Čas boje i čas pokoje: Kazatel 3,1-8

Kniha Kazatel patří mezi mudroslovnou literaturu. Nejde přitom o ojedinělou knihu své doby, neboť mudroslovná literatura se tehdy pěstovala jak na královských dvorech, tak mezi prostým lidem. Dlouhou tradici mělo například egyptské mudrosloví. Autor Kazatele, který se představuje jako syn Davidův a jeruzalémský král, z mudrosloví okolních národů přebírá některé motivy, nicméně je pak přizpůsobuje vlastnímu náboženskému kontextu, nebo mu slouží pouze jako podklad pro rozvíjení vlastních myšlenek.

Zde se chci zaměřit na výklad veršů 3,1-8. Budu se snažit vzít v potaz i jejich kontext a vyznění celé knihy. Tyto verše lze nazvat básní o čase, protože vyčnívají z celé knihy svou symetrickou formou. O osmadvaceti oblastech lidského života říkají, že všechno má svůj čas. Jde o věci nebo aktivity jak kladné, tak záporné - a může se někdy jednat i o hodně problematické věci. Kazatel k nim ale přistupuje z hlediska mimo naše morální standardy a pouze v nich poukazuje na šíři lidského života.

Dále se budu zabývat starozákonním pojetím času a pokusím se ze srovnání několika různých překladů zjistit, jestli z nich vyplývají nějaké závěry pro výklad. Na závěr si položím i otázku, jaký je výkladový potenciál těchto veršů dnes.

Kniha Kazatel

Kniha Kazatel patří v židovské tradici mezi pět svátečních svitků, protože je určena k bohoslužebnému přednesu o podzimní svátosti stánků. Jak říká Rendtorff, zrcadlí se v ní krize moudrosti. Kazatel se ale s touto krizí vyrovnává formou reflexe - způsobem typickým pro část mudroslovné literatury té doby, aniž by přitom oslovoval Boha neboby se Bůh dostal ke slovu.

Židovské mudrosloví se oproti ostatní mudroslovné literatuře v mnohem menší míře zabývalo přírodou a většinou se soustředilo na životní moudrost. Ideálem výchovy je"moudrý", tj. ten, kdo má poznání a porozumění, podle toho jedná a jiné poučuje. Jeho protivníkem je hlupák, nechápavec, pošetilec. Vedle dvorského mudrosloví existovalo i lidové, které rozvíjelo především vlastní výrazové formy, později však bylo sbíráno a předáváno společně s dvorským. Hranice mezi obojím lze jenom těžko určit a je potřeba počítat se širšími vrstvami, v nichž tato podání putovala.

Jméno Kazatel (kohelet) nelze jednoznačně vyložit. Je ženského rodu a patrně označuje funkci v souvislosti se shromážděním. Může tedy znamenat něco jako
"vedoucí shromáždění". Na začátku knihy pisatel připisuje autorství knih Šalomounovi, synovi Davidovu, králi v Jeruzalémě. Král totiž v té době představoval ztělesněnou moudrost a bylo zvykem mu připisovat autorství mudroslovných textů. Ve skutečnosti je pisatelem této knihy moudrý muž, jinak neznámý. Je o něm dosvědčeno - vlastním svědectvím nebo svědectvím jeho žáka - že se zabýval vyučováním lidu a vykládáním přísloví (Kaz 12, 9-11).

Dobu vzniku lze poměrně těžko určit. Kniha obsahuje málo historických náznaků. A případy, které autor podává, slouží buď jako doklady pro jeho tvrzení, nebo podklady pro rozvíjení jeho myšlenek. Podle jazykových kritérií je pravděpodobné, že kniha vznikla ve 3. století před n. l.

V rabínské tradici existují diskuze o zařazení Kazatel do židovského kánonu. Odpůrci zařazení argumentovali, že kniha obsahuje vnitřně rozporuplná slova nebo slova, která zavánějí herezí. Významnou část "problému" tvořilo i cyklické pojetí času. Nakonec byla ponechána v kánonu s odůvodněním, že začíná slovy Tóry a také jimi končí. Velký podíl na tom měla také Šalamounova autorita, která nakonec pomohla překlenout tyto spory.

