Mé ekumenické začátky

V pátek 19. 4. 2024 zemřel po dlouhé nemoci David Čížkovský (74). Seznámil jsem se s ním před padesáti lety na nej­obtížnější sjezdovce v Peci pod Sněžkou. Jezdil jsem tam kvůli Marii (po roce jsme se vzali), která byla, na rozdíl ode mne, dobrá lyžařka. Po jednom z pádů jsem se stavěl na nohy, když se nade mnou ve vzduchu ve velké rychlosti objevil lyžař a srazil mne opět k zemi. Byl to výborný lyžař, ale v letu se lyže špatně ovládají. Brzy zastavil a stoupal se mi omluvit. Sjeli jsme na kraj sjezdovky a dali se do řeči. Představili jsme se a David brzy přiznal, že je věřící. Také jsem se přiznal, a tak začala naše ekumenická dráha…

David byl programátorem sá­lového počítače. I když bydlel na Vinohradech blízko nemocnice, patřil do sboru Církve bratrské na Smíchově. Díky němu jsem poprvé důkladněji poznal nekatolické prostředí. Koncem roku 1973 byl salezián Václav Komárek zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Naposledy působil rovněž na Smíchově, u sv. Václava. Někteří ze skupiny mládežníků, která na Smíchově vznikla, se začali scházet neveřejně.

David naše „podzemní“ aktivity navštěvoval, někteří z nás zase chodili do mládeže CB, což bylo, i v době komunistické diktatury, legální. Když mě David do mládeže poprvé zavedl, byl jsem tam anonymně, 20-25 účastníků nevědělo, že jsem katolík. Program probíhal tak, že bylo nejprve diskutováno téma bez přítomnosti kazatele, pak přišel kazatel ke shrnutí. Tématem byly symboly, které používají katolíci, jmenovitě „svěcená“ voda (dnes bychom řekli: voda, nad níž jsme dobrořečili Hospodinu) a kříž. Účastníci oba symboly zesměšňovali, považovali je za pohanské a dobře se bavili. Pak přišel kazatel dr. Karel Sita – muž vzdělaný, a jak se ukázalo, ekumenický. Názory na vodu nechal bez povšimnutí, ale s názory mládeže na kříž zásadně nesouhlasil. Říkal, že to je náš nedostatek, že jsme toto vzácné znamení Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání opustili, a měli bychom se k němu vrátit. Mládež byla zaražená, ale akceptovala to.

V mládeži CB jsem se naučil modlit vlastními slovy. Může to být stejně mimo, jako bezduché odříkávání Otčenášů a Zdrávasů, ale výhody převažují. Formulováním vlastní víry pomáháme víře druhých. David nám pomohl tento typ modlitby užívat i ve vlastních shromážděních.

S Davidem jsme se zúčastňovali často velmi bouřlivých student­ských ekumenických diskusí. Jednou se jeden bojovný katolík s Davidem přel. (Nevím už o čem, snad o očistci či něčem podobném.) Když mu už docházely argumenty, řekl Davidovi: „Je také napsáno: Neházejte perly sviním.“ Přičemž perlami myslel katolické učení, sviněmi protestanty. Kolegovi, tehdy studentu práv, dnes zasloužilému advokátovi, trvalo delší čas, než obě strany uklidnil…

V létě 1976 strávila naše skupina včetně Davida pod vedením Václava Komárka týden na chalupě Františka Krepse v Boubínské oboře. Zde, izolováni od civilizace, jsme byli připravováni pro podporu Václavovy pastorační činnosti. Václav se staral o několik skupin, nejenom v Praze. Nás, členy svého týmu, vodil do těchto skupin či nás do nich posílal. Měli jsme zpravidla připra­ven nějaký program (často partnerské vztahy, péče o děti, Písmo apod.), měli jsme s těmito skupinami navazovat kontakty s cílem vy­brat vždy nějaký pár, který se nám zdál perspektivní pro budoucnost a kterému bychom poskytli důkladnější formaci a vzdělání.

V roce 1977 jsme se na stejném místě sešli opět ve stejném složení. Připravovali jsme první velké setkání 30-40 účastníků, které následovalo za pár dnů ve východních Čechách. Toto setkání již bylo v režii naší skupiny. Václav byl přítomen, ale zdaleka ne vše vedl. David se sdílel o své zkušenosti a jeho přítomnost dávala naším aktivitám od počátku ekumenický charakter. Zúčastňovali se, i když v menšině, účastnili se i příslušníci jiných církví.

