Hugo ze Svatého Viktora

Hugo se narodil roku 1096 v saském Hartinghamu. K právě vzniklé komunitě řeholních kanovníků v pařížském opatství sv. Viktora se připojil roku 1115. Zde studoval, žil a od roku 1125 do své smrti v roce 1145 také vyučoval. Byl plodným autorem a mnoho jeho děl se rozšířilo už během středověku. Je autorem komentářů k biblickým knihám. Metodologicky pozoru-hodný je jeho spis Didascalion (O studiu potřebných vědomostí), mj. úvod do četby a exegeze Písma svatého. Významný je i komentář k Nebeské hierarchii Pseudo Dyonysia Areopagity a teologická summa O svátostech (De sacramentis), v nichž se věnuje dvěma velkým dílům Božím: stvoření a vykoupení. Napsal také celou řádku duchovních traktátů.

V jednom z těchto traktátů, Samomluvě o věnu duše (Soliloquium de arrha animae, z posledních let Hugonova života), se popisují mystické zkušenosti zjevně autobiografického rázu: „Co je ta sladkost, jež mnou tak často pohne, když na něj myslím? Dotýká se mě tak silně, ba slastně, že cítím odcizení vůči sobě samému […] Všechny minulé nepříjemnosti jsou rázem zapomenuty; můj duch jásá, mé poznání nebývale roste, mé srdce osvíceno, mé touhy naplněny. Kontempluji sám sebe nevím odkud a ve svém duchu tisknu cosi v objetí lásky. Je toto můj Milovaný?“ Toto místo je pro Hugona typické svým tradičním slovníkem a důrazem na přítomnost poznání a lásky v nej-silnějších okamžicích mystické zkušenosti.

Tato zkušenost se odehrává na pouti lásky, kterou Hugo opěvuje ve svých kratších textech (například O chvále duchovní lásky, De laude caritatis). Hugonovu teologii lásky výrazně ovlivnil Augustin. Láska se živí lectio divina a duchovními cvičeními, jako je meditace (meditatio) a modlitba (oratio). Meditatio je úsilí zaměřené na porozumění a dosažení kontemplace určitého předmětu. Oratio je ve své podstatě úkon upřímné zbožnosti (srov. O ctnosti modlitby, De virtute orandi). V Homiliích na knihu Kazatel Hugo rozlišuje mezi cogitatio, meditatio a contemplatio (uvažování, meditace, kontemplace). Kontemplaci popisuje jako „bdělost a pohotovost mysli, která vše jasně vnímá a chápe s hlubokým porozuměním“. Na počátečním stupni se contemplatio zaměřuje na stvoření, v zralejším stádiu na Stvořitele, na nejvyšším stupni, „když je pravda celá odhalena a láska dosahuje dokonalosti, hledá člověk jen jedno: v čistém ohni lásky, v nejvyšší míře pokoje a blaženosti, duše zakouší slastné odmítnutí. Poté se celým svým srdcem obrací k ohni lásky, kde je Bůh vnímán jako všechno ve všem. Bůh je přijímán s tak hlubokou láskou, že vedle něho už lidskému srdci nezbývá zhola nic, ba ani to ne“.

V díle O arše Noemově (De arca Noë) a v Knížce o stavbě archy (Libellus de formatione archae), jež prvně jmenované dílo doplňuje, archa pomáhá mysli zcela se zaměřit na Krista, středobod spásy. Oba traktáty dokládají, že mystická zkušenost obvykle vyžaduje, aby pěstováním ctností uvedl člověk do pořádku lásku k sobě, a nakonec se stal jedním s Duchem Božím. V díle O arše Noemově Hugo užívá zvláštní metafory ke znázornění postupného očišťování duše a zvnitřnění: duše je rozlámaná a rozptýlená, ale jednotlivé kusy jsou shromažďovány, ve výhni se opět slévají v jedno a nabývají pevnosti kovové slitiny. Duše je nově utvořena a dostává se jí pečeti Kristova obrazu.

Svět a život, jehož krásy jsou pomíjivé, rozkoše a radosti neuspokojující a přísliby šalebné, jsou pro člověka jakousi trvalou potopou, před jejímiž dravými a temnými vodami se může zachránit jen v Noemově arše svého nitra. V duchu augustinovské tradice chápe Hugo hlubinu lidského nitra jako místo, v němž se nám odhaluje pravda a jež je v cizině tohoto světa předzvěstí pravého domova, v němž nás očekává nás nebeský Otec.

I u Hugona si můžeme připomenout známý výrok Augustinův: „Vejdi do sebe, pravda bydlí v hlubině“ – totiž v hlubině lidské duše. Hugonovy dialogicky psané spisy jsou průvodci pravdou, skrytou v našem nitru, která je již pevninou nebeského světa, jež není zasažena ničivou „potopou“ proměnlivosti, nedokonalosti, zkla-mání a šalby všeho druhu.

Do češtiny byl Lenkou Karfíkovou přeložen Hugonův spis De tribus diebus, O třech dnech, který vydalo nakladatelství Oikúmené v roce 1997, dále pak část spisu O marnosti světa (De vanitate mundi, která byla Lenkou Karfíkovou též přeložena a publikována v knize Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, poprvé vydané v Praze roku 1993.