Jan Ruysbroeck

Jan Ruysbroeck se narodil roku 1293/94 v Ruisbrocku na předměstí Bruselu. Roku 1317 byl vysvěcen na kněze stal se kaplanem v kostele sv. Guduly v Bruselu. Zde také roku 1338 začal se svým strýcem Hinckaertem a přítelem Coudenbergem žít společným kněžským životem. Život tohoto společenství pokračoval od roku 1343 v Groenendaalu. Roku 1350 se z tohoto společenství stal institut řeholních kanovníků, řídící se Řeholí svatého Augustina. Převorem kláštera v Groenendaalu byl Ruysbroeck až do své smrti 2. prosince 1381.

První duchovní texty napsal během svého působení v Bruselu: Království těch, kdo milují Boha (kolem 1330), Okrasa duchovní svatby (1340?), Jiskřivý kámen (před rokem 1343), O čtyřech pokušeních a O Křesťanské víře (1343). S pastýřskou starostí popisuje úpadek kléru, uvolněnost řeholního života, nevzdělanost věřícího lidu. V Groenendaalu Ruysbroeck dokončil Duchovní svatostánek, započatý ještě v Bruselu. Dále napsal: Sedm klauzur (1346), Zrcadlo věčné blaženosti (1359); Sedm stupňů duchovní lásky (1360?), Samuel aneb O kontemplaci, jinak Knížka o nejvyšší pravdě / Kniha vysvětlení (1363); jistá část tohoto díla je zaměřená proti kvietistickým tendencím, O dvanácti bekyních (1381). Z groenendaalského období s zachovalo sedm Ruysbroeckových Listů. Někteří mu připisovali i Dvanáct ctností, ale ty napsal Godfried van Wevel (r. 1396).

Ruysbroeck psal středověkou holandštinou, aby oslovil čtenářskou obec, která neuměla latinsky. Významně tak přispěl k rozvoji holandské literatury a patří k zakladatelům holandské prózy. V základu jeho nauky stojí člověk povolaný k důvěrnému společenství s Bohem. Světlo na toto společenství vrhají tři setkání. K setkání dochází zprostředkovaně, bez zprostředkování a bez rozlišování – a při každém z nich se sjednocujeme s Bohem. V prvním případě prostřednictvím svátostí a ctnostného života. V druhém případě vstupuje do hry naše pasivita, a s pomocí Boží milosti tak člověk dospívá k „láskyplnému setkání“, které zakouší jako bezprostřední sjednocení. Třetí případ nastává tehdy, když se druhý stupeň sjednocení promění v mystickou účast na trojičním životě Boha a sdílení Boží lásky v duši nabývá tak proměňující síly, že člověk dospěje až k esenci Boží, a setkání se tak stává sjednocením bez rozlišení.

Každé z těchto „setkání“ patří ke křesťanské existenci. Je to něco, co člověk vlastní jakoby od počátku, co je však prozatím skryté, co lze uskutečnit jen díky radikálnímu obrácení, při kterém zakoušíme pomoc „Božích doteků“, jež v nás spalují každou nedokonalost a činí z nás jediný plamen s Bohem, „jeden duch“. Ruysbroeck staví tuto mystickou zkušenost na Janově evangeliu 17,9-19, nejde tedy o panteistické ztotožnění s Boží esencí. Ruysbroeck podtrhává, že člověk se nikdy nestane Bohem, naplňuje se však, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě (Gn 1,26). Pomocí novoplatónské terminologie Ruysbroeck rozvijí trojiční mystiku, jež lidskou duši uschopňuje podílet se na božském životě tří Osob. V lásce duše vlastní Boha a nachází se v náručí Trojice. Pro Ruysbroecka to znamená, že mystická zkušenost uvádí člověka do „nadpodstatné jednoty spočinutí a okoušení“ jediného Boha a do „plodné jednoty“ trojičního Boha, stále více člověka prostupuje a proměňuje. Takto obdařený člověk se neuzavírá do bohatství, jež obdržel, ale daruje se všem, a tak se otevírá lásce bez hranic.

To také tvoří skutečnost Ruysbroeckova klíčového pojmu: „život ve společenství“ se skládá ze dvou komplementárních prvků, aktivního a pasivního. Kdo dospěl k vrcholům kontemplace a mystické proměny, dospívá k novému chápání své existence, jež se zaměřuje také na lidské společenství. Setrváváme-li v Bohu, jsme zároveň nuceni lidem sloužit a darovat sebe samé. V tomto sebedarování se uskutečňuje naše věčné povolání, jež Ruysbroeck vnímá ve světle milosti udílené v Kristu. Tak se stáváme adoptivními Božími syny, určenými k proměně podle původnímu Božího obrazu: Krista. V Kristu člověk vystupuje k Bohu tak, že prochází trojí cestou, rozdělenou Ruysbroeckem na dalších sedm stupňů. Když dospějeme na nejvyšší stupeň, začne se mocně projevovat sedm darů Ducha svatého.

Do češtiny byly přeloženy spisy Sedm stupňů lásky, in Po cestách mystiků k lásce Boží. Krystal 1937; Zrcadlo věčné blaženosti čili vzestup duše k Bohu s Kristem, v něm a skrze něho. Krystal 1946; výbor z díla in Vavřinec Surius, Život Ruysbroecka Podivuhodného, Jakub Deml nákl. vl. 1915.

