Dopis římského biskupa Inocence I. biskupu Decentiovi do města Gubbio

Nemáme mnoho liturgologických pramenů pocházejících z Říma prvních křesťanských století. Kromě Apologií Justina Mučedníka (pol. 2. stol.) byl považován za spis vzniklý v Římě Apoštolská tradice. Byl přisuzován římskému biskupovi Hippolytovi (3. stol.). Vznikal však ve 3.-5. stol. v Sýrii. O dopisu římského biskupa Inocence I. biskupu Decentiovi do Gubbia s jistotou víme, že v Římě vznikl a známe i přesné datum odeslání 19. března 416. Dopis je odpovědí na otázky, které předtím poslal Decentius do Říma. Otázky se však nezachovaly, pouze odpovědi. Týkají se několika liturgicko-právních okruhů jako

- kde má být umístěn pozdrav pokoje v rámci eucharistie,

- kde mají být umístěny tzv. diptychy - seznamy jmen osob, na které při liturgii vzpomínáme,

- komu je vyhrazeno biřmovat,

- zda je sobota postním dnem,

- kam posílat fermentum (kousek eucharistického chleba),

- praxe exorcismů,

- praxe pokání,

- praxe pomazání nemocných.

Z dopisu je patrná silná snaha hájit autoritu stolce římského biskupa nad okolními biskupy. Vychází z autority apoštola Petra a z ahistorické představy, že Řím hájí jedinou neporušenou tradici z Petrovy doby. Některé otázky se týkaly zřejmě eucharistické praxe, ale na ty Inocenc neodpovídá, ale odkazuje na osobní setkání. Na počátku 5. století ještě platí disciplina arcani i v písemném styku. Ty, kteří by se pravidly Říma neřídili, má Decentius nahlásit...

Dobové pozadí

V pátém století začíná Římu neklidná doba. Probíhá stěhování národů. Západořímská říše (vniklá rozdělením v r. 395) již není schopná hájit své území před nepřátelskými nájezdy. Řím přestal být hlavním městem již v r. 330, kdy Konstantin přenesl císařské sídlo do Konstantinopole. V době rozdělení říší byl hlavním městem západní části Milán. Protože je pro své umístění v rovině snadno napadnutelný, bylo hlavní město s císařským dvorem v r. 402 přemístěno do Ravenny, kterou obklopují močály poskytující přirozenou ochranu. Řím byl několikrát obléhán, až se v r. 410 podařilo Vizigótům pod vedením Alaricha město dobýt a vyplenit. Plenění bylo oproti dobytí Vandaly v r. 455 ještě mírné. Vizigóti byli ariánští křesťané, kteří měli zejména k chrámům respekt. Město nezapalovali, jen si odváželi kořist a otroky. Počet obyvatel klesl asi z 800 tis. na půl miliónu. (O sto let později žilo v Římě již jen asi 30 tis. lidí…).

Inocenc byl v době plenění Říma v Ravenně. Dokonce snad souhlasil s obětmi pohanským bohům za odvrácení pohromy. V Ravenně se pokoušel přimět císaře Honoria, aby zaplatil výkupné.

Pontifikátu se ujal v r. 401 po smrti Anastasia I., který byl, podle Jeronýma, jeho vlastním otcem. (Z dopisu vyplývá, že i Inocencův syn, a tedy Anastasiův vnuk Alexander, byl v Římě jáhnem.) Decentius zřejmě psal do Říma ještě Anastasiovi, takže dopis ležel 15 let nevyřízen…

Gubbio je malé město ve střední Itálii zhruba na půl cesty mezi Římem a Ravennou. Leželo na frekventované silnici směřující do hlavního města, takže se ocitalo pod vlivem různorodých praxí. Zřejmě proto se obrátil Decentius, první známý biskup tohoto města, s otázkami do Říma.

