Michael Opatrný, Karel Šimr a kol.: Církev v době pandemie

CDK Brno 2023, ISBN 978-80-7325-563-3, 190 str.

Kolektivní monografie je písemnou verzí přednášek stejnojmenné konference konané na TF JU v Českých Budějovicích 22.1.2022. Členění knihy je odvozeno od konstitutivních prvků poslání církve, totiž diakonie, martyrie, liturgie a koinonie. Každá z kapitol si všímá jednání církve v dané oblasti během pandemie v letech 2020-21 z pohledu katolického a protestantského teologa či teoložky. Těmto osmi textům předchází pojednání obou editorů pod názvem Martyrie, liturgie, diakonie, a koinonie jako základní projevy života církve. V úvodu Michael Opatrný konstatuje, že u nás dosud chybělo české zpracování této teorie základních prvků církve. Přišlo mi to divné, ale musel jsem dát M. Opatrnému za pravdu.¹

Autorem další kapitoly nazvané Pandemie jako výzva a zkouška je sociolog David Václavík. Podtitul kapitoly zní: Co nám řekly uplynulé dva roky o církvích a jejich místě v současné české společnosti. Autor popisuje ustupující význam církví ve společnosti související se sekularizací a privatizací religiózního chování. Pandemii z let 2020 a 2021 srovnává s morovými ranami 2. a 3. stol., které rovněž přispěly k urychlení přepisu náboženské mapy Římské říše. Nevím, zda měl autor k disposici zcela validní data týkající chování církví za současné pandemie. Byl jsem účastníkem dvou společných reflexí (každá s úplně jinými lidmi, ale napříč církvemi) a z nich vyplynulo, že na mnoha místech tradiční církve nadále „fungovaly“, např. po domech, ale tím, že překračovaly vládní nařízení, se tím moc nechlubily. Ne zcela dává smysl věta, že byla široce diskutována „… otázka podoby, potřeby a důležitosti náboženských rituálů, především mší a v křesťanském (zejména katolickém) kontextu i některých svátostí (především eucharistie).“ (str. 46) Defekt se možná netýká tolik autora (nemusí všemu rozumět), ale editorů a zejména recenzentů.

Autory statí věnovaných diakonii jsou akademici Jihočeské univerzity, kteří současně působí v praxi. Karel Šimr z Teologické fakulty a současně farář v Chrástu u Plzně a Ondřej Doskočil ze Zdravotně-sociální fakulty a nemocniční kaplan Nemocnice České Budějovice, a.s. Fundovaná stať Karla Šimra mi připomněla jeho disertační práci, která vyšla knižně a rozhodně stojí za přečtení.² Nejvýznamnějším projevem diakonie křesťanské obce/sboru je to, že existuje a je funkční.

Doskočilův text představuje nejprve kaplanskou službu v nemocnicích v „normálních“ dobách. Nemocniční kaplani byli oproti armádním či vězeňským kaplanům ustanoveni později, jejich přijetí je ve vývoji – někde jsou platnou součástí týmů, někde svoji náplň hledají. V době pandemie mnohdy paradoxně nemohli svou službu vykonávat, či když byla v nemocnici každá ruka potřeba, plnili nejrůznější úkoly.

Martyrii (svědectví) se věnují dva učitelé Teologické fakulty JČU. Podle mého názoru je nepřínosnějším příspěvkem celé monografie text Jaroslava Vokouna Martyria in pandemia. Vokoun neredukuje martyrii na vyučování náboženství či kázání. Všímá si celkového svědectví církve v nelehké době s novými výzvami. Církev se potýkala ne zcela šťastně se situací tváří v tvář smrti, nedokázala účinně čelit všudypřítomnému strachu, jednotlivé komunity byly rozděleny v hodnocení smysluplnosti jednotlivých opatření. Nevěrohodnost křesťanství často způsobuje falešný obraz Boha jako je v deismu (Bůh stvořil tento svět a dál se o něj již nestará) či markionismu (Bůh je dobrotivý a to, co je ve světě zlé, s tím nemá nic společného). Jako bychom přehlíželi, že pandemie „souvisí s tím, jak žijeme – jak žijeme jako jednotlivci i jako společnost, a v tomto případě jako globalizovaný svět. Nelze se tvářit, že to nemá také dimenzi našeho hříchu.“(str. 89). Měli bychom dosvědčovat důvěru v boží péči k těm, kdo milují Boha a hledají především jeho království.

