Alžběta Catezová, jež v karmelitánském klášteře v Dijonu obdržela jméno „od Trojice“, se narodila ve vojenském táboře v Avordu (Farges-en-Septaine) 18. července 1880. V sedmi letech přišla o otce a ve svátosti smíření odhalila Boží milosrdenství. Projevovala se jako hrdá dívka, poněkud bouřlivě a cholericky. Jako malá ale prošla zásadní proměnou poté, co poprvé přijala tělo Páně. Při této příležitosti navštívila karmelitánský klášter, kde jí sestra představená s láskou vysvětlila význam jejího jména (Alžběta = „Boží příbytek“). To se nesmazatelně vrylo do paměti malého děvčátka. Vzdělání se jí dostalo od soukromých učitelek. V roce 1888 se zapsala na konzervatoř v Dijonu a vystudovala ji s výborným prospěchem. V roce 1894 pocítila povolání k životu na Karmelu. Matka jí ale odmítla dát souhlas a bránila v jakémkoli styku s klášterem. Když bylo Alžbětě devatenáct, na matce si vymohla příslib, že bude moci na Karmel vstoupit v 21 letech, ve věku považovaném obecně za zcela dospělý. Alžběta obléká řeholní šat 8. prosince 1901. Po těžké nemoci zde v listopadu roku 1906 umírá.

Během krátkého života se u Alžběty neprojevovala žádná výjimečná charismata ani mystické jevy. Její dílo není rozsáhlé: zanechala po sobě poznámky v deníku, několik básní a pár dopisů. Rozsahem se vymykají dvě rekolekce sepsané na sklonku života mezi červencem a srpnem 1906. Jejím nejslavnějším textem je modlitba Můj Bože v Trojici, kterou znenadání napsala v listopadu roku 1904. Je to jeden z vrcholů mystické literatury. Mnoho aspektů její duchovní zkušenosti a nauky najdeme v jejích listech.

Pro celý Alžbětin život bylo klíčové setkání s otcem dominikánem P. Vallém v roce 1900. Tento kněz jí vydal svědectví o „příliš velké lásce Boží“ a pomohl jí pochopit vazbu mezi tímto vírem lásky, který zakoušela ve své duši, a tajemstvím Trojice: „Ano, má dcero, celá Nejsvětější Trojice je ve tvé duši“. Důkladně jí vysvětlil katolickou nauku o inhabitaci, tj. o přebývání Trojice v lidském nitru. Alžběta se cítila jako ponořena do nezměrného oceánu, neboť osobně vnímala svou účast na vztazích lásky, které vzájemně poutají Otce, Syna a Ducha svatého, a tak se cele věnovala svému poslání – klanění osobám Trojice. „Nalezla jsem své nebe na zemi, protože nebem je Bůh a Bůh je v mé duši.“ Tato pravda se pro ni stala její nezvratnou jistotou, životním programem, naukou, kterou sdělovala každému, kdo s ní přišel do styku. „Já jsem Alžběta od Trojice, tedy Alžběta, která mizí, ztrácí se, nechává se pronikat ,Třemi´“. Toto tajemství prožívala stále intenzivněji, což se projevovalo usebraností a důstojností chování. Napsala: „Cítím tolik lásky kolem své duše! Je jako oceán, do něhož se vrhám a v němž se ztrácím […] On je ve mně a já v něm. Nedělám nic jiného, než že ho miluji a že se od něho nechávám milovat, a to v každém okamžiku a v každé věci. Budím se v lásce, pohybuji se v lásce, usínám v lásce, s duší v jeho duši, se srdcem v jeho srdci, s očima v jeho očích […] Kdyby věděl, jak jsem ho plná…“ Její oddanost nejsvětější Trojici byla taková, že se zde snažila prožívat vztah ke svému trojičnímu vzoru skrze bezvýhradnou zbožnost, oddanost a láskyplnou poslušnost, kterou projevovala ke své představené. V roce 1904 Alžběta objevila své „nové jméno“, když meditovala nad listem svatého Pavla Efesanům, podle něhož jsme byli předurčeni k tomu, abychom byli „chválou jeho slávy“, laudem gloriae. Začala tak podepisovat své listy a snažila se, aby celá její existence byla prodchnuta touto zvláštní „muzikálností“ jako když se umělec v jistém slova smyslu stává svým uměním. Tímto uměním pro ni bylo chválení Boha každou částí své existence.

Když ji v roce 1905 postihla nevyléčitelná choroba, položila ji na „oltář bolesti“. Prožívala tak kruté bolesti, že ji to přivedlo až k pokušení spáchat sebevraždu. Ona, která byla již cele proniknuta Boží láskou a láskou k Bohu, náhle spatřila novou propast možné něhy. Vytrvale opakovala a meditovala slova Anděly z Foligna: „Kde přebýval Ježíš, když ne v bolesti?“ Tak pochopila a zakusila, že „žádné sjednocení s Bohem“ na této zemi není opravdu jisté, není-li „svatební uzel“ nerozborně svázán na kříži.

Alžběta zemřela v listopadu roku 1906 s „posmrtným programem“: Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše a pomáhat jim, aby dokázaly vycházet ze sebe a přilnout k Bohu, a to zcela prostým pohybem, který je zároveň plný lásky.“

 vybráno ze slovníkového hesla

Hnutí My jsme církve k úmrtí Benedikta XVI.

(WSK/MV) V souvislosti s úmrtím emeritního papeže Benedikta XVI. vydalo hnutí My jsme církev (Wir sind Kirche) prohlášení, ve kterém se uvádí:

Hnutí My jsme církev vnímá zesnulého kardinála Josepha Ratzingera, bývalého papeže Benedikta XVI., jako velmi rozporuplného teologa, který po desetiletí formoval římskokatolickou církev zpátečnickým způsobem jako žádný jiný pokoncilní církevní představitel. Svému nástupci papeži Františkovi a celé církvi zanechal těžké dědictví v podobě atmosféry strachu a teologické nehybnosti, jejíž důsledky vnímáme i dnes.

Joseph Ratzinger jako mladý teolog a poradce koncilu pomáhal utvářet reformy II. vatikánského koncilu (1962-1965), později, během 31 let svého působení ve Vatikánu (1982-2005 jako prefekt Kongregace pro nauku víry za papeže Jana Pavla II., 2005-2013 jako papež Benedikt XVI.), vystupoval jako teolog poháněný nedůvěrou a strnulý strachem, který byl zahlcený svými úkoly ve vedení církve.

Joseph Ratzinger neprojevoval porozumění k hledání budoucích podob víry. Spíše se snažil omezovat nebo dokonce odvolávat reformní podněty koncilu. Ukázal se tak jako neúprosný reakcionář, který nakonec selhal. I jako "emeritní papež" se opakovaně vyjadřoval velmi problematicky, přestože sliboval opak. Svými nedůvěryhodnými výroky k druhé mnichovské zprávě o zneužívání sám vážně poškodil svou pověst teologa a církevního představeného i „spolupracovníka pravdy“ (jeho biskupské heslo). Nebyl připraven, aby osobně přiznal vinu. Tím velmi poškodil biskupský a papežský úřad.

Jeho chvályhodná rezignace v roce 2013 demytizovala papežský úřad. Bylo by však logické, kdyby rezignoval i na hodnost kardinála nebo biskupa a svlékl bílou sutanu.

Naslouchání Západu - synodalita podle anglikánské, luteránské, reformované, metodistické a starokatolické tradice

(christianunity.va/MV) Po dvou konferencích s názvem „Naslouchání Východu“, které se věnovaly synodalitě v pravoslavné církvi a ve východních pravoslavných církvích, se na Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského v Římě (tzv. Angelicum) konala první konference s názvem „Naslouchání Západu“ o synodalitě podle anglikánů, luteránů, reformovaných, metodistů a starokatolíků. Iniciativa, kterou organizoval Institut ekumenických studií Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského, se konala pod záštitou Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů (DPUC) a Generálního sekretariátu synody biskupů.

Na akci, která se konala od 26. do 28. ledna 2023 za účasti katolických a protestantských profesorů teologie a pastorů různých denominací, se podílelo více než čtyři desítky teologů a představitelů různých křesťanských společenství. Mezi mezinárodními představiteli byli například Rev. Najla Kassab, předsedkyně Světového společenství reformovaných církví, Rev. Anne Burghardt, generální tajemnice Světového luterského svazu, arcibiskup Ian Ernest, osobní zástupce arcibiskupa z Canterbury u Svatého stolce, Rev. Matthew Laferty, zodpovědný za vztahy Světové metodistické rady se Svatým stolcem, a také biskup Jan Schoon z Mezinárodní starokatolické biskupské konference.

Za DPUC se zúčastnili kardinál Kurt Koch, biskup Brian Farrell, P. Andrzej Choromanski a P. Martin Browne, OSB, a také organizátoři akce P. Hyacint Destivelle, OP, a Msgr. Juan Usma.

V příštích měsících je plánována druhá konference „Naslouchání Západu“ o synodalitě podle baptistů, Kristových učedníků (Disciples of Christ), letničních a evangelikálních křesťanů.

U zprávy z konference na stránkách dikasteria z 30. ledna 2023 je k dispozici záznam ze všech tří konferenčních dní.

Nový dokument v rámci teologického dialogu se starobylými východními církvemi

(christianunity.va/MV) Smíšená mezinárodní komise pro teologický dialog mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi dne 26. ledna 2023 zveřejnila nový dokument s názvem „Svátosti v životě církve“.

Dokument odráží „širokou shodu... jak v teologii, tak v praxi svátostí“, na jejímž základě doporučuje větší pastorační spolupráci. Po první části věnované definici a teologickému významu svátostí se druhá část dokumentu zabývá sedmi svátostmi: svátostmi iniciace (křest, myropomazání /biřmování, eucharistie); svátostmi uzdravení (pokání/zpověď, pomazání nemocných); svátostmi služby a závazku (manželství, ordinace). Třetí část obsahuje některá doporučení pro větší pastorační spolupráci mezi katolickou církví a starobylými východními církvemi.

