prvkem transcendentna s odkazem na Boha by mohly být Michalovy zdvižené oči k nebi při ošetřování holubice. V tomto gestu vidím téma modlitby.

Možný odkaz na Trojici Boží jsem spatřovala v té chvíli, kdy Martin jako Bůh stvořitel, Michal jako Ježíš Kristus a holubice jako Duch svatý se po uzdravení holubice sešli a utvořili tak jednotu a plnost.

Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může létat kamkoli chce. Je to tedy jeden z možných obrazů Ducha svatého.

Scény u moře mohou také připomínat počátek příběhu o stvoření v Genesis 1,2: „…a Boží duch se vznášel nad vodami.“

Láska k bližnímu

Martin vyřezal holubici, namaloval obraz louky, udělal otisk, zjistil adresu, odkud byla holubice vypuštěna a pak obraz poslal na ostrov Fehmarn, aby Sussane věděla, že holubice je stále na živu. Zde vidím zřetelný odkaz na lásku k bližnímu. Taktéž rozdělování ovoce poukazuje na péči o osoby blízké.

I u moře bylo možné spatřit akt lásky k druhému člověku. Sussane dostala od rybáře jinou holubici, měla z ní velkou radost, ale bez okolků jí darovala jinému rybáři, který také čekal na svého poštovního holuba.

Michal si nejprve chtěl holubici po jejím uzdravení nechat, ale nakonec jí dal volnost a svobodu. V tomto počinu můžeme vidět tu prvou lásku k Bohu, lásku k druhým lidem i lásku k přírodě. Bůh nás vede ke svobodě, a tak i my bychom měli svobodu „rozdávat“ a šířit dále.

Konečná scéna a odlet holubice spojený s něžnou hudbou, libým šuměním moře, zvoněním zvonů a panoramatem věží kostelů v Praze mohlo poukazovat na propojení pozemského a nebeského skrz Ducha svatého, tedy skrz holubici.

Láska k přírodě

Láska k přírodě byla ve filmu hojně vyjádřena hudbou, zvukem zvonů, šuměním moře, burácením vln, foukáním větru a slunečními paprsky. Dále pak např. Martin střelenou holubici zachránil z výtahové šachty, když jí Michal postřelil a s láskou a zaujetím maloval siluetu holubice, aby mohl poslat obraz dívce do Německa. Když chtěl Michal dosáhnout na světlo a tím pomoci k uzdravení holubici, tak vlastně uzdravil i sám sebe. Láskou a péčí o němou tvář se nakonec uzdravil i on sám. Téma lásky a obětování se pro druhé je v této scéně také beze slov vyjádřeno.

Poselství o empatii a přátelství nejen mezi lidmi zvýrazňují jak postava dívenky Susanne, tak i motiv holubice.

Reflexe Lenky Lando

Teologický přesah je ve filmu patrný a promítá se v narážkách celým příběhem.

Z úbočí vysoké haldy v Belgii vypouštějí lidé stovky poštovních holubů. Zuzanka tu svou pak marně vyhlíží, přišla bouře (pršelo mocně, holubice nenesla snítku, ale nad mořem jí vypadlo pírko..) a holubici to zaneslo až do Prahy. Tam unavená usedla do výtahové šachty, kde ji z okna postřelil malý chlapec Michal, sám po úraze upoutaný na invalidní vozík, nešťastný a proto krutý. Sochař Martin mu ji přinesl domů – zdálo se, že netušil, že je chlapec na vozíku a chtěl mu přijít vynadat… Když situaci pochopil, chtěl holubici jen zabít, aby netrpěla dál – to mu ale Michal nedovolil, pevně rozhodnut se o nic postarat (téma uzdravování, teprve v postupujícím příběhu se ukáže, že Michal nemá fyzický důvod být upoután na vozík, byl obětí šikany a výsměchu, spadl z vysokého plotu a není schopen se postavit – ale je to psychického rázu). Holubice se postupně uzdravuje, ve scéně, kdy Michalovi uletí do šachty, kde se jí snaží chytit černý kocour (pojmenován Satan), Michal v obavách o ni a v zoufalství, že nedokáže zabránit neštěstí, z vozíku konečně vstane.

Martin mezitím zjistí, odkud holubice pochází, snaží se pro Michala sehnat novou, náhradní... a přesvědčit ho, aby tuto pustil, až přijde čas jejího úplného uzdravení. Na adresu Zuzanky pošle kresbu holubice, posílá tím vzkaz, že holubice přežila a je šance jejího návratu (holubice jako symbol naděje, v mnoha scénách Martin jako tvůrce v náznacích připomíná Boha Otce, Michal Syna a holubice Ducha Svatého).

