Pár poznámek k synodalitě

Mírně upravená verze diskusního příspěvku předneseného na úvod panelové diskuse na téma „Synodalita jako cesta naslouchání a společného díla“ v rámci 10. ročníku cyklu Fórum dialogu s názvem „Synodální církev v demokratické společnosti“, který pořádala Česká křesťanská akademie v Praze dne 9. listopadu 2024.

Na úvod svého příspěvku uvádím, že jsem se synodálního procesu osobně nezúčastnil. Nebyl jsem členem žádné skupinky ani žádného synodálního grémia. Bylo to z různých důvodů, především kapacitních a osobních.

Synodě biskupů, jako jednomu z plodů II. vatikánského koncilu, jsem se v minulosti věnoval¹ a i nyní jsem dění kolem synody a synodálního procesu podle možností sledoval. Také jsem se snažil, abychom se tomuto tématu na stránkách křesťanského měsíčníku Getsemany věnovali, ať už se jednalo o překlady zahraničních textů² nebo komentáře a zkušenosti z českého prostředí, zvlášť v období mezi prvním a druhým zasedáním synody ve Vatikánu, kdy jsem měl pocit, že zájem o synodu v českém prostředí poněkud upadá.

Synodální proces jako historická událost

Synodální proces považuji za historickou událost srovnatelnou s II. vatikánským koncilem. Na jednu stranu je nesmírně zajímavé sledovat tento proces, především jeho vývoj. Na druhou stranu rozumím i frustraci lidí, že tento proces je příliš pomalý nebo zdlouhavý.

Když jsem o tom uvažoval, vzpomněl jsem si, jak svým studentkám a studentům při přednáškách z dějin křesťanství často říkám, že si dnes připomínáme různá přelomová data nebo události, které vnímáme jako historický zlom nebo změnu. Ale většina tehdy žijících lidí si žádný zlom ani změnu mnohdy vůbec neuvědomovala. Žili své životy a mnohem více prožívali své smutky a úzkosti nebo radosti a naděje.³

Jako historik chápu, že teprve s odstupem času bude možné konstatovat, jaké události znamenaly skutečné historické změny nebo zda k nějakým změnám vůbec dojde a jakou budou mít životnost.

Jak např. formuloval jeden z účastníků synodálních skupinek ve farnosti v článku pro Getsemany, když oceňoval výbornou metodiku setkání. Cituji: „Řada z účastníků se osmělila „ujmout se slova“ a mnozí pak s úžasem konstatovali: „Snad poprvé mi někdo naslouchal!“ Tento plod synody už nám nikdo nevezme.“⁴ … jako historik dodávám: Uvidíme!

Proměna důrazu na naslouchání

Důraz na naslouchání, myslím tím naslouchání jeden druhému, protože skrze druhého ke mně může promlouvat Duch svatý, je zřejmě tím nejdůležitějším na celém synodálním procesu. Proto může být velmi zajímavé sledovat postupnou proměnu důrazu z církve učící nebo chcete-li církve mluvící na církev naslouchající. Je možné sledovat, jak se v projevech posledních papežů mění podoba tohoto naslouchání. Jak v textech papeže Benedikta XVI., tak v textech ze začátku pontifikátu papeže Františka, najdeme především výzvy k naslouchání Božímu slovu nebo Kristu. Za dva a půl roku, v papežově projevu u příležitosti připomínky 50. výročí založení biskupské synody v říjnu 2015, se už klade důraz na toto naslouchání „druhým“. Tím samozřejmě není nahrazeno naslouchání Božímu slovu, ale je výrazně rozšířen a zdůrazněn aspekt naslouchání. Možná bychom mohli říct, že vertikála je doplněna horizontálou, jak ukazuje citát ze zmíněné papežovy promluvy: „Synodální církev je církví, která naslouchá… Věřící lid, biskupské kolegium, římský biskup: každá složka v naslouchání ostatním; a všichni v naslouchání Duchu svatému.“⁵

Znovuobjevená synodalita

Ostatně samotná myšlenka synodality a synodální církve, jak je v rámci současného synodálního procesu zdůrazňovaná, sice navazuje na starší tradice, ale v prostředí římskokatolické církve, přesněji řečeno v ústech papežů, je poměrně nová. Když si na starší verzi webových stránek české redakce Vatikánského rádia, které zahrnují zprávy od října 2003 do února 2021,⁶ zadáme do hledání termín synodalita, zjistíme, že před začátkem pontifikátu papeže Františka se objevuje v podstatě jen ve zprávách o katolicko-pravoslavném dialogu, který se zabýval vztahem synodality a primátu.⁷ Ale ani ze začátku pontifikátu papeže Františka nebyla synodalita jedním z ústředních témat v takové míře jako v pozdější době.