Dokument, který komise dokončila na svém posledním plenárním zasedání, podepsali 23. června 2022 kardinál Kurt Koch a koptský pravoslavný biskup Kyrillos z Los Angeles, spolupředsedové komise

Studujte teologii ekumenicky: Teologie křesťanských tradic na ETF UK

(MV) Bakalářský program Teologie křesťan-ských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.

Proč studovat obor Teologie křesťanských tradic?

Jedná se především o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.

Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je příslibem vysoké odborné úrovně studia. Studující se mohou podílet na dalších aktivitách pořádaných fakultou, např. účastnit se archeologických vykopávek v Izraeli.

Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.

Někteří studující se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studujících se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.

Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (ve Strašicích), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu) a je doplněna dvěma víkendovými semináři v akademickém roce. Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

Studentky a studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

Přihlášky pro akademický rok 2023/24 v papírové (listinné) nebo elektronické podobě je možné podat do 31. 3. 2023, přijímací zkouška proběhne v prvním červnovém týdnu 2023. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: www.etf.cuni.cz

Kontaktní osoba: Petr Jandejsek, Th.D.

Mail: jandejsek@etf.cuni.cz, tel.: 221 988 626

O slavnosti Zjevení Páně 6.1.2023 večer zemřel profesor dějin liturgie, kanadský anglikán David R. Holeton (nar. 1948 ve Vancouveru). Doktorát z filosofie získal na pařížské Sorbonně, doktorát z teologie pochází z Institut Catholique de Paris. Od r. 1997 žil trvale v Praze, kam jej přivedl odborný zájem o dějiny české reformace, zejména liturgii utrakvismu. Působil na Husitské teologické fakultě UK, kde byl v letech 2006-7 krátce jejím děkanem. Zároveň přednášel na Evangelické teologické fakultě UK. Jako kněz sloužil ve starokatolické rotundě sv. Máří Magdalény pod Letnou.

Nejsem kompetentní hodnotit jeho odborné dílo. Jen během pražského působení publikoval desítky článků, sborníků a knih. Asi nejvýznamnější je kritické vydání Jistebnického kancionálu.¹ Když jsem se podivoval nad tím, že české liturgické zdroje nám musí zpřístupňovat Kanaďan, tak mi řekl, že to není nic divného, že např. jazyky původních obyvatel Kanady studují Češi.

David Holeton se v mládí podílel na liturgické obnově své Kanadské anglikánské církve. Plodem obnovy bylo schválení, Generálním synodem Kanadské anglikánské církve, nové liturgické knihy Book of Alternative Service (BAS) v r. 1983 a její následné vydání v r. 1985. Prosazování reformních principů obnovy stálo Davida Holetona mnoho psychických i fyzických sil. Rozvinula se mu těžká forma cukrovky, se kterou bojoval celý život a které nakonec podlehl.

Angažmá Davida Holetona nezůstalo omezeno na svou domovskou církev. Podílel se na řadě ekumenicko-liturgických aktivit. Stál u zrodu organizace Consultation on Common Texts (CCT), sdružující desítky církví severoamerického kontinentu od pravoslavných, přes katolíky, anglikány, luterány až po nejrůznější reformované církve. Tato organizace sestavila The Revised Common Lectionary (RCL) - „ekumenický lekcionář“. Lekcionář je široce využíván v anglicky mluvících zemích a postupně se prosazuje i na dalších místech.² David Holeton též založil International Anglican Liturgical Consultation (IALC) a byl jejím prvním předsedou. Podílel se jako sekretář na English Language Liturgical Consultation (ELLC). Byl i prezidentem Societas Liturgica, mezinárodní ekumenické společnosti liturgologů.

Bohaté mezinárodní zkušenosti při hledání ekumenicko-liturgické konvergence vedlo Davida Holetona k poznání, že nejméně naklonění k ochotě pokračovat v liturgické obnově jsou ti, kteří se považují za nositele „nenarušených tradic“ jako jsou němečtí luteráni, angličtí anglikáni³ či římští katolíci.⁴ David Holeton byl kritický i k přístupu k liturgii českých církví. Udivoval jej rubricismus pěstovaný v římské církvi i liturgická nedospělost českých církví vzešlých z reformace. Farského liturgii, užívanou v Církvi československé husitské, považoval za nereformovatelnou.

Co mi dal David Holeton

Pro mne osobně byl příchod Davida Holetona do Prahy darem z nebe. Jednak si přivezl velkou osobní knihovnu, ze které jsem si mohl půjčovat. Žádná z pražských teologických fakult tak nebyla vybavena, snad jedině knihovna Mezinárodního baptistického semináře na Jenerálce měla poměrně dost titulů současné liturgologické literatury. Některé knihy, které mne významně ovlivnily,⁵ jsem si sám našel, některé mi David Holeton doporučil, některé mi i věnoval. Měl jsem možnost se na cokoli ptát a David Holeton mi česky odpovídal. Zval jsem Davida Holetona k hostovským přednáškám v rámci výuky liturgiky bakalářského studia Teologie křesťanských tradic na ETF UK. Každý rok učil jiné téma. Velký důraz dával na eulogie, velké anamneticko-epikletické modlitby, které jsou jádrem každé liturgie svátostí. V rámci seminářů dával studenty takovou eulogii napsat a hlasitě přednést. Hodnotil pravdivost, biblické zakotvení, teologickou správnost i kvalitu postoje a přednesu. Když jsem mu na začátku, když byla řeč o anafoře, namítal, že je to pro naše studenty těžké napsat eucharistickou modlitbu, tak mi, snad s jistou nadsázkou, namítl, že to v Kanadě zvládne každý maturant... Začali jsme eulogie soustavně „trénovat“ a myslím, že už to studenti zvládají.

Mnoho mi také dalo slavení liturgií, kterým David Holeton předsedal v rotundě sv. Máří Magdalény pod Letnou. Jeho čeština nebyla zpočátku tak dobrá, aby mohl kázat, tak si nás, své spolupracovníky, zval, abychom kázali. Jazyk ale nebyl jediný důvod, proč jsme kázali. David Holeton zastával názor, že se celé shromáždění má na liturgii podílet a že není správné, když jsou v jedné osobě soustředěny obě hlavní liturgické služby - jak předsedajícího, tak kazatele. David Holeton dokázal „vykouzlit“ aktivní účast s těmi, kteří byli zrovna k disposici.

Setkávání liturgistů

David Holeton si přál se seznámit s prof. Františkem Kunetkou⁶ z Olomouce a požádal mne o zprostředkování. Navrhl jsem uspořádat setkání i s liturgisty dalších fakult a jiných teologických učilišť. David souhlasil a od té doby se čeští liturgisté schází k neformálnímu setkání vždy koncem semestru. Obvykle v Praze, někdy v Olomouci. Osobně si nejvíce pamatuji na situaci, kdy jsme diskutovali praxi svátostí (zejména křesťanské iniciace) v různých církvích. Zastával jsem názor, že se vším příliš pospícháme, aniž by ti, kteří svátosti přijímají, byli dobře připraveni - křtíme na dluh, biřmujeme na dluh, ordinujeme na dluh… David Holeton (spolu s Františkem Kunetkou) mi tento koncept od základu zbořili: David mi řekl: „Ale Pafle, úplně všechno dostáváme od Hospodina na dluh...“

Kanadské žertíky

I když v Kanadě takový termín neznají,⁷ David Holeton byl jejich bezednou studnicí. Při výkladu eucharistie komentoval hostie – tenká bílá kolečka, které se v římské (a např. v husitské) církvi užívají, slovy: „je snažší uvěřit, že se jedná o Tělo Kristovo, než že se jedná o chléb...“

Koncem 90. let jsem se podílel na vydání Revised Common Lectionary - „ekumenického lekcionáře“ v češtině. Jednalo se o tři obsažnější sešity (podle cyklu A,B,C) v kroužkové vazbě. V jednom ze sešitů jsem zapomněl na svátek Nejsvětější Trojice. A právě v tento den, jsem přišel před liturgií do krypty pod rotundou, kde v lekcionáři nemohli najít příslušné perikopy. Jakmile jsem vešel, aniž bych co tušil, se mne David ptá: „Pafle, ty jsi se dal k unitářům?“ Chvíli trvalo, než mi to secvaklo...