Zuzanka při zoufalém čekání na holubici v jedné scéně chodí po vodě, má „prorocké“ sny - vidění.

Martin na Michala netlačí, je ale zjevné, že by si přál, aby se chlapec odhodlal vrátit holubici svobodu a tím ji i sám znovu získat – když tvoří jeho sochu, ve chvíli, kdy se chlapec urputně brání holubici pustit, znázorňuje to, že tím přichází o svou vnitřní svobodu a tvář, velmi dramaticky tím, že ji soše odřízne. Teprve když chlapec holubici její svobodu vrátí (a ta pak vzlétne vzhůru k nebi s k mnoha kostelním věžím Prahy (odkaz k transcendentnu, holubice jako symbol víry), získává tak svou tvář zpět.

Láska k bližnímu

Martin Michala neodsoudil, i když ten udělal něco opravdu zlého – poranil bezbrannou holubici. Pochopil, že to chlapec udělal proto, že sám trpí – a snažil se mu pomoci k tomu, aby skrze to, že uzdravené holubici vrátí svobodu, získal i on sám zpět svou svobodu a tvář.

Zoufalé Zuzance přinese její kamarád náhradní holubici – ona ji okamžitě odnese starému pánovi, který na tu svou také marně čeká – i zde se projevuje láska k bližnímu…

Láska k přírodě

Mnoho záběrů na divokou krásu rozbouřeného moře, některé pak i na jeho klidnou verzi – silný kontrast. Holubice jako symbol nejen víry, také jaké symbol svobody a nespoutanosti přírody (v případě postřelené holubice pak vidím i křehkost této krásy, to, jak rychle ji člověk dokáže zničit nešetrným zásahem.

Velkým poselstvím filmu dle mého je, že zlo jde napříč světem (co kdo udělá na jednom jeho konci, ovlivňuje i lidi na druhé straně…), to samé pak platí i pro uzdravení (zde skrze holubici – Ducha Svatého).

Reflexe Aleny Mikšové

Už od začátku filmu jsem si všimla motivu odlétající/přilétající holubice, záběrů na nebe a dlouhých pohledů do dáli. Připomnělo mi to příběh o Noemovi, kdy z archy vypouštěl holubici, aby zjistil, zda již ustoupila voda z povrchu země.

Hudba je složena ze zvuku zvonů, šplouchání moře a velmi často doprovázena záběrem na Pražské věže a nebe. Celému filmu tak dává duchovní nádech.

Pohled na moře se zde vyskytuje často a mění se v průběhu celého filmu. Ze začátku je moře rozbouřené, stejně jako postavy mají rozbouřené emoce a bojují s bolestí, strachem a jinými temnými myšlenkami. Na konci filmu je ale moře klidné, stejně tak i postavy v sobě našly jejich vnitřní klid.

Velmi často se zde objevuje černá kočka (ke konci filmu se dozvídáme, že se jmenuje Satan), která loví bezbranného holoubka. Přestože kočka v Bibli nijak nefiguruje, pohled na ně mi evokuje obraz dobra a zla, či pekla a ráje.

Myšlenka ráje se mě držela i při scéně, ve které Martin maloval obraz na zrcadlo. Je možné, že kruh v levém horním rohu byl zamýšlen pouze jako slunce – já si ale myslím, že symbolizuje mrtvou holubici směřující do ráje.

Prvním motivem lásky, který jsem zaznamenala, byla láska mezi přáteli. Asi v polovině filmu se zde objevují dva chlapci, kteří si chtějí hrát s Michalem. Přinášejí mu pomeranč.

Michal je ale ignoruje, je zaměřený na umírající holubici, stále sleduje, zda jí stále tluče srdce. V této scéně se zároveň dozvídáme, z jakého důvodu je Michal na vozíku.

Přijde mi, že i tyto dvě scény jsou v určité paralele. Michal za své činy bere plnou zodpovědnost – stará se o holubici, nespouští z ní oči. Zatímco Michalovi přátelé utekli, když se mu stala daná nehoda.

Hned v další scéně sledujeme jiný motiv lásky: láska mezi mužem a ženou. Susanne usnula pod žhnoucím sluncem, držící sošku holubice, aby jí nahradili ztracenou živou holubici. Jakmile ji spatřil její přítel, hned ji schoval za deštník, aby na ni nesvítilo.

Tento chlapec s pomocí místního sochaře sežene Suzanne opravdového holoubka. Suzanne je za něj vděčná, ale bohužel to není ten holub, na kterého čeká.

Dalším projevem lásky, který můžeme sledovat je Martin, který se snaží Michalovi koupit živou bílou holubici. Je však neúspěšný. V této scéně si můžeme povšimnout čisté dětské lásky k přírodě.

