Pavel Hradilek

[img_assist|nid=1322|title=001|desc=|link=popup|align=left|width=198|height=259]Žertovné označení "jedničky", kdy při jednom z posledních shromáždění značná část účastníků poklimbávala, pomohlo k názvu tohoto periodika.

Nejpůvodnější aklamací v rámci anafory je závěrečné Amen.¹ Brzy se objevuje vstupní dialog preface a o něco později hymnus Sanktus.² Kromě toho obsahují některé staré anafory

Ve dnech 18. - 19. dubna t.r. pořádal Institut ekumenických studií v Praze 26. seminář zájemců o teologii s tématem „Ekumena v dnešním Německu a České republice - srovnání, problémy a výhledy". Příspěvky přednesené na semináři  budeme postupně zveřejňovat tak, jak nám je autoři dodají a jak je stačíme (v případě

Hymnus sanktus („svatý") je dnes běžnou součástí eucharistických modliteb východních i západních církví, vč. (obnovených) liturgií církví vzešlých z reformace. Jeho zpěv (v nouzi recitace) náleží celému shromáždění, případně zpěvákovi (zpěvákům) a shromáždění. Jako i jiné aklamace to není část určená předsedajícímu. Formálně

Hebrejské slovo amen (אָמֵן) znají všechna tři hlavní monoteistická náboženství. Možná je raně egyptského původu. Křesťanská liturgie hned na počátku výraz adaptovala jako aklamaci vyjadřují souhlas s pronesenou modlitbou. Amen znamená „skutečně", „opravdu", „je to tak", „ať se tak stane". V židovství

Hebrejským výrazem הללו יה (hal^elú-jáh) -„chvalte Jahve (Pána)" se radujeme z božího triumfu. Izraelité tak chválili Hospodina dávno před vznikem křesťanství. Výraz byl aklamací zpívanou shromážděním jako odpověď na žalmový hymnus zpívaný zpěvákem.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi. (3x)

Řecký originál: Hagios ho Theos, hagios Ischyros, hagios Athanatos, eleison hymas.
Latinský překlad: Sanctus Deus, sanctus Fortis, sanctus Immortalis, miserere nobis.

Biblický základ

Ž 42, 3 - Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?

Má duše tě očekává, ó Bože; má duše žízní po Bohu silném, živém. (stejný verš v LXX)

Úvod

Novodobá liturgická obnova římskokatolické církve, která díky úsilí jednotlivců¹ započala v 2. polovině 19. stol a zejména ve 20 stol., dostala oficiální impuls liturgickou konstitucí

Aklamace (tj. zvolání) Kyrie eleison (řec.) - Pane, smiluj se, má původ v pozdně antickém dvorním ceremoniálu. Předzpěvák provolával chválu přicházejícímu panovníkovi a lid touto aklamací vzdával hold, projevoval oddanost i své prosby (např. odsouzenci na smrt tak volali o milost).

Biblický základ

Začátek hymnu se kryje s biblickým veršem L 2,14 - Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.