Otázky k přednášce o partnerských vztazích

Jan Konzal absolvoval řadu přednášek a besed na nejrůznější témata. Často byl žádán, aby hovořil o partnerských vztazích. V některých případech mu byly otázky zasílány předem e-mailem. Dvě takovéto besedy proběhly v r. 2001.

Odpovědím rozumějte v tom světle, že já považuji vztahy člověka za jeho největší bohatství.

Ke stáru přijdeme o sílu i krásu i chytrost, ale vztahy si poneseme na věčnost. Proto je třeba o ně pečovat, ošetřovat je, nehazardovat.

Sexuální vztahy patří k těm nejmocnějším pro každého, ať žije v celibátu nebo v manželství nebo s někým teprve začíná chodit. Měl by se znát, měl by vědět, co milovanému dokáže a co nedokáže nabídnout.

Nedívejte se na tuhle oblast vztahů tak, že něco se smí a něco se nesmí. Svatý Pavel říká, že dovoleno je vše, ale ne vše je nás důstojné a ne vše nám prospívá. Kdo chce druhému vyjádřit svoji náklonnost, měl by se ptát, co tomu druhému prospěje a co je pro něho důstojné.

Co znamená: „ti dva budou jedno tělo“? Do jaké míry má člověk ztrácet sebe, aby se mohl přiblížit druhému?

Tělo znamenalo v Bibli totéž, co jedna svébytná živá bytost. Jinými sovy: neříkáme už já a on, já a ona, ale my.

Přiblížit se druhému má smysl jen tehdy, kdy k němu přichází někdo, ne stín, ne cosi bývalého. Podstatou lásky lidí je vyznání vlastní nedostačivosti tomu, kdo mi k tomu něco důležitého nabízí. Člověk je sám sebou tím víc, čím vyjde vstříc bližnímu. Ale ani muž v ženě, ani žena v muži se nesmějí ztratit. Je to stejné jako v lásce s Bohem: Jsme šťastni, že v lásce člověka s Bohem Bůh je Bůh a člověk je člověkem.

Něco jiného je otevřít se, vzdát se přesily, agresivity, panovačnosti.

Patří pojem „spravedlnost“ do vztahu? Pokud ano, jak ve vztahu funguje?

Záleží na tom, co rozumíme spravedlností. Řecká spravedlnost, která dává každému to, co mu patří, ta se s láskou vylučuje. Biblická dává druhému, co on potřebuje. Ne to, co si myslí, že potřebuje. Ale co skutečně potřebuje, aby rostl, sílil, zrál.

Příklady: Bůh dal svému synu střechu nad hlavou. Ovšem v chlévě. Ježíšovi i Marii se to mockrát vyplatilo v pozdějším životě.

Má v dnešní době ještě smysl uzavírat manželství?

Samozřejmě má. Manželství je víc než smlouva, kterou lze pomocí právníka zesměšnit. Manželství dává pevnou půdu pod nohy. Lásce, společnému dílu. Kdyby vztah rodičů netrval „navždy“, nestojí za to do něho investovat „vše“.

To pravé umění milovat se člověk učí až v krizích a těm by se určitě vyhnul rozchodem.

Proč se považuje za špatné žít sexuálně před manželstvím?

Protože takoví manželé přeskakují důležitou fázi umění žít – kdy se mají učit trpělivě spolu, kdy se nesmějí brát moc vážně, kdy jsou k sobě velkorysí – on je „rytířem“ a ona je „dámou“.

Předmanželský sex podporuje v obou právě jejich nectnosti: mužský vnucuje svoji vůli a vydírá, ženská nedokáže správně čelit někomu, koho má ráda.

Kdo vydrží abstinenci, má větší šanci důvěřovat partnerovi, že jej neopustí v nemoci nebo v těžkostech. Ta vytrvalost a stálost má chuť, kterou ti uspěchaní neznají.

Díky abstinenci má o sobě každý mnohem pravdivější obraz – co dokáže a co nedokáže vydržet, co si smí a co nesmí dovolit později.

Jak chápat věrnost ve vztahu? Kde začíná nevěra?

Moje nevěra začíná tam, kde partner už se nedokáže opřít o důvěru ke mně. Ta důvěra se ztratí nejen sexuálním soužitím s někým dalším, ale mnoha jinými způsoby (buzerací, lhostejností, sebestředností, sobectvím, fundametalismem, lakotou atd.) Znám lidi, kteří jsou příliš líní na to, aby si s někým třetím sexuálně začali, přesto nejsou věrní.

Kde sebrat odvahu k rozchodu – když se nám rozchod zdá potřebným - a jak rozchod zvládnout?