Martin zjišťuje, že je Michalova postřelená holubice hledaná. Ihned proto Suzanne posílá obraz, který namaloval, aby ji ujistil, že její holubice žije. To shledávám jako velký projev úcty a respektu jak k Suzanne, tak i k holubici.

Mezitím Michal začíná pochybovat o puštění holubice, dokonce vznikne konflikt mezi ním a Martinem. Během celého filmu spolu Michal a holubice trávili veškerý čas a vytvořili si nepopsatelné pouto. Když se začala uzdravovat holubice, začal se uzdravovat i Michal. Nyní ale zvažuje, že holubici zabije. Chodí po pokoji, recituje Vodníka od Karla Jaromíra Erbena a kouká na zbraň.

Našla jsem si celou báseň, abych se ujistila, zda ve filmu její text hraje nějakou roli, nebo je to jen náhodně vybraný text z Kytice. Zdá se, že i zde by se opravdu dala najít nějaká paralela.

Myslím, že záměrem bylo vykreslit Michala jako vodníka a holubici jako ženu, kterou vodník unesl z mola a pak ji nutil s ním žít a zplodit mu dítě. To je však jen má domněnka.

Po tom, co Michal utekl po zmíněném konfliktu mezi ním a Martinem, se rozhodl Martin uříznout jeho soše obličej. Myslím, že to má ukázat to, že Michal ztratil svoji cestu a tvář, pochybil, nemůže najít sám sebe.

V další scéně však můžeme pozorovat Michalovo uvědomění, kde stojí na vlastních nohou a kouká na jeho invalidní vozík. Když on je volný, měl by ukázat holubici respekt a propustit i ji.

Proto se vydá k Martinovi na balkón, kde položí holubici na ruku již zmíněné sochy. Holubice odlétá, konečně je volná. Následuje scéna, ve které Michal utíká dolů, aby chytil pírko, které holubice ztratila. To představuje Michalovu volnost – oba konečně našli vnitřní klid, našli sami sebe. S tím, že Michal našel sám sebe, se i soše objevila zpátky její tvář.

Tento film jsem si musela pustit dvakrát, abych pořádně pochopila a povšimla si všech propojení, která se dějí v rámci celého filmu. Napoprvé se mi nezdálo, že by zde bylo zvýrazněno nějaké duchovní téma, ale během druhého sledování jsem si konečně povšimla všech možných typů lásky.

Láska k přírodě ve formě Michalovy lásky k holubici nebo Susanniny lásky k moři.

Láska mezi přáteli: mezi Michalem a jeho kamarády, mezi Michalem a Martinem.

Láska mezi mužem a ženou: vztah Susanne s jejím přítelem.

Láska k Bohu ve formě zvuku zvonů, pohledů na nebe a obecně láska ke všemu, co Bůh vytvořil (tj. všechny typy lásky, které jsem zmínila.)

K filmu ze šedesátých let jsem byla velmi skeptická a bála jsem se, že mě nebude bavit. Ale nakonec jsem byla mile překvapená jak z vizuálu a příběhu, tak ze všech schovaných propojení.

Reflexe Terezy Mrhalové

Film byl černobílý a bylo v něm použito více jazyků, ale byly tam anglické titulky, takže jsem tomu rozuměla. Film Holubice začíná tím, že je vypuštěno sto poštovních holubů. Dívka Susanne vypustí i svou bílou holubici, nechtělo se ji to ale dělat, bylo vidět, že se o ni bojí, ale nakonec byla přinucena. Tady byla vidět její láska k přírodě, že člověk může mít hodně rád i obyčejného holuba. Pro Susanne obyčejný nebyl. Holubice se ale zatoulá při bouřce až do Česka, přímo do hlavního města. A přistane na skleněné stříšce jednoho panelového domu, kde ji ze svého okna uvidí Michal, který je na vozíku, kvůli zranění, které se mu stalo, když spadl z výšky, když se mu ostatní děti posmívaly, že se bojí. Ale jeho postižení je spíše v jeho hlavě, podle lékařů chodit může, Michal se ovšem zachová hloupě, nemá k holubici žádnou úctu, tudíž ani úctu k přírodě. Michal holubici postřelí a ona padá někam doprostřed domu. Celý incident viděl umělec Martin, který žije ve stejném domě ve střešním bytě. Holubici dole najde a přinese ji Michalovi, aby viděl, co udělal. Přišlo mi, že je mu to zezačátku jedno, ale umělec mu i tak ochablou a skoro mrtvou holubici nechá. Na Michalovi je postupně vidět, že je mu to líto, a když ji umělec chce zabít, aby ji zbavil trápení, Michal se mu postaví a nechce to udělat, je mu holubice líto. Tady se v něm začíná probouzet láska k samotné holubici a taky úcta. Umělec chtěl dát Michalovi lekci, aby byl lepším člověkem a nestřílel po zvířatech a neubližoval jim.

