Moc a její zneužívání v církvích Nového zákona

Úvod

Nadpis tohoto příspěvku se jeví provokativně. Víme leccos o zneužívání moci v historii i současnosti církve, ale přáli bychom si, aby „novozákonní“ církve (míníme tím církve, jejichž život se odráží v NZ textech) byly takových věcí ušetřeny. Kéž bychom mohli do bible nahlédnout jako do čisté studánky a inspirovat se životem křesťanů tehdejších časů jako ideálem!

Ti, kteří v toto doufají, budou zklamáni: ukážeme si, že zneužívání moci v církvích NZ bylo tak časté, že to někdy neradi vidí i sami bibličtí autoři. Tak třeba evangelista Lukáš ve Skutcích apoštolských se snaží kreslit obraz jiný: církev je společenstvím, ve kterém vládne moc Boží, moc Ducha, moc Kristova. Odpověď, která zazní na otázku ze Sk 4,7 („Jakou mocí jste to učinili?“) chce Lukáš považovat za směrodatnou pro všechny věřící a všechny církve: mezi křesťany se vše má dít „ve jménu (tj. v moci) Ježíše Krista“. Není to tedy přeci jen tak, že v člověku, který uvěří, skutečně působí Boží (Kristova) moc a on už nepotřebuje uplatňovat moc svou, moc „lidskou“?

O Boží moci není jistě mezi křesťany pochyb, už celý Starý zákon ji opakovaně připomíná (namátkou Ex 14,31; 1Pa 16,28; Ezd 8,22; Jb 37,23; Ž 63,3 atd.). Ve víře židů Boží moc stvořila svět a Bůh si svůj lid vedl na jeho cestě dějinami „skrze zkoušky, znamení, divy a boj, mocnou rukou a vztaženou paží, skrze velké činy vzbuzující bázeň“ (Dt 4,34). Nyní se tedy – říká Lukáš - Boží moc v plnosti projevila v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a je k dispozici skrze Božího Ducha všem, kdo uvěří. A Lukáš popisuje, jak boží moc skutečně „sestoupila“ do prvních apoštolů, kteří jsou pak schopni mluvit a žít (a případně i zemřít – srv. Štěpán) stejně jako Ježíš. Takže nejen Ježíš, ale i apoštolové nyní vymítají démony, uzdravují, křísí mrtvé atd.

Zaměřme se nyní na L 9,1: „(Ježíš si) svolal Dvanáct «apoštolů» a dal jim sílu a pravomoc (řec. „dynamin kai exúsian“) nad všemi démony i k léčení nemocí.“ Povšimněme si zde dvou řeckých slovíček: dynamis (tedy síla, moc - schopnost ovlivnit něčí myšlení a jednání, schopnost učinit někoho poslušným, apod.) a exúsia (pravomoc, autorita, pověření). V Lukášových očích křesťan má exúsia k tomu, aby se v jeho slovech a činech projevovala Boží dynamis, tedy moc Ducha, moc Kristova. Tato božská dynamis se projeví prostřednictvím lidské dynamis hmatatelně, lidsky srozumitelně (třeba v uzdravení nemocného).

Moc nebo bezmoc?

Při výše uvedených úvahách ovšem brzy narazíme na pochybnosti. Především: Ježíš zemřel bezmocně na kříži. O jeho exúsia (pověření) ze strany Boha bibličtí autoři nepochybují, stejně jako o tom, že se tato exúsia projevila jako dynamis (moc) v jeho životě. Ale jak to, že když přišlo na lámání chleba, Ježíš proti moci svých nepřátel neuspěl? Jistěže to Lukáš i další autoři interpretují: Ježíš zemřel bez-mocně za nás, na našem místě – a tedy všechny naše bezmoci a umírání takto vtáhl do Božího života. Nalézáme tak paradox: Ježíš byl plný exúsia i dynamis, ale přesto se vydal („vyprázdnil“, srv. Fp 2,6-7) pro druhé, stal se jejich otrokem a zakoušel v tom svou ne-sílu, slabost (řec. astheneia, srv. He 4,15 atp.). Boží dynamis se tedy může projevovat nejen skrze lidskou dynamis, ale i skrze lidskou astheneia!

