Reflexe synodálních setkávání v Arcidiecézi pražské

¹

Setkání 25 zástupců synodních skupin z pražské diecéze, které se uskutečnilo 9. listopadu 2024, bylo už páté v tomto roce a ta vůle uvádět synodalitu do života církve je zřetelná a nadějná. Čtyři setkání využila synodní metodiku rozlišování a naslouchání v Duchu a každé setkání navíc přineslo nějaký nový prvek. Tentokrát to byl ranní vstup Ondřeje Havlíčka o pořadu Bez filtru podcast, hlavním tématem pak byla Digitální technologie a mladí v církvi. Odpolední dva workshopy, tvorba videa, resp. debata o využití technologií k pastoraci a informovanosti ve farnostech pak program uzavřela. Svůj význam měl i živý videovstup Roberta Svatoně, který přinesl informace o paralelně probíhající konferenci na pražském arcibiskupství a zároveň reprezentoval dlouhodobý postoj, že synodální skupiny nejsou partyzánský oddíl proti něčemu/někomu se vymezují21cí. Konference na pražském arcibiskupství se bohužel (podobně jako ta pořádaná Českou křesťanskou akademií v Emauzích) termínově „trefila” do stejného dne.

Synodální setkání přineslo i úlevu, že se protentokrát nezabýváme vztahem pražského arcibiskupa k synodalitě. Předchozí dvě setkání (červen a září) byla zatížena odmítnutím pražské synodní syntézy arcibiskupem, ale tentokrát nám podobné turbulence již nebraly čas, síly, energii ani emoce.

Stále však máme na paměti, že synodální setkání jsou v případě potřeby i platformou, která se snaží s pražským arcibiskupem spolupracovat, v případě potřeby např. přátelskou a kultivovanou zpětnou vazbou.

Uvědomujeme si, že zpětnou vazbu arcibiskupství pražské potřebuje a málokdo mu ji může poskytnout přátelsky a partnersky, zevnitř, a přitom nezatíženou podřízeným vztahem nebo ekonomickou závislostí (v případě kněží nebo zaměstnanců arcibiskupství).

Co přináší synodalita a série pražských setkání?

1. Setkání jsou vzájemným ujištěním, že synodalita opravdu má smysl („funguje"), což se pak promítá do našeho okolí. Mizí tabu a autocenzura, když se snažíme o synodalitu a deklerikalizaci v našich křesťanských komunitách, obcích, farnostech. A to se samozřejmě promítá do celkového klimatu diecéze (srov. podobenství o kvasu v těstě nebo o soli.)

2. Setkání jsou zážitkem sjednocování, vzniká synodální názorově celkem konzistentní platforma. Také synodální dvou až tříkolová metoda se účastníkům zvnitřňuje jako způsob jednání, při kterém nezabřednou do zbytečných sporů (a řada prvků se hodí i pro jednání mimo církev).

3. V části „jednací" pak sdílíme praktické rady a postupy i bolesti ze svých křesťanských obcí - farností (teď naposledy Digitální misie a mladí v církvi a také pastorační rady a využívání digitálních technologií v pastoraci - nejen mail a web)

4. Po setkání vždy vzniká konsensuální zápis, který poskytujeme biskupům, z některých setkání vyplyne přímá zpětná vazba (v červnu a v září to byly reakce na odmítnutí diecézní syntézy, na večírek na pražském arcibiskupství,² na biskupskou vlažnost v podpoře synodality aj.) Biskupové na ni zpravidla nereagují přímo, ale z různých reakcí většinou nepřímo vyplyne, že se jí zabývali.

5. Žijeme synodalitu, slavíme synodalitu. Nečekáme, co přijde shora, dáváme k dispozici své názory a nejsme závislí na tom, na co se hodnostáři usmějí a na co zamračí.

To všechno samozřejmě zatím nevede přímo ke strukturálním změnám ve světové ani v pražské církvi, ani k vyřešení palčivých problémů, které církev má a obtížně řeší. Ale to ani „nebylo v zadání” při začátku synodálního procesu, tím byla synodalita sama, jako nový způsob života v církvi. Synodalita přináší jiné velké klady: vede ke zralé dospělosti Božího lidu, mění klima v církvi, působí pozitivně na klérus a hierarchii. Se změnou klimatu v církvi pak mohou přijít i potřebné strukturální změny.

Potenciál, výzvy a na co dávat pozor?

V prvé řadě je třeba pečovat o proces samotný, aby se na synodální setkávání nevplížila únava, rutina nebo stereotyp. Nacházet konkrétní živá témata. Zatím to problém není, a příprava dalšího setkání je v plném proudu.

Podobně důležitá je péče o činnost jednotlivých skupin - zpravidla ve farnostech. Podle aktivity a vyjádření a energie zástupců jednotlivých synodálních skupin se zdá být synoda i v tomto směru na dobré cestě.

Rádi budeme i nadále poskytovat dospělou zpětnou vazbu hierarchům a jistě budeme hledat a nacházet rovnováhu mezi „vyjadřujeme se ke všemu” a „jsme neviditelný zajíček v své jamce”.

Možností je i strukturální podpora této středočeské a pražské synodality - pokud by se např. ukazovalo, že dosahovat opakovaně konsensu v plénu všech účastníků stojí příliš mnoho energie, lze zvolit zástupce, lze se případně i stát spolkem, skupinou České křesťanské akademie, možností je více. Do budoucna bude také dobré najít formu spolupráce a synergie s „misionáři synodality” jmenovanými papežem, tj. Tomášem Halíkem, Prokopem Brožem a Vladislavem Brokešem.