Během mezinárodní minikonference v Olomouci, která byla věnována žehnání, přednášel prof. Sobeczko z Opole o eulogii nad vodou („žehnání vody“). Přednášku poslouchal i církevní právník, dominikán Damián Němec, v té době provinciál. Po skončení velmi dobré přednášky náš dominikán dodával, že „posvěcená“ voda už není obyčejnou vodou a že i „ďábel to pozná“. Polský profesor trpělivě vysvětloval, že voda zůstává vodou, ale že nad ní dobrořečíme Hospodinu, atd. Dominikánovi se to moc nezdálo. Pozoroval jsem Davida Holetona, který seděl v první řadě, pokoušel se o „poker face“, ale příliš se mu to nedařilo. O polední přestávce jsme se šli projít po městě. Začali jsme v kostele sv. Michala, který je hned blízko fakulty. David se mne zeptal: „Pafle, co je to za kostel?“. Říkal jsem, že nevím, ale že u vchodu jsou informace o historii kostela. Když jsem nahlas četl, že kostel byl součástí dominikánského kláštera, který zrušil Josef II., David pravil: „Moudrý muž!“

 

Přehled příspěvků Davida Holetona, které jsme otiskli v Getsemanech:

Česká liturgie http://www.getsemany.cz/node/2650

Smíření a eucharistie http://www.getsemany.cz/node/2290

Příjímání nemluvňat http://www.getsemany.cz/node/2682

Liturgická roucha http://www.getsemany.cz/node/2445

Liturgie a ekumenické hnutí – spolu s John St. H. Gibaut -

http://www.getsemany.cz/node/2340

Ekumenická rodina církví - Zpráva o setkání představitelů církví z Porvoo, konaného v Cardiffu, Wales,16.-21. března 2006 http://www.getsemany.cz/node/848

Vkládání rukou při kněžských ordinacích http://www.getsemany.cz/node/2022

Několik poznámek k liturgické obnově http://www.getsemany.cz/node/1281

Náboženství bez denominace? http://www.getsemany.cz/node/2320

Anglikánská bohoslužba: od imperialismu k ekumenismu http://www.getsemany.cz/node/2521

Eucharistická epikleze: Možná cesta kupředu ke společenství mezi církvemi http://www.getsemany.cz/node/2617

Liturgická role jáhna dnes http://www.getsemany.cz/node/806

Dnešní anglikánská bohoslužba hodinek http://www.getsemany.cz/node/2554

Na požadavek rychlého svatořečení ("Santo subito!") zesnulého papeže Benedikta XVI. (16. dubna 1927 – 31. prosince 2022) reagovala rakouská teoložka Irmtraud Fischer (nar. 1957) svým článkem publikovaným na internetových stránkách Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi“ 4. ledna 2023. Fischer po absolvování studia pedagogiky studovala v letech 1977-1982 katolickou teologii na univerzitě ve Štýrském Hradci. V letech 1983-1994 působila jako asistentka na Institutu pro starozákonní biblistiku na univerzitě ve Štýrském Hradci u profesora Johannese Marböcka (nar. 1935). V roce 1988 získala doktorát z teologie a v roce 1993 se na návrh Ericha Zengera (1939-2010) habilitovala na univerzitě ve Štýrském Hradci. Stala se v Rakousku první ženou katoličkou, která se habilitovala v oboru teologie. Její habilitační spis na téma „Die Erzeltern Israels. Feministisch-theologische Studien zu Gen 12-36“ (publikovaný v roce 1994) přispěl k tomu, že se v německé biblistice prosadilo označení „Erzeltern“ (arci-rodiče, pra-rodiče) místo dřívějšího „patriarchové“ (neboť ve starozákonních příbězích vystupují nejenom „praotcové“ Abrahám, Izák a Jákob, ale i „pramatky“ jako např. Sára, Rebeka nebo Ráchel). V letech 1994-1997 působila nejprve jako odborná asistentka, později jako docentka na univerzitě ve Štýrském Hradci. V letech 1997-2004 byla řádnou profesorkou pro obor "Starý zákon a teologická ženská studia" (Altes Testament und Theologische Frauenforschung) na Katolické teologické fakultě v Bonnu a od roku 2004 až do svého odchodu do důchodu v roce 2022 působila jako profesorka starozákonní biblistiky na univerzitě ve Štýrském Hradci. Kromě řady projektů stojí za zmínku, že od roku 2006 vede spolu s Adrianou Valerio a Mercedes Navarro Puerto čtyřjazyčný encyklopedický projekt "Bible a ženy" o dějinách recepce Bible, který se zaměřuje na genderově relevantní biblická témata, na biblické ženské postavy a na ženy, které interpretovaly bibli v průběhu dějin až do současnosti.¹

Irmtraud Fischer ve svém textu zmiňuje španělskou řeholnici, teoložku a psycholožku Mercedes Navarro Puerto (nar. 1951), která vystudovala psychologii na Papežské univerzitě v Salamance a poté studovala teologii na Papežském biblickém institutu v Římě, kde v roce 1996 získala doktorát z biblické teologie. Vyučovala na fakultách teologie (1992-2000) a psychologie (1993-2007) na Papežské univerzitě v Salamance, na Institutu katechetických věd San Pío X v Madridu (1990-1995), na Vyšším institutu morálních věd v Madridu (1996-2000), na magisterském studiu náboženských věd na Papežské univerzitě v Comillas (1998-2004) a na katedře integrované filologie na Filologické fakultě Sevillské univerzity (2006-2007). Od roku 2014 byla čestnou profesorkou na Univerzitě Complutense v Madridu, kde působila na katedře hebraistiky a aramejistiky Filologické fakulty.² Mercedes Navarro Puerto dosáhla národní i mezinárodní pozornosti svými knihami a články o Marii, Evě a dalších ženách bible, jakož i o feministické teologii a exegezi, o násilí a sexismu. V roce 2017 jí byla udělena Cena Herberta Haaga. Při té příležitosti Nadace Herberta Haaga uvedla: „Na popud reakčních španělských kruhů byla nejprve po netransparentním řízení odsunuta na místo profesorky psychologie náboženství. A přestože se podařilo urovnat doktrinální disciplinární řízení zahájené Kongregací pro nauku víry, byla nakonec zcela vyloučena z akademického vyučování na církevních pedagogických institucích.“³

Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi“ (Herbert Haag Stiftung für Freiheit in der Kirche) byla založena v roce 1985 ve švýcarském Luzernu švýcarským katolickým teologem a biblistou Herbertem Haagem (1915-2001), který v letech 1960-1980 působil na katedře Starého zákona na Katolické teologické fakultě univerzity v Tübingen. Dospěl k přesvědčení, že krize v katolické církvi má své kořeny v její struktuře, která mnohdy vede k zotročování věřících. Nadace uděluje ceny za uznání osobám, skupinám nebo institucím, které se svobodným vyjádřením názoru nebo odvážným jednáním přihlásily ke skutečnému křesťanství. Dlouholetým předsedou nadace byl Hans Küng (1928-2021). První cenu udělila v roce 1985 brazilskému teologovi Leonardu Boffovi. Např. v roce 2011 nadace ocenila „skrytou církev“ působící ilegálně v bývalém Československu a jejího nejznámějšího představitele biskupa Felixe Davídka (1921-1988). Cenu tehdy převzali Dušan Špiner a Ludmila Javorová.⁴

Irmtraud Fischer: "Santo subito!": Systém si dává rozhřešení, a tím se vysmívá svým obětem.

Již první den po smrti papeže Benedikta XVI., který podle zpráv tisku odstoupil z vlastní vůle, se jeho dlouholetý důvěrník, arcibiskup Gänswein, zmínil o žádostech o okamžité svatořečení, o „Santo subito“. Vzhledem k těm, kteří v posledních letech obdrželi Cenu Herberta Haaga za svobodu v církvi, je třeba tento požadavek vyvrátit už v okamžiku, kdy začíná klíčit.

"Můj inkvizitor je mrtvý"

Na Silvestra mi přišla SMS s novoročním přáním s tímto nekomentovaným dodatkem od Mercedes Navarro Puerto, laureátky Ceny Herberta Haaga za rok 2017. Dvakrát se dostala do soukolí Ratzingerovy inkvizice. Podruhé přišla o povolení k výuce. Nevyučovala ani nepublikovala nic nového nebo závadného. Jednoduše vyhrabali starý rozhovor, na jehož základě byla obviněna, a bez jejího souhlasu ho znovu zveřejnili. Skutečnost, že se stala obětí intriky, však pevným strážcům víry příliš nevadila.

Mnohé teoložky a mnozí teologové, a to i velmi církevně smýšlející, museli pod dohledem Josepha Ratzingera předtím, než jim byl udělen tzv. římský nihil obstat (který je nutný i pro profesory vyučující na státních univerzitách), publikovat články, v nichž museli odvolat sporné teze, které se často týkaly způsobilosti žen zastávat církevní úřad. Někteří z první generace habilitovaných teoložek unikly odsouzení tohoto muže, který je dnes popisován jako mírný a laskavý, jen díky tomu, že přešly na učitelské katedry jiných církví.

Je to příběh plný žalu a odlivu mozků z teologie, který má Ratzinger na svědomí. Cena, kterou založil a která je naivními médii oslavována jako "teologická Nobelova cena", je následně udělována pouze teologům, kteří považují vážné vnímání znamení doby za nevhodné přizpůsobení se dnešní společnosti.⁵ První vatikánský koncil se svými dogmatickými formulacemi o papežství posílá pozdrav! Druhý vatikánský koncil, který se zasadil o aktualizaci víry a pojetí církve, si vylámal zuby na vyhlášení nového kanonického práva v roce 1983 Janem Pavlem II., bez povšimnutí většiny věřících. Jazykem, který je vydáván za jazyk koncilu, je tak dnes právně zakotven návrat k předkoncilnímu obrazu církve. Za nešťastné encykliky a papežské listy proti ženám a laikům z doby Wojtylova ochromujícího dlouhého pontifikátu je, jak je z výzkumu stále zřejmější, z velké části zodpovědný jeho přísný strážce víry, kardinál Ratzinger.

"Santo subito" - Facka do tváře zneužívaným

Pokud věřící tolerují zahájení procesu blahořečení bez rozporu, pak jim opravdu není pomoci. Pak jsou skutečně ovcemi pastýřů, kteří pasou sami sebe (srov. Ez 34,2).⁶ V posledních letech byl jeden papež za druhým blahořečen a brzy poté kanonizován; zdá se, že se to stalo nutkavou potřebou, aby se ospravedlnil tento úřad, který se považuje za neomylný. Praxe, která je zjevně pozdním, ale logickým důsledkem papežských dogmat I. vatikánského koncilu. Kritické zhodnocení této problematiky vedlo k odebrání učitelské licence (pro výuku katolické teologie) dlouholetého prezidenta Nadace Herberta Haaga Hanse Künga. Prostým zvoláním „santo subito“ se hierarchický systém snaží prohlásit všechny své vrcholné představitele za nedotknutelné, a tím je zároveň chránit před kritikou. Skutečnost, že tuto výzvu učinil nejbližší důvěrník zesnulého a že ji nyní přebírají i média, je vzhledem k masivnímu inkvizičnímu chování učitelského úřadu pod Ratzingerovým vedením více než podivná.