Tento paradox moci a bezmoci mistrně reflektoval apoštol Pavel, srv. např. 2Kor 12, 9-10: “…ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť «má» moc (dynamis) se dokonává ve slabosti (astheneia).‘ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný (srv. také 1Kor 2,3-4, aj.).

Zde se tedy zpochybňuje kritérium moci, které bychom nazvali úspěch sám o sobě - kdy tedy lidská dynamis uspěje pro lidi srozumitelným způsobem. Křesťanovi má jít vždy o uplatnění jeho exúsia, ale zda se toto pověření v konkrétních situacích uplatní prostřednictvím „srozumitelné“ dynamis nebo naopak prostřednictvím astheneia, jejíž ovoce je vloženo do naděje v Kristovo vzkříšení (které každou „dobrou“ lidskou astheneia přeci jen nakonec přeznačí božskou dynamis) - to je součástí tajemství lidského života, ke kterému nemáme často předem k dispozici jasný klíč.

Jednu věc však bibličtí autoři považuji za jistou: uplatňuje-li člověk nějakou dynamis, má to být skutečně dynamis „od Boha“, nikoli dynamis motivovaná „lidskou“ touhou po moci. V této souvislosti zmiňme Ježíšova „pokušení na poušti“ (Lk 4,1-13; Mt 4,1-11; srv. Mk 1,13). Podle Lukáše nebo Matouše Ježíš odmítal právě ten typ moci, který my obvykle vnímáme jako opravdovou dynamis: Ježíš zde odmítá dynamis poskytnout lidem nadbytek chleba (tj. schopnost uspokojit touhu po stálé hojnosti a dostatku), dále pak v druhém pokušení odmítá „politickou“ dynamis, tedy možnost být lidem vládcem – a zajisté vládcem nejmoudřejším a nejlepším. Za zvláštní pozornost stojí třetí pokušení: Ježíš zde odmítá náboženskou moc, kterou je mu nabídnuto disponovat. Všechny tyto typy dynamis jsou zde tedy Ježíšem odmítány jako nepravé, démonické.

Je tedy zřejmé, ani církev, ač snad s plností exúsia, nemá jít cestou uplatnění moci, které z této exúsia nevyplývá: tedy nemá někoho ovládat tím, že bude člověka „zajišťovat“ na jeho cestě životem hojností náboženské jistoty jako odměny za klanění se při plnění náboženských povinností, za vykazování náboženské úcty vůči církvi a jejím představitelům. Pokud se takové mocenské chutě v církvi najdou, jsou démonické, ďábelské.

Zmiňme ještě jedno omezení božské dynamis v člověku, kterého si jsou bibličtí autoři dobře vědomi: je to naše neschopnost svému exúsia dostát, ač bychom sami chtěli. Připomeňme si v tomto směru Ř 7,22-24, ale také třeba Mt 6,13: byli bychom rádi, pokud by božská dynamis byla skrze naše exúsia zřetelná, zjevná a nezpochybnitelná. Ale my jsme opravdu slabí nejen „ježíšovskou“ slabostí, ale jsme především slabí vlastní hříšností. Proti božské exúsia k božské dynamis uplatněné v naší dynamis bojuje náš vnitřní nepřítel tím, že uplatňuje dynamis svou (třeba právě v naší touze po moci, prosazení se, úspěchu). Ještě že můžeme třeba s Pavlem (Ř 8) věřit, že boží dynamis překoná nejen onu astheneia kříže, ale i astheneia našeho hříchu.

Jaká má být moc křesťanů, moc církve?