Kazatel je určitým způsobem souhrnem nálady starého Orientu (užívá mnoho převzatých materiálů) - podobné motivy lze najít v eposu o Gilgamešovi, v básních staré Mezopotámie, i ve spisech egyptských a z úvah mudrců. Kniha je svým pojetím blízká Příslovím, protože obsahuje velké množství jednotlivých výroků. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u Kazatele jsou výroky obsáhlejší a lze u nich pozorovat jistý argumentační spád. Zajímavé je také srovnání s další židovskou mudroslovnou literaturou, s Jobem: Kazatel nepředpokládá kauzální spojení mezi skutkem a následkem. Nepředpokládá, že za dobré skutky se člověku následně dostane odměny, vždyť přece moudrý i pošetilec umírají úplně stejně. Kazatel není tak "konzervativní" jako Job, u kterého se toto spojení potvrdí tím, že na se mu konci příběhu obnoví majetek. Nerozeznává žádný morální řád. Člověk přece nemůže znát Boží povahu. Dokonce ani zbožní lidé nedisponují od Boha žádným zvláštním věděním!

Na druhou stranu by se mu dala vytknout skepse vůči moudrosti. Protože Kazatel nemůže porozumět skutečnosti, vyvozuje z toho, že jí nemůže porozumět nikdo a opouští nashromážděné vědomosti předchozích generací. V posledku jsou si všichni rovní - moudří i hloupí. Jeho předchůdci pozorovali určitou souvislost mezi ctností a způsobem a časem smrti. Kazatel ale popírá jakýkoliv model či souvislost. Bůh je zde představen jako vzdálený tvůrce. V Kazateli lze také pozorovat jisté "sobectví" mudroslovné literatury v tom, jakým způsobem hodnotí svět v kategoriích vlastní bezpečnosti a pohodlí.

¹Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: / ²Je čas rození i čas umírání, / čas sázet i čas trhat; / ³je čas zabíjet i čas léčit, / čas bořit i čas budovat; / ⁴je čas plakat i čas smát se, / čas truchlit i čas poskakovat; / ⁵je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, / čas objímat i čas objímání zanechat; / ⁶je čas hledat i čas ztrácet, / čas opatrovat i čas odhazovat; / ⁷čas roztrhávat i čas sešívat, / čas mlčet i čas mluvit; / ⁸je čas milovat i čas nenávidět, / čas boje i čas pokoje. (Kazatel 3, 1-8)

Exegeze veršů 1-8

3,1 První verš jde za tvrzení, že Bůh disponuje každým lidským vlastnictvím, a říká, že každá událost na zemi má určený čas. Je to čas vhodné příležitosti. Podobný motiv lze nalézt i ve verši 8,6. Jeho kontext je vzhledem ke 3,1 podobný, nicméně zde existují rozdíly - liší se jejich styli jazyk. První verš je zvláštní i tím, že je zde použit výraz "pod nebem" a ne výraz "pod sluncem", který je v Bibli mnohem častější. Hebrejský výraz nebe - š'majim - označuje nebe jako součást přírody (zvláště ve spojení "nebe a země"). Nebe představuje příbytek Hospodina a těch, kdo jsou v jeho těsné blízkosti. O slunci se často mluví ve spojení s časomírou nebo jeho vlivem na přírodu. V Žalmech je to znak stálosti; někdy jej pisatel ztotožňuje s Hospodinem, což znamená, že je zdrojem duchovního světla a radosti. Přímo uctívání slunce bylo výslovně zakázáno, ale v Judsku na sebe bralo různou podobu.

Tyto rozdíly v užití slov slunce anebe nepoukazují na výraznější významový rozdíl v kontextu daného verše. Výraz pod nebem se ale zdá být obsáhlejší, protože zahrnuje všechno, co se nachází pod příbytkem Hospodinovým.

3,2 Tímto veršem začíná série čtrnácti antitezí, které představují osmadvacet oblastí lidského života a činnosti. Začínají narozením a smrtí, tedy tím, co leží mimo oblasti lidské kontroly - končí bojem a pokojem.