Pokud však vezmeme v úvahu Ratzingerovu roli v souvislosti se zneužíváním v katolické církvi, která mu v posledním roce života dokonce přinesla zahájení soudního procesu v jeho vlasti, je tato výzva zcela nepochopitelná. Je to facka všem obětem zneužívání, která maří veškeré snahy o neúprosné vyrovnání se s minulostí. Zdá se, že církev si chce odpustit zločiny, kterých se dopustila na bezbranných mladých lidech. Tím, že důsledně kryla zločiny, aby chránila „svatou katolickou církev“, chránila pachatele a cenila si jejich kněžství více než lidského práva na fyzickou a psychickou integritu zneužívaných. Pokud jde o loňské laureáty, kteří byli vyznamenáni za svou odvahu zveřejnit trestný čin zneužívání své osoby a prokázat tak církvi očistnou službu, je třeba myšlenku kanonizace důrazně odmítnout.⁷ Blahořečení nebo dokonce svatořečení tohoto zesnulého papeže, který sám předvídal, že vedení církve je v jeho věku příliš namáhavé, by z tohoto důvodu znamenalo prohlášení morálního bankrotu absolutistického systému katolické církve, která má právní ústavu na úrovni předosvícenské doby: Na základě udání jsou obviňováni lidé, kteří se postavili proti tomuto systému. Zneužívaní lidé byli (a v některých případech pravděpodobně stále ještě jsou) zastrašováni, jsou líčeni jako lhářky/lháři a lidé, kteří „kálí do vlastního hnízda“. Donedávna bylo ještě možné pohodlně žít v církevních strukturách, pokud se člověk dobře choval vůči představeným, i když se člověk dopustil těch nejhorších zločinů jako sériový pachatel. O tom, pro koho jsou lidská práva nedělitelná a pro koho ne, rozhoduje v katolické církvi stále výhradně Apoštolský stolec, který dodnes nepodepsal ani neratifikoval Deklaraci lidských práv.

¹

1. Liturgické hnutí jako teologická otázka?

Svůj příspěvek o liturgickém hnutí v katolické církvi a jeho vnímání v dialektice tradice a liberalismu, kontinuity a diskontinuity, bych uvedl slovy Karla Rahnera: „Církev se na II. vatikánském koncilu přiznala k úkolu, ale tento úkol se musí naplnit.“² Někdy se mi zdá, že se na tento úkol trochu pozapomnělo, možná se změnil nebo je opomenut. Jestliže cílem koncilu byla obnova života církve, tak je nutná nejen reforma, ale především ji vybavit teologicky, liturgicky a pastoračně tak, aby mohla plnit své poslání v postmoderním světě. Téměř 60 let od koncilu se postoje k liturgickému hnutí a pokoncilní obnově polarizují, což má mnoho příčin a jednou z nich je i metodologie teologické reflexe tohoto vývoje.

Konzervativní a v poslední době v katolickém prostředí velmi rozšířený přístup je hermeneutika kontinuity, kde jakýkoliv náznak diskontinuity je vysvětlován jako nežádoucí a pro život církve škodlivý. Pokoncilní liturgická reforma je prezentována jako projev této diskontinuity a statisticky jsou uváděny její negativní důsledky. Současně jsou zpochybňovány zprávy o přijetí liturgické reformy a jejím pozitivním vlivu na život církve.

Liberální a progresivní přístupy vychází z dějinnosti myšlení, koncilní teologie a antropologie. Obracejí se k dnešnímu člověku a jeho potřebám, které nejsou marginální. Od 19. století církev ztrácí vliv ve veřejném prostoru, stále zřetelněji se projevuje odcizení mezi moderním stylem života a náboženstvím. Liberální teologové vidí reformu jako jedinou cestu k řešení tohoto napětí, církev je společenství věřících žijící v moderním světě, se kterým je třeba vést dialog. Právě diskontinuita s předchozím vývojem je znamením obnovy a vnímání proměny kulturně historické epochy, na něž reaguje i liturgická praxe. Odmítání obnovené liturgie je odmítnutím koncilní teologie jako historia salutis a jejího antropologického ukotvení. Otázka pojetí a interpretace II. vatikánského koncilu je určující součástí dnešního katolicismu. Z odpovědí na tyto otázky se odvíjí podoba církve a liturgické reformy.

Liturgické hnutí a pokoncilní obnova jsou prezentovány v kontextu dějinného vývoje z pohledu teologie a eklesiologie, čímž je můžeme považovat za progresivní počin. Nelze však zůstat jen u tohoto obecného konstatování, ale zastavit se nad teologickými přístupy, jak se v průběhu liturgického hnutí proměňovaly. Vedle kulturně-historického vývoje je přínosný pohled na jednotlivé protagonisty liturgického hnutí a jejich reakce na společenské proměny 19. a 20. století. V katolické církvi, od reformace a Tridentského koncilu, byla nejen zafixována liturgická forma, ale i způsob teologického myšlení, který ještě na začátku 20. století je obhajován encyklikou proti modernismu.³ Možná i dnes by pro mnohé byl pohodlný jediný oficiální způsob myšlení, ale jaké byly příčiny liturgického hnutí a jaký myšlenkový svět jej provází? Byla liturgie reformována s odkazem na aggiornamento, či se jedná o komplexní teologickou a eklesiologickou otázku?

2. Počátky liturgického hnutí

Liturgické hnutí v katolické církvi má své počátky ve Francii, kde je církev po francouzské revoluci ovlivněna galikanismem a jansenismem. Bretaňský filosof a teolog Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 - 1854) silně kritizuje stát pro zasahování do věcí církve.⁴ Lamennais viděl krizi katolické církve, cestou z této krize je vzdělání, otevřenost, demokracie, lidská svoboda a ochrana lidských práv (továrních dělníků). Jedním z jeho žáků byl i mladý kněz Prosper Louis Guéranger, který přijímá myšlenku svého mentora, že od osvícenských postojů a galikanismu, je třeba se obrátit k mezinárodnímu katolicismu a Římu.

2.1. Guéranger a historická metoda

Prosper L. P. Guéranger (1805-1875) si již jako mladý kněz uvědomoval situaci francouzské církve a přemýšlel o východiscích. Obnovení života církve vnímal spirituálně a vzory nacházel v dějinách, neboť v minulosti byly kláštery duchovními a intelektuálními centry. V roce 1833 obnovil klášter v Solesmes, který je inspirován středověkým Clunyjským hnutím a tomuto archetypu je podřízen klášterní život a liturgie. Tento středověký monastický styl je zakomponován do římského katolicismu 19. století a stává se inovativní i pro ostatní klášterní komunity. Guéranger zdůrazňuje, že pro liturgii je nezbytný návrat k pramenům a vysvětlení liturgického děje, v roce 1841 v klášteře zakládá institut pro studium liturgie - Solesmes Institutions liturgique. Jeho historická metoda se projevuje v díle L’Année liturgique,⁵ kde euchologické komentáře nejsou jen rozborem textu, ale i odkazem na prameny a liturgickou tradici římské církve. Guéranger si uvědomuje, jak důležitá je znalost liturgického textu a jeho proměn v průběhu dějin, k proniknutí do duchovního bohatství euchologie a prožívání liturgie. Francouzská revoluce znamená diskontinuitu v životě církve a galikanismus byl patrný ve všech jejích projevech. Guéranger spíše intuitivně a emocionálně než racionálně, při obnově francouzského mnišství, hledá kontinuitu s předchozími středověkými formami a s universální církví.⁶ Nelze tedy říci, že liturgické hnutí se rodí jako progresivní počin, který uzrál v myslích významných teologů 19. století. Spíše je reakcí na kulturně-náboženskou situaci, kde manualistická teologie je obohacena o historické bádání, avšak na hlubší teologickou reflexi liturgie je třeba počkat.

Až ve 20. století je ve Francii historické bádání liturgie doplněno pastoračním rozměrem, v roce 1943 je založeno Středisko pro liturgickou pastoraci - Centre de pastorale liturgique a od roku 1945 vychází časopis La Maison Dieu. V roce 1956 vzniká Institut Supérieur de Liturgie, který má teologické a ekumenické zaměření, spolupracuje s představiteli nouvelle théologie (Yves Congar, Henri du Lubac a další). Historická metoda zkoumání předpokládá práci s prameny liturgickými a patristickými, které od roku 1942 vycházejí v řadě Sources Chrétiennes.

2.2. Němečtí benediktini a teologie liturgie

Na počátku 20. století se těžiště liturgického hnutí přesouvá do německého prostředí, kde se kláštery Beuron a Maria-Laach stávají místem teologické reflexe liturgie. Již nejde jen o studium liturgických pramenů a římskou tradici, ale o pojetí liturgie a církve. Teologické myšlenky jsou publikovány v časopisech Jahrbuch für Liturgiewissenschaft, Ecclesia Orans, Liturgiegeschichtliche Quellen. Promýšlení teologie liturgie vedlo k prvním liturgickým úpravám, příkladem je slavení liturgie a všech obřadů Svatého týdne z roku 1914 v klášteře Maria-Laach. Jednotlivým bohoslužbám předsedal opat Hildefons Herwegen (1874-1946), který jim dal dialogický charakter, zapojil věřící do četby liturgických textů a zpěvů, obřady doplnil komentáři a zdůraznil symboliku liturgie, k jednotlivým obřadům a liturgiím připravil v němčině sešitky. Pro účastníky se jednalo o silný zážitek, umocněný místem slavení (krypta klášterního kostela), procesí a stání u oltáře, kde zakusili communio církve. Od roku 1926 se v klášteře již pravidelně slavila dialogická mše čelem k věřícím.