Jak se tedy postavit k onomu paradoxu moci a bezmoci, k tomu, že exúsia křesťanů se někdy projevuje jako lidsky srozumitelná dynamis a někdy jako lidsky nesrozumitelná astheneia? Jak dosáhnout toho, aby dynamis křesťanů a dynamis církve nebyly ďábelské, ale ježíšovské? Pak tedy zkusme uchopit, jakou (bez)mocí se má naše pověření projevovat:

Jde o moc odolat zlu, tedy zlo nečinit, ale konat dobro, nebo alespoň zlo dále nešířit - třebaže na takové konání případně já sám doplatím: vlastní ctí nebo dokonce životem (ano, jak bláhové je „hájení dobrého jména církve“!). Jde o moc nalomenou třtinu nedolomit a hasnoucí knot neuhasit – tedy o moc hledat v každé situaci každého člověka naději na smysl jeho života, přestože ho nyní třeba vidím jako bloudícího na scestí. Jde o moc sebevydání se ve službě druhým (ona slavná kenosis ve zmíněném Fp 2,7), ať to stojí, co to stojí. Jde o moc milosrdenství, která drží lidské životy nad vodou. Jde o moc osvobozovat lidi k tomu, aby věřili a doufali – a naděje ve věci budoucí, která se projevuje důvěrou v přítomnosti, je tím hlavním motorem lidského života, který je třeba pomáhat bližním objevovat a znovuobjevovat. Jde zkrátka o moc milovat a učit milovat, o moc odpouštět, protože přijetí Božího odpuštění je úhelným kamenem křesťanské víry a dynamis odpouštět je jejím centrálním projevem (srv. Mt 6,12). Jde o moc zapřít sám sebe (třeba ty mocenské chutě každého druhu) a vydat se Ježíšovou cestou ochoty se nechat za druhé třeba i nespravedlivě popravit.

Zneužívání moci v církvi Nového zákona?

Výčet biblických míst, kde máme důvodné podezření, že ke zneužívání moci v „novozákonních“ časech docházelo, je poměrně rozsáhlý a ilustrace, které uvedeme níže, si jistě nečiní nárok na úplnost.

Lukáš líčí jako typický příběh Šimona mága (Sk 8,9-24), který je ohromen onou dynamis křesťanů natolik, že ji touží mít také, aniž se stará o to, aby jeho dynamis byla ona „Boží“ (tedy výsledek exúsia): chce mít dynamis (moc!) kvůli ní samotné.

Ve Sk 6,1-7 Lukáš hovoří o sporech mezi „hebraioi“ (aramejsky/hebrejsky hovořícími křesťany ze židů) a „helénistai“ (řecky mluvícími křesťany ze židů) v Jeruzalémě, kdy (odhlédneme-li od toho, co mohlo být ve skutečnosti za zmíněnými spory) každá ze stran chtěla jít svou cestou, bez ohledu na potřeby druhé strany.

Zřejmě nejznámější je snaha o uplatnění moci „mateřské církevní obce“ z Jeruzaléma směrem k církvím, ve kterých začali prim hrát nežidé (tyto události bývají označovány jako „Apoštolský koncil“ a „Incident v Antiochii“, srv. Sk 15,6-29; Ga 1,16-17; 2,1-10; 2,11-3.1; Sk 11,3; 15,39-41; 20,29-30). Kolik zla dopadlo z této strany především na apoštola Pavla, lze usuzovat z Pavlových hořkých poznámek v jeho dopisech (srv. např. Ga 2,4.12; 2K 11,13,26; Fp 3,2.19 aj. – vystupují zde v nich falešní bratři, vetřelci, falešní apoštolové, lstiví pracovníci, špatní dělníci, ...). To jsou vše křesťané, kteří touží po uplatnění své moci.

