11. neděle v mezidobí B

(2012)

Harmonie lidské nemohoucnosti, poslušnosti a vzájemné věrnosti s Hospodinem

1S 15, 34- 16, 13; Mk 4, 26 - 33

Když čteme v novozákonních spisech na různých místech: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“, málokdo to bere doslova. A některým to okřídlené souvětí dokonce vadí, pohoršují se. Zdá se jim to agitační mantrou, anebo aspoň tvrzením nespravedlivě a neuváženě laciným. Právě tak jako za dob Ježíšových. I tehdy a mnohokrát poté urazilo osvobozující slovo Ježíše některé z přítomných zbožných lidí a dodnes dokáže pohoršovat. Ti pohoršení totiž léta vkládali do budoucího spasení spoustu úsilí o ctnost i o dobrovolné odříkání – a někomu že padne spása rovnou do hříšného klína?! Podobně až podezřele zjednodušeně leckomu zní dnešní popis momentů rozhodujících o řádu v božím království. Ovšem problém tkví v tom, že ti pohoršující umí věřit jen nábožným ideologiím. O víře schopné uzdravit člověka nemají ani zdání.

Dnes slyšíme, že krále Saula i Davida povolá jen a jen Bůh sám podobně, jako jen Bůh, nikoli rozsévač přiměje zaseté zrno vydat klíček, stéblo a klas. Bůh nepočítá, že mu člověk pomůže k nastolení božího království jakýmkoli úsilím o přiblížení epifanie nebo parusie. Ovšem ani role člověka není při tom zanedbatelná. A to, co je třeba se dlouho a pozorně učit, je právě to, aby boží království se prosadilo v existenci nás pozvaných tou cestou, kterou optimalizoval Boží Duch. Konkrétně je třeba při činorodé součinnosti všech neopominutelných aktérů respektovat subsidiaritu. Valná většina věřících ovšem spoléhá raději na zkušenost náboženských systémů než na poslušnost nejistému božímu naléhání ve vlastním srdci.

Nevěřím, že příběh krále Saula byl v dějinách Hospodinem vyvoleného lidu jen slepou uličkou. Mnoho důležitého přineslo plody při formaci krále, proroka a kněze Davida. David musel absolvovat hodně složitou cestu od pasáka ovcí do odpovědnosti za celek božího lidu valícího se dějinami. I nás může leccos naučit. Dramatické příběhy Saula, Davida a především odpovědně poslušného Samuela učí důvěřovat Bohu tak nevypočitatelnému, jak jej uvedené příběhy deklarují. Bůh naší Bible je opravdu radikálně jiný než člověk. A také nás tyhle biblické příběhy učí třeba důvěřovat podílu relativně „maličkých“ na fungující koinonii a liturgii, které spoluvytvářejí duchovní život božího lidu. Že je taková pedagogika důležitá, to ukazují už celá tisíciletí dějin vyvoleného lidu. Jsou to dějiny boží věrnosti člověku a často i dějiny malověrnosti člověka. Ukázalo se mnohokrát, že boží věrnost je někdy srozumitelná jen obtížně, ovšem spásu podmiňující víra visí na boží věrnosti celou svou vahou. Lze to vidět nejen při vyvolení a odmítnutí Saula, ale také třeba při vyvolení a ukřižování Ježíše a při všech středověkých i novověkých pogromech a holocaustu.

Podobně nadčasově pozoruhodné se ukazují Ježíšovy úvahy, jak je to s božím královstvím. Nesou „Dobrou zprávu“ každému, komu připadá úkol „hledat boží království“ jen málo průhledný a málo konkrétní. Do stavu Pánovy vlády (božího království, basileia) je člověk povolán na dvojí způsob: Jednou je rozsévačem, jednou eschatologickým soudcem svého světa. Ale do některých kapitol toho důležitého díla úrody prostě nevidíme a vidět ani nemáme, nejsou v naší moci. Další podobenství nabízejí člověku i další role, ale neméně tajemné. Všem těm rolím je proto nutno přijít na chuť. Nic z toho umění není nijak laciné a chce to hodně trpělivosti.

Týž Samuel, který v našem úryvku pomazává krále Izraele, sám byl jako chlapec povolán Hopodinem, ale zpočátku neuměl hlas Jahveho rozpoznat od hlasu velekněze Héli. (Ostatně dodnes neumí mnoho z nábožensky vyspělých lidí rozpoznat významný rozdíl, když jejich svědomí osloví autorita nebo Hospodin.) A tak příběhy proroka Samuela i osud Saulův a Davidův deklarují, že hledat boží království nebo i jen boží vůli nemusí vždy být samozřejmé. Určitá nejasnost věcí uchopitelných právě jen vírou patří k věci. Takové úlohy nelze plnit bez chyb. O smysluplnosti takové chybující existence rozhodne, nakolik dokážeme důvěřovat (věřit) i tomu prapodivnému Bohu, jehož nezastupitelnou součinnost ani nelze kontrolovat. Boží věrnost prostě rozumí optimalitě nějakého procesu po svém a blahoslavený ten, kdo se jí naučí důvěřovat včas. Někdy musíme čekat dlouho a v nejistotě, zda dobrá setba vzklíčí a stihne i dozrát. Podobenství o zrnu pak deklaruje, že ani nejlepší rozsévač nemůže pro věc udělat víc než čekat. To bývá pro rodiče a vychovatele tvrdým požadavkem boží režie.

Srp v ruce žence ohlašuje Hospodářův soud nad úrodou. Ale jako SOUDCE je k tomu povolán kupodivu právě člověk, tvor nikoli vševědoucí. Naštěstí je režisérem ten Bůh, který je nám souzeným věrný. Všimněme si, Marek v té souvislosti připomíná optimistický příběh semena právě hořčičného.