Jste zde

Práva a povinnosti členů církve

autor: 

Zamyšlení z evangelické perspektivy

Každé společenství, aby vůbec mohlo existovat, musí nějak vymezit práva a povinnosti svých příslušníků. Proto tuto otázku zákonitě řeší každá nová generace nejrůznějších lidských společenství, církev nevyjímaje. Věříme sice, že církev Kristova není ve své obecnosti lidským dílem, že si ji utváří Bůh sám svým Duchem, ale každá její jednotlivá instituční forma lidským dílem je.

Evangelická církev vychází z reformační zásady všeobecného kněžství věřících, což by mohlo naznačovat, že práva a povinnosti všech členů církve by měly bý tshodné. Prakticky to ovšem možné není - každé společenství musí mít jakýsi řád, rozdělení úkolů a funkcí. Nemohou všichni dělat všechno, má-li společenství fungovat. Je třeba si pravomoci a povinnosti nějak rozdělit. V evangelické církvi je toto rozdělení pravomocí a povinností stanoveno církevním zřízením a církevními řády.

Právy a povinnostmi se přímo zabývá druhý paragraf Církevního zřízení ČCE:

Nejprve definuje práva: Církev poskytuje svým členům duchovenskou a pastýřskou péči, církevní služebnosti a účast na správě církve.

Potom vyjmenovává povinnosti členů církve: Od svých členů žádá, aby pilně četli Písmo svaté, aby setrvávali v bratrském obecenství života kolem Slova Božího a svátostí, vychovávali spolu s církví své děti ve víře, společně oslavovali Boha, osvědčovali svou víru životem podle evangelia, v lásce sloužili svým bližním a přispívali též na hmotné potřeby církve.

Pokusme se tento úsporný jazyk církevního dokumentu interpretovat do konkrétní situace dnešního evangelíka v Čechách.

Jak je to s právy? "Církev poskytuje"- to zní dost institučně a autoritativně. Ovšem co je církev z perspektivy reformační ekklesiologie? Je to společenství věřících - neboli církev jsme my a ona práva si poskytujeme vzájemně. Svá práva v církvi si jako evangelík musím spoluvytvořit. Můžete říci, že duchovenská péče je přece i u evangelíků svěřena oddělené skupině, ordinovaným. To ano, ale na vytváření této skupiny máme značný vliv a tudíž i značnou odpovědnost za ni. Samo oddělení k duchovenské službě se děje na základě souhlasu a doporučení toho společenství, ze kterého uchazeč/uchazečka vychází - a připovolávání duchovního do služby se musí vyjádřit celé společenství. Duchovní jsou voleni plenárním shromážděním příslušné církevní obce, konkrétní podmínky a podrobnosti jejich působení s nimi domluví volená samospráva (staršovstvo) a teprve na základě toho je může církev (prostřednictvím svého správního orgánu) ustanovit.

Jako druhé je uvedeno právo na pastýřskou péči. Ta je ovšem veskrze kolektivní záležitostí. Pastýřskou službu vykonává staršovstvo spolu s kazatelem (§14CZ). Mám tedy právo, aby se mi někdo pastýřsky věnoval - totiž ten, koho jsem si zvolil - ale zároveň mám povinnost být k dispozici druhým, nechat se jimi k takové službě zvolit, pokud si mne vyberou. Služebnosti, o nichž se tu mluví, tedy různé církevní obřady, vykonávají sice nejčastěji ordinovaní duchovní, ale nikoli nutně. Ve většině z nich jsou zastupitelní laiky - výjimkou je církevní sňatek, který se ze zákona stal právním aktem a je vyhrazen řádně ustanoveným farářům. V evangelické církvi jsou na to různé názory, já patřím k těm, kdo roli faráře jako sňatkového úředníka nevidí rádi.

Konečně právo účasti na správě církve. Někdy mám pochybnost, je-li to víc právo nebo povinnost. Tím, že je jaksi samozřejmě a univerzálně sdíleno, si ho jako právo málo uvědomujeme. Spíš vzniká v poslední době atmosféra, kdy uznáváme, že někdo to dělat musí, ale skoro nikdo po tom netouží. Začíná to staršovstvem - nejméně šest lidí se musí v každém místním sboru najít, aby na sebe vzali úkol spravovat jeho záležitosti duchovní i hospodářské. Z něj musí vzejít kurátor - spolu s duchovním statutární zástupce sboru před veřejností, se řadou povinností administrativních (podepisovat právní dokumenty) i reprezentativních. Sbor si zvolí zástupce na konvent (seniorátní shromáždění) a následuje skoro totéž na seniorátní úrovni (seniorátní výbor, senior, seniorátní kurátor a volba zástupců na synod), aby se to zopakovalo ještě jednou na úrovni synodu (z nějž vzejde volbou vedení církve - synodní rada). Možná by se dalo říci, že právo volit (tak důležité, že má v Církevním zřízení vlastní odstavec) je spojeno s povinností nechat se volit - neboť právo být volen je vnímáno většinou jako břemeno. - Což je snad dobře, protože se příliš často ukazuje, že ti, kdo vnímají úřad ne jako břemeno, ale jako žádoucí metu, nebývají zrovna nejlepšími držiteli a vykonavateli svěřených pravomocí. Dobře vykonávat svá práva jako evangelík je docela fuška - protože tu vlastně jde o to, starat se, aby nikdo z mých spoluvěřících nebyl ve svých právech zkrácen.