Známý je také příběh rozvratu v „janovských“ obcích, kdy „presbyter Jan“, pravděpodobný autor nebo inspirátor janovského okruhu textů v NZ (J, 1J, 2J, 3J), jen bezmocně pozoruje, jak „antikristé“, kteří „vyšli z nás, ale nebyli z nás“ svou chytrostí i dynamikou (vlivem, mocí) ony „janovské“ církevní obce významně rozrušili (srv. 1J 2,18-19; 2,22-23; 2J 1,7 atd.).

Obecně vzato se zdá, že velmi často v jednotlivých novozákonních sborech vystoupili „ti, kteří chtějí být první“ (srv. 3J 1,9-10 - Diotrefés) a svými řečmi i činy svedli některé či mnohé místní křesťany. Chtěli uplatnit moc přitáhnout jiné „na svou stranu“ (srv. 1K 1,10-13; 3,3-4; „Já jsem Pavlův, já Apollův“). Jiní snad přijali praktiky potulných filosofů kynické a dalších škol, kteří prodávali moudrost za úplatu (srv. 2K 2,17; „Ti, kdo kupčí s Božím slovem“), další pak zřejmě znovu nehleděli na exúsia, ale šlo jim právě o dynamis, ze které lze něco pro sebe vytěžit (viz oni hrabiví, nemorální, falešní proroci v Ju; 2Pt 2,1-3).

Svou moc učit a ovlivňovat chtěli projevit různí (pre)gnostizující učitelé, srv. (1Tm 1,3-7 – tu se zmiňují oni učitelé „odchylných nauk“, kteří učí „báje“ a „rodokmeny“ a jejich projevem je „prázdné mluvení“). V církvích se zkrátka vyskytovali i ti, kteří zde našli prostor pro své uplatnění, pro svou seberealizaci bez ohledu na obsah svých slov, srv. 1Tm 6,3-5, kde vystupují ti, kteří se „nedrží zdravých slov“ a žijí s „chorobným zájmem o potyčky“, jako dle 2Tm 2,16-18 Hymenaios a Filétos, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. V 2Tm 3,1-5 jsou pak zmíněni ti s „vnější fomou zbožnosti“, od kterých se máme odvracet – snad oni uplatňovatelé náboženské moci bez vnitřní exúsia? Zřejmě ano, v církevních sborech novozákonních časů je celkově „mnoho nepoddajných, prázdných mluvků a svůdců“ (Tt 1,10-16), pro které je uplatnění náboženské moci pokušením, kterému podlehli. Výsledek je bolestný, protože takoví mohou být úspěšní (podle kritérií jen lidské dynamis), ale pak (srv. 2Tm 3,3-4) pod jejich vlivem mnozí „nesnesou zdravé učení“, „obrátí se k bájím“, k tomu, co „je jim příjemné“. Takové zneužití moci v církvi autora pastorálních epištol opravdu bolí.

A tak církve Nového zákona stále a stále zápasí s těmi, kteří podlehli pokušení moci vládnout a ovlivňovat druhé, se všemi Jezábel a Nikolaity (srv. Zj 2,2.14-15.20-24), se všemi, kteří touží uspět (srv. např. 1K 11,17-22 atd.).

„Biblický návod“, jak se v církvi stavět ke zneužití moci

Pokud jsme se zabývali zneužitím moci v církvích Nového zákona, pokusme se nyní navrhnout jakousi „biblickou kuchařku“, která by byla pomůckou, jak se zneužití moci v církvích dneška vyhnout, respektive jak se stavět k situacím, kdy ke zneužití moci dojde. První dva body – a ty nejdůležitější – jsou spojeny s naší vírou, a nevyhneme se zde již výše nasvícenému paradoxu moci v bezmoci:

Věřit, že jsme pověřeni jednat z pověření Ducha v síle schopné vymítat démony.