Pozdrav pokoje

Zatímco ve všech známých liturgických tradicích, vč. Říma, byl pozdrav pokoje umístěn mezi bloky slova a eucharistie,¹ v Římě se objevuje, právě v dopisu do Gubbia na zač. 5. stol., výjimka: „Pax by samozřejmě měl být dán po dokončení všech těch skrytých částí, které nemohu prozradit.“ Lidé tak, podle Inocence, projevují souhlas s tím, co se stalo. Pozdrav pokoje se tak dostal mezi eucharistickou modlitbu a přijímání. Podle Bonaventury Bouše „chtěl papež tímto obřadem donutit rozeštvanou římskou aristokracii, aby se alespoň před přijímáním smířila“.²

Domnívám se, že by Pax měl být umístěn tradičně mezi bloky slova a eucharistie zejména proto, že se dnešní eucharistické liturgie konstruují podle biblických „eucharistických“ sloves vzal, vzdal díky, lámal a dával. Tomu odpovídající části příprava darů, eucharistická modlitba, lámání a přijímání. Vše ostatní (jako modlitba Páně, pozdraveni pokoje) by mělo být umístěno jinam kvůli přehlednosti a srozumitelnosti eucharistického bloku.

Této zásadě však vyhovují i jiná řešení. Klemens Richter např. doporučuje umístit pozdrav pokoje a smíření do úvodní části liturgie.³

Pavel Filipi i když připouštěl, že umístění pozdravu mezi bloky slova a večeře Páně má svoji teo-logiku, navrhoval umístit pozdrav pokoje až po přijímání.⁴ Je tím vyjádřeno, že naše usmíření je darem Krista, který nás napřed usmířil. Návrh není v rozporu s literou listu do Gubbia. Jeho církev (ČCE) však převzala, na rozdíl od tradic církví prvních století, na rozdíl od jiných církví vzešlých z reformace, „římské“ umístění pozdravu pokoje před přijímáním.

František Kunetka uvažuje⁵ o více možnostech umístění, každé je však v jiném kontextu a tedy i akcentu:

- v úkonu kajícnosti - vyjádření jednoty smíření s Bohem, s bližním i se sebou.

- před přinášením darů - stvrzení smíření s druhými jako předpoklad jakéhokoliv úkonu vzhledem k Bohu.

- před přijímáním - vyjádření jednoty těch, kteří budou přijímat z jednoho chleba a kalicha.

Recitace jmen (dárců) při liturgii

Odstavec zřejmě reaguje na praxi přinášení darů (určených jak pro dané slavení, tak pro charitu) a následné oznamování dárců.

Inocenc v dopise stanovuje, že jména dárců mají být zmiňována až v rámci eucharistické modlitby, nikoli předtím. Argumentuje tím, že nejprve má být přinesena oběť Bohu a pak teprve čtena jména těch, kteří jsou v oběti zahrnuti.

Zda má eucharistie/večeře Páně charakter oběti, bylo spornou otázkou, kterou řešila reformace a protireformace. Dnes chápeme eucharistii jako aktualizaci Ježíšovy oběti na kříži a jeho následného zmrtvýchvstání.⁶ Z naší strany odpovídáme „obětí“ chvály a díků (např. Ž 50,14; Ž 107, 22).

Podle poutnice Egerie, která pobývala v r. 384 v Jeruzalémě, je čtení jmen součástí večerní modlitby (nešpor): „... jeden z jáhnů připomíná jednotlivé osoby, jak je zvykem. A když jáhen říká jména jednotlivců, přečetní chlapci, kteří tam stojí, vždy odpovídají: Kyrie eleison …“ V byzantské liturgii je vzpomínka na dobrodince chrámu součástí vroucí/úpěnlivé ektenie po evangeliu. Takovéto praxe mohly ovlivnit i slaveni v Gubbiu. V římském kánonu (eucharistické modlitbě), který v době 5. stol. vznikal, je vzpomínka na živé zařazena na začátku, takže to koresponduje s požadavky Inocence.

Označení dětí olejem na čele

Oddíl si všímá biřmování, které se v této době začíná oddělovat od křtu. Zatímco ve 4. století ještě převažovaly křty dospělých, v 5. již zřejmě převážily křty dětí. Těch se týká tato pasáž dopisu. Kněží, kteří křtí děti, mají přenechat mazání křižmem na čele biskupům. Je to kuriózně zdůvodněno příběhem Petra a Jana, kteří vkládáním rukou předávají Ducha sv. těm, kteří již byli pokřtěni (Sk 8, 14-17). Kněží mohou po křtu pomazávat pouze křižmem, které bylo požehnáno biskupem, ale nikoli na čele. V případě dospělých se tento problém neřeší, neboť zřejmě při křtu dospělých byl přítomen biskup, který závěrečné mazání vykonal.

