Synoda skončila, synodalita začíná

Říjnovým zasedáním skončila synoda o synodalitě. Byl schválen a zveřejněn závěrečný dokument. Abych pravdu řekl, dosud jsem ho nečetl. Přestože je užitečné shrnout a interpretovat reflexi současného stavu celosvětové církve, cílem synodálního procesu nebyl dokument. Cílem synody o synodalitě také nebyla ani změna církevních struktur ani změna magisteria nebo církevního práva. I když si to mnozí účastníci velmi přáli. I když se toho mnozí účastníci velmi báli. Zbytečné frustrace na jedné straně, neoprávněný strach na straně druhé způsobily, alespoň v pražské arcidiecézi, ovzduší nedůvěry a příkopů.

Měl jsem příležitost být u toho, jak v naší farnosti Michle-Krč (Habrovka), tak v pražském arcidiecézním týmu, který vyhodnocoval výstupy do podoby syntéz, tak i v současných aktivitách koordinátorů synodálních skupin, kteří se v rámci arcidiecéze potkávají, „síťují“ a plánují pokračovat v šíření synodality jako způsobu života církve. Pokusím se proto o shrnutí mé osobní zkušenosti, co synodální proces přinesl a také co nepřinesl, a co je pro mě zklamáním.

Potíže na cestě

Tím zklamáním začnu. Papež již v úvodu této „společné cesty“ svěřil biskupům klíčovou roli při naslouchání Božímu lidu, aby usnadňoval synodální zkušenost, a biskupové byli vybídnuti k aktivnímu zapojení do procesu a k otevřenému dialogu (Vademecum, bod 4.2¹). Čekal jsem, že pražští biskupové budou tahouni synodálního procesu v diecézi, že budou objíždět farnosti, dotazovat se na zkušenosti, když ne farníků, tak alespoň kněží. Očekával jsem, že do farností budou vysílat signály o důležitosti celého procesu pro naši církev. Namísto toho tehdejší arcibiskup kardinál Duka ostentativně delegoval celou „záležitost“ na tehdejšího ředitele Pastoračního střediska P. Michala Němečka, aniž mu poskytl zázemí, lidi, a jak už to v církvi u důležitých věcí bývá, alespoň nějaký minimální rozpočet. Michal pak sháněl dobrovolníky do synodálního týmu ve stylu, jaký známe z filmu Sedm statečných (nakonec nás bylo deset). Myslím, že právě okázalý distanc pražských biskupů od synodálního procesu přispěl nakonec i k malému zapojení farností a farníků. Ale nezabránil zapojení těch, kteří nepotřebují pro své aktivity „imprimatur“ ordinovaných. Za vše mluví propagace synodálního procesu na webových stránkách pražského arcibiskupství. Poslední zmínka je z května 2023, přestože od té doby proběhlo generální shromáždění v Římě v říjnu 2023, druhé kolo synodálních aktivit v roce 2024, syntéza synodálního týmu z jara 2024, národní dokument i závěrečné shromáždění v říjnu 2024.

První syntéza² synodálního zjišťování proběhla arcibiskupstvím bez velkého vzrušení. Po výměně na pražském stolci byl diecézní tým pozván novým arcibiskupem Janem Graubnerem k synodálnímu rozjímání nad dokumentem celosvětové syntézy.³ Ta nás tehdy uklidnila, že radostné i bolestné výstupy z pražské arcidiecéze se vůbec neliší od výstupů z jakékoli části světa. A že vlastně ani není poznat, ze které země je ta či ona citace v dokumentu. Byla to příležitost k reflexi, ke zpětné vazbě a k novému začátku, minimálně na komunikační úrovni. Bohužel reflexe arcibiskupa se omezila na prohlášení „lidé nerozumí nauce církve, špatně jsme je to naučili, musíme se kát“, které pak ještě zopakoval v homilii při zahájení Evropského synodálního setkání v Praze v únoru 2023. Oponoval jsem tehdy, že „lidé učení církve znají, ale vidí, jak někdy devastuje jejich vztahy, jak ten ideál vylučuje jejich blízké. A proto odpověď, že se lidé v prostoru modlitby k Duchu svatému mýlí, navíc po celém světě úplně stejným způsobem, není uspokojivá. Církev musí přestat lidem nabízet vybroušené teologické a právní diamanty, a začít nabízet chleba“. Vlastně mě nemohlo tolik překvapit, že druhou syntézu zpracovanou z výstupů skupin na jaře 2024 arcibiskup Graubner nejprve odmítl a vrátil diecéznímu týmu k přepracování, protože „výstupy jsou negativní, nezohledňují učení římskokatolické církve a neodpovídají na otázku“. Těžko se vysvětlovalo, že volání po narovnání nespravedlností v církvi je pozitivní aktivita, a že se „pražské“ výstupy opět neliší od těch světových. Arcibiskup pražský nicméně nakonec syntézu v původní verzi zaslal do národního týmu se svým komentářem a Česká biskupská konference pak doplnila národní dokument biskupským příspěvkem tak trochu „z jiného světa“.⁴