Mezitím Susanne stále na pláži u moře vyhlíží svou ztracenou holubici, nepřestává věřit, že se vrátí zpátky, i když je velmi smutná a nechce od nikoho žádnou útěchu. Tady si myslím, že se modlila k Bohu, aby ji holubici vrátil, protože její ztráta ji moc ublížila. Nechce ani jiného holuba, kterého ji přinesou místo bíle holubice.

Holubice se u Michala zatím postupně uzdravuje a on ji má čím dál tím víc rád. Můžeme tu také vidět, že holubice jako symbol přírody pomohla Michalovi se znovu postavit na nohy, musel holubici zahřát a z vozíku, nedosáhl na vše k tomu potřebné, takže se postavil a došel si pro to. Vnímám to tak, že láska k přírodě pomohla k uzdravení. Michal také zachránil holubici před černým kocourem, který ji chtěl ulovit, kocoura vnímám jako symbol zla.

Umělec se mezitím snaží zjistit původ holubice, podle čísla na jejím kroužku na noze zjistí, že ji Susanne hledá od vypuštění stovky poštovních holubů. Je mu jasné, že je Susanne smutná, protože se dokáže vcítit do druhého člověka. Proto doma nakreslí obraz bílé holubice a následně ho s dopisem pošle Susanne, která po jeho obdržení překypuje štěstím, je ráda, že je holubice v pořádku. Umělec se Michala ptá, co bude dělat, až se holubice plně uzdraví a bude moci létat. Michal má jen hrozně vyplašený pohled, nad tím zřejmě nepřemýšlel, nedokázal si představit, že by měl holubici nechat odletět domů, měl ji rád. Umělec mu řekl, že holubice má domov a že ji tam někdo čeká a Michal by neměl dělat někoho nešťastným, měl by se chovat ohleduplně a navíc, holubice mu nepatřila.

Michal prosí holubici, aby ještě neodlétala, ale nakonec ji pustí, když vidí, co umělec udělal s jeho vlastní podobiznou, kterou vyrobil z hlíny. Úplně mu na ni odřízl celý obličej, myslím si, že mu tím chtěl umělec říct, že by se neměl chovat, jako když nemá duši, a naopak by měl dát najevo nějakou lásku k člověku tím, že ji nechá odletět. Holubice se nakonec vrací ke své Susanne. A Michal se vrátí do běžného života mezi své kamarády a přestane se skrývat.

Holubice se také vnímána jako štěstí, ten, kdo měl holubici, byl nějakým způsobem šťastný.

Reflexe Veroniky Neyreneuf

Šedesátá léta se v kinematografii projevila velmi silně a dala tak základ nové éře, a tou se stala nová vlna. Ačkoli to byla doba politicky velmi složitá, byla zároveň dobou, kdy se zrodilo mnoho kvalitních filmů, a to díky tvůrcům, bez nichž by česká a československá kinematografie upadla v zapomnění.

Cenzura sice zasahovala do uměleckého vyjadřování, ale je možné, že snaha hledat cestu ven z klece v těchto složitých podmínkách, směrem k hlubším prožitkům, dala vzniknout pokladům, které by se těžko zrodily v pohodlí a bez nutnosti o něco usilovat.

František Vláčil je osobnost ve filmovém prostředí naprosto nepřehlédnutelná a pro filmové prostředí zásadní. To, co přinesl na filmové plátno nepřekonatelný ruský filmový tvůrce Andrej Tarkovskij, je pro českou a československou kinematografii František Vláčil.

Pokud bychom se chtěli ponořit do nekonečně rozlehlé krajiny Vláčilovy duše, bylo by zapotřebí nejen shlédnout všechny jeho filmy, ale především je prožít.

František Vláčil byl režisér – umělec s citem pro poezii: Měly by se točit věci, které nelze ani na jevišti, ani v té televizi, dokonce ani v literatuře popsat...Jako kluk jsem si kdysi kupovával takové kukátko, kterým se otáčelo, a jak se skládala jednotlivá barevná sklíčka, objevovaly se zvláštní světy. Zrovna tak lze šikovným střihem a mísením obrazů dosahovat prazvláštních, až čarovných výsledků ve filmu. Proto je dobrá kinematografie vysloveně blízká poezii. Takto krásně přirovnal své vidění ve filmové tvorbě. (Šárka Horáková, Podobenství o Františku Vláčilovi.)

