Pavel Hradilek

Mezinárodní ekumenické sdružení (International Ecumenical Fellowship - IEF) vzniklo v r. 1967 na bázi anglikánsko-římskokatolického sblížení. V této době po II. vatikánském koncilu se zdálo, že jednota církve je otázkou několika málo let. I když se tak nestalo, přece jen v západních zemích je již spolupráce církví samozřejmostí. Včetně interkommunia, která je u ekumenicky angažovaných křesťanů běžné, přestože se tak děje z pohledu některých církví neoficiálně. Noví zájemci tak nepociťují potřebu se v těchto otázkách angažovat a IEF stárne. Jenom za dobu, kdy se podílím na aktivitách IEF (od r. 1994) zanikly dva regiony (USA a Holandsko). Vznikly ovšem regiony ve východních zemích, kde byla ekuména dosud v plenkách (Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko).

Evangelická liturgická iniciativa Coena spolu s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy pozvali do Prahy emeritní profesorku liturgické teologie univerzity v Bochumi Irmgardu Pahl. Průběh návštěvy, včetně přednášky 21.5.2007 na ETF UK a diskusí, bude jistě zdokumentován na serveru Coeny (http://coena.edunix.cz/). Proto jen pár poznámek, které vyplynuly z podnětného setkání.

Polský institut v Praze uspořádal 7. 2. 2007 ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií diskuzní večer na téma „Lustrace v polské církvi". Hostem setkání byl dr. Zbigniew Nosowski, šéfredaktor časopisu WIĘŹ, člen pracovní skupiny polského ombudsmana pro záležitosti arcibiskupa Wielguse.¹ Setkání moderovala publicistka Petruška Šustrová. Připravený sál byl zcela zaplněn, mnozí museli stát. Z množství účastníků jmenuji ty nejvýznamnější: za pořádající instituce Maciej Szymanowski, ředitel Polského institutu; Tomáš Halík a Stanislav Novotný, prezident a ředitel České křesťanské akademie; ředitel odboru Archivu bezpečnostních složek ministerstva vnitra Pavel Žáček; veteráni odporu komunistické totalitě Adolf Rázek a Václav Vaško; nejvyšší představitelé pražské Katolické teologické fakulty, profesoři Ludvík Ambruster a Albert-Peter Rethmann; ředitel Vyšší odborné školy publicistiky Rudolf Vévoda; pražský pomocný biskup Václav Malý, letohradský farář Václav Vacek a další.

Půlnoční u Martina ve zdi

Zařadit do vysílání nekatolickou vánoční půlnoční bohoslužbu byl velmi dobrý nápad. Připravovala ji mládež pražského seniorátu Českobratrské církve evangelické, která také tvořila většinu účastníků zaplněného akademického kostela u Martina ve zdi v centru Prahy. Řada z nich byla také do liturgie aktivně zapojena. Rozhodně to nebyla „akce jednoho muže (jedné ženy)". Bohoslužbě předsedal a kázal farář Jan Mamula, muž, který se neohnul během komunistické diktatury (i když si nesl následky).

Během přemýšlení nad ostudou, jakou nám dělají představitelé církve zapletení s StB jsem potkal ve vlaku bývalého studenta IES, nyní advokáta, který je důkladně obeznámen s lustračním zákonem. Hovořili jsme o případu biskupa Lobkowicze. Advokát mi řekl: „Již na základě dokumentů, které jsou veřejně známy, lze kon­sta­tovat, že se jednalo zcela jistě o vědomou spolupráci. Takový člověk biskupem být nemůže, má-li si církev zachovat alespoň elementární věrohodnost."

Časopis Týden zveřejnil ve svém 40. čísle ze dne 2. 10. 2006 článek Krystyny Wanatowiczové Pomoc ve jménu kalicha, všímající si aktivit pražského biskupa Církve československé husitské Karla Bicana. Ačkoli je jeho obsah velmi závažný, zůstal bez většího ohlasu v dalších médiích.

Karel Bican je představován spíše jako schopný manažer než jako duchovní autorita. Díky blízkým kontaktům s politickými špičkami (m.j. bývalým premiérem Paroubkem) se mu dařilo získávat peníze pro některé církevní, ale i obecně prospěšné projekty.

Martin Luther

Pro reformátory nebyly liturgické otázky prvořadé. Luther se postupně pokoušel obnovit tehdejší strukturu mše, již doporučoval slavit každou neděli a velké svátky:

„Na prvním místě prosazujeme, nikoli - nemáme a nikdy jsme neměli na mysli - úplně zrušit celý formální kult Boha, ale očistit ten, který užíváme a který byl pokažen nejodpornějšími přídavky, a ukázat zbožné užití. Protože nelze popřít, že mše a přijímání chleba a vína jsou ritem, který ustanovil Bůh skrze Krista a který slavil nejprve sám Kristus a potom apoštolové, a to co nejjednodušeji a nejzbožněji a bez jakýchkoli přídavků. Avšak v průběhu času k němu bylo přidáno tolik lidských vynálezů, že ze mše a z přijímání do našeho věku nepřešlo nic jiného než název." (Řád mše a přijímání pro církev ve Wittenbergu, 1523)

Abychom pochopili změny, ke kterým došlo v době reformace, je třeba si nejdříve uvědomit stav, v jakém byla západní liturgie v pozdním středověku, tedy období, které reformaci šestnáctého století předcházelo. Uveďme si několik hlavních charakteristik této doby v liturgii:

- Eucharistie není primárně hostinou, ale jakýmsi tajemným děním (oltář přestal stolem, je spíše vnímán jako boží hrob).

Jak se napětí mezi arianismem a ortodoxií promítlo do liturgické praxe 4. století, ukážu na příkladu města Jeruzaléma.¹ V této době se ustalují pevnější liturgické formy. V Jeruzalémě se objevuje:

- fenomén stationární bohoslužby (bohoslužby vázané na určitá místa v určitou dobu a spojené s liturgickými průvody mezi těmito místy)²