Příspěvek Michaela Opatrného se zabývá nejprve martyrií ve světle církevních dokumentů. Např. připomíná, že samotná jednota (dříve rozdělených) křesťanů je účinným svědectvím církví. Nejsem si zcela jist, zda navrhované intenzivnější využití diakonických středisek – charit, církevních škol či středisek mládeže k vydání svědectví k „diakonii živého Boha“ přinese dobré plody.³

Téma koinonie (společenství) bylo svěřeno Pavlu Hoškovi z Evangelické teologické fakulty UK a Michalu Kaplánkovi působícímu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pavel Hošek charakterizuje církev na základě biblických textů jako boží lid, je „čímsi jako výkladní skříní Božího království, kouskem nebe na zemi“ (str. 121). Vytváří „svébytné sociální prostředí, které lze navštívit, do kterého lze pozvat kolemjdoucí“ (str. 122). „Církev je (podle 1 K) nadpřirozený organismus, který odporuje sociologickým zákonitostem.“ (str. 123) Hošek dochází k tomu, že není možné naplňovat úkoly, které má křesťanská koinonie na dálku, po drátě. Pandemie byla příležitostí znovuobjevit domácí církve.

Rovněž Michal Kaplánek ukázal, že nemožnost se setkávat na bohoslužbách vedla na jedné straně k uzavřenosti a rezignaci, na druhé straně rozvoj rodinných a podobných společenství.

Oddíl liturgie byl svěřen Michaele Vlčkové z Teologické fakulty JČU a Tabitě Landové z Evangelické teologické fakulty UK.

Michaela Vlčková referuje o současně rozvíjeném pojetí liturgie jako performace. Nedomnívám se, že je to trend příliš šťastný. Dochází k přecenění role předsedajícího, na jehož show se pak „chodí“. Účastníci odchází se zážitky, aniž by se ujímali své liturgické role. Michaela Vlčková však, podle mého názoru oprávněně, skepticky hodnotí virtuální podobu liturgie.

Tabita Landová trefně popisuje co je podstatou bohoslužby a konstatuje, že je velmi obtížné slavit bohoslužbu „na dálku“, zejména pokud je spojení pouze jednosměrné. Z více diskutovaných defektů mne zaujalo, jak on-line bohoslužba posiluje klerikální obraz církve. Druhá část příspěvku obsahuje statistické údaje o účasti sborů ČCE na svátostech: křtu a večeři Páně. Podle očekávání došlo k poklesu.

Vydání monografie oceňuji a považuji za užitečné. Přibližuje problémy, se kterými by se církve měly zabývat i mimo čas pandemie. Možná mi některá témata chyběla. Když už byla zařazen text sociologa, mohl být zařazen text etika, který by rozebral, do jaké míry je na místě dodržovat normy, které příliš nedávají smysl (např. otevřené supermarkety, ale uzavřené kostely). Etické zhodnocení by mohlo pomoci jak těm, kteří jsou příliš úzkostliví, tak těm, kteří nemíní žádná nařízení dodržovat. Také by možná stálo za to, aby hygienik zreflektoval epidemiologická opatření v souvislosti se skutečnými zdravotními riziky, zda lidé a zejména zdravotnický personál nebyl vystaven příliš náročné zátěži při nošení ochranných pomůcek na straně jedné, a nedomyšlenými organizačními opatřeními na straně druhé.