Odkaz desetiletí papeže Františka

Když byl před deseti lety zvolen papež František, seděl jsem před kamerou BBC, připravoval se na rozhovor a pronesl jsem slovo, které ve svém sloupku nemohu otisknout. Naštěstí jsem neměl zapnutý mikrofon. O Jorge Bergogliovi jsem věděl jen to, že ho moji přátelé v Latinské Americe, teologové osvobození a jezuité, nemají rádi a označují ho za konzervativního a autoritářského. Ve své nevědomosti jsem nebyl sám. George Weigel, konzervativní katolický komentátor a životopisec papeže Jana Pavla II., se krátce po Františkově zvolení ve svém sloupku vyjádřil, že pro mnoho kardinálů bylo jediným zklamáním z Jana Pavla II. a Benedikta XVI. to, že tito papežové nereformovali jezuity. Podle Weigela se kardinálové rozhodli, že jediným způsobem, jak reformovat jezuity, bude zvolení jednoho z nich – toho konzervativního – papežem. Weigel tvrdil, že zná Bergogliovo uvažování, protože s ním v Buenos Aires vedl rozhovor o jezuitech a církvi. Domnívám se, že většinu času mluvil Weigel, zatímco Bergoglio seděl mlčky s kamennou tváří, což vedlo Weigela k domněnce, že arcibiskup souhlasí se vším, co řekl.

Během několika týdnů jsme zjistili, jak moc jsme se oba mýlili. Kardinálové zvolili papežem muže, který změnil styl papežství, zaútočil na klerikalismus, posílil postavení laiků, otevřel církev rozhovoru a diskusi a změnil pastorační priority církve. Ačkoli nezměnil nauku, byl revoluční ve všech ostatních ohledech. Změna stylu byla patrná hned, když František z balkónu svatopetrské katedrály v prostém oblečení, neformálně pozdravil lidi a požádal je, aby se za něj pomodlili dříve, než jim požehná. Jeho prostý styl byl spojen se silným útokem na klerikalismus. Kardinálům a biskupům řekl, aby se nechovali jako knížata. Vedení znamená službu, řekl jim. Pastýři by měli být cítit jako jejich ovce. Duchovní by měli být „mírní, trpěliví a milosrdní“ s „vnější prostotou a strohostí života“.

Ačkoli František proslul svým soucitem a laskavostí, netýkalo se to duchovních, na které dokázal být velmi tvrdý. V takových případech působil jako autoritářský ředitel noviců a jezuitský provinciál, kterým kdysi býval. To se projevilo zejména ve způsobu, jakým odvolával biskupy, kteří nebyli důslední ve vztahu k případům sexuálního zneužívání. S tímto útokem na klerikalismus souvisela jeho touha posílit postavení laiků. Kladl otázku, zda dáváme laikům „svobodu, aby způsobem odpovídajícím jejich růstu v roli učedníků nadále rozlišovali poslání, které jim svěřil Pán?" "Podporujeme je, doprovázíme je a překonáváme pokušení s nimi manipulovat nebo je vnímat jako malé děti?".

František také otevřel církev rozhovoru a diskusi způsobem, který v církvi nebyl běžný od doby II. vatikánského koncilu. Jan Pavel II. se obával, že se církev stala příliš chaotickou. Proto využil kardinála Josepha Ratzingera k tomu, aby si došlápnul na kněze a teology, kteří chtěli po II. vatikánském koncilu pokračovat v diskusi o doktrinálních otázkách. František naproti tomu zastával názor, že „otevřená a bratrská debata umožňuje růst teologického a pastoračního myšlení. To mě neděsí. Ba co víc, já ji vyhledávám". To teology osvobodilo k tomu, aby mohli hovořit o tom, jak by církev mohla pronášet poselství evangelia způsobem, který by byl srozumitelný v 21. století. František se také kriticky vyjádřil k tomu, že kurie kontroluje dění na synodě biskupů. Vzpomínal, jak mu bylo řečeno, o čem se na synodě, na jejímž vedení se podílel, smí a nesmí diskutovat. Synody biskupů se nestaly poradním sborem papeže, ale místem, kde účastníci projevovali svou loajalitu vůči papeži a Vatikánu.

Na své první synodě ve funkci papeže řekl účastníkům: „Mluvte jasně. Ať nikdo neříká: 'To se nesmí říkat'. ... Vše, co cítíme, musí být řečeno, a to s parrhesia.“ Použil řecké slovo „parrhesia“, které popisuje způsob, jakým svatý Pavel oslovil svatého Petra na takzvané první synodě v Jeruzalémě, když učedníci diskutovali o povinnosti křesťanů z pohanů dodržovat tradiční židovské zvyky.¹ Jinými slovy, František účastníkům synody říkal: „Chovejte se ke mně tak, jako se svatý Pavel choval ke svatému Petrovi.“

Je ironií, že konzervativci využili této nové svobody k tomu, aby napadli papeže za to, že umožnil svobodnou diskusi. Ti, kteří dříve označovali za disidenty každého, kdo zpochybňoval jednání nebo učení Jana Pavla II. a Benedikta XVI., se nyní začali hlasitě ozývat. Z „loajalistů“ se stali rebelové, kteří dávali najevo, že jejich skutečná loajalita není vůči v papežství, ale vůči vlastním názorům.