Vidíme-li, že v církvích ke zneužívání moci dochází, máme se (jako součást onoho „věřím v církev“ – my jsme přece onou církví!) opřít o víru ve svou dynamis danou naší exúsia: ano, i my a právě my máme schopnost se postavit démonům moci v církvi, jak to činili ti bibličtí autoři, které jsme zmiňovali. My, členové našich církví, kteří jsme uvěřili, nejsme bezmocní, ale mocní mocí Kristovou, mocí jeho Ducha, mocí samého Boha: bezuzdné uplatnění démonické moci v našich církvích má na tuto Boží moc narazit a my máme být ti, kteří to umožní.

Věřit v moc Ježíšovy cesty „moci bezmocného“

V onom paradoxu moci a bezmoci, který opakovaně zmiňujeme, můžeme dojít k situaci, kdy naše moc je proti uplatněné ďábelské moci v církvi bezmocná. A třeba se i ocitneme v situaci, kdy moc církve dopadne na nás tak, že jsme třeba zbaveni cti v očích těch kolem nás a v očích nás samotných, že naše existence se ocitne v troskách. Kéž v takových situacích dokážeme přijmout ono pavlovské „když jsem slabý, tak jsem silný“, ač zdrojem naší bezmoci je to, co by nám mělo naopak pomáhat být mocnými – naše církev. „Věřit v církev“ je pak i zde doufat, že naše církve jako celek přeci jen umějí být nástrojem Ducha, že se i zde – navzdory ježíšovskému kříži položenému nyní církví na naše ramena - se nakonec (třeba i přes hranice lidského času a života, jako tomu bylo ve vzkříšení Ježíšově) přeci jen Boží moc prosadí.

Využít nástroje církve

Kromě víry, kterou jsme jako základní a výchozí zmiňovali v předešlých dvou bodech, hovořme také o „biblických nástrojích církve“, které můžeme a máme využít, pokud je to potřeba.

Jestliže pastorální epištoly (1Tm, 2Tm, Tt) lze na jedné straně považovat za jakýsi ústup od charismatického nadšení nejstarších církevních obcí, pak na straně druhé můžeme to, jak si tyto texty váží hodnověrných církevních autorit, považovat za směrodatné. Snad tedy platí dodnes, že alespoň některé naše církevní autority důvěryhodné jsou (ve smyslu Tit 1,7-9). Vyhledávejme proto v církvi bez naivity skutečné (formální i neformální!) autority, které nám mohou pomoci. Vyhledávejme ty, kteří jsou zralými lidmi a zralými, dospělými věřícími, leckdy proto, že sami zažili něco z utrpení, které umí člověku církev připravit, ale kteří přesto víru v Krista i jeho církev neztratili.

Kromě opory v hodnověrných bratrech a sestrách v církvi můžeme (třeba dle Mt 18,17) vzít v potaz důvěru ve svou církevní obec. Dochází-li v daném sboru k uplatnění moci „neježíšovským“ způsobem, ať je tato záležitost předložena celé této církevní obci.

A konečně, i v církvi má být uplatněno „zdravé právo“ (nejen právníci vědí, že „kde je společnost, tam je i právo“), z biblických textů můžeme zmínit ono „zdravé učení“ (srv. Tit 1,9), které patrně „církevní právo“ resp. „církevní řády“, nějak zahrnuje.

Využít nástroje společnosti

Zde uveďme ono „Odvolávám se k císaři“ ze Sk 25,11. Apoštola Pavla vlastně moc státu uchránila před dopadem moci církevní, před dopadem nenávistné moci těch, kteří v církvi byli proti němu (ano, z určitého pohledu se ve vztahu k mateřské jeruzalémské obci Pavel jeví jako jakýsi „církevní disident“).

Selže-li v církvi vše (jak tomu je až příliš často třeba při zneužívání dětí a mladistvých katolickými kněžími), pak je zcela namístě jít cestou využití „světského“ práva. Zdá se dokonce, že to může být leckdy cesta jediná k tomu, aby naděje do budoucnosti s cílem uzdravit oběti mohla být opravdu otevřena.