Právo, povinnost a antikoncepce

Jan Spousta

Oč raději se lidé dovolávají svýchpráv, o to méně rádi slyší o povinnostech. Samozřejmě to koření vnormálním stavu lidské duše a do jisté míry je to i zdravé. V našídobě ovšem se "právo" stává pojmem až příliš zásadním. Na jednustranu se stále víc objevuje v různých ideologických agendách,takže se třeba poctivost obchodníků překládá do "právspotřebitelů", slušné zacházení s přírodou vyjadřují bojem za"práva zvířat" a spor o mravní povahu vyvolání potratu se přetvořildo hesel "právo na volbu" - "právo na život". A na druhé stranětím, jak upadá vliv tradičních institucí a idejí udržujících řád -místního veřejného mínění, církví, pocitu vlastenectví a takpodobně - roste význam práva jako prostředku udržování pořádku ařádu. Tím se právo ovšem přetěžuje, nezdravě bují (stejně jakozástupy soudců a zisky advokátů) a spoutává lidi i tam, kde by tovlastně bylo zbytečné, kdyby vládl zdravý rozum a slušnost. Anakonec stejně vždycky nějaká skulinka v zákoně zbude; a darebák,který ji objevil, pak může nasadit svatouškovský obličej a všuderozhlašovat: "Já jsem přece nic protizákonného neudělal." Jakobytím jeho provinění bylo menší.

Toto číslo Getseman začíná úvahouJindřicha Halamy o právech a povinnostech členů církve - vevangelickém kontextu sice, ale v něčem použitelně i pro členyjiných církví. Totiž v tom, jak jinak se mohou jevit otázky "práva"a "povinnosti" v křesťanském světle: dobře vykonávat svá práva jedocela fuška - a naopak povinnost se může stát radostí, říká autor.A předně si uvědomíme, jak důležité je spojení práv a povinností.Ne ve smyslu marxistické svobody coby poznané nutnosti, ale vesmyslu životní moudrosti, lásky k druhým lidem a vědomíodpovědnosti.

Povinnosti by ovšem měly býtsmysluplné a zdůvodnitelné. Další konfesně zbarvený článek se týkápovinnosti katolických manželů používat tzv. "přirozené prostředkyplánování rodičovství", tj. v případě, že právě nechtějí mít dalšídítě, se spolehnout na antikoncepci založenou na periodicképohlavní zdrženlivosti. Autor článku, Marek Vácha, ovšem dospívá knázoru, že s "přirozeností" i mravností těchto metod to z hlediskamoderních poznatků také není zrovna jednoznačné. Z praktickéhohlediska bych navíc dodal, že tyto "přirozené" metody zejména uněkterých párů mohou být výrazně nespolehlivé - např. proneschopnost partnerů přesně měřit teplotu a kreslit grafy, pronepravidelný cyklus ženy a pro mnoho jiných důvodů. A pokud selžou,bývají takoví lidé často vystaveni velkým nepříjemnostem, třebapokušení dát "právu na volbu" přednost před "právem plodu naživot". Není i to argument proti přílišnému důrazu na tento jedinýtyp metod?

Martin Vaňáč ve svém článku osoučasném dění na papežském dvoře sice nedává velkou naději, že byse příští pontifikát výrazně lišil od toho současného. Ale snadalespoň některý z papežů dohledné budoucnosti bude ochoten"církevní sexuologii" otevřít změnám. Současný stav totiž nenesejen problémy kolem případného "selhávání" metody. Jde také o to, želidé často přestávají své církvi důvěřovat, necítí z její stranyporozumění a zájem o své problémy: nauka je jednou pro vždy hotová,a nám nezbývá než držet krok. To vede k odcizení a ztrátě důvěry iv jiných věcech, z hlediska víry důležitějších než bizarní spormezi teploměrem a kondomem.

Ještě si dovoluji upozornit naexegezi studenta IES ETF UK Lukáše Kratochvíla, na ekologickouúvahu Jiřího Nečase a meditaci Jeana Vaniera. Hezké počtení.