Teolog z Maria-Laach Odo Casel (1886-1948) přemýšlí o liturgickém slavení z pohledu rituálního, nelze jej vnímat jako liberálního teologa. Neuvažuje o mši jako o zpřítomnění Kristovy oběti, ale jako o rituální připomínce – anamnézi celého Kristova mysteria. V roce 1932 vydává knihu o křesťanském kultovním slavení a v ní zdůrazňuje význam shromážděné církevní obce, která si připomíná velké Boží činy.⁷

2.3. Guardini a jeho liturgická formace

Romano Guardini (1885-1968), který byl velmi ovlivněn liturgií a teologií z kláštera Maria Laach, který pravidelně navštěvoval, si uvědomil význam liturgické formace. Jeho snaha o pochopení liturgie a její adaptace v čase jej vede k dějinnosti liturgických forem a jejich proměnám. Tuto dějinnost liturgie se snaží interpretovat teologicky, pastoračně, antropologicky, rituálně a spirituálně. Poznává, že cesta k pochopení a prožívání liturgie vede skrze eklesiologii, religionistiku, ekumenu a antropologii, uvědomuje si potřebu reformy. Jeho pojetí liturgické obnovy se nesoustředí na liturgickou praxi a rituální proměnu, ale na teologickou podstatu, proto říká:

„Liturgie není o vědění, ale o realitě. Určitě existuje její poznání, liturgika – věda o liturgii. Při liturgii nejde o duchovní poučování a zážitek, ale především o formaci, aby byl zřejmý základní smysl slavení. Jde o to, aby si jednotlivec a komunita osvojili takový druh duchovního chování, který je podstatou liturgického života.“⁸

2.4. Pius Parsch a liturgický apoštolát

Rakouský augustinián Pius Parsch (1884 – 1954) je představitel liturgického apoštolátu, kdy termín apoštolát je chápán v kontextu šíření textů k hlubšímu poznání a prožívání liturgie. Z rituálního hlediska jsou velmi podnětné bohoslužebné formy, které zaváděl do slavení eucharistie v kapli sv. Gertrudy v klášteře Klosternueburg u Vídně. Adaptoval „tridentskou mši“ dle platných rituálních pravidel (rubrik): dle vzoru římských bazilik začal slavit liturgii čelem k lidu, upravil kněžské liturgické oděvy, zavedl službu lektora pro simultánní překlad latiny do němčiny, podporoval lidový zpěv, mše měla dialogický charakter (věřící odpovídali na admonice kněze, recitovali společně některé modlitby a confiteor), boží slovo se četlo z ambony nahlas a již ne na evangelní a epištolní straně oltáře, ve mši byl průvod s obětními dary a přijímání pod obojí.⁹

3. Liturgické hnutí a jeho proměny

Liturgické hnutí do první světové války je reakcí na obnovu církve ve Francii a oživení atrofované liturgie 19. století středověkými modely: Gregoriánský chorál, gotická paramenta, jednoduchost sakrálního prostoru. Ve svých počátcích liturgické hnutí vychází z mnišského prostředí, pro které je typické tradiční chápání liturgie, podpořené studiem liturgických pramenů. V meziválečném období 20. století se rozvíjí teologické chápání liturgie a hledání odpovídajících forem. Teologická reflexe liturgie nevychází již ze scholastiky a manualistiky 19. století, ale z moderní teologie a nových poznatků religionistiky i antropologie. V první polovině 20. století se formovalo základní teologické a pastorační pojetí liturgie, které se promítlo do jednání na II. vatikánském koncilu a do pokoncilní liturgické reformy.

Církev před koncilem žila ve velkém očekávání reformy, v liturgickém hnutí její počátky můžeme klást do roku 1947 a vydání liturgické encykliky Pia XII. Mediator Dei. V roce 1948 je zřízena komise, která pracuje na reformě liturgie, liturgická obnova je vnímána jako činnost kurie a příslušných kongregací. V roce 1956 se konal mezinárodní Liturgický kongres v Assisi, který měl téma „Liturgická a církevní obnova“. Kongres jasně ukázal, že duch obnovy liturgie a církve souzní jak v hierarchii, tak i u věřících.¹⁰ V závěrečné zprávě kongresu se objevil výčet liturgických forem, které je třeba adaptovat novým podmínkám. Byl zdůrazněn pastorační aspekt reformy, zvláště s ohledem na misijní území, kde by měla vzniknout vlastní církevní struktura. Velká část účastníků po skončení kongresu byla v Římě na audienci u papeže, kde Pius XII. pozitivně hodnotil závěry kongresu, některé prvky ze závěrečné zprávy odmítl: lidový jazyk v liturgii.

V před-koncilním a koncilním období byla nutnost reformy obecně přijímaná, projevovala se rozdílnost názorů v tom jak ji provést, kde jsou její hranice a jaká církev z této reformy vyjde. Obava římské kurie vedla ne ke zpochybnění reformy, ale jejího způsobu a následně ke svolání koncilu. V tomto období dochází k profilaci hierarchie, teologů a věřících, které je dáno teologickými přístupy a reflexí pastorační praxe. Jestliže před koncilem katoličtí křesťané zakusili důležitost četby Písma, pozitivně hodnotili liturgické úpravy a rozměr společenství,¹¹ tak se nejedná jen o pastorační aspekty. Její teologická reflexe zdůrazňuje, že je podstatné zakoušení církve v místní kultuře (eklesiologie) a ve svém historickém vývoji.

3.1. Diskuze o liturgii na II. vatikánském koncilu

Bylo svolání koncilu papežem Janem XXIII. (1962-1965) překvapením? Spíše historickou zkušeností, kdy papež si uvědomil, že obnovu církve a liturgie není možné realizovat mimo koncil. Jednotlivé příspěvky na koncilu ukazovaly na různá východiska a očekávání, v čem se má církev reformovat. Nelze jednoduše biskupy shromážděné na koncilu rozdělovat na konzervativní a liberální, následně spekulovat, která část měla větší vliv na definitivní znění dokumentů a tím i na průběh koncilních jednání. Velmi významná byla pozice papeže Pavla VI. (1897-1978), který na koncilu měl několik rolí: a) byl jedním z koncilních otců; b) byl prostředníkem při hledání konsensu ve znění koncilních dokumentů; c) řešil procesní spory; d) chránil ortodoxii. V jednotlivých situacích a vystoupeních Pavla VI. nebylo zřejmé, o jakou roli se jedná. Papež během koncilu hledal a našel maximální konsensus pro schvalování dokumentů, proto jsou mnohé formulace nedostatečné a nedůsledné. Tento jazyk koncilních dokumentů vedl k široké podpoře při schvalování, ale také k interpretační otázce. Podobně Pavel VI. vystupoval i při zavádění liturgické reformy, proto nelze jeho jednání vnímat jako progresivní či regresivní.

Pokoncilní liturgická obnova byla svěřena speciální komisi, která měla spolupracovat s Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace vnímala práci komise jako přípravnou, na kterou naváže při vydávání jednotlivých liturgických knih. Komise se cítila ve své práci autonomní, podřízena papeži a kongregace jen schválila finální podobu liturgických knih. Tato situace vyvolávala v římské kurii nedůvěru, kongregace nemohla zasahovat do liturgické reformy, objevily se obavy z přílišného liberalismu a nedůvěra k odborným poradcům komise. To vše vedlo k pochybnostem o výsledku a přínosu reformy.

První liturgické změny začaly již v roce 1965 ve snaze co nejdříve aplikovat koncilní konstituci do praxe, při platnosti staré liturgické agendy. Nová liturgická agenda v národních jazycích začala platit od roku 1970. Liturgická obnova v 60. a 70. letech souzněla se společensko-kulturními změnami a nástupem „postmoderny“, církev opouštěli věřící i kněží. Mnozí hledali vysvětlení a na jejich otázky se nabízela jednoduchá odpověď - důsledek pokoncilního vývoje. V církvi stále doznívala dynamika konzervativního strachu a tím potřeba kontroly všech aktivit církve a autoritativní řízení.

3.2. Církevní konzervatismus po II. vatikánském koncilu

Církev je svou povahou konservativní – uchovává (conservatio), předává a žije z Božího zjevení. V pokoncilní církvi je stále zřejmá potřeba ochraňovat některé „teologické principy“, které v historicko-eklesiologickém kontextu jsou diskutabilní: autoritativní řízení, pyramidální model, celibát duchovních, služby žen v církvi, marginalizace minoritních skupin, hierarchická a charismatická služba v církvi, uniformita. Tento postoj se promítl i do liturgické reformy, který vychází z postavení a poslání církve v sekularizované společnosti. Konzervativní myšlení tíhne k uchování dřívějších forem, liberální akceptuje historické proměny. Je zřejmé, že způsob myšlení se u jednotlivých teologů a představitelů církve vyvíjí a je ovlivňován mnoha faktory, což je možné vidět i na vzniku ultrakonzervativních směrů v katolické církvi po II. vatikánském koncilu.