Například v papežově programovém dokumentu, apoštolské exhortaci Evangelii gaudium z listopadu roku 2013, je o synodalitě jen okrajová zmínka v článku věnovaném ekumenickému dialogu (č. 246). Ekumenický dialog je představen nejenom jako zdroj informací a poznání druhých, ale jako „výměna darů“, tedy určitá výzva. Cituji: „abychom přijímali to, co v nich Duch zasel jako dar, který je určen také nám. Například v dialogu s našimi pravoslavnými bratry máme my katolíci možnost přiučit se tomu, co to je biskupská kolegialita a jak prožívat synodalitu.“⁸

To ale neznamená, že bychom už v prvním roce Františkova pontifikátu nenašli náznaky budoucího důrazu na synodalitu, resp. potřebu konzultace, se kterou měl papež František bohaté zkušenosti, ať už jako provinciál jezuitů v Argentině, arcibiskup Buenos Aires, předseda argentinské biskupské konference a hlavně jako aktivní účastník (pátého) plenárního zasedání Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM) v brazilské Aparecidě (2007), kde byl předsedou komise zodpovědné za přípravu závěrečného dokumentu.⁹

V důležitém a obsáhlém rozhovoru pro jezuitské časopisy, vedeném v srpnu a publikovaném v září 2013, mluvil papež František o svém autoritativním způsobu rozhodování v pozici představeného jezuitů, který mu přinesl jenom problémy, takže si uvědomil velkou důležitost konzultací. Jako důležitá místa pro konzultace uvedl setkání kardinálů, tzv. konsistoře a synody (biskupů). Nepochybně si byl vědom nedostatků těchto setkání, proto dodal, že chce „konzultace reálné, nikoli formální“. Jasný zárodek pozdější synodality najdeme v rozhovoru ve slovech: „Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních.“ A dodal: „Možná je čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická.“¹⁰

Hned na prvním zasedání Rady kardinálů v říjnu 2013, což byl mimochodem nový nástroj konzultace, který vycházel z vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během porad před volbou papeže Františka, se kromě hlavního úkolu, tedy reformy římské kurie, mluvilo i o možné reformě synody biskupů. Vzhledem k tomu, že se synodalita po II. vatikánském koncilu příliš nerozvíjela, zamýšlel papež, podle slov honduraského kardinála Oscara Rodrígueze Maradiagy, ze synodu učinit nástroj permanentní, možná i každodenní konzultace, s tříletým pracovním programem.¹¹

Jak byla tato myšlenka synodality dále rozvíjena a uváděna postupně do praxe je možné sledovat na setkání kardinálů, na synodách o rodině (mimořádná /2014/; XVI. řádná /2015/), o mladých (2018) a o Amazonii (2019),¹² ale také na výsledku práce Mezinárodní teologické komise (z let 2014–2017), publikované v dokumentu z roku 2018 Synodalita v životě a poslání církve a v neposlední řadě v apoštolské konstituci Episcopalis communio, která po 53 letech nově upravila organizaci synody biskupů (publikována s datem 15. 9. 2018).¹³

Synodální proces jako novinka a výzva ke změně

A pak byla v roce 2021 oznámena nová podoba celocírkevního synodálního procesu, což církevní představitele v některých zemích, např. i u nás, velmi překvapilo. Vyžaduje se aktivita, leccos se mění za pochodu atd…

Proč toto vše uvádím? Snad to není jen libůstka církevního historika, ale uvědomění si toho, že je to vše poměrně hodně nové a vyžaduje to kroky, které v podstatě mohou být upřímně učiněny pouze na základě změny smýšlení. Změny, která se týká zažitých způsobů komunikace a jednání, byť leckdy pohoršlivého nebo skandálního, ale opravdu zažitého, někdy až zalezlého pod kůží… Tohle vůbec není snadný úkol…

Když se ještě vrátím ke srovnání s II. vatikánským koncilem, tak k přelomovým událostem koncilu patřila nejenom některá konkrétní prohlášení v dokumentech, ale především styl jednání a vyjadřování církve. Místo vymezování se vůči „druhým“ usilovali koncilní otcové a teologové o hledání toho, co nás spojuje a vyzývali k dialogu. Právě toto úsilí o změnu stylu ve vyjadřování a jednání církve, která je možná ještě důležitější než nějaké konkrétní vypracované dokumenty, je tím, co propojuje II. vatikánský koncil se současným synodálním procesem. Domnívám se, že synodální proces jde ještě dál než koncil, neboť počítá se zapojením laiků a usiluje o naslouchání i jejich hlasu. Zajímavé je, že papež František je prvním papežem, který se aktivně II. vatikánského koncilu nezúčastnil, ale zároveň nejvíc z pokoncilních papežů prosazuje jeho myšlenky v životě církve.