Pokud se podíváme na Vláčilovu tvorbu a na tvorbu zmiňovaného Tarkovského, lze najít společné prvky (je to možná i tím, že oba měli blízko k umění, jak výtvarnému, tak hudebnímu). Ani jeden z tvůrců nevytvářel film pro masového diváka. Oba totiž tvořili díla nikoli konzumního charakteru, ale díla pro náročného diváka, to byl rys, kterým se vyznačují mistrovská díla.

Svůj tvůrčí záměr, který se podobá hudební skladbě, popsal výstižně v rozhovoru s Galinou Kopaněvovou, v knize Petra Gajdošíka, František Vláčil. Život a dílo. Podle něho patří hudba k umění, které nejvíce člověka ovlivní. Působí na jeho imaginaci, a tím u něho rozvíjí fantazii.

Ve filmu slyšíme velmi výrazně zvuky moře, hukot vln, a ty se na  konci filmu prolínají se zvuky pražských zvonů. Tento moment patří mimochodem mezi velmi silné zážitky.

Film Holubice se podobá básni a Vláčil se zde snažil oslovit ty, kteří hledají víc než jen komerčně laděný film pro většinové publikum. Je to film vystavěný na vizuálnu a prožitku. Proto jsou dialogy jen doplňkem a děj filmu stojí na hlubším poslání. (Pavel Taussig, Jak jsem potkal český film, 30+1 zastavení. Kapitola František Vláčil, Nejsem pro umělé tragédie 1987).

Takto laděné filmy vytvořilo jen málo tvůrců a mezi ně patří právě zmiňovaný Tarkovskij. V jeho vidění a v jeho tvorbě spatřuji totožné prvky s Vláčilovým vnitřním světem. V knize Krása je symbolem pravdy, odpovídá Tarkovskij na otázku, pro koho vlastně umělec tvoří, jestli pro Boha nebo pro lidi:

Já se domnívám, že lidská bytost tvoří proto, aby existovala. Aby existovala na cestě k pravdě. To je důvod, proč lidé tvoří. …Tvorba je jakýmsi vyjádřením duchovní bytosti, duchovní v protikladu k tělesné, jako důkaz vlastní existence. Důkaz existence duchovní bytosti. …Odmyslíte-li si lidské pachtění, všechno to, co je nějak spojené se ziskem, zůstane vám pouze umění.

To bylo také Vláčilovo krédo, nechtěl pracovat, ale tvořit.

Vláčilova prvotina Holubice je příběh, který se odehrává na dvou rozdílných místech. Na jednom konci světa je dívka a na druhém chlapec. Suzanne vypustí holubici kdesi u moře. Ta se v bouři na své cestě ztratí a ocitne se do mlhy zahalené Prahy. Usedne na prosklený světlík, kde ji zasáhne a poraní kulka. Chlapec Michal, který ji postřelil, je nemocný a pohybuje se na invalidním vozíku. Jeho duše je ponořena do samoty a zášti. Možná se chtěl pomstít za své utrpení, o kterém nevíme, ale které je patrné z jeho chování. Bydlí v ponurém bytě a vše obklopuje temno. Naproti tomu Suzanne, která čeká na holubici, je v prostředí moře, kde je prostor a světlo. Tyto dva světy protikladů by mohly zobrazovat naději a zatracení. V domě, kde bydlí chlapec, žije a pracuje malíř. Ten si holubice všimne, když usedne na prosklené zastřešení a snaží se ji zachytit na plátno. V této chvíli je holubice zasažena kulkou. Po skle stéká krůpěj krve. Bezvládné tělo holubice se snáší světlíkem a bílé pírko padá směrem k natažené Michalově dlani. Opět bych ráda srovnala jeden zvláštní detail s Tarkovského filmy. Ve filmech Tarkovského se objevují pírka jako znak andělské přítomnosti. Tady by se mohlo jednat o poetiku, ale proč by to nemohl být důkaz boží přítomnosti? Malíř sjede výtahem pro holubici a zazvoní u dveří, kde bydlí chlapec. Malířova jemnost a cit pro dětskou duši učiní první krok na cestě k Michalově záchraně. V postavě malíře můžeme spatřit duchovního průvodce, který zlehka a bez násilí dovede Michala krok za krokem až do nejvyšší sféry vysvobození. Tím je malířův ateliér. Michal díky malíři pochopí, že pokud se sám nezmění, holubice zemře. Dostává se tak z pout zahořklosti a energii směřuje k záchraně holubice. Tím, že se snaží zachránit malého tvorečka, vysvobozuje zároveň i sám sebe. Zde lze vysledovat lásku k blízkému člověku. Malíř, obrazně řečeno, vyvede chlapce z temnoty. A Michala tím dovede k pochopení, že láskou ke zvířeti, lze probudit i lásku k sobě samému a tím i k ostatním lidským bytostem.