Mladý arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991) opouští v roce 1962 Senegal a stává se představeným Misijní kongregace otců Svatého Ducha (CSSp). Odvolání Janem XXIII. z Dakaru vnímá velmi osobně, přesto i nadále pracuje pro africkou církev až do roku 1970. Lefebvre vnímá koncil jako pastorační počin, nelze jej označit za koncilního konzervativce. Jeho konzervativní postoj nebyl dán teologicky a ani jako reakce na koncil, střetly se dvě okolnosti osobní (odvolání z Dakaru a nalezení nouzového řešení pro 57 letého arcibiskupa) a eklesiální. Odvolání z pozice arcibiskupa v Dakaru nebyl důsledkem jeho nesouhlasu s politikou dekolonizace po vyhlášení nezávislosti Senegalu v roce 1961,¹² ale spjato s důrazem na význam místní církve a formování její struktury. Není mu vlastní dějinnost teologického myšlení, proto nedějinně hodnotí jednotlivé události. Konkrétním vyjádřením jeho formy myšlení je založení Kněžského bratrstva svatého Pia X (FSSPX). Arcibiskup nenapsal apologii na starou liturgii, ve svých spisech obhajuje dekadentní teologii 19. století. Je typickým příkladem popření historického myšlení a stále odkazuje na trvalou platnost pravd, principů a praxe. Podobně i dokument Summorum Pontificium papeže Benedikta XVI. vychází z myšlenky: „Co bylo posvátné pro předchozí generace, zůstává posvátným i pro nás.“ Co je tedy neměnné a stále platné, kdo je garantem? Lefebvre odpovídá na tuto otázku dvěma slovy – víra věřících.

Velmi zásadní v teologickém myšlení je otázka dějinnosti, která je základem proměny teologického myšlení, způsobu chápání a vidění jednotlivých jevů života církve. Je možné se snažit něco zakonzervovat, najít si určitou jistotu, chránit status quo, protože v daném okamžiku je to maximum možného. Církev i po koncilu tuto vizi přijímá, což je možné dokumentovat na mnoha případech.¹³ Církevní autority mají sklon chovat se autoritativně, recyklují mentalitu antimodernismu, nevnímají teology jako partnery, ale někoho, kdo je „níže postavený“.

Pokoncilní liturgický vývoj je cestou k hledání nové formy a liturgického výrazu. V roce 1985 probíhala biskupská synoda, která hodnotila uplynulých 20 let od ukončení koncilu, na ní se projevily konzervativní názory a teologický vliv Josefa Ratzingera. Zdůraznila se uniformita s editio typica, přesnost překladů, důslednost při schvalování národních agend, posiluje význam Kongregace pro bohoslužbu ve vztahu k biskupským konferencím. Jak však v této situaci vytvářet liturgické formy a modely, které by byly bližší životu konkrétních církevních obcí?

3.3. Hodnocení liturgického hnutí a reformy

Postoje k liturgické reformě se rodí z dřívějšího názorového vývoje uvnitř církve. Jsou vyjádřením osobní zkušenosti s církví a vlastní představy o církvi a liturgii. Před-koncilní euforie se projevila na koncilu, ale i v průběhu liturgické reformy, přílišná očekávání se nemohla naplnit. Liturgické hnutí jako komplexní fenomén nelze redukovat jen na rituální formy a následnou diskuzi o podobě liturgie. Liturgické hnutí je současně i teologickým hnutím, které promýšlí liturgii eklesiologicky a vedle pyramidální struktury hledá její charismatickou podobu. Uvědomuje si, že institucionální podoba a chápání církve je neživotné, vystavuje se nepochopení a odmítnutí i se svou rituální praxí. Liturgická obnova byla vnímána jako obnova církve, která není možná bez změny teologického myšlení.

Liturgické hnutí nespočívalo jen v hledání rituálních forem, ale v teologické a historické reflexi i pastorační flexibilitě. Proto mnozí představitele liturgického hnutí byli předvojem liturgického vývoje a reformy církve. Měli určité charisma a jejich myšlenky jsou stále podnětné, pro liturgickou reformu měli rozhodující význam. Uvědomovali si historičnost vývoje a důležitost liturgické obnovy. Nelze se spokojit s pouhou apologií stávající liturgické formy (tridentské), byla by nejen neplodná, ale i zničující. Hledali rituální formu adekvátní potřebám a vnímání člověka postmoderní doby. V liturgii jde o pochopení smyslu a teologické podstaty liturgického slavení, stanovená norma je jistým „vymezením“ pro utváření jednotlivých liturgií.

I když v pokoncilní církvi vidíme velké liturgické změny, změna teologického myšlení je složitější a dlouhodobější. V pontifikátech pokoncilních papežů vidíme velká gesta ve smyslu prezentace církve: ekumenická setkání, dialogy, papežské cesty atd. V rámci církevní struktury se však chovají konzervativně, regresivně působí většina dokumentů - Katechismus z roku 1993, posiluje význam a vliv římských dikasterií.

3.4. Liturgická reforma v českém prostředí

Práce na vydání českých liturgických knih byla velmi spontánní. Vedle překladů probíhala i liturgická formace kněží, kteří v oběžnících získávali podklady pro liturgickou katechezi věřících. Diskuze o významu liturgické reformy probíhala jen v uzavřených skupinkách, církev žila společensko-politickými událostmi pražského jara a následné normalizace. I v našem prostředí se objevuje vedle překladů i vlastní tvorba eulogických textů, anafor a rituálních forem. Tato tvůrčí činnost se do oficiální Agendy nedostala, jednalo se o „překlopeni“ latinských textů (editio typica) do češtiny. Nezohlednila se česká liturgická tradice.

Část členů české překladatelské skupiny se snažilo o doslovný překlad latinského textu, jiná o volný překlad, který má hledat nové formy a vycházet z hlubší reflexe liturgie. Představitelem tohoto směru byl Zdeněk Bonaventura Bouše (1918-2002), který hodnotí pokoncilní liturgickou obnovu jako něco, co selhalo.¹⁴ Jak tuto kritiku vysvětlit? Nejde jen o liturgické překlady a nedostatek liturgického zájmu a formace. Příčina je daleko hlubší, je jí mentalita nejen kněží a církevní hierarchie, ale i laiků, která se nezměnila. Reforma byla vnímána jako kontinuita s úpravami, ale reforma je o diskontinuitě s předchozím obdobím. Bouše měl osobní zkušenost, kdy prošel duchovní a teologickou proměnou. Dějinnost jeho myšlení je aktuální, když říká, že „skuteční křesťané nejsou v kostelích, ale ve světě.“ Jeho eklesiologie je komunitní, základem je Kristus a jeho kněžství, což vytváří postoj parity a nikoli disparity. Liturgii vnímá jako opus populi, je slavená všemi. Liturgické změny u nás byly přijímány spíše v kontextu společenských změn konce 60. let a programu duchovní obnovy národa, což doznívalo jako protestní hnutí v době normalizace 70. let. Jako jisté selhání lze chápat i skutečnost, že Bouše byl vyloučen biskupem Hlouchem z teologické komise jako reakce na článek v časopise Via v roce 1971: „Naděje katolictví v zemích českých“, který byl vnímán jako příliš progresivní.¹⁵

Česká liturgická reforma sleduje Vatikánská nařízení a nic nenabízí z možností své liturgické a ekumenické tradice. Tento trend se objevuje i po roce 1989, i když v liturgické komisi jsou velké diskuze na obohacení české liturgické Agendy. Klíčovou otázkou zůstává schvalování textů na římské Kongregaci pro bohoslužbu. Skrze činnost teologických fakult je o liturgiku a její studium zvětšující se zájem. Progresivní přístup je tedy z akademického prostředí, církevní sbory zůstávají převážně konzervativní. Zkušenost z doby komunistické persekuce, kdy se liturgie slavila v malých skupinách s důrazem na komunitní a eklesiální význam slavení, se nezúročila. Po roce 1989 česká oficiální církev přijala konzervativní pojetí života církve Josefa Ratzingera.

4. Jak hodnotit liturgické hnutí v katolické církvi?

Liturgické hnutí se vyznačuje mnohými progresivními prvky, které můžeme klasifikovat jako: znalost tradice a liturgických pramenů (dějinnost teologického myšlení); zdůraznění nejen možnosti, ale i důležitosti liturgické změny; poukaz na liturgickou a rituální svobodu při slavení a hledání ustálené formy, otázka liturgické adaptace a kreativity; důležitost teologie liturgie a pochopení základní dynamiky slavení, antropologie, sociologie, eklesiologie, pastorace a spirituality. Liturgické hnutí a pokoncilní vývoj obnažil konzervativní prvky v církvi: zkostnatělost církevních struktur, neutuchající diskuze ohledně kompetencí při schvalování liturgických textů. Liturgická forma stále je unifikujícím a identifikačním prvkem, liturgie je schována ve skleníku rubrik a rituálních předpisů, ale život se odehrává v silném průvanu, kde se střetávají různé duchovní trendy a rituální praxe.

V pokoncilní liturgické obnově nacházíme mnoho pozitivního, liturgie opustila klerikální vnímání děje, které se stalo eklesiálním, avšak církevní struktury a „forma mentis“ se příliš nezměnily. Jak vnímat slova, že liturgie vyrůstá ze společenství věřících, bez kterého ztrácí svůj smysl a cíl? Církev žije z Božího slova a znamení, tato slova a znamení nevnímají a nežijí všichni její členi, proto při vší snaze o obnovu liturgie se bude objevovat nedůvěra, pochybnosti a odmítnutí. Vedle pšenice roste i koukol, progresivní a reformní snahy jsou provázeny konzervatismem a regresí. Rozlišení pšenice od koukolu není sociální, spirituální nebo pastorační, ale teologické a eklesiologické. Promýšlení koncilního Ecclesia sacramentum mundi povede k plnému docenění významu liturgického shromáždění, liturgických služeb i kněžství laiků, k nalezení modelu života církve.

V Ježíšově době se liturgie slavila na třech místech:

1. V jeruzalémském chrámě, kde probíhaly oběti a modlitby o 3., 6. a 9. hod (tj. v 9 dopoledne, v poledne a ve 3 odpoledne). Izraelita na těchto modlitbách participoval obrácen k Jeruzalému, ať už se vyskytoval kdekoli.