David Čížkovský mne vyškolil pro množení samizdatů fotografickou cestou. Nikdy jsem předtím nefotografoval, neměl jsem žádné vybavení. David s tím pomohl. Měl sestru provdanou za kazatele v Anglii. Jeden člen jejich sboru měl firmu na výrobu plastových fotografických pomůcek špičkové kvality. Daroval mám např. tank pro vyvolávání filmů, který bylo možno obsluhovat za denního světla, tank pro vyvolání pěti filmů najednou, na který bylo možné navinout filmy, i když byl mokrý, zařízení pro plnění kazet za denního světla filmem z metráže atd.

Koncem 70. let, po Davidově svatbě, naše kontakty začaly slábnout. Ovšem za těch minimálně pět let intenzívní spolupráce jsem vděčný. Získané zkušenosti se bohatě zúročily.

Křesťané z Černošic

Od r. 1987 jsme se s několika rodinami z různých církví setkávali jednou týdně po domech ke sdílení a modlitbě. Hledali jsme, co je naším posláním navenek. Listopad 89 nás tak zastihl připravené. Během čtyřhodinového setkání několika set lidí Občanského fóra v hotelu Kazín v polovině prosince 89 zaznělo, že na Vánoce bychom se měli setkat s křesťany. Po skončení jsem spěchal domů, neboť jsem měl velký hlad, a přemýšlel, jak s výzvou naložit. Řekl jsem si, že jakmile se najím, půjdu za Fandou Šimkem z CB, abychom společně zašli za farářem ČCE Miloslavem Heryánem. Ještě jsem nedojedl, a zvonil Fanda Šimek s totožným nápadem... Faráře Heryána jsme blíže neznali (naše setkání byla „laická“), ale ujal se nás a hned jsme začali tvořit vánoční program místního OF. Díky tomu vznikla ekumenická skupina „Křesťané z Černošic“.¹ Kromě seminářů pro veřejnost každý měsíc jsme se scházeli každou středu ve stanici CB na ekumenickou biblickou hodinu a stále každou neděli večer po domech k modlitbě, sdílení a organizaci našich aktivit. Nezapomenutelná byla, vždy na konci školního roku, slavení Večeře Páně. Slavili jsme Limskou liturgii za předsednictví Miroslava Heryána v úzkém okruhu skupiny na nádherném místě ve Všenorech, odkud jsme měli výhled na Černošice na druhém břehu údolí. Součástí liturgie bylo i smíření jednotlivých členů skupiny.

Holé stěny modlitebny CB mě přivedly k myšlence darovat místní stanici kříž. Místní truhlář, katolík, věděl, pro koho je určen, tak mi ho zhotovil za mírnou cenu. Dar byl přijat a umístěn hned vedle kazatelny (což bylo považováno za nejčestnější místo). Když si CB postavila později nový kostel, umístila do něj i tento kříž.

Přátelé z CB se chovali velmi vstřícně. Po vydání tzv. „Normae“ v r. 1992² mi nabídli místo kazatele. Výslovně nás, katolíky, pozvali k Večeři Páně, což byl v CB mimořádný počin. Při slavení jsem však musel řešit velké dilema. Předsedající (hostující) kazatel, poté co četl slova instituce, začal vysvětlovat: „Víte, ono to není ve skutečnosti tělo Kristovo…“ Řeč byla trapná. Říkal jsem si, kdo by už té Bibli měl věřit, když ani vy evangelikálové jí nevěříte. První reakce byla, že zde přijímat nemohu. Pak ale převážilo, že jsem byl pozván, že odmítnutí by přátelé interpretovali tak, že je považuji za méněcenné, že kalvíni věří ve skutečnou přítomnost Krista při Večeři Páně, že dílo Ducha svatého nemůže jeden zaostalý kazatel zvrátit. Tak jsem přijímal, ale bylo to na hraně...