Na druhé straně světa je nešťastná dívka a stále čeká na svou holubici. Její bratr, který nechápe její bolest, se snaží ji nějak rozveselit. Holubice, kterou ji přinese, je náhražka té skutečné, ale dívka svým srdcem a intuicí pozná, že to není ta pravá. Zde se projeví opět láska k bližnímu, neboť bratr pociťuje lítost nad smutkem své sestry. Zatím na straně druhé, dochází ke zvláštnímu propojení mezi Michalem a Suzanne. Michal pocítí tlukot srdce holubice a obraz ve filmu spočine na stopách v písku, které spláchne vlna. Michal tím, že se zbavil zatrpklosti vůči světu a touží pomoci zvířeti, vstane z vozíku. Zázrak, který se stal, je jen výsledkem lásky. Malíř svou nenásilnou péčí nasměroval Michala ke světlu, které ho vyvede ze tmy.

V malířově atelieru se chlapec ocitne v záplavě světla. Zdá se, jako by vzlétl blíže k nebi a je téměř na dosah svého cíle. Ale dostane se k poslední těžké etapě.

Jeho láska k holubici zdá se být zkouškou, zda-li pochopil rozdíl mezi láskou a vlastnictvím. Chlapec se nechce holubice vzdát a malíř, jenž vytesal chlapcovu sochu, odřízne přední část obličeje, takže se ze sochy stane bezduchá hmota. (Stejně tak jako se projevil Michal v této chvíli). Jeho duše je prázdná, beztvará. V sobectví není láska, tam kde není láska, není Bůh. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. (Korintským 13,1-13 EKUM)

Michal se učí báseň do školy. V jednom okamžiku pohledem zavadí o invalidní vozík. Pochopí, že láska není vlastnit. Už se nechce stát vězněm své zatrpklosti, chce vzlétnout, jako holubice, být volný a šťastný, a to se stane, opustí-li své sobectví. Vezme holubici a běží do ateliéru.

Propustí holubici. Prahou se rozezní zvony, které se slévají se zvukem vln moře. Michal získal opět svou vlastní tvář.

Reflexe Markéty Ryšavé

Film Holubice se stal první celovečerním snímkem později uznávaného režiséra Františka Vláčila. V roce 1960 podle povídky „Susanne“ Otakara Kirchnera točí tuto „báseň“ či poetickou pohádku, kde bez pomoci verbálních projevů zobrazuje skrze výtvarné prvky, hudbu a herecký projev svět dětských emocí a sílu strachu, viny, touhy po svobodě či blízkosti. Holubice může také odkazovat na světové mírové hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě, jehož symbolem právě holubice byla.

Ve své době film slavil úspěchy na nejprestižnějších světových festivalech – na 21. ročníku festivalu v Benátkách získala medaili Bienále a v Cannes obdržela Velkou cenu v kategorii mimořádně hodnotných filmů na Mezinárodním setkání filmů pro mládež. Film je působivým důkazem toho, že láska a touha po svobodě jsou univerzálními tématy, které oslovují diváky po celém světě.

Děj filmu začíná na haldě v severní Francii působivým vypouštěním stovek poštovních holubů. Na ostrovech v baltském moři čekají na své holubi námořníci a mezi nimi i děvče Zuzana. Zuzančina bílá holubice je však zahnána bouří až do Prahy – stověžatého města – tolik odlišného svým horizontem od horizontu mořských dálek. Zuzana čeká na svou holubici.

V pražském činžovním domu v jednom z vyšších pater žije chlapec Michal, který se pohybuje na invalidním vozíku, od té doby, co spadl z výšky. Naveden svými vrstevníky vylezl na pletivo a pln strachu z něj spadl. Chlapec žije se zlobou z vlastního osudu. Pohnut vlastními strastmi postřelí bezdůvodně vzduchovkou bílou holubici odpočívající ve světlíku. Soused z posledního patra – výtvarník Martin – sleduje události a donese holubici chlapci do bytu. Chlapec držící v rukou hebké bílé chvějící se tělo ptáka se rozhodne holubici zachránit. Martin na výstavě holubů zjistí, odkud holubice pochází a namaluje její obrázek, jenž pošle Zuzaně, která se smutkem ale s nadějí, které se její okolí posmívá, holubici stále očekává. Drama přežití holubice se stupňuje. Chlapce napadne ji zahřát soluxem, pro který se ze své židle natáhne do horní police do stoje na nohou. Jeho úraz je pravděpodobně více psychického rázu, a tak spolu s holubicí se uzdravuje i on sám. Pečuje o ni pečlivě. Místo klícky pro ptáky ji nechává přebývat v prostoru mezi skly kastlového okna. Neméně složitá situace nastává ve chvíli, kdy se holubice uzdraví a Martin vybízí chlapce k jejímu vypuštění, aby se mohla vrátit ke své majitelce. Chlapec tak učiní. Na památku jeho zážitku zůstane na střeše činžáku jeho socha, kterou Martin vytvořil.