Několik subjektivních poznámek

Dovolte mi ještě pár snad už jen stručných subjektivních poznámek, většinou ke specificky naší situaci, které třeba mohou být podnětem pro další diskusi:

1) Oproti celocírkevnímu synodálnímu procesu byla německá synodální cesta, která byla z rozhodnutí biskupské konference zahájena zhruba o dva roky dříve, reakcí na poměrně jasně definované skutečnosti. Jednalo se o hlubokou krizi způsobenou zneužíváním moci a ututláváním sexualizovaného násilí v církvi. Jedná se o skandální skutečnosti, které se týkají celé církve, jak zdůraznil papež František v listu Božímu lidu v srpnu 2018. Způsob, jakým se lidé v církvi staví k obětem těchto činů, jak jim naslouchají a nabízejí pomoc, podle mne ukazuje, zda to s nasloucháním myslí skutečně vážně. Tedy jinak řečeno, nakolik to se skutečnou synodalitou myslí vážně.

2) V přístupu k synodalitě mi někteří naši církevní představitelé trochu připomínají komunistické vedení země ve druhé polovině 80. let 20. století, které se bránilo perestrojce a glasnosti, které se snažil prosazovat nový vůdce Sovětského svazu, tudíž celého východního bloku, generální tajemník Michail Gorbačov (1931–2022, generálním tajemníkem byl v letech 1985–1991). Já to ale nemyslím nijak zle, spíš bych to chtěl uvést možná jako určitou polehčující okolnost jejich zdráhavého přístupu. Výše jsem uváděl některé změny, ke kterým v církvi v souvislosti se synodalitou dochází. Když se snažíte skutečně žít podle toho, čemu jste se naučili a k čemu jste byli léta vedeni, jak s tím naložit nyní při poměrně výrazných změnách?

Když státní sekretář Angelo Sodano (1927–2022, státním sekretářem byl v letech 1990–2006) ve svém dopise z října 1996 českým a moravským biskupům napsal, že Svatý stolec schválil konání plenárního sněmu, zdůraznil, že je třeba věnovat velkou pozornost složení sněmu, „aby se nestalo, že se vymkne z rukou biskupů“. Proto je třeba zajistit „obezřetně vybrané lidi“, kterým bude poskytnuta potřebná svoboda projevu.¹⁴ Plenární sněm se nakonec biskupům z rukou nevymknul, ale mnozí účastníci „nebiskupové“ si odnesli frustrující zkušenost nezájmu a nenaslouchání.¹⁵

3) Už při letmém srovnání stojí za pozornost, že zatímco např. Českobratrská církev evangelická se nezdráhá pro svůj synod, tedy své nejvyšší zákonodárné a řídící shromáždění, použít jako určitý vysvětlující termín označení „parlament“, tak v katolickém prostředí se v souvislosti se synodálním procesem neustále dokola opakuje, že synoda není parlament.

Vyjádřil se tak např. papež František při zahájení prvního synodního zasedání v Římě 4. října 2023: „Mějme stále na paměti, že se nejedná o politické shromáždění, o parlament, ale o shromáždění v Duchu; nikoli o polarizovaný parlament, ale o místo milosti a společenství.“¹⁶

Vídeňský pastorální teolog Paul M. Zulehner v reakci na tato papežova slova konstatoval, že konfrontace „synoda kontra parlament“ je teologicky osudná. Podsouvá se tím, že v parlamentních jednáních hrají roli „jen“ lidské, osobní zájmy, nikoliv Duch svatý. Zvlášť v době, kdy svobodné demokracie a s nimi i parlamentarismus jsou potlačovány neliberálními, autoritářskými a diktátorskými vládami, stavět synodu a parlament proti sobě, je zřejmě nechtěná, ale fatální „démonizace“ demokratických prvků. Podle Zulehnera potřebuje katolická církev rozvinout „teologii světa“ a v rámci ní také „teologii parlamentarismu, teologii demokracie“.¹⁷

4) Snahy o synodalitu provází novodobé dějiny katolické církve a zatím moc úspěšné nebyly. Tridentský koncil požadoval konání provinčních synod alespoň každé tři roky, diecézní se měly slavit dokonce každoročně (dekret o reformě z roku 1563, XXIV., 2). Kodex církevního práva z roku 1917 předpokládal konání provinčních synod jednou za 20 let (k. 283), diecézních synod alespoň jednou za 10 let (k. 356). Kodex církevního práva z roku 1983 už žádný konkrétní údaj neobsahuje. Záleží pouze na biskupech, zda konání plenárního sněmu považují za nutné nebo užitečné (k. 439 § 1), v případě diecézního sněmu záleží na uvážení biskupa po projednání v kněžské radě (k. 461 § 1).