Ekumenická komise Biskupské konference ČSFR

V létě 1990 jsem se po pohřbu Josefa Zvěřiny na Malostranském náměstí setkal s Františkem Radkovským. Znali jsme se od šedesátých let, kdy jsme společně ministrovali u sv. Havla a Panny Marie před Týnem. František byl čerstvě ordinován na biskupa, byl sekretářem federální biskupské konference a zakládal ekumenickou komisi této konference. Říkal jsem mu o svých ekumenických aktivitách a on mě do komise pozval.³ Scházeli jsme se jednou měsíčně na celý den. Mohl jsem předkládat různé materiály, které po projednání komisí a samotnou biskupskou konferencí byly zveřejňovány.⁴ Jednali jsme např. o vzájemném uznání křtu se Synodní radou ČCE. Synodní senior Pavel Smetana i synodní kurátor byli ekumenicky velmi vstřícní. Jako expert se jednání zúčastňoval prof. Pavel Filipi z ETF UK. Napovídal Františku Radkovskému, co to v těch našich katolických dokumentech vlastně stojí… Členem synodní rady byl i farář Jan Čapek. Rovný, poctivý chlap, ale měl vůči katolíkům řadu výhrad, často předsudků. Sedával jsem si vedle něj a vysvětloval, že to, co si myslí, katolíci již dávno neučí a mnohé ani nikdy neučili. Proti „prvoligové“ Synodní radě jsme hráli „druhou ligu“. Jinak tomu bylo při jednání s vedením CČSH. Vzpomínám si, že na prvním jednání na ústředí církve v Dejvicích jsem seděl vedle Františka Radkovského a ukazoval mu na seznamu, který jsem vytvořil, kdo z vedení byl pracovníkem či spolupracovníkem nedávno rozpuštěné StB.⁵ Byla to většina. S výjimkou prof. Kučery byli slabí i teologicky. Jeden z účastníků navrhl (bylo to oficiální jednání zástupců církví!), abychom praktikovali interkomunio tak, že by se při slavení Farského liturgie použily dříve římskokatolicky konsekrované hostie…

Jednali jsme i o svatořečení Jana Sarkandra. Ačkoli celá komise byla proti (kromě předsedy), bylo již rozhodnuto jinde… Bylo pro mne cenné vidět zevnitř, jako to v biskupské konferenci chodí. Získal jsem účinné protilátky, že s touto institucí nechci mít nic společného. Přesto, že Radkovský je slušný člověk a nebyl úplně sám. Mnohé biskupy jsem zažil lhát. U Radkovského bylo ale poznat na hlase, když vypouštěl takovou „milosrdnou“ lež.

Práci v komisi jsem po roce a půl opustil. Vyžadovala hodně času, musel jsem si každý měsíc brát den dovolené. Dal jsem přednost smysluplnějším činnostem.

Institut ekumenických studií

Začátkem ledna 1994 jsem dostal od svého biskupa Jana Konzala pokyn vytvořit veřejné studium teologie. To v podobě Institutu ekumenických studií zahájilo výuku v září 1995.⁶

Na přípravě veřejného studia se sešlo několik iniciativ. Jednak studium pořádané pražskou obcí ES,⁷ dále několik propuštěných asistentů z Husitské teologické fakulty⁸ a mladí katoličtí kněží,⁹ kteří měli problémy s bezkoncepčností církve. Podařilo se vytvořit representativní grémia patronů domácích i zahraničních. Místo ředitelky přijala mladá talentovaná husitská farářka Ivana Dolejšová, zpracovávající doktorát na jezuitské koleji Londýnské univerzity. Spolu s ní a Janem Kofroněm jsme začali institut připravovat. Zpočátku se zdálo, že bude mít jistou podporu či bude minimálně tolerován jak ze strany katolických kruhů, tak kruhů jiných církví. Jednání s ekumenickou komisí BK, které předsedal František Radkovský¹⁰ a které jsem byl těsně po revoluci členem, se ukázala jako vstřícná. Stejně tak jednání s Ekumenickou radou církví pod vedením Pavla Smetany.¹¹ Narazili jsme však na silný odpor husitské fakulty. Děkan Zdeněk Kučera,¹² který cítil konkurenci (zpočátku jsme se domnívali, že by bylo možné reformovat husitskou fakultu), byl pozván kardinálem Vlkem a vytvořili společnou opozici. Museli jsme začínat za ztížených podmínek. Zřizovatelem se nestala ERC,¹³ jak jsme se jeden čas domnívali, ale občanské sdružení, do kterého jednotliví podporovatelé vstoupili.¹⁴ V této fázi i v mnoha dalších odvedl velký kus práce právník našeho týmu Antonín Havlík.