Hned na počátku filmu si uvědomíme velký rozdíl přírody, zde reprezentované mořem, a lidské činnosti reprezentované Prahou plnou budov a jejich střech. Moře také jako přírodní síla je krásné, avšak pohled do nekončící dálky nebo zkušenost s prudkými změnami počasí nás vedou k uvědomění si své malosti a nemohoucnosti. Proti přírodním živlům jsme krátcí. Holubici se ve větrné bouři nic nestane, jen zabloudí o mnoho stovek kilometrů od domova. S nastalým stavem se musí vyrovnávat zejména její majitelka dívka Zuzana, která počítá s jejím návratem. Myslím si, že holubice jako symbol volnosti (paradoxně nemohla ovlivnit svůj let k původnímu cíli) a svobody dráždí chlapce, který je odkázán na pohyb na invalidním vozíku. Až při blízkém setkání si uvědomuje dopad svého prudkého jednání a lituje jej. Vztah k holubici se rozvine v okamžiku, kdy ji má na dosah ruky. Živé zvíře a chlapec mají k sobě najednou tak blízko. Ona je odkázaná na jeho pomoc a on má možnost projevit svoji lítost službou. V roli zachránce má hlavu plnou myšlenek na holuby. Již jej netíží přemítání o svém vlastním osudu. Chce se mi říct, že zapomene na svá omezení, a proto dokáže překonat své hranice mobility a vstane z vozíku, aby dosáhl na solux, který pomůže holubici udržet tělesnou teplotu.

Na pobřeží čeká Zuzana. Je jiná, smutná, snad i popudlivá. Ztráta blízkého, i zvířete je velkou ránou nejen pro ni, dobře to cítí celé okolí.

Martin, výtvarník, zdá se mi, že plní funkci jakéhosi průvodce uzdravováním jak holubice, tak chlapce. Důležitým charakterem je jeho komunikace, která není nátlaková, dává na výběr, nabízí, ale rozhodnutí nechává na chlapci samotném. Chlapcovo uzdravení vidíme v tom, že se nakonec dokázal sám postavit na nohy, ale zároveň vidíme posun v jeho pohledu na svět. Zpočátku, kdy měl vztek, byl svět nepřátelský – zavinil jeho úraz, nic dobrého pro něj nemá. Sblížením s holubicí, získáním nového úkolu záchrany druhého života získává i svou cenu a důstojnost zpět. Získává „přítele“ – Martina a také nový pohled na svět okolo.

Překvapuje mě, jak v příběhu naprosto zaniká vztah chlapce ke své matce. Možná bylo cílem ukázat, že hloubka vztahu není založena geneticky, např. rodinném vztahem, ale na úplně jiných základech. Na tom, co pro nás druhý udělá, kolik nám udělí svobody a kam nás posune v našich úvahách o životě. Chlapec díky novým zkušenostem se uzdravil nejen fyzicky, ale i osobnostně vyrostl. A holubici již nepotřebuje. Ta se může vrátit domů a chlapci již jeho posun ve vývoji nikdo nevezme.

Uvažuji, že charaktery postav by se daly velmi volně přirovnat k Trojici. Martin by mohl zastupovat Boha Otce, který ukazuje směr, vytyčuje mantinely, avšak ponechává maximální svobodu. Chlapec je člověk, který se utápí ve svých starostech a ubližuje okolí, než pozná do hloubky důsledky svého činění a zvolí si směr, který mu „Bůh Otec“ doporučil. Holubice jako Duch svatý jej v jeho proměně doprovází a udržuje pojítko vztahu i k Martinovi. Holubice, která málem zemřela jako oběť nenávisti ke světu, podobná Kristu, byla zachráněna, a to nejen její holý život v prvním okamžiku, kdy ji Martin vzal do rukou, ale skrze svůj život zachránila i naplnění naděje Zuzany a zachránila chlapce, který se po úrazu dokázal sám postavit na nohy a uskutečňovat aktivně svou vůli ve světě.

Film nás svou málomluvností verbální a mnohomluvností výtvarných prvků může vést do mnoha rovin uvažování. Jednou z nich může být i zobrazení lásky k Bohu, lidem a zvířatům. Unikátní je zobrazení lásky právě na rolích dětí, kteří jsou hlavními aktéry a dospělí jen okrajově doprovází jejich cestu. Film nás vede k uvažování nad mocí přírody, nad její nevypočítavostí. Mluví o naději návratu holubice, který se najednou nejeví vůbec samozřejmě a o beznaději postiženého chlapce, který jakoby omylem dojde k uzdravení. Možná se máme méně soustředit na sebe, méně očekávat jistoty a více se obracet se službou a vstřícností ke svým bližním (včetně rostlin a zvířat) a to ostatní nám již bude přidáno.