Jsou situace, kdy všechna ostatní řešení jsou ještě horší. Když bolí zuby moc, pak dokáže i zbabělec být trochu statečným k  chirurgickému zákroku. Pokud ovšem jiné s evangeliem slučitelné řešení existuje, dal bych mu přednost, věřím, že se to vyplatí. Pro rozchod by měl mít každý důvod ještě vážnější než pro sblížení.

Nevěra, a jak na ni reagovat.

Netopit se v slzách, nedělat scény, pamatovat, že Bůh na naše nevěrnosti vůči němu také nereaguje nevím jak dramaticky. Jestli mne někdo nakonec opravdu nechá, škoda, ale doba dobrých námluv vůbec není zbytečnou ztrátou, leccos nám prozradí o nás samotných.

Věkový rozdíl ve vztahu

Ve studentských láskách bych to bral vážněji než v manželství. Ti dva hodně rozdílného věku mohou mít velmi rozdílné „horizonty“ a může se jim stát, že stejná slova znamenají pro každého něco docela jiného. Je to riziko dost významné.

Dva příklady: někdo starší si netroufá na vztah dvou rovnocenných, proto instinktivně vyhledá pozici shovívavého otce. Nebude ani partnerem, ani otcem. Nebo někdo mladší potřebuje nad sebou ochranu „matčiných sukní“. Taková láska by nebyla láskou, nesjednocuje, podporuje jen sny a iluze. Později ve zralém věku obou už rozdíly platí méně.

Rozdílná víra či nevíra

Zase se musí posuzovat z toho jediného hlediska: zda rozdíl ve víře může nebo nemůže pracovat proti smyslu lásky, proti sjednocení. Objektivní rozdíly v důležitých názorech (víra, vzdělání, majetek) se ve špatné chvíli „hodí“ k naschválům, ke mstám, k vydírání, zesměšňování. Nelze je vyloučit všechny, ale nemělo by jich být víc, než se pak dá spolykat.

"Slušná" forma rozchodu s partnerem, nebo odmítnutí partnera.

Určitě nepište dopisy na rozloučenou. Píše jen ten, kdo se rozejít nechce nebo neumí a chce být přemlouván, aby nechodil pryč.

Neznám jiné pravidlo než to, co platí pro slušné milování: Mluvit ohleduplnou pravdu. Pravda není kyj, kterým druhého bijeme. Pravdu člověk činí v pokoře, že to neumí lépe, ale udělat to musí. Nezapomenout, že dva milující se mají jeden (společný) systém prospěchu a jeden systém toho, co se sluší a co ne. Když už to přestalo platit, vždycky se sluší dát přednost právům a potřebám toho druhého, nevodit jej za nos a říci mu to jasně.

Zajímal by mě smysl pro humor v partnerských vztazích.

Bál bych se partnera, který nemá smysl pro humor. Někdy nemá na poctivý humor nikdo, ale to má být výjimka.

Kde jsou hranice, kdy se urazí on a kdy ona.

Nechápu, proč se někdo smí urazit. Žádné hranice si nedovedu představit. Může se naštvat, ale ne urazit. Kdykoli se já urazím, (naposledy to bylo včera), vždycky moc dobře vím, že jsem v tom momentě trapný blbec. Urážet se je neomluvitelné.

Jak rozpoznat žert od náznaku pravdy

Nevím, jestli je to nutné: obojí někdy člověka naštve, obojí máme každý umět i strávit bez nějakého válečného režimu.

Co je to vztahovačnost.

Neschopnost dívat se na svět reálně, protože si to (kvůli komplexu méněcennosti) postižený nemůže dovolit. Takový člověk je vážně nemocný a může dělat lidem kolem sebe peklo. Měl by své komplexy léčit.

Misionář Trobish moc hezky popisuje, proč by člověk neměl mít sexuální styk před svatbou. Nicméně pak jsem se dozvěděla, že postoj církve je v současnosti občas benevolentnější.

S prohlášením typu: „církev učí…“ musíme zacházet opatrně. Církev je boží lid. Ten má na věc mnoho názorů. Ale benevolenci u představitelů církve zrovna nevidím – a je to dobře. Spíš takto: Každému bych doporučoval, aby se sexuálními styky počkal(a) po svatbě. Ne proto, že „se“ něco zakazuje, ale že je to opravdu – podle mého přesvědčení – lepší. Na druhé straně není moudré někoho posuzovat jako údajného nemravu, jestli jedná jinak, než je – podle mého názoru – správné. Musím ale potvrdit, že byla dlouhá období v dějinách křesťanů, kdy taková omezení neplatila a nikomu to nepřipadalo zpustlé.

Jaký je prohřešek proti Bohu a jaký proti zákonům církve, v čem máme my mladí spatřovat vinu, když toho druhého už dlouhý čas milujeme a víme, že on miluje nás.