3,3 Zatímco první dva páry (verš 3,2) představují posun od lidského světa do světa rostlin, druhé dvě dvojice se přesouvají od lidí k jedné z jejich aktivit - stavění zdí nebo domů. Popis činností nezahrnuje jejich morální hodnocení. Zabíjení odkazuje na lidskou činnost zaměřenou na jiné lidi. Také paralela mezi zabíjením a léčením není souměrná. Toto lze vysvětlit poukazem na skutečnost, že v té době byly popravy a zabíjení nepřátel běžnou součástí života.

Ve staré Palestině často znamenalo budování odstranění již existujících staveb (Izaijáš 5,5b). Kazatel má asi na mysli fakt, že lidské projekty vyžadují zboření něčeho existujícího a prosazení nového. Je to projev určitého násilí.

3,5 Ke sbírání kamenů existuje několik možných výkladů z prostředí války, zemědělství, obchodu nebo lidské sexuality. Během války se kameny rozhazovaly na pole nepřátel, aby se znehodnotila. Naopak vysbírání kamenů znamená proměnu v úrodnou půdu. V zemědělství byly kameny sbírány a urovnávány do zdí, aby bránily erozi půdy. Kamínky se také užívaly v obchodních stycích jako prostředek na počítání nebo u pastýřů znázorňovaly počet ovcí ve stádu.

Jeden rabínský výklad interpretuje tuto část jako odkaz na intimní styk. Tento výklad následně vytváří paralelu s objímáním. Ale slovo pro objímání - h'baq - neznamená nutně erotické objetí. Užívá se pro přátele, rodiče nebo děti.

Objímání je aktivita, která zahrnuje jak ruce, tak paže. Delitzsch poznamenává, že akt objetí tady stojí v ostrém protikladu k házení kamenů, které má úmyslně zraňovat. Tomuto výkladu zase protiřečí skutečnost, že sbírání kamenů nemusí znamenat nepřátelský akt.

3,6 Přesné sociální pozadí tohoto verše je nejasné. Tento odkaz může náležet domácnosti, kde žena může něco hledat, co bylo někde přemístěno.

3,7 Roztrhnout šaty znamenalo při úmrtí vyjádření ztráty, zašití pak ukončení smutku. Mlčení a mluvení jsou také výrazem určité moudrosti. K moudrému přece náleží, aby uměl rozeznat čas, kdy mluvit, a kdy naopak mlčet. Sírachovec tady navíc rozlišuje mezi dvěma druhy ticha. Ticho, které vznikne, když člověk nezná odpověď, a ticho, které vzniká, protože člověk ví, kdy má mluvit.

3,8 Je čas milovat a čas nenávidět. Čas boje a čas pokoje. Člověk by předpokládal, že podobně jako v předchozích verších, kde v každém páru protikladů první odráží třetí a druhý koresponduje se čtvrtým, bude i vposledním zachováno toto pořadí - tedy "čas pokoje, čas boje". V Kazatelově znění toto "obrácené pořadí" vytváří silné zakončení. Delitzsch zdůrazňuje to, že série párů vyjadřující opozici končí pokojem. Určuje to, co bude poslední, a to, co má váhu.

Ústřední téma

Ústředním tématem vykládaných veršů je čas. Na začátku je ale nutný krátký exkurz biblickým pojetím času.

Starozákonní pojetí ukazuje spíše na užší význam pojmu čas, a to "stanovený čas", "pravý čas" nebo "čas vhodné příležitosti". Události mají své vymezené místo v čase. Kazatel užívá dva termíny pro čas. První výraz pro čas ('ét)se v hebrejštině užívá pro oblast přírody a stejně pro oblast lidského života. Druhý (zem'n) je příbuzný se staroperským termínem (zrvan) a značí určitý vymezený čas.