Reflexe Karla Švugera

Motivem filmu není rozhodně ztracený poštovní holub, který je vypuštěn z Belgického nijak neurčeného místa (spíše připomínajícího haldy uhelných dolů). Hlavním motivem není snad ani holubice, která se ztratila ze své cesty. Zde bych mohl přispět příběhem ze začátku letošního léta, kdy se v bytě mé kolegyně objevil poštovní holub, který přiletěl z Německa (jak podle čísla zjistili) a když volali majiteli, tak jim řekl, že si pro něj nepojede 300 km do Čech. Ať ho klidně pustí. Týden jim ten holub ťukal každé ráno na balkonové dveře, než odletěl neznámo kam.

To byla jen krátká odbočka, nicméně při sledování filmu mě tahle souvislost napadla. Možná, kdybych byl holubář, odvíjela by se moje reflexe zcela jiným směrem.

Jsem profesí výtvarník a také učitel. Pro mne výraznou postavou, která vede tak niterný námět, téměř bez dialogů a dějové kostry s prvky impresionismu a expresionismu (ačkoli se oba výrazy mohou jevit jako určitá antonymie), je postava výtvarníka Martina. Mohli bychom v něm poznat výraznou postavu českého poválečného umění Jana Koblasu, který je uveden koneckonců v titulcích filmu jako autor plastiky (myšleno plastiky Michala). Jan Koblasa byl okolo roku 1960 oceněným portrétním sochařem na výstavě Junge Kunst ve Vídni. V roce 1960 dostává Jan Koblasa nabídku vystavovat v Bruselu. Zvažuje emigraci. V roce 1961 zatýkání, výslechy Stb. Nicméně dále spolupracuje s Františkem Vláčilem na filmu Markéta Lazarová.

Analogie vypuštěných poštovních holubů z Belgie a jejich svobodné putování přes Baltské moře k pobřeží dnes už bývalé NSR (Německá spolková republika) a jedné zatoulané holubici, která se kvůli jakési bouři dostane až na území ČSSR přímo do hlavního města, tedy do Prahy k oknům ateliéru výtvarníka Martina. Holubici postřelí Michal, chlapec, který je upoután na invalidní vozík. Linka filmu nás uvede k důvodům Michalova postižení (zachraňuje kamarádům hračku, která uvízla na vysokém drátěném plotu. Kamarádi se mu smějí, že nemá odvahu lézt výš. Michal s vypjetím sil jakýsi padáček zachrání, nicméně sám padá z velké výšky na zem.

Michal je spoután více psychicky než kvůli závažnému fyzickému poranění. Vyhýbá se lidem, Kamarádi ho zradili, zdá se, že je sám zlý. Výtvarník Martin mu rozumí.

Poraněná holubice se zotaví nakonec i díky Michalovi, který se sám zvedá z kolečkového křesla. Martin neustále kreslí holubici. Nakonec vytvoří monotyp a zjišťuje adresu majitele ztracené holubice. Na adresu posílá monotyp. U Baltského moře se dívka z obrázku raduje. Neboť ví, že její holubice žije a jistě se vrátí. Tím, jak se střídají záběry z Prahy a mořského pobřeží a ačkoli hrdinové příběhu nemají jeden o druhém ponětí, nabízí se jistá paralela ztráty a smutku.

Michal se zcela uzdraví, Martin podle něj modeluje sochu. Když je holubice také zcela zdráva a schopná letu, tak ji Michal nechce pustit. Martin marně naléhá, nakonec strhne strunou obličej na soše. Michal ztrácí svoji tvář, řečeno obrazně. Nakonec přeci jen Michal holubici pouští, závěrečný obraz filmu je propojením hudby, šumění moře a dokončené sochařovy práce.

Láska k Bohu a Boží láska k člověku nás provází celým příběhem. Trpíme spolu s hrdiny filmu, trápíme se zkouškami, kterými procházíme. Martin hledá v holubici nejen inspiraci pro svoji tvorbu, hledá způsoby, jak holubici zachránit. Boží přítomnost se objevuje v celé dějové lince jak u Baltského moře, tak v pražském činžáku. Záchrana holubice je pouhou metaforou skutečného lidského putování. Skrze živou přírodu, vlastní úsilí a s Boží přítomností můžeme změnit běh událostí, který se mohl zdát zpočátku beznadějný.