Proti Bohu jen to, co je buď proti Duchu svatému, nebo proti smyslu stvoření. Proti Duchu je třeba sexuální podnikání, které má jediný cíl, vlastní provokaci endorfinů. Láska má lidi sjednocovat a dát jim příležitost k plodnosti (obojí považujeme za dar Ducha). Tam lze mluvit o hříchu, kde z toho velmi důležitého vztahu Boha vypuzujeme, kde nám jakoby překáží, kde svým tělem lžeme. To je při smilstvu a cizoložství. Jenže ne vše sexuální je smilstvem nebo cizoložstvím. Hřích je cosi osobního, nestačí, že něco je zakázáno. Proti normě jedná vina, hřích je něco jiného. Hřích říká Bohu, že tahle kořist je moje, ať do toho nemluví. Hřích říká bližním kolem mne (církvi), že jim do toho nic není, jestli blbnu nebo miluji. Jednáním proti zákonům církve nebo jiným zákonům a normám vzniká vina.

Historicky byly interpretace přečinů a hříchů v téhle oblasti velmi různé. Slabinou posuzování situace mladým člověkem je to, že endorfiny poněkud kalí soudnost a člověk tak bývá se svojí odpovědností hotov příliš brzy (např. miluje se na účet někoho dalšího)

Témata pro kulatý stůl

Často slyšíme, že naše doba je „přesexualizovaná“. Prožívají dnes lidé svou sexualitu skutečně jinak než dříve? Jaká pozitiva a negativa má takový vývoj?

Sexuální revoluce je za námi už dávno. Domnívám se (objektivní měřítka mi chybí), že sex vymaněný z TABU dnes funguje naprosto shodně jako všechna ostatní dráždidla prožitku. Protože ovšem nikdo nepěstuje v mladé generaci svědomí, ztrácí jakoukoli váhu morálka. Nikdo nekultivuje étos, lidé se neumějí chovat a z rozpaků dělají cokoli. Klesá věk mládeže opilé, mládeže se sexuální zkušeností, mládeže se zkušeností drog.

Vývoj nic dobrého neslibuje – každá droga funguje podobně: stupňuje požadavky na frekvenci a intensitu. Všechny člověka vysilují. Všechny člověka devastují iluzemi o přesile a zážitkem absolutní bezmoci.

Romano Guardini se už v šedesátých letech minulého století odvážil konstatovat, že „věnuje-li se dnes sexu obecně větší pozornost a váha než dříve, pak tak rozšířený jev nemůže být jen zcestný. Snad otevírá lidštější přístup ke skutečnosti.“

Dá se říci, že jsou dnes vztahy mezi lidmi díky zvětšenému zájmu o sexualitu skutečně lidštější? V čem?

Kvalita mezilidských vztahů nezávisí zdaleka jen na kvalitě erotických a sexuálních vztahů, proto ani kladná ani záporná odpověď nevypovídá o vlivu sexuality na tomto poli. Přesto potlačování sexuality je z principu podobně nebezpečné jako potlačování svobody lidí nebo potlačování rozvoje rozumové sféry člověka. Všechny tři patří k podstatě člověka, je o nich implicitně nebo explicitně řeč ve zprávě o stvoření lidské podstaty a všechny tři zaslouží pečlivou kultivaci. Není náhodou, že některý diktátor odpírá svým poddaným vzdělání, ale každý odpírá svobodu a každý reglementuje sex.

Jestliže vezmeme jako fakt, že důraz na sexuální prožitek je jakýmsi znamením doby, kam toto znamení ukazuje? Co z toho konkrétně vyplývá pro můj život?

Neřekl bych, že lze mluvit o důrazu na sexuální prožitek. Zřetelný důraz je tu na svobodu, nezávislost takového prožitku, ostatně každého intensivního prožitku, jak ukazují třeba techno-party, jumping, sprejaři. Ukazuje to, že lidé se stále důkladněji vzdalují prožitku odpovědné svobody a žijí jen s náhražkami svobody svévolí. To účinně útočí na další z kořenů lidskosti, lidský smysl sociální. Člověk není stavěn jako bytost na druhých nezávislá. A ztrácí umění s druhými lidsky žít, supluje to shromažďováním do tlup. kde odkládá tvář a vydává se manipulaci fascinacemi všeho druhu.

Pro život z toho vyplývá dost impulsů: když dochází ve světě pitná voda, nebo dýchatelný vzduch, nezbývá než naučit se šetřit. Kdo nešetří už dnes, zažije nejen nedostatek, ale války se vším všudy. Samozřejmě zaviněné, několik poprav válečných zločinců z nás ostatních odpovědnost nesejme. Obávám se také, že další selhání velkých institucí jako je Společnost národů, supervelmoc, ale také světová náboženství bude znamenat konec důvěry lidstva v takové instituce. Málo pomůže, budou-li mít v jádru pravdu či ne, nebudou věrohodné.