Zde si dovolím malou odbočku, která by stála za samostatnou úvahu, avšak od někoho povolanějšího, zejména teologicky. Ti pozornější si, stejně jako arcibiskup, nemohli nevšimnout, že v synodálním procesu vede zásadní dialog současné magisterium církve a sensus fidei Božího lidu, onen neomylný smysl Božího lidu pro víru. Pro mě osobně je to plodný dialog. A proto by na synodální výstupy nemělo být magisterium přikládáno prvoplánově jako šablona, a co se do ní nevejde odřezávat. Konec odbočky.

V červnu 2024 se uskutečnilo setkání koordinátorů synodálních skupin s arcibiskupem Graubnerem a biskupem Wasserbauerem. I když jsem nebyl přítomný, byl jsem svědkem zdlouhavého zpracování zápisu, který se ohlazoval, ohlazoval a ohlazoval, aby v něm pro jistotu nebyl žádný kritický osten, ani náznakem. Výrazně pozitivní zápis zaslaný i biskupům ukazoval, že příkopy jsou zasypány, a že naděje na spolupráci do budoucna jsou nastaveny na 100 %. Bohužel, o pár týdnů později přišel dopis arcibiskupa koordinátorům, který opět zpochybnil výstupy ze synodálních skupin v celé arcidiecézi jako nepravdivé. Na svém osobním setkání s biskupy jsem se později dozvěděl, že ono červnové setkání bylo nepřátelské a nenávistné. Naprosto pravý opak, než zažili ti, se kterými jsem o něm mluvil. A pak mi to celé došlo. Kritiku si biskupové vykládají jako nepřátelství, zpětnou vazbu jako nenávist. Nemají onu podstatnou zkušenost pravidelných zpětnovazebních rozhovorů, které jsou dnes standardem v jakémkoli manažerském postavení či pomáhajících profesích. Nemají ani zkušenost manželky, která právě proto, že mě miluje, tak mi upřímně řekne, co dělám špatně. Namísto toho biskupové žijí ve strachu, že cílem synodality v Praze je změna (čehokoli) a kývají pouze na změny, které zmíní papež. Nevidí nebo si nepřipouštějí, že propásli šanci být sebevědomou tváří změny komunikace, změny klerikálního stylu jednání, změny, která mohla přinést v diecézi plody smíření a spolupráci do budoucnosti. Lidí k tomu připravených měli spoustu.

Naděje do budoucna

Díky aktivitě kobyliské farnosti se od března 2024 pravidelně setkávají koordinátoři a zástupci synodálních skupin z pražské arcidiecéze. Setkání se odehrávají zhruba po 3 měsících, každé setkání má své téma. Potkávají se účastníci různí, různých spiritualit, z různých farností s různou zkušeností synodality. Pro mě je to příklad živé církve složené z navzájem komunikujících obcí. Aktivní jádra farností se propojují na osobní bázi a chtějí jít i po oficiálním skončení synody dál společně synodální cestou v diecézi. Poznáváme, že naše radosti a problémy nejsou jen naše, že žijeme stejnými nadějemi i propady. V setkáváních probíráme synodální metodou praktická témata, která nás pálí. Naposledy to bylo téma „digitální misie a mladí v církvi“. Nejsou to konference ani semináře o synodalitě. Je to synodalita prakticky žitá.