Nemáme nikde doloženo, jak v Římě v této době probíhal křest, ale Ambrož popisuje jak to vypadalo v Miláně. Ritus obsahoval dokonce tři mazání: První olejem katechumenů ještě před vstupem do baptisteria, druhé po křtu křižmem po celém těle, a třetí, po oblečení na čele biskupem. Z tohoto někde druhého, někde třetího mazání na Západě vzniklo biřmování vyhrazené biskupovi. Na východě je myropomazání vždy součástí křtu a slouží jím kněz. Myro je ovšem požehnané biskupem, v některých církvích dokonce patriarchou.

V současnosti v římské církvi platí obdobná pravidla jako v 5. stol. Děti křtí jáhen nebo kněz (v nouzi každý) a biřmuje biskup. U dospělých je řádným služebníkem křtu biskup. Pokud toto právo deleguje na kněze, pak současně s tím jej zmocňuje biřmovat. Všechny iniciační svátosti (křest, biřmování a eucharistie) jsou slaveny v rámci jednoho obřadu, zpravidla o velikonoční vigilii.

Křižmo je žehnáno („konsekrováno“) biskupem spolu s presbyterátem v rámci Missa chrismatis zpravidla na Zelený čtvrtek dopoledne. Na Východě je myro žehnáno asi jednou za 10 let během několikadenní nepřetržité slavnosti během Velkého týdne. Je mu prokazována velká úcta, srovnatelná s úctou k eucharistickým způsobům.

Půst v sobotu

Podle Inocence má být sobota postním dnem. Argumentace vychází z toho, že každá neděle je oslavou Kristova zmrtvýchvstání. Každá sobota je dnem přebývání v hrobě a každý pátek, kdy je rovněž půst, dnem Ježíšovy smrti. Jak pátek, tak sobota mají být aliturgickými dny, tj. neslaví se eucharistie. Nevím, jak se požadavek sobotního postu ujal. Na východě naopak byla a je doposud sobota jakousi poloviční nedělí, kdy se slaví liturgie. V Římě došlo k uplatnění sobotního postu v rámci tzv. kvatembrů – původně snad zemědělských slavnosti od 3. stol. 3x do roka, od 5. stol. 4x. Jednalo se vždy o 3 postní dny: středu, pátek a sobotu. Podle homilií římského biskupa Lva Velikého (441-460), probíhaly bohoslužby ve středy v bazilice P. Marie (Větší), v pátek v bazilice Dvanácti apoštolů a v sobotu v bazilice sv. Petra. Náplní bylo přinášení desátků z úrody a jejich rozdělování chudým, v pátky liturgie pro kajícníky, v soboty udílení svěcení.

Důraz na to, že každá neděle je slavností zmrtvýchvstání, je podnětný i dnes. Neděle je dnem slavení eucharistie, nejsou to jakési „malé Velikonoce“, ale naopak Velikonoce jsou jakousi „maxinedělí“ jejímž specifikem je křest.

Fermentum

Posílání fermenta, tj. kousku eucharistického chleba, je specifický římský zvyk, který jinde nenajdeme. Římský biskup posílal ze „své“ nedělní liturgie prostřednictvím akolytů fermentum do jednotlivých titulů (míst ve městě, kde se slavila eucharistie), kde bylo přidáno k „místnímu“ eucharistickému chlebu. Byla tak vyjádřena eucharistická jednota celého města s biskupem.

Decentius se ptal, jak to má dělat v Gubbiu, zda má posílat fermentum na venkov. Inocenc odpovídá, že nikoli, že ani on na venkov neposílá (pouze do míst uvnitř hradeb), kněží si tam připraví fermentum sami.

Fermentum se ale uplatňuje i při samotné papežské liturgii a vyjadřuje se tím zřejmě jakási eucharistická kontinuita. Podle Ordo romanus I. (kolem r. 700) papež na začátku liturgie kontroluje fermentum přinesené ve dvou schránkách akolyty a úklonou hlavy fermentum zdraví. Na konec kánonu papež vhodí částku fermenta do kalicha. Pokud by nebyl papež přítomen, pak jiný předsedající biskup užije fermentum posvěcené papežem.

Málo srozumitelným pozůstatkem praxe fermenta je snad v římské liturgii ulomení malé části eucharistického chleba a vložení do kalicha před přijímáním.