Naproti tomu povinnosti, které církev od svých členů požaduje, se mohou stávat radostí a dokonce koníčkem. Jsou to vztah k Písmu, život v obecenství, výchova ve víře, oslavování Boha, život podle evangelia a služba bližním - a nakonec hmotná spoluúčast (ta se, pravda, stává koníčkem jen výjimečně). Formálně jsem se stal členem evangelické církve vlastně nedávno, před 5 lety, ve věku, kdy dospívaly moje děti a já začínal stárnout. Možná proto mi je toto ustanovení mimořádně milé. Je totak hezké, až si říkám, že není opravdových evangelíků. A jako člen synodu zakouším opakovaně, že ten přívěsek na konec o hmotné spoluúčasti se záhadně dostává pořád na první místo co do časové náročnosti v jednáních církevních grémií.

Ale abych se vrátil k povinnostem - vztah k Písmu: zdá se, že se dostává do určité krize. Tradiční písmáctví evangelíků, denní společné čtení bible, se stává historií a biblické kroužky ve sborech trpí na úbytě. Hledají se jiné formy společenství, protože ke společnému čtení bible přichází málo lidí. Dej Pán Bůh, aby problém byl jen v tom čtení - v tom případě stačí přejít třeba k audiovizuální verzi bible.

Život v obecenství je širší pojem, ale je v něm skryta účast na bohoslužbách - evangelík nemá přísnou povinnost - nepřijde-li rok, nepřijde. Účast na svátostech je výsadou, ne povinností, mám dojem, že se někde vůbec nezjišťuje. Takže může teoreticky existovat evangelík, který se vůbec neúčastníe ucharistie (pokřtěný být musí - pokud ne, tak je možná praktický evangelík, ale teoreticky jím není). I v tom kratičkém textu je pořadí příznačné - slovo a svátosti. Pro evangelíka zásadní pořadí, které nelze obrátit.

Výchova dětí ve víře spolu s církví rovněž není nijak konkrétněji vázána. Je myslitelné, že evangelík má děti, které jsou vychovávány katolicky - a nemělo by mu to dnes způsobit zásadní těžkosti - je to výchova ve víře. Prakticky ovšem žádné společenství nevítá, když v něm děti chybí. Máme rádi své děti kolem sebe a živíme se nadějí, že po nás převezmou štafetu.

Život podle evangelia skrývá otázku církevní kázně, tradičně přísnější v kalvinisticky orientovaných společenstvích, volnější v luterských. K represivním opatřením se sahá jenom v opravdu hrubě pohoršlivých případech (doporučení odejít ze společenství, snad dokonce přímé vyloučení), mnohem častěji jsou lidé vyškrtnuti až dlouho po svém faktickém odchodu.

Povinnost sloužit bližním, i mimo rámec církve, se dostala trochu na okraj nucenými omezeními zatotality. Vedlo to k určitému zavření do sebe, vytvoření jakési vnitřní samoobsluhy (křesťanská služba) a tento důsledek dosud překonáváme. Na příkladu rychlého rozvoje diakonie se však ukazuje, že službu potřebným církev považuje za svůj důležitý úkol a umí ji rozvinout.

Konečně ty peníze - hmotná spoluúčast na životě církve. Předpokládá se, že člen církve zaplatí svéč lenské příspěvky (jsou doporučena 2 až 3 procenta z příjmů) a kromě toho bude přispívat na řadu jednorázových účelů formou sbírek- a to jak pro církev, tak navenek. Právě s růstem diakonie, a také církevního školství, se objevily velké možnosti stupňovat naši křesťanskou dobročinnost.

Kdybych měl zkusmo shrnout svůj pohled na evangelické pojetí práv a povinností v církvi, možná byse dalo říci, že evangelík má tolik práv, kolik je ochoten si odpracovat. Pokud je oddán službě církve a snaží se pro to pracovat, vytváří tím lepší situaci pro uplatnění práv svých idruhých - pokud je spíš laxní, nikdo ho kvůli povinnostem moc honit nebude, ale vlastně se tím sám v možnostech uplatnění svých práv omezuje. Snad bych to vyjádřil obratem, že práva lidí v církvi nejsou zaručena, ale umožněna - na nás je, aby platila, a to se uskutečňuje vzájemnou službou.