Tato slova označují Bohem stanovený čas a příležitosti, které dává. Biblické zjevení učí vidět ve všem dění přesný plán. Proto se chvíle každé události naplňuje jako prázdná nádoba. Nejde o abstraktní plynutí času. Oproti cyklickému pojetí, které bylo ve starověku běžné, lze toto pojetí označit za lineární - věci nepokračují donekonečna, ani se nevracejí k počátku.

Téma času lze v Kazateli nalézt ještě v kapitole 8,6. "Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého." Čas zde opět znamená naplnění okamžiku. Další podobná myšlenka se pak nachází ve verši 9,11. Vyjadřuje čas jako vhodnou příležitost. "Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost."

K čemu toto pojetí času ve verších 3,1-8 poukazuje? Člověk je z toho jakoby předurčen ustavičně něcodělat. Ale vytváří jeho aktivita něco? Už samotná forma básně očase napovídá, že jedna aktivita ruší druhou a v kontextu celé knihy se vrací k úvodnímu: "Pomíjivost, samá pomíjivost&"

Co ale říká oněch čtrnáct antitezí? Čtrnáct znamená dvakrát sedm - což je dvakrát číslo plnosti. Zahrnují plnost lidského života, zdá se tak, že vše v lidském životě má svůj čas. Všech osmadvacet oblastí lidských činností má od Boha určenou chvíli - v našem hodnocení jsou jak pozitivní, tak negativní. Kazatel k nim ale přistupuje nestranně, bez morální hohodnocení - pouze je konstatuje. Protože neznáme Boží povahu, nemůžeme pevně říkat, co je v Jeho očích dobré a co je špatné. Při dalším výkladu je ale nutné vzít do úvahy i charakter veršů následujících a nakonec i kontext celé knihy.

Verše 3, 9-15 již mají jiný styl i formu a umožňují pohlédnout na předchozí verše z jiného úhlu. Také jsou ve většině výkladů vykládány spolu s nimi. Kazatel na začátku klade otázku po smyslu všeho lidského konání a hodnotí je jako lopotu a pachtění. Dále pokračuje: "On však vše učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne ani začátek ani konec díla, jež Bůh koná." Slovo, které je zde přeloženo jako "věčnost", lze přeložit i jako svět, nevědomost či temnotu. Čteme-li to tedy nově: lidem dal do srdce nevědomost (nebo temnotu), druhá část věty: "člověk nevystihne anizačátek ani konec díla, jež Bůh koná" umožňuje mírně odlišný výklad. Rabínská literatura v této souvislosti naopak mluví o "světě, který přijde".

V následujících verších Kazatel říká, že člověk by si měl užívat dobrých věcí, protože jsou od Boha. Na jedné straně je tedy pomíjivost a relativita, a člověk si jí má být vědom, na druhé straně ji nelze propadnout a je třeba se radovat z dobrých věcí, protože ty jsou od Boha. Člověk má také žít v bázni před Bohem.

Zmíněné pojetí času je lineární v tom smyslu, že čas jednotlivých událostí se naplňuje a vždy jde o jedinečnou a vhodnou příležitost. V knize se ale vyskytuje i cyklické pojetí času: začíná v první kapitole jako věčný koloběh (1,4-7; 1,9-10), dále se vyskytuje ve třetí (3,15) a jedenácté kapitole (11,1).

Kazatel tedy míchá dohromady dvě různá protichůdná pojetí času. Vzhledem k počtu výskytů se zdá, že cyklické pojetí času slouží píše na dokreslení lineárního, které je v knize použito mnohem častěji. Cyklické pojetí se jakoby týká jenom lidského pachtění a lidského konání v širším kontextu celého lidstva a přírodních cyklů. Kazatel navíc na několika místech připomíná, že člověk neví, co bude zítra. Nedokáže si ani zapamatovat co bylo.

Proti tomu stojí Bůh se svým časem, časem vhodného okamžiku a vhodné příležitosti. Je to zároveň Bůh pamatující na minulost. Není nic nového pod sluncem. Proč? Protože Bůh zajistí, že nic, co se stalo se jednoduše nevypaří do vzduchu. Bůh to přináší ještě jednou, takže minulost se promítá i do přítomnosti.

