20. výročí oficiálního dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi

Stejně jako v minulých letech zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů v lednu 2024 sérii článků o ekumenických vztazích, které připravilo Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů. Texty přinesly aktuální informace o ekumenické situaci a o iniciativách uskutečněných v roce 2023. Dne 18. ledna 2024 byl zveřejněn článek francouzského dominikánského teologa Hyacinta Destivelle z východní sekce dikasteria.¹

Mezinárodní smíšená komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi letos slaví 20. výročí svého vzniku. Při této příležitosti přijme 26. ledna papež František členy komise na soukromé audienci spolu s delegací mladých kněží a mnichů ze starobylých východních církví. Výročí bude rovněž připomenuto akademickým aktem na Institutu ekumenických studií na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského Angelicum 23. ledna, během něhož bude představena pamětní kniha vydaná Dikasteriem pro podporu jednoty křesťanů.²

Christologická prohlášení

Zahájení dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi – církvemi, které uznávají pouze první tři ekumenické koncily, a proto se jim také říká „předchalcedonské“ – bylo výsledkem četných oficiálních i neoficiálních setkání po II. vatikánském koncilu. Klíčovou roli sehrály neoficiální konzultace mezi katolickými a východními pravoslavnými teology, které se konaly z iniciativy nadace Pro Oriente ve Vídni v letech 1971–1978. Slavná „Vídeňská formule“, christologická dohoda, k níž teologové dospěli během první konzultace v roce 1971, připravila půdu pro překonání tisíciletého sporu, který vznikl kolem Chalcedonského koncilu (451).

Tato "formule" inspirovala christologické deklarace podepsané na historických setkáních mezi po sobě jdoucími papeži a hlavami různých starobylých východních církví: V roce 1971 se syrským pravoslavným patriarchou Ignácem Yacoubem III., v roce 1973 s koptským pravoslavným papežem Šenudou III., v roce 1984 se syrským pravoslavným patriarchou Ignácem Zakkou I. Iwasem, v roce 1990 s malankarským pravoslavným katolikosem Mathewsem I., v roce 1996 s arménským katolikosem Karekinem I z Etchmiadzinu a v roce 1997 s arménským katolikosem Aramem I z Kilíkie. Tato setkání někdy vedla také k vytvoření dvoustranných smíšených komisí pro teologický dialog. Tak byla v roce 1973 ustavena komise pro dialog mezi katolickou církví a koptskou pravoslavnou církví, která působila v letech 1974–1979 a 1988–1992. Podobně byla v roce 1988 zřízena komise mezi katolickou církví a malankarskou syrskou pravoslavnou církví, která je činná dodnes.

Dialog s "rodinou" církví

Na základě těchto dvoustranných dialogů a dohod bylo možné založit komisi s celou rodinou starobylých východních církví. Přípravný výbor se sešel v Římě ve dnech 27.-29. ledna 2003, předsedali mu společně kardinál Walter Kasper a koptský pravoslavný metropolita Anba Bishoy. Stanovil pravidla členství, pracovní plán, program, postupy, metodiku a časový harmonogram dialogu. Následujícího roku se v egyptské Káhiře ve dnech 27.-30. ledna 2004 konalo první zasedání komise, které bylo věnováno prozkoumání četných setkání a studií, jež se uskutečnily mezi zástupci katolické církve a starobylých východních církví v předchozích třiceti letech.

Od tohoto prvního zasedání se v letech 2005–2024 uskutečnilo devatenáct výročních plenárních zasedání, která střídavě (s jedinou výjimkou zasedání v roce 2021, které se kvůli pandemii konalo on-line) pořádala katolická církev v Římě (2005, 2007, 2009, 2011, 2013, 2015, 2017, 2019, 2022 a 2024) a jedna ze starobylých východních církví (koptská pravoslavná církev: 2004, 2016 a 2023; Arménská apoštolská církev - Ečmiadzin: 2006 a 2018; Syrská pravoslavná církev: 2008 a 2020; Arménská apoštolská církev - Antelias: 2010; Etiopská pravoslavná církev Tewahedo: 2012; Syrská malankarská pravoslavná církev: 2014; Eritrejská pravoslavná církev, jejíž účast je nepravidelná, zatím žádné setkání nepořádala). Každá ze sedmi starobylých východních církví, které se dialogu účastní, je zastoupena dvěma členy, včetně alespoň jednoho biskupa. Katolickou církev zastupuje stejný počet čtrnácti členů, včetně zástupců příslušných východních katolických církví a teologů se zkušenostmi s tradicemi starobylých východních církví.

Tři ekleziologické dokumenty

V rámci dialogu byly dosud přijaty tři důležité dokumenty ekleziologické povahy, které odrážejí bohatství křesťanských tradic zastoupených v komisi: koptské, syrské, arménské, malankarské, etiopské, eritrejské a latinské. První fáze dialogu vyvrcholila v roce 2009 schválením dokumentu s názvem Povaha, konstituce a poslání církve, který se týkal některých základních ekleziologických otázek: tajemství církve, biskupů v apoštolské posloupnosti, vztahu mezi synodalitou a primátem a poslání církve.³ V závěru členové komise s uspokojením konstatovali „široký základ shody v základních ekleziologických otázkách mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi“ (§ 67).