Tyto pokoncilní právní úpravy jsou pravděpodobně vedené obavou, aby nebyla biskupská autorita nějakým rozhodovacím procesem omezována nebo vázána na konsensus. Přitom biskupský úřad by měl být vykonáván „uprostřed“ Božího lidu a hledání konsensu, zaručující, že učiněná rozhodnutí budou výsledkem společného dialogu a vyjádřením spoluzodpovědnosti, by nemělo být považováno za pouhé omezení biskupské autority, ale za jiný způsob jejího výkonu.¹⁸

Hledání vztahu mezi synodalitou a biskupskou autoritou považuji za důležitou výzvu pro případné budoucí fungování synodální církve a jejích struktur. V rámci synodálního procesu se rozlišuje proces tvorby rozhodnutí (decision-making) a proces přijetí rozhodnutí (decision taking).¹⁹

5) A ať to nevyzní jen jako kritika „církevní vrchnosti a její neochoty k synodalitě“… Opět si vypomůžu citátem zkušenosti ze synodálních skupinek:

„Ti výřeční netrpělivě a nervózně poklepávali nohou, že nemohou reagovat, ač by ke každému výstupu měli co říct, ti nemluvní naopak formulovali ke zvolenému tématu možná poprvé v životě nějaká slova. První kolo prostě neskutečně „drhlo“. Bylo krásně vidět, jak nejsme přirozeně připraveni naslouchat druhým, skrze které může promluvit Duch svatý. Ukázalo se, že máme potřebu „věci řešit“.“²⁰

Tak taky trochu kritiky směrem k těm, kteří by byli nejradši, kdyby církev vypadala tak, jak si oni přejí nebo dokonce, aby nějaká církevní autorita přitakala nebo potvrdila jejich názory nebo způsob života. Synodální proces s důrazem na naslouchání může pomoci, abychom neusilovali jen o prosazení svých názorů a pohledů, ale naslouchali druhým.

6) A jaká synodální témata jsou pro mne stěžejní v rámci české katolické církve?

Podle mého názoru je stěžejním tématem pro katolickou církev v České republice samotná synodalita, tj. ochota vzájemně si naslouchat a vést dialog, ochota společně změnit zažité struktury a styly jednání na různých úrovních církevního života. Mezi staršími věřícími přetrvala frustrující zkušenost ze zmařené práce sněmovních kroužků z doby plenárního sněmu katolické církve v letech 1997–2005. Pravděpodobně charisma papeže Františka, jeho úsilí o proměnu církve a promyšlená metoda rozhovorů v synodálních skupinách znovu vzbudila novou energii a nadějný pocit, že někdo „nahoře“ se zajímá o hlasy těch „dole“. Nemá-li být tato energie aktérů synodálních skupin znovu zmařena, je třeba změnit přístup některých představitelů církve.

Mezi diecézemi a jejich biskupy v ČR jsou velké rozdíly. Pokud vím, tak dosud pouze v jediné diecézi z osmi byl v loňském roce vyhlášen proces rozlišování ohledně možnosti přijímání svátostí manžely žijícími v neregulérním svazku za doprovázení diecézního biskupa a misionářů milosrdenství.²¹ Ve stejné diecézi byla letos zahájena diecézní synoda. V této diecézi je tak možné nyní sledovat obdivuhodné úsilí, v rámci kterého se řada lidí společně se svým biskupem Tomášem Holubem snaží popsat realitu, formulovat cíl a navrhnout cesty (tj. tři etapy diecézní synody v plzeňské diecézi).²² V jiné diecézi slyším o příkopu mezi koordinátory a diecézním týmem na jedné straně a arcibiskupem na straně druhé, nepochopením rozdílu mezi kritikou a nepřátelstvím, obavách vedení církve z nereálných nadějí lidu a dalších třecích bodech. Věřím, že v tom není zlý úmysl, ale prostě jen setkání zcela odlišných světů a chápání církve.

Proto bych rád slyšel jasné společné vyjádření představitelů katolické církve v ČR, že berou výzvu k synodální církvi skutečně vážně. Proto bych rád viděl konkrétní kroky při její realizaci. Mohli by třeba začít nasloucháním obětem zneužívání v církvi.