Srovnání překladů 3, 1-8

Vzájemné srovnání několika překladů veršů 3,1-8 nepoukazuje na výraznější významové odchylky. Jediný větší rozdíl se jeví v prvním verši 3,1. Kralická bible:"Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli." Ekumenický překlad: "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:" King James version of Holy Bible: "To every thing there is a season, and a time to every purpose under the heaven:" Německý překlad [LK1]: "Alles hat seinen Zeitraum, und seinen Zeitpunkt hat jedes Beginnen unter dem Himmel:"

Kralický překlad, anglický King James version of Holy Bible i německý překlad mluví o předsevzetí, záměru [purpose, Beginnen]. Ekumenický překlad používá slovo dění. Všechny tři, kromě ekumenického překladu, používají tvar, který předpokládá aktivitu, nějaký úmysl, záměr, který lze asi nejlépe připsat člověku. Slovo dění je méně osobní, nevztahuje se k nikomu, ale popisuje. A děje se pod nebem. Vzhledem k tomu, že v dalších verších následuje osmadvacet činností týkajících se člověka, tato drobná odchylka zřejmě nemá velký význam.

Zajímavé je podívat se na jednotlivé výklady této kapitoly. Většina výkladů pracuje s rozdělením kapitoly na verše 3, 1-8 a 9-15, tak, jak tomu je i v ekumenickém překladu. Německý výklad používá mírně odlišné tematické vymezení. K veršům 1-8 je připojen i verš devátý, a tento celek následně vykládán. Tento poslední verš dodává předchozím veršům jiné, pesimističtější zabarvení - jakoby pokládá všechny zmíněné aktivity za pomíjivé. Členění, které používá ekumenický překlad, tedy verše 1-8, vyznívá optimističtěji.

Závěr

Kniha Kazatel je určitým způsobem souhrnem nálady starého Orientu (užívá mnoho převzatých materiálů). Je zde patrný určitý pesimismus a skepse, který v knize zaznívá, a vytváří tak její pozadí. Z něho pak zaznívají výroky o tom, že člověk i přes všechno pachtění a pomíjivost svého konání má užívat dobrých věcí, protože jsou od Boha. Na jedné straně je tedy pomíjivost a relativita, které si člověk má být vědom, na druhé straně ji nemůže propadnout a má se radovat z dobrých věcí. Člověk má užívat jídla, pití a života s osobou, kterou si zamiloval. Aby tato výzva nesklouzla do opačného extrému, Kazatel říká, že člověk má také žít v bázni před Bohem. V tom spočívá i podstata židovské moudrosti.

V knize se kombinuje cyklické i lineární pojetí času. I přesto si tady tyto dvě pojetí neodporují, spíš se vzájemně doplňují. To podstatné se odehrává v lineárním čase, které bylo typické pro Izrael, cyklické pojetí zase více pro okolní národy.

Všech osmadvacet oblastí lidských činností zmíněných v básni má od Boha určenou chvíli. Se všemi extrémy a společně i s jejich výkladem poukazují na šíři lidského života a jakoby říkají, že je to tak "v pořádku". Báseň začíná rozením a umíráním, tím, co leží mimo oblasti lidské kontroly. Končí bojem a pokojem, které se naopak zdají být kontrolovatelné, zejména boj. Pokoj naopak spočívá i v Božím požehnání. Vyžaduje jak úsilí ze strany člověka, tak pomoc ze strany Boží.

Kazatel zmíněné oblasti nehodnotí, to ale neznamená, že se hodnocení nevyskytuje ve zbytku knihy. Právě naopak, vždy rozlišuje mezi moudrým konáním a pošetilostí. Spíše tím jemně poukazuje na to, že člověk není schopen poznat Boží povahu a není s to posuzovat věci z Boží perspektivy. Výsledkem toho všeho nemá být rezignace, ale naopak střídmost v životě, uvědomění si svých hranic a nacházení dobrých věcí, které uprostřed vší pomíjivosti od Boha dostáváme.

V tom spočívá i jeho výkladový potenciál dnes, v době, která se svou skepsí a rezignací na "absolutní" hodnocení označuje za postmoderní.