František také změnil pastorační priority církve. Chtěl chudou církev pro chudé, církev, která by sloužila chudým, doprovázela je a bránila. Popisoval církev jako polní nemocnici pro zraněné, nikoli jako vybraný klub pro bohaté a krásné. Kladl důraz na soucit, milosrdenství a smíření. Měl pocit, že poselství církve je příliš složité. „Ztrácíme lidi, protože nerozumějí tomu, co říkáme, protože jsme zapomněli na jednoduchý jazyk,“ řekl. Zatímco jiní z odchodu z církve obviňovali věřící nebo kulturu, František se obával, že lidé vidí církev jako „příliš slabou, ... vzdálenou jejich potřebám, ... chladnou, ... zahleděnou do sebe, ... uvězněnou ve svých vlastních rigidních formulí, ... relikt minulosti, nevhodný pro řešení nových otázek“. Podle Františka má evangelizace začínat slovy o Boží lásce a soucitu. Měli bychom hlásat evangelium, ne katechismus nebo knihu pravidel. Jak nás učí Matoušovo evangelium, žít víru (orthopraxis) je důležitější než to, jak o víře mluvíme (ortodoxie).

František také změnil priority veřejného působení církve. V jednom rozhovoru během prvního roku svého působení řekl, že se nebude zabývat potraty, manželstvím osob stejného pohlaví a kontrolou porodnosti, protože každý ví, co církev o těchto tématech učí.² Spíše zaútočil na neregulovaný kapitalismus a globalizaci. Kritizoval válku a vyzýval k míru. Slovy i činy se zastával migrantů, uprchlíků a lidí na okraji společnosti. Pokračoval a rozvíjel dílo Jana Pavla II. v mezináboženském dialogu, setkal se s nejvyšším šíitským vůdcem v Iráku a nejvyšším sunnitským vůdcem v Egyptě, vydal s nimi společné prohlášení. V neposlední řadě se z celého srdce přihlásil k ekologickému hnutí, když vyzval církev a svět, aby se zabývaly globálním oteplováním.

Ačkoli Františka miluji a podporuji, není dokonalý. Jeho vyjadřování o ženách přivádí feministky „prvního světa“ k šílenství.³ Někdo by ho mohl nazvat feministou třetího světa, protože se zabývá obchodem s lidmi a chudobou, nikoliv jazykem. Bude prosazovat ženy do mocenských pozic v církevní byrokracii, ale nebude je světit na kněze. Nedokončil ani práci na kuriální reformě. Místo aby propouštěl neschopné nebo neloajální lidi, vyzývá je k obrácení. Církev je v řízení lidských zdrojů příšerná. Má tendenci být buď autoritářská, nebo příliš mírná, paternalistická či byrokratická.

Nebyl také ochoten vynaložit peníze na odborné posudky, které jsou nezbytné pro reformu vatikánských financí. Vyčištění vatikánské banky stálo přes milion dolarů na účetních poplatcích. Vyčištění ostatních vatikánských financí bude mít podobné náklady. Soudní znalci nejsou levnou záležitostí.

Ačkoli je Františkovi 86 let, jeho papežství ještě neskončilo. Synoda o synodalitě je na cestě k tomu, aby se sešla letos v říjnu a příští rok znovu. Domnívám se, že pro Františka je synodální proces důležitější než jakákoli rozhodnutí, která ze synody vzejdou. Jeho nadějí je, že tento proces promění církev v církev synodální. To bude zklamáním pro progresivní katolíky, kteří chtějí výsledky: ženaté kněze, ženy v kněžské službě a změny v církevním učení o sexu a genderu.

František není zázračný muž. Protože pro svou vizi církve nezískal velký počet biskupů a duchovních, je jeho vliv omezený. Lidé Františka milují, ale často ho nevidí v těch, kteří vedou jejich farnosti nebo diecéze. Jak bude František pokračovat až do konce svého pontifikátu, bude pravděpodobně napadán zprava i zleva. Konzervativci již spřádají plány, jak se postarat o to, aby došlo k návratu k něčemu podobnému, co známe z dob pontifikátu Benedikta XVI. a Jana Pavla II. Dokonce se proslýchá, že se provádí „opoziční průzkum“ s cílem vykopat špínu na kardinály, kteří by mohli pokračovat ve Františkově cestě.

A přesto jsou šance na kontinuitu mezi tímto a příštím papežem stále vysoké. František již jmenoval dvě třetiny kardinálů volitelů a má ještě čas jmenovat další. Bez ohledu na to, kdo bude zvolen, Františkův vliv na papežství bude dlouhodobý. Podobně jako II. vatikánský koncil otevřel okna, která půjde těžko zavřít.

Z National Catholic Reporter přeložil MV