2. V synagogách, kde stěžejní částí sobotního shromáždění bylo čtení paraši (oddílu z Pentateuchu). Četl správce synagogy. Četlo se na pokračování podle parašot (rozvrhu perikop na jednotlivé soboty). Palestinské Parašot mělo 153 oddílů a bylo rozvrženo na tři roky, babylónské, z doby v zajetí, bylo jednoleté a mělo 54 (delších) oddílů. Na parašu navazovala haftara – čtení z Proroků, jak předních, tak zadních. Haftara bývala svěřena významnému členovi obce či hostu. V Lukášově evangeliu (L 4, 16-30) je popsáno, jak je Ježíš v synagoze v Nazaretu vyzván, aby četl haftaru. Byl mu podán svitek Iz a Ježíš vybral Iz 61, 1-2. Po přečtení posloužil i homiletickým výkladem, nazývaným deraša. (I když deraša patřila obvykle správci synagogy.) Jiný příklad deraši nalézáme ve Sk 13, 15-41. Po čtení Zákona a Proroků představení synagogy v Antiochii Pisidské vybídli Pavla s Barnabášem: „Bratři, máte-li slovo povzbuzeni, promluvte k lidu“. A Pavel povstal a ujal se slova.

3. V domácnosti, kde byla slavena hostina každý týden – v pátek večer hostina šabatu, ale i např. jednou za rok hostina pesachu. (Pesach není vázán na den v týdnu, ale na datum 15. nisanu). I každodenní společné jídlo bylo bohoslužbou, bylo zahajováno a zakončeno společnou modlitbou. O šabatu byly tyto modlitby obsažnější (obohaceny o embolismy tj. aktualizační vsuvky), o pesachu nejobsažnější.

Křesťanům z těchto tří míst nakonec zbyl jen dům. Chrám byl zbořen, ze synagog byli vyháněni.

Bohoslužba křesťanů vzešlých ze židovství byla v bloku slova inspirována synagogou, v eucharistickém bloku domácím slavením šabatu (těžko by mohli slavit každý týden pesach).

Justinova I. Apologie, 67 (datovaná do poloviny 2. stol.) popisuje toto dvoudílné nedělní slavení (resp. třídílné, neboť je doplněno o blok diakonie):

(slovo) A v den nazývaný dnem Slunce přicházíme na jedno místo, z města i z venkova, a čte se z pamětí apoštolů a z písma proroků, dokud to čas dovoluje. Když předčitatel skončí, představený promlouvá a nabádá k napodobování těchto dobrých příkladů. Potom všichni povstaneme a modlíme se;

(eucharistie) pak, když skončí modlitby, přináší se, jak bylo řečeno, chléb a víno a voda; a hlava obce pronáší stejným způsobem modlitby a díky a lid vyjadřuje svůj souhlas slovem „Amen!“ Potom se rozdává a dělí každý z posvěcených pokrmů.

(diakonie) a prostřednictvím diakonů se doručí i těm, kteří nejsou přítomni. Zámožní a ochotní lidé sami od sebe dávají to, co chtějí; a shromážděné dary se předají představenému, který z nich přispívá sirotkům, vdovám, potřebným z důvodu nemoci i jiným, zatčeným a přišedším cizincům: pomáhá zkrátka každému, kdo strádá.

Bohoslužba některých křesťanů vzešlých z pohanství byla postavena na půdorysu řeckých symposión. Jádrem těchto setkání byla diskuse na nejrůznější domluvené téma. Diskusi předcházelo žehnání a pití vína. Takto vyvinuté bohoslužby měli obrácené pořadí bloků: nejprve eucharistický a pak teprve slova. Řecký vliv na utváření liturgie byl však zřejmě menší, než hebrejský.

Zprávy o ustanovení večeře Páně

V NZ máme čtyři zprávy o „ustanovení večeře Páně“ (1 K 11, 23b-25; Mk 14, 22-25; Mt 26, 26-29; L 22, 19-22). Všechny jsou nějakým způsobem spojeny s Paschou. Nejvolněji J, který ustanovení nepopisuje, ovšem hostinu ano „bylo před velikonočními svátky“ J 13,1 - nemuselo ovšem jít o paschální hostinu, neboť v době jejího konání byl již Ježíš mrtvý („Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal velký svátek...“ J 19,31). I Pavel v 1 K, píše, že se tak stalo „v tu noc, kdy byl Ježíš zrazen“ 1 K 11,23b, což nemusí nutně znamenat, že se tak stalo v rámci paschální večeře. Synoptikové ovšem ustanovení spojují s pesachem. Mk (a velmi podobně Mt): „Prvního dne nekvašených chlebů, když se zabíjel velikonoční beránek, řekli Ježíšovi jeho učedníci: Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři? Mk 14,12. Lukášovo evangelium: „Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. “ L 22,7.

Nedokážeme s určitostí říci jakou formu večeře Ježíš slavil. Zda to byl pesachový seder, či jiná hostina na rozloučenou. Pro liturgiku to však není zásadní problém. Každé jídlo bylo orámováno modlitbami a formy se lišily jen obsažností embolismů. Navíc pesachový séder v Ježíšově době nedokážeme rekonstruovat. Dnešní tvar pochází z 8. stol. a vyvíjel se jako reakce na křesťanské slavení.

V pátrání, jak asi mohla Ježíšova večeře s učedníky vypadat, nám pomohou tzv. „eucharistická slovesa“: vzal, vzdal díky, lámal a dával (v případě chleba, v případě kalicha pochopitelně bez lámání). Posloupnost těchto sloves se vyskytuje, kromě slov ustanovení, i na jiných místech NZ (nasycení zástupů, cesta do Emauz, Pavlovo ztroskotání na Maltě atd.) Jsou to slovesa, podle kterých se v obnovených liturgiích vytváří eucharistický blok. (Slovesu „vzal“ odpovídá příprava darů, „vzdal díky“ - eucharistická modlitba, „lámal“ - lámání chleba, „dával“ - přijímání)

Lukáš a Pavel používají nad chlebem sloveso „vzdal díky“ - eucharistein, zatímco Mk a Mt sloveso „požehnal/dobrořečil“ - eulogein a sloveso eucharistein nad kalichem. Chceme-li poznat obsah tohoto žehnání-dobrořečení či díkůvzdání, hledáme v hebrejské bibli nějaké příklady. Eulogii (dobrořečení) odpovídá hebrejská beraka. K eucharistii (díkůvzdání) nalézáme širší hebrejské analogie, všimneme si modlitební formy todah.

Beraka

Beraka (mn.č. berachot) – požehnání/dobrořečení je ve SZ velmi častý útvar. Již v prvních odstavcích bible Bůh žehná zvířatům (Gn 1,22), lidem (Gn 1,27), sobotě (Gn 2,3). Rodiče žehnají dětem (Gn 27,4; 48,9), žehná král (2 S 6,18; 1 Kr 8, 14.55), žehnají kněží (Gn 14,19; Ex 9,20; Nu 6,23; 2 Pa 30,27). Zdrojem požehnání je Bůh, on především žehná, ale žehnání/dobrořečení probíhá i obráceným směrem – člověk žehná Bohu (Ž 16,7; 96,2).

Beraka vyjadřuje vztah k Bohu, ke světu i k bližnímu. Pro naše téma jsou důležitá berachot před jídlem (birkat ha-moci) a po jídle (birkat ha-mazon). Birkat ha-moci je stručná beraka, která vychází z Ž 104,14: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává vyrůst chlebu ze země. Do této beraky bývá situováno Ježíšovo ustanovení nad chlebem, neboť jídlo začíná rozdílením chleba.

Obsažnější jsou tři (dnes čtyři) berachot po jídle (birkat ha-moci): díky za pokrm, za zemi a za Jeruzalém.

O šabatu je v rámci těchto berachot (nazývaných kiduš) naplněn kalich s vínem a koluje kolem stolu. Zde je situováno Ježíšovo ustanovení nad kalichem. V rámci pesachového sederu se jedná o třetí kalich, který se nazývá „kalich požehnání“. První beraka kiduše zní:

Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž tvoří plod révy.

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž nás posvětil svými příkazy a nalezl v nás zalíbení a v lásce a přízni nám dal v dědictví svůj svatý šabat, připomínku stvoří, protože ten den byl také prvním dnem bohoslužebného shromáždění, a vzpomínku na východ z Egypta. Neboť nás si vyvolil a posvětil nás mezi všemi národy a v lásce a v přízni jsi nám dal v dědictví svůj svatý šabat. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž posvěcuje šabat. Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš, Králi světla, jenž dává chléb ze země.

Todah

Nevím, zda někdo z čtenářů psal někdy patentovou přihlášku. Existuje určitá formální analogie mezi „literárním druhem“ patentu a literárním druhem modlitby todah. Patent obsahuje dvě části, tzv. předvýznakovou část, ve které je shrnuto vše, co je o dané věci dosud známo (tato část může být velmi dlouhá a její zvláštností je, že je tvořena jednou větou), pak následuje spojovací článek tvořený slovy „vyznačený tím, že“ a následuje popis nového, co je předmětem patentové ochrany. Todah má také dvě části. První část je anamneticko-dějinná, kde jsou připomínány mocné boží činy, které člověk vnímá jako dějiny spásy. Konkrétní události jsou zmiňovány formou aktualizačních vsuvek (embolismů) jako biblické citace či nepřímých poukazů (tzv. quasi-embolismů). Spojení s druhou, epikletickou částí obstarává zpravidla spojka překládaná jako „nyní tedy“, která převádí text z minulosti do přítomnosti. Obsahuje prosby vztahující se k přítomnosti a budoucnosti. Může rovněž obsahovat embolismy. Todah může být zakončena závěrečnou doxologií.

Todah modeluje polaritu smlouvy Hospodina s jeho lidem. Anamneze přibližuje boží díl smlouvy, epiklese lidskou snahu o dodržení svého podílu.

Jako příklad obsáhlé todah uveďme modlitbu levitů v Neh 9, 6-37. Do verše 31 se jedná o anamnetickou část, od verše 32 následuje epikletická. Jednotlivé anamnetické motivy jsou řazeny chronologicky.

