Není tomu dávno, co se do Byzantského muzea v Aténách dostala překrásná ikona z XIV. století zobrazující archanděla Michaela. Drží, jako obvykle, v ruce sfairu, odznak moci boží, tentokrát s nápisem: „Ježíš Kristus, spravedlivý soudce."
Svátky prvních dvou listopadových dnů nacházejí v těchto slovech společného jmenovatele. Jestliže věříme, že mimo náš viditelný svět, mimo církev putující, žijí ti, kteří jsou z nás, a proto nám nemohou být cizí a ani my nemůžeme být cizí jim, pak jen proto, že Kristus spravedlivý soudce je už pozval: „Vejdi v radost mého Pána." A my ve víře v tuto jejich radost v nich vidíme své přátele. A když druhý den vzpomínáme modlitbou na ty, kteří z našeho kruhu odešli, pak jen proto, že cítíme potřebu být s nimi při setkání s Kristem, spravedlivým soudcem, pomoci jim alespoň tím, že budeme ukazovat na rány v rukou, nohou a v boku tohoto Soudce a budeme volat jejich jménem: „Rozpomeň se dobrý Ježíši, že jsme příčinou tvé cesty." Zkrátka oba tyto dny a vlastně i památka svatých, jejichž ostatky se chovají v kostelích naší diecéze (5. listopadu), jsou liturgickým prožitím dogmatu o společenství svatých, viděným ze dvou zorných úhlů.
Poslední komentáře