Jan Ruysbroeck se narodil roku 1293/94 v Ruisbrocku na předměstí Bruselu. Roku 1317 byl vysvěcen na kněze stal se kaplanem v kostele sv. Guduly v Bruselu. Zde také roku 1338 začal se svým strýcem Hinckaertem a přítelem Coudenbergem žít společným kněžským životem. Život tohoto společenství pokračoval od roku 1343 v Groenendaalu. Roku 1350 se z tohoto společenství stal institut řeholních kanovníků, řídící se Řeholí svatého Augustina. Převorem kláštera v Groenendaalu byl Ruysbroeck až do své smrti 2. prosince 1381.

První duchovní texty napsal během svého působení v Bruselu: Království těch, kdo milují Boha (kolem 1330), Okrasa duchovní svatby (1340?), Jiskřivý kámen (před rokem 1343), O čtyřech pokušeních a O Křesťanské víře (1343). S pastýřskou starostí popisuje úpadek kléru, uvolněnost řeholního života, nevzdělanost věřícího lidu. V Groenendaalu Ruysbroeck dokončil Duchovní svatostánek, započatý ještě v Bruselu. Dále napsal: Sedm klauzur (1346), Zrcadlo věčné blaženosti (1359); Sedm stupňů duchovní lásky (1360?), Samuel aneb O kontemplaci, jinak Knížka o nejvyšší pravdě / Kniha vysvětlení (1363); jistá část tohoto díla je zaměřená proti kvietistickým tendencím, O dvanácti bekyních (1381). Z groenendaalského období s zachovalo sedm Ruysbroeckových Listů. Někteří mu připisovali i Dvanáct ctností, ale ty napsal Godfried van Wevel (r. 1396).

Ruysbroeck psal středověkou holandštinou, aby oslovil čtenářskou obec, která neuměla latinsky. Významně tak přispěl k rozvoji holandské literatury a patří k zakladatelům holandské prózy. V základu jeho nauky stojí člověk povolaný k důvěrnému společenství s Bohem. Světlo na toto společenství vrhají tři setkání. K setkání dochází zprostředkovaně, bez zprostředkování a bez rozlišování – a při každém z nich se sjednocujeme s Bohem. V prvním případě prostřednictvím svátostí a ctnostného života. V druhém případě vstupuje do hry naše pasivita, a s pomocí Boží milosti tak člověk dospívá k „láskyplnému setkání“, které zakouší jako bezprostřední sjednocení. Třetí případ nastává tehdy, když se druhý stupeň sjednocení promění v mystickou účast na trojičním životě Boha a sdílení Boží lásky v duši nabývá tak proměňující síly, že člověk dospěje až k esenci Boží, a setkání se tak stává sjednocením bez rozlišení.

Každé z těchto „setkání“ patří ke křesťanské existenci. Je to něco, co člověk vlastní jakoby od počátku, co je však prozatím skryté, co lze uskutečnit jen díky radikálnímu obrácení, při kterém zakoušíme pomoc „Božích doteků“, jež v nás spalují každou nedokonalost a činí z nás jediný plamen s Bohem, „jeden duch“. Ruysbroeck staví tuto mystickou zkušenost na Janově evangeliu 17,9-19, nejde tedy o panteistické ztotožnění s Boží esencí. Ruysbroeck podtrhává, že člověk se nikdy nestane Bohem, naplňuje se však, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě (Gn 1,26). Pomocí novoplatónské terminologie Ruysbroeck rozvijí trojiční mystiku, jež lidskou duši uschopňuje podílet se na božském životě tří Osob. V lásce duše vlastní Boha a nachází se v náručí Trojice. Pro Ruysbroecka to znamená, že mystická zkušenost uvádí člověka do „nadpodstatné jednoty spočinutí a okoušení“ jediného Boha a do „plodné jednoty“ trojičního Boha, stále více člověka prostupuje a proměňuje. Takto obdařený člověk se neuzavírá do bohatství, jež obdržel, ale daruje se všem, a tak se otevírá lásce bez hranic.

To také tvoří skutečnost Ruysbroeckova klíčového pojmu: „život ve společenství“ se skládá ze dvou komplementárních prvků, aktivního a pasivního. Kdo dospěl k vrcholům kontemplace a mystické proměny, dospívá k novému chápání své existence, jež se zaměřuje také na lidské společenství. Setrváváme-li v Bohu, jsme zároveň nuceni lidem sloužit a darovat sebe samé. V tomto sebedarování se uskutečňuje naše věčné povolání, jež Ruysbroeck vnímá ve světle milosti udílené v Kristu. Tak se stáváme adoptivními Božími syny, určenými k proměně podle původnímu Božího obrazu: Krista. V Kristu člověk vystupuje k Bohu tak, že prochází trojí cestou, rozdělenou Ruysbroeckem na dalších sedm stupňů. Když dospějeme na nejvyšší stupeň, začne se mocně projevovat sedm darů Ducha svatého.

Do češtiny byly přeloženy spisy Sedm stupňů lásky, in Po cestách mystiků k lásce Boží. Krystal 1937; Zrcadlo věčné blaženosti čili vzestup duše k Bohu s Kristem, v něm a skrze něho. Krystal 1946; výbor z díla in Vavřinec Surius, Život Ruysbroecka Podivuhodného, Jakub Deml nákl. vl. 1915.

Vypsáno ze slovníkového hesla Giovanny della Croce