Jste zde

Den Večeře Páně

autor: 

RCL: Ex 12, 1-4.(5-10).11-14; Jn 13, 1-17.31b-35

Připomenu nejprve ten staroindický mýtus ilustrující hranici mezi peklem a rájem. Jde o hostinu tak bohatou, že pro všechny účastníky je dost a pro všechny je i místo u stolu. Každý z pozvaných tedy konzumuje, co hrdlo ráčí. Ale je mezi nimi rozdíl, ovšem je patrný až při pozornějším pohledu: Někteří si stačí k blaženosti sami, protože sami sebe podle vlastní chuti obsluhují; jiní jsou oblažováni druhými, protože své ruce zaměstnávají službou sousedům.

Z pohledu konečného soudce smysluplnosti životů těch sezvaných jsou u téhož stolu někteří už v pekle a někteří už v ráji. Tím soudcem je ten Ježíš, jehož testament dnes promýšlíme. V testamentu se zrcadlí Ježíšův pohled na věc.

Ráj je jen tam, kde fungují láskyplné vztahy, učí nás víra v Trojici Boží. Peklo je jen tam, kde se někdo bez vztahů k druhým Ty beze všeho obejde. Sebeláska se ukáže brzy nudnou; na věčnost je taková výbava k zoufání.

Ježíš byl pozván do života proroka a pastýře - a služebníka všech. Právě tak jako my všichni s ním ve křtu sjednocení. Nikoli náhodou dnešní liturgie připomíná, že Ježíš nám své umění žít smysluplně předal, dokonce ve formě závěti, testamentu. Ve vyprávění evangelistů se vše točí kolem Ježíšova umění vztahů a umění sjednocování bytostí tak, aby taková jednota neumírala ani poté, co odumře tělo.

Všichni tady kolem našeho stolu víme, že jde o proexistenci, o umění být tu pro druhé a radovat se při tom.

Zázrak proexistence zná nejen Ježíš; zná to i milující se dvojice lidí, pokud se svému protějšku, svému Ty odevzdávají navzájem nejen jako tělo, ale i jako osobnosti. Ale problém bývá v tom, aby vztah takto hodnotně vyjadřovaný nebyl tak zoufale krátkodechý nebo dokonce jepičí. Jednota mnohokrát krásná a vitální dokáže po čase zplanět, někdy i vyšumět.

Člověk je stvořen pro věčnost, ale není věčný ani jeho sex ani jeho eros, mohutnosti, kterými člověk lásku obvykle zažehne. Ve hře musí zůstat i další lidské nebo božské mohutnosti, které vztah živí a vedou k plodnosti.

Někdy tušíme, čím to přišlo, že vztah nám pod rukama umírá, možná i tušíme jméno té nemoci. Ale jindy jen bezmocně zakoušíme, že nejsme pány takového daru, ten dar přichází a odchází – jako přichází a odchází Duch, který si vane, kdy a kam chce.

Ježíš ve svém testamentu odkázal i důležité Know - How, jak posilovat životaschopnost toho křehkého zázraku.

Aby jednota mezi Ježíšem a jeho blízkými přáteli dokázala přežít, Ježíš aplikoval dvě taktiky: Ta křehká láska se nesmí žárlivě schraňovat jen do jediného paprsku – dokonce ani láska mezi člověkem a Bohem ne; a ta láska musí i v těch nejvypjatějších okamžicích sledovat skutečné dobro mého Ty, nikoli mého Já. Pak teprve se i Já raduje z daru Ducha.

Dnešní slavnost Večeře Páně má k tomu co říci. Má totiž mnohem hlubší smysl než samo odevzdání Kristova těla do zbožného srdce. Ježíš synoptiků říká, že s toužebností očekával ten večer, který směl prožít uprostřed blízkých. I jindy s nimi býval, ale tentokrát stojí Ježíš o to, aby svou proexistenci vyjádřil lapidárně. Příběh poslední večeře totiž dokládá, že vztah Já – Ty potřebuje zázemí v neméně pravdivém a silném „My“ spolu s dalšími My. Potřebuje je i vztah mezi Já a Bohem.

Ježíš volí pro sebevydanost znamení těla, lámajícího se „pro druhé“ – místo nich; asi jako matka pro dítě ve vlastním lůně zatěžuje a opotřebuje vlastní orgány, aby dítě mohlo přežít. Vlastně jej vytrvale zachraňuje pro budoucí život. Nepočítá při tom, co sama na své životaschopnosti tratí. Kdo z nás míní v podobném režimu následování vydržet, potřebuje k tomu životaschopné společenství - koinonii. Tohle Ježíšovi přátelé pochopili a realizovali.

Ježíš Janův ilustruje také druhou důležitou taktiku. Tím, že uprostřed způsobem krásné a uspokojující večeře začne umývat druhým nohy. Ne proto, aby sám sebe zapřel a získal zásluhu. Dělá to proto, že sledování dobra těch druhých patří k podstatě vztahů aspirujících na lásku. „Jinak nebudeš mít společenství se mnou,“ říká bránícímu se Petrovi.

Jinými slovy: Kdo chce být práv svému křestnímu ponoření do života a smrti Krista Ježíše, musí jít za svými láskami se společenstvím. A vedle svých dalších povolání musí tomu společenství sloužit. Levněji to prostě nefunguje. Není k mání levnější jednota schopná věčného života, schopná přežít vzkříšení i kříž, schopná přežít Hosanna zástupů i ukřižuj od stejných zástupů.

Stojí –li kdo o to, aby jeho láska k partnerovi nevychladla, anebo aby se probudila ze spánku a znovu zatoužila po nesmrtelnosti, ten musí brát vážně, že i Ježíš k tomu potřeboval společenství. Není důležité, že to společenství nehýřilo kvalitami. Je důležité, že pravdivě stálo jeden o druhého.

A podobně je důležité, aby k neodstra­nitelným pravidlům vnitřního života takového společenství patřila vzájemná služba jeden každému, protože – jak ukazují svorně synoptikové - i společenství Ježíšových přátel po čase pokoušely vidiny moci jedněch nad druhými. Pokud náš Bůh stál o jednotu společenství s lidmi, stal se dobrovolně bezmocným, podobným nám ve všem. Ani pro něho není společenství lásky levnější.

Moc – lhostejno, jestli světská nebo duchovní - dřív nebo později spolehlivě zardousí společenství lásky. Moc vytváří jen společenství otroků. Existují osvícení despotové. Neexistuje však kolem nich koinonia z Ducha svatého plodná.

Shrnuji poselství dnešní slavnosti:

Chcete –li kdo, aby voněl Kristem váš vztah k osobám milejším než jsou osoby ostatní, zasaďte svůj vztah do štědré kytice jiných vztahů. Nejde při tom o žádné rádoby rovnostářství. Bůh je spravedlivý tak, že dává všem nikoli stejně, ale jistě to, co potřebují. Ani vaše lásky nepřestanou být darem, a v darech hledat spravedlnost je nesmysl. Nic například nerdousí velkou lásku lidského srdce spolehli­věji než žárlivost, která chce vztah právě jen pro sebe, anebo „jen pro vlastní rodinu“.

Touží-li někdo opravdu, aby jeho láska – například k vlast­nímu dítěti, k partnerovi, k dobrému dílu - neumírala po čase na úbytě, ať ji chrání před parazity různých forem moci. Ježíš se na to vyzbrojil kenozí. Těžko najdeme chytřejší metodiku.