Pravidelně zveme ke svým aktivitám své biskupy. Přes všechny výše uvedené zkušenosti s biskupskou vrstvou církve si totiž uvědomujeme, že bez proměny komunikace v rámci hierarchické struktury církve se do budoucna neobejdeme. Máme zkušenost z naší farnosti. Náš farář (přesněji administrátor farnosti) se po letech vrátil z Říma doslova načichlý a proměněný stylem papeže Františka. Od počátku se účastnil synodálních skupin a sdílel své radosti, zkušenosti i obavy. Za ty tři roky vidím i ve farnosti proměnu v komunikaci. Mezi aktivními farníky a kněžími je dnes, oproti minulosti, prostor důvěry. Navzájem si věříme. A i když občas někdo realizuje nápad, který části farnosti nekonvenuje, víme, že to není schválnost nebo zlý úmysl. Tuhle důvěru v lidi bych přál biskupům. Myslím, že jim chybí.

Přál bych si v církvi spoustu změn. Ale o nich tato synoda nebyla. Tématem synodálního procesu byla synodalita samotná. Pokud se máme v církvi někam posunout, musíme nejdříve proměnit kulturu setkávání, sdílení a komunikace. Ano, nejen v církvi, ale i ve společnosti, jsou vykopány hluboké příkopy. Těžko se zasypávají. Zatím se mi jeví, že i s těmi, se kterými nesouhlasím, a kteří si přejí naprosto odlišnou podobu církve, lze vytvářet spoustu v jádru dobrých věcí, pokud máme dobrou vůli. Máme bohatou zkušenost, že synodalita podporuje tuhle dobrou vůli a hledění jedním směrem. Přináší nám ujištění, že nakonec všichni pijeme z jednoho pramene.

Přál bych si v církvi změny. Ale nejdřív musí synodální styl prokvasit mezi lidmi. Aktivně se v arcidiecézi zapojil zlomek lidí, i v naší farnosti to bylo méně než 10 %. To odráží obecnou pasivitu a neúčast farníků na aktivitách a na společenství, jejich individualismus a ostych (někdy i obavy) sdílet své zkušenosti. Církev se mi zdá zanedbaná ve spiritualitě, nesebevědomá v používání darů, s přehnaným důrazem na formální stránku. Ale máme zkušenost, že synodální zkušenost obohacuje život, proměňuje vztahy ve farnosti a zvyšuje participaci neordinovaných na „věcech" církve. Tedy těch, co byli ochotni vyjít z ulity a do procesu se zapojili.

Církev projde změnami, o tom není pochyb. Ale představovat si, že to vyřeší nějaká synoda, papež nebo dokument shora, je vlastně projevem klerikalismu. Nejdřív musíme nechat proměnit zkušeností synodality naše osobní životy. Ve farnosti jsme záhy začali duchovní obnovy pořádat právě formou synodálních setkání. Namísto pasivního naslouchání pozvanému přednášejícímu pracujeme synodální trojkolovou metodou. Do tohoto duchovního procesu přinášíme témata, která hýbou našimi životy (strach, ženy v církvi, komunikace ve farnosti, odpuštění, naše křesťanské svědectví, rozdělení aj.). Do duchovní obnovy, aby byla účinnou, totiž musíme přinést sami sebe, otevřít se podnětům a nechat Ducha svatého pracovat. K tomu slouží bezpečný prostor synodální skupiny. Čím více měníme sebe, tím více měníme samotnou církev, minimálně tu místní. Samozřejmě, tou „církví“, o které zde píšu, jsme my.

A církev se mění už dnes. Když se ohlédnu za uplynulými roky, vidím ohromný posun. Témata, o kterých jsme se báli veřejně mluvit nejen my, ale hlavně kněží kvůli obavě z postihu (ordinace žen, eucharistie pro rozvedené apod.), byly najednou součástí textů syntézy putující z Vatikánu do biskupských konferencí a do farností ke studiu. V synodálních skupinách, ale i mimo ně se svobodně otevírají témata povahy autority, rovnoprávnosti či zneužívání moci a realizuje se subsidiarita, participace a zpětná vazba. Ti, kteří aktivně žijí ve svých společenstvích křesťanství, už nečekají na to, co řekne nebo schválí biskup. Jdou společnou cestou s Kristem, i když se zdá, že někdy vede jinudy než široká a pohodlná církevní dálnice.