Exorcismy

Exorcismy (doslova „vyhánění démonů“) byly a jsou v římské církvi součástí obřadů katechumenátu. Mohli bychom je dnes charakterizovat např. jako prosby za změnu životních priorit, kdy je často potřeba vybrat z mnoha dober jen některá, aby člověk vrůstal do života křesťana.

V dopise do Gubbia však jde o exorcismy již pokřtěných. Správa těchto exorcismů je svěřena biskupovi. Kněz či jáhen nemůže exorcismy sám provádět („vkládat ruce“), může to provést pouze biskup sám, či pokud není dostupný, dělá to jím pověřený presbyter či jiný klerik.

Tato praxe se uplatňuje i dnes, kdy ne všechny duševní stavy se dají vysvětlit nemocí.

Pokání

Tzv. kanonické pokání ve starověku se týkalo závažných provinění jako např. odpadu od víry, smilstva či vraždy. V listu do Gubbia se týká i několika lehčích provinění. Kajícník navštívil biskupa (v listu do Gubbia mohlo jít i o kněze) a sdělil mu své provinění (často se jednalo o veřejně známé hříchy). Biskup (či kněz) rozhodl, zda kajícník bude vůbec připuštěn k pokání, neboť součástí pokání byl např. celoživotní zákaz sexu, což by pro lidi žijící v manželství mohlo znamenat jeho konec. Dále stanovil obsah a délku veřejného pokání. Kajícníci byli zbaveni možnosti eucharistického komunia, ale byli na očích křesťanské obci, která se za ně modlila a usnadňovala jim nápravu. Řád pokání se podobal řádu katechumenátu: byl dlouhodobý a veřejný. Katechumenát byl dovršen křtem o velikonoční vigilii. Pokání bylo dovršeno, jak je zmíněno v listu do Gubbia, znovupřijetím do eucharistického komunia na Zelený čtvrtek. Tomu předchází setkání s biskupem (či knězem) který posoudí vykonané pokání a jeho opravdovost. Pokud by však kajícník onemocněl a jeho život byl ohrožen, nemusí čekat na Zelený čtvrtek a smíření s církví může proběhnout hned.

V 5. stol. se kanonické pokání ještě praktikovalo, ale zároveň se začala v irských klášterech prosazovat soukromá tzv. ušní zpověď. Několik staletí obě formy pokání existovaly souběžně, až ušní zpověď zcela převážila.

Pomazání nemocných

Inocenc se dozvěděl od svého syna, jáhna Alexandra, že si Decentius přeje vyjasnit pasáž Sk 5, 14-15 o pomazání nemocných. Inocenc píše, že nejen presbyteři, ale všichni věřící mohou olej používat, jak při potřebách druhých, tak svých vlastních. Olej musí být požehnán biskupem. Jako nadbytečný považuje Inocenc dotaz, zda i biskupové mohou nemocné pomazávat (když Sk píší o presbyterech). Dodává ale, že nemohou být pomazání ti, kteří vykonávají veřejné pokání. Když je jim odepřena eucharistie, jsou jim odepřeny i ostatní svátosti.

Praxe, kdy každý pokřtěný může pomazávat olejem požehnaným biskupem druhé pokřtěné i sebe, je dodnes živá v pravoslaví.

Závěr

Protože dosud není k disposici český překlad dopisu do Gubbia, chystáme se skupinou studentů kritické vydání. Byla to jejich kolektivní seminární práce. Text si rozdělili, opatřili poznámkami a nyní je potřeba jej ujednotit. Např. výrazy sacerdos a presbyter lze oba přeložit jako kněz, čímž se ovšem setře významový rozdíl. Konzultoval jsem věc s prof. Kunetkou a ten doporučil pojem presbyter nepřekládat a sacerdos přeložit jako kněz. Co je obsahem pojmu sacerdos ale není zcela zřejmé a významy třeba hledat v dobové literatuře. Nejčastěji se sacerdotem myslí biskup nebo kněz, někde ovšem i jáhen i další služebníci. U Augustina dokonce všichni pokřtění (kněží ve smyslu obecného kněžství).

Tento text by měl sloužit jednak jako písemný souhrn přednášky, kterou jsem měl pro (jiné) studenty na podzim, jednak jako podklad pro odbornou diskusi před vydáním českého překladu.