Díky Dr. Liboru Ovečkovi¹⁵ jsme mohli začít učit v prostorách nově otevřeného Jaboku v Salmovské ul. Další zázemí nám poskytl Dušan Hejbal¹⁶ ve starokatolickém pastoračně-sociálním středisku Communio v ulici Karolíny Světlé. Peníze na první měsíce provozu obstaral prof. Radim Palouš¹⁷ od švýcarské sponzorky. Na ministerstvo školství jsme podali projekt zřízení vyšší odborné školy.

Kardinál Vlk se postaral, abychom museli odejít z Jaboku, kde jsme učili.¹⁸ Osobní intervencí u ministra školství dosáhl neschválení projektu vyšší odborné školy.¹⁹

Významné v této situaci bylo vstřícné stanovisko kardinála Edvarda Cassidy, prefekta Kongregace pro jednotu křesťanů, kterého navštívil předseda ekumenického fóra institutu prof. Palouš.

V druhém roce nám poskytl azyl ve Faustově domě na Karlově náměstí Dr. Jan Payne, přednosta Ústavu lékařské etiky 1LF UK. Poté, co jsme neuspěli s projektem vyšší odborné školy, jsme hledali školu vysokou, která by program převzala, a tím jej jednak finančně zajistila, jednak umožnila získat absolventům akademický titul. Nechtěli jsme být součástí žádné teologické fakulty. Nejperspektivnější se nám jevila Západočeská univerzita v Plzni. Studijní systém školy umožňuje kombinovat libovolné obory. Rektorem zde byl projektu vstřícný doc. Jiří Holenda,²⁰ osobnost havlovského typu. Připravoval se vznik Fakulty humanitních studií, jejíž součástí bychom se mohli stát. Pražské studium by bylo detašovaným pracovištěm, a kromě toho bychom učili v Plzni. Po dvouleté přípravě, po změnách na místech akademických funkcionářů jsme však od projektu ustoupili. Podle představ nového vedení bychom byli prakticky denně vázáni v Plzni a pražské studium bylo zcela na okraji zájmu.

Ačkoli nám Evangelická teologická fakulta nabízela už prakticky od vzniku Institutu přístřeší, vážně jednat jsme začali až po neúspěchu v Plzni. Prof. Pavel Filipi²¹ se od počátku podílel na výuce a sdílel všechny naše radosti a strasti a nešli bychom do neznáma. Osobně jsem stále váhal, zda studium včlenit do protestantské fakulty. Rozhodlo u mne doporučení Jana Sokola.²²

Fakulta nás přijala v době, kdy to pro ni nebylo jednoduché. Studentů měla relativně dost a navýšení mělo limity, při jejichž překročení hrozilo penále. Integrace probíhala postupně. Jistým problémům museli čelit akademičtí funkcionáři fakulty při akreditaci nového oboru v rámci Karlovy univerzity. Existovaly výhrady ze strany dvou ostatních teologických fakult. Tehdejší děkan prof. Petr Pokorný²³ si však vedl velmi obratně a jediný ústupek připustil v názvu oboru: namísto ekumenické teologie byla akreditována „teologie křesťanských tradic“.²⁴

Pohřeb Davida Čížkovského se uskutečnil 4. května 2024 v kostele ČCE v Praze – Braníku. Sešlo se nás hodně, včetně tří členů skupiny, kterou začal v r. 1974 David navštěvovat, včetně Pavla Chrástky (81), vedoucího mládeže CB na Smíchově, kam mne David přivedl, včetně řady známých napříč církvemi. Děkovali jsme za Davidův život. David měl pro ekumenu, pro jednotu v různosti, přirozené předpoklady. Jak zaznělo od nejmladšího z jeho čtyř dětí: Táta nás měl rád, a měl nás rád „každého jinak“, jak říkal, protože každý je jiný. Neměl rád někoho více a jiného méně. S každým se snažil mluvit „jeho jazykem“, nebylo znát, že by byl jeden mazánek a jiný neoblíbený.

Sloužil nejlépe, jak mohl. Věnoval se charitě, dobrovolnictví a také službě v církvi. Toto vše dělal s nejvyšší pečlivostí a charakterizovalo ho slovo „perfektní“.