Dříve byla sexualita jasným a někdy i hlavním měřítkem morálky člověka, bylo přesně určeno, co se smí a co už ne. Určuje i dnes sexualita nějak naši morálku, přestože už přesná vymezení většinou nefungují? Jak?

Kritériem pro morální jednání v sexu je často uváděna přirozenost. Jak se stanovuje to, co je pro člověka přirozené? Z biologického hlediska je například cizoložství zcela přirozené.

V mém dětství měl pan farář jen dvě témata všech nedělních kázání: Nesesmilníš a nepokradeš. Setkal jsem se s autory, kteří autoritativně učili, že v oblasti šestého přikázání existuje jen hřích těžký a ještě těžší... Neexistuje úspěšnější způsob, jak zničit zdraví vlastnímu svědomí než takový fanatismus. Tvrdím, že jakékoli přepjatosti morálku člověka ničí. Beletrie zná na toto téma spoustu příkladů. Všichni si mohou všimnout, jak mizí z povědomí lidí význam slova hřích – je to jistě také důsledek toho, že o hříchu se mluvilo jen v souvislosti se sexem a pro mnohé katolíky nebylo v tom smyslu valného rozdílu mezi sexuálním potěšením legitimním a nelegitimním. Nikdo neřekne, že nemít čas na popovídání si s vlastními dětmi nebo s vlastním partnerem je hřích.

Co je a co není přirozené, to lidé odkrývají jen obtížně. Veřejné zjevení bylo uzavřeno dávno před tím, než lidé tušili, čím je a čím není lidská přirozenost determinována. A není vyloučeno, že i přirozenost lidí se v čase mění. Proto můžeme na tyhle otázky vyslovovat jen víc nebo méně skromná mínění. Přirozenost nebo nepřirozenost nějakého aktu se s jistotou nedá objektivně poznat ani podle frekvence, ani podle účasti umělých prvků. Nedá se přenášet na člověka, co je nebo není vidět v přírodě. Například zubní protézu v přírodě těžko najdeš a ani operace prostaty se tam nevyskytuje a nepovažujeme je za nemravné ani za protipřirozené. Ačkoli učitelé mravnosti nešetří autoritativně znějícími výroky, křesťan se tu řídí disciplínou, nikoli přirozeným zákonem, pokud se vůbec něčím řídí.

Někteří křesťanští manželé se bojí blízkých vztahů ve společenství, aby nepřerostly ve vztahy erotické a sexuální a nenarušily tak jejich vztah. Je tato obava oprávněná? Měli by se raději blízkého společenství vzdát?

Odpovím otázkou: měli by se vzdát možnosti vysokoškolského vzdělání nebo špičkového sportu ti, kdo jsou náchylní k sebevědomí? Pýcha zbavuje člověka svobody a soudnosti stejně spolehlivě jako nával erotické chtivosti. Potlačovaná agresivita zakrývaná ctností není o nic menší pohromou než nelegitimní vztahy. A láska mimo manželství nemusí být nutně nebezpečná, to bychom museli přiznat působení Ducha svatého jen manželům, a to by asi mnozí zasloužilí nesouhlasili. Nemyslím, že nějaké společenství propadne nemravným praktikám tím, že se tam nekrotila vzájemná láska. Špatně dopadne to společenství, kde je lásky málo, ne moc. To přece platí i o nejpřirozenějším ze společenství, o manželství.

Co přináší naše sexualita do vztahů ve společenství? V Tabu společnostech neklid, podezřívání, paranoiu, závist, žárlivost – samé hořké věci. Ve společnostech nepotřebujících nic skrývat, pokud se nedějí pohoršlivé věci drtící někoho třetího. Ježíš neradí zbytečně, že pokud už se musíme nad něčím pohoršovat, máme vyloupnout oko sobě, ne těm, na které hledíme. Radí useknout vlastní ruku, ne tu, která dokáže někoho čistě potěšit pohlazením.

Je rozdíl mezi tím, co přináší sexualita mužská a ženská? Jak bychom s ní měli na tomto poli zacházet?

Zatím ty rozdíly jsou stále ještě zřetelné, ale nemusí to tak zůstat. Ženy i muži se svými charaktery mění a dokonce stále častěji zaměňují. Mezi muži je běžná zbabělost, mezi ženami charakteristicky mužské projevy – jako kdyby jedni druhým záviděli. Už Jung tvrdil, že v každém z nás je něco muže a něco ženy a že si vytváříme své duševní protějšky v anima nebo v animus – neskloňuji, aby byl vidět rod… Zdá se, že žena je šťastná jako přijímající, muž jako obdarovávající. Ovšem ani muž, ani žena nemohou milovat bez té druhé strany mince – i muž touží být obdarován a žena touží darovat. Samozřejmě provokují rozdíly lidskou vynalézavost, a to je dobře, protože tak se mohou dva milující stále mile překvapovat.