Druhá fáze dialogu byla ukončena v roce 2015 přijetím studie s názvem Uskutečňování společenství v životě prvotní církve a jeho dopad na naše dnešní hledání společenství.⁴ Tento dokument zkoumá různé projevy společenství mezi církvemi v prvních pěti staletích: vzájemnou výměnu dopisů a návštěv, synody a koncily, společnou modlitbu a výměnu liturgických zvyklostí, vzájemné uznávání mučednictví, mnišství, uctívání svatých a poutě. Členové komise dospěli k závěru, že „plné společenství, které existovalo mezi církvemi, se projevovalo mnoha různými způsoby v rozsáhlé síti vztahů založených na společném přesvědčení, že všechny církve sdílejí stejnou víru“ (§ 69), a konstatovali, že „v posledních letech se do značné míry obnovila komunikace, která existovala mezi jejich církvemi v prvních staletích“ (§ 73).

Třetí fáze dialogu vedla v roce 2022 k přijetí dokumentu nazvaného Svátosti v životě církve.⁵ Jedná se o první ekumenický konsensuální dokument o sedmi svátostech. Po kapitole věnované definici svátostí obecně dokument popisuje každou ze sedmi svátostí, analyzuje historický vývoj, současnou praxi v různých církvích a otázky, které je třeba ještě prozkoumat. V závěru dokumentu se konstatuje, že „mezi našimi církvemi panuje široká shoda jak v teologii, tak v praxi svátostí“ (§ 49).

Současná fáze dialogu se zaměřuje na mariologii, což je obzvláště slibné téma nejen proto, že je přinejmenším od Efezského koncilu (431) považována za prubířský kámen křesťanské ortodoxie, ale také proto, že se nachází na průsečíku christologie, ekleziologie, soteriologie a antropologie.

Průkopnická metodologie

Metodologie dialogu mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi je průkopnická ve třech ohledech. Její první charakteristikou je, že od samého počátku uplatňuje „hermeneutický“ přístup, který lze označit jako „diferencovaný konsenzus“ předtím, než tento termín existoval. Tento přístup umožnil vyřešit dlouholetý christologický spor tím, že uznal, že stejná víra může být vyjádřena různými způsoby. Jak jasně zdůrazňuje společné prohlášení s malankarskou syrskou pravoslavnou církví z roku 1990: obsah naší víry „je stejný“, i když „při formulaci tohoto obsahu v průběhu dějin vznikly rozdíly v terminologii a důrazech“, nicméně „tyto rozdíly jsou takové, že mohou koexistovat v témže společenství, a proto by nás neměly rozdělovat“ (§ 8). Tato schopnost pojímat jednotu v rozdílnosti se vysvětluje rozmanitostí samotné starobylé východní pravoslavné rodiny. Jak uvádí komise ve svém prvním dokumentu: „Církev, zakořeněná v rozmanitosti kulturních, sociálních a lidských kontextů, přijímá ve všech částech světa různá teologická vyjádření téže víry a různé formy církevních disciplín, liturgických obřadů a duchovního dědictví. Toto bohatství ještě nádherněji ukazuje katolicitu jediné církve" (§ 20).

Druhou charakteristikou dialogu se starobylými východními církvemi je jeho pastorační rozměr. Tento přístup vedl k podpisu pastoračních dohod, které nemají obdoby v jiných ekumenických vztazích katolické církve, a to jak na Východě, tak na Západě. Lze například zmínit dohodu podepsanou v roce 1984 mezi Janem Pavlem II. a syrským pravoslavným patriarchou Zakkou I. Iwasem, která opravňuje věřící přijímat za určitých okolností svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných v obou církvích, a také dohodu o smíšených manželstvích podepsanou v roce 1994 s malankarskou syrskou pravoslavnou církví. Tento pastorační rozměr je patrný z posledního dokumentu komise, jehož třetí část je věnována závěrům doporučujícím užší pastorační spolupráci mezi církvemi, a to i ve svátostné oblasti. Tento zájem dokládá i iniciativa komise organizovat vzájemné studijní pobyty pro mladé kněze s cílem zapojit do ekumenického přístupu pastýře působící v místních společenstvích.

„Komuniální“ model

Konečně třetím charakteristickým rysem tohoto dialogu je jeho otevřenost ekleziologickému modelu obnovy jednoty, který lze označit za „komuniální“. Dědicové církví, které vznikly před vznikem jasné hierarchie mezi jednotlivými stolci, se starobylé východní církve považují za „rodinu“ církví, rodinu ve společenství víry a svátostí, ale bez správního centra nebo dokonce symbolického primátu. Toto vnímání je zděděno ze zkušenosti prvotní církve: jak zdůrazňuje druhý dokument komise, v prvních pěti stoletích nebyly projevy společenství mezi církvemi „formální v tom smyslu, že se neodehrávaly v rámci jasných struktur“ a „měly tendenci odehrávat se především na regionální úrovni; neexistoval žádný jasný centrální referenční bod“ (§ 71). Tento postřeh je důležitý při současném hledání modelu obnovení plného společenství s těmito církvemi, modelu, který nelze vyjádřit pouze právně, ale na základě ekleziologie koinonie.

Hermeneutický přístup, pastorační rozměr, komuniální model (nebo model společenství): tři metodologické rysy dialogu se starobylými východními církvemi, které se vztahují ke třem úrovním, na nichž je třeba dosáhnout jednoty křesťanů: ve víře, ve svátostech a ve službě. Tři úrovně, které také odpovídají Kristově tria munera.⁶ Poté, co se křesťané rozdělili v otázce christologie, se nyní přibližují Kristu, prorokovi, knězi a králi, a tím se přibližují jeden druhému.

Přeložil a některými poznámkami doplnil Martin Vaňáč