Ty jediný jsi Hospodin. Ty jsi učinil nebesa, nebesa nebes i všechen jejich zástup, zemi i všechno, co je na ní, moře i všechno, co je v nich. Ty oživuješ všechno, tobě se klanějí nebeské zástupy. Ty jsi Hospodin, Bůh, který vyvolil Abrama, vyvedl ho z chaldejského Úru a změnil mu jméno na Abraham. Shledal jsi jeho srdce věrným před sebou a uzavřel jsi s ním smlouvu, že mu dáš zemi Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Jebúsejců a Girgašejců, že ji dáš jeho potomstvu; a naplnil jsi svá slova, protože jsi spravedlivý. Pohleděl jsi na soužení našich otců v Egyptě a vyslyšel jsi jejich úpěnlivý křik u Rákosového moře. Učinil jsi znamení a divy na faraonovi, na všech jeho otrocích a na všem lidu jeho země, protože jsi věděl, že s nimi jednali povýšeně. Učinil sis jméno, jak je tomu dodnes. Rozpoltil jsi před nimi moře a prošli prostředkem moře po suchu, ale jejich pronásledovatele jsi uvrhl do hlubin jako kámen do dravých vod. Ve dne jsi je vodil oblakovým sloupem a v noci ohnivým sloupem, aby jim osvěcoval cestu, po které měli jít. Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebes. Dal jsi jim správná nařízení a spolehlivé zákony, dobrá ustanovení a příkazy. Dal jsi jim poznat svou svatou sobotu a dal jsi jim prostřednictvím svého otroka Mojžíše příkazy, ustanovení a zákon. ⁵Dal jsi jim chléb z nebe na jejich hlad a vyvedl jsi jim vodu ze skály na jejich žízeň. Řekl jsi jim, aby šli a získali do vlastnictví zemi, o které jsi pozvednutím ruky přísahal, že jim ji dáš. Ale oni, naši otcové, jednali povýšeně a zatvrdili svou šíji a neposlouchali tvé příkazy. Odmítali poslouchat a nepamatovali na tvoje obdivuhodné činy, které jsi s nimi konal. Zatvrdili svou šíji a vzali si do hlavy vrátit se do svého otroctví v Egyptě. Ale ty jsi Bůh odpouštějící, milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a neopustil jsi je. I když si udělali slité tele a řekli: Toto je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, a velice se rouhali, ty, ve svém mnohém slitování, jsi je v pustině neopustil. Ve dne od nich neodstupoval oblakový sloup, aby je vedl po cestě, ani v noci ohnivý sloup, který jim osvěcoval cestu, po níž měli jít. Dával jsi jim svého dobrého ducha, aby je přiváděl k porozumění. Jejich ústům jsi neodepřel svou manu a na jejich žízeň jsi jim dával vodu. Čtyřicet let jsi o ně pečoval v pustině, neměli nedostatek. Jejich pláště se neobnosily, jejich nohy neopuchly. Dal jsi jim království a národy, přidělil jsi jim každý kout. Dostali do vlastnictví zemi Síchona, zemi chešbónského krále a zemi bášanského krále Óga. Jejich syny jsi rozmnožil jako nebeské hvězdy a přivedl jsi je do země, o které jsi řekl jejich otcům, aby šli a získali ji do vlastnictví. Synové vešli a dostali zemi do vlastnictví. Pokořil jsi před nimi obyvatele země, Kenaance, a dal jsi jim do ruky krále a národy země, aby s nimi učinili, jak se jim zlíbí. Dobyli opevněná města a úrodnou zemi, dostali do vlastnictví domy plné všelijakých dobrých věcí, vykopané studny, vinice, olivové háje a množství ovocných stromů. Jedli, nasytili se a ztloustli, žili v blahobytu ze tvé velké dobroty. Vzpírali se však a vzbouřili se proti tobě, odvrhli tvůj zákon za svá záda; zabili tvé proroky, kteří je napomínali, aby je navrátili k tobě. Velice se rouhali. Vydal jsi je do ruky jejich protivníků, kteří jim způsobili soužení. Potom v čase svého soužení křičeli k tobě, ty jsi slyšel z nebe a podle svého mnohého slitování jsi jim dal zachránce, kteří je zachránili z ruky jejich protivníků. Jakmile měli klid, znovu páchali, co je před tebou zlé. Tak jsi je přenechal do ruky jejich nepřátel a ti nad nimi panovali. Znovu k tobě volali o pomoc, ty jsi slyšel z nebe a mnohokrát jsi je vysvobodil podle svého mnohého slitování. ²⁹Napomínal jsi je, aby se navrátili k tvému zákonu. Ale oni jednali povýšeně, neuposlechli tvé příkazy a hřešili proti tvým nařízením, jejichž plněním bude člověk žít. Obrátili se však vzpurně zády, zatvrdili svou šíji a neposlouchali. Mnoho let jsi s nimi měl trpělivost, napomínal jsi je svým Duchem prostřednictvím svých proroků, ale neposlouchali. Proto jsi je dal do ruky národů zemí. Ve svém mnohém slitování jsi je nezničil úplně a neopustil jsi je, protože jsi Bůh milostivý a soucitný. A nyní, náš Bože, Bože velký, mocný a hrozný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nezlehčuj všechny těžkosti, které postihly nás, naše krále, naše knížata, naše kněze, naše proroky, naše otce a všechen tvůj lid ode dnů asyrských králů až dodnes. Ty jsi spravedlivý ve všem, co na nás přišlo, protože jsi jednal spolehlivě, ale my jsme jednali ničemně. Také naši králové, naše knížata, naši kněží a naši otcové nejednali podle tvého zákona a nevěnovali pozornost tvým příkazům a tvým napomenutím, kterými jsi je napomínal. Ve svém království, přes tvoji mnohou dobrotu, kterou jsi jim dal, v rozlehlé a úrodné zemi, kterou jsi před ně položil, tobě nesloužili a od svých zlých činů se neodvrátili. Hle, my jsme dnes otroci a země, kterou jsi dal našim otcům, aby jedli její ovoce a její dobrotu, hle, jsme na ní otroky. Její hojná úroda patří králům, které jsi ustanovil nad námi pro naše hříchy a vládnou nad našimi těly i nad naším dobytkem, jak se jim zlíbí. Jsme ve velikém soužení.

Dovolím si použít formální analogii patentu a todah ještě k jedné ilustraci. Patent se píše tak, aby obsáhl a tím chránil co nejširší oblast objeveného a nešel tak snadno obejít. Kromě toho je často záměrně opomenut nějaký důležitý detail, aby se ztížilo využití někým nepovolaným. Kdo má k disposici text ještě nemá zaručeno, že podle něj dokáže patent realizovat. Něco, často podstatného, zůstává skryto. Slova modlitby také vyjadřují vztah Boha a lidí, který není možné beze zbytku vyjádřit slovy, nicméně slova jsou znameními (symboly) tohoto vztahu a pro společnou (liturgickou) modlitbu jsou nezbytná.

Otče náš

Tento vzor křesťanské modlitby je v NZ uveden 2x. V kratší verzi L 11, 2-4 a obsažnější (která se v liturgii používá) Mt 6, 9-13. I když by si někdo mohl myslet, že se jedná o originálně křesťanský tvar, není tomu tak. Strukturně je Otčenáš blízký todah. Na anamnetickou část (byť vyjádřenou prosbami) týkající se božího bytí a konání, navazuje, počínajíc prosbou o každodenní chléb, část epikletická.

SZ analogii lze nalézt např. v Davidově modlitbě:

1 Pa 29, 10-19

⁰Nato David dobrořečil Hospodinu před zraky celého shromáždění. David řekl: Požehnaný buď, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až navěky. Tobě, Hospodine, patří velikost, udatnost, sláva, síla i nádhera, ano všechno, co je na nebesích i na zemi. Tobě, Hospodine, patří království, vyvýšený jsi jako hlava nade všechno. Bohatství i sláva jsou od tebe, ty vládneš nade vším, ve tvé ruce je síla a udatnost, ve tvé ruce je učinit velkým a posílit každého. Nyní, Bože náš, ti vzdáváme díky a chválíme tvé slavné jméno. Vždyť kdo jsem já a kdo je můj lid, že bychom byli schopni se k něčemu takovému dobrovolně rozhodnout? Vždyť od tebe je všechno a ze tvé ruky jsme ti dali. Vždyť jsme před tebou hosté a příchozí jako všichni naši otcové; jako stín jsou naše dny na zemi, není naděje. ⁶Hospodine, Bože náš, celé toto bohatství, které jsme připravili, abychom ti postavili dům pro tvé svaté jméno, je ze tvé ruky, to všechno ti patří. Vím, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a oblibuješ přímost. V přímosti svého srdce jsem se rozhodl dobrovolně dát toto všechno a nyní jsem s radostí viděl, že tvůj lid, který je zde, se rozhodl dát pro tebe dobrovolně. Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, našich otců, zachovej to navěky jako zaměření myšlenek srdce svého lidu a zaměř jejich srdce k sobě. A mému synu Šalomounovi dej neporušené srdce, aby zachovával tvé příkazy, tvá svědectví a ustanovení, plnil to všechno a postavil ten hrad, pro který jsem udělal přípravy.

Carmine di Sante uvádí jinou strukturní paralelu se SZ vzory: Počáteční beraka, prosby a závěrečná beraka. Závěrečnou berakou myslí doxologii „Neboť tvé je království...“. Biblické varianty Otčenáše obsahující tuto doxologii považuje za původnější, byť se v nejstarších rukopisech Mt nevyskytuje. Důvodem je právě strukturní blízkost se SZ analogiemi.

Carmine di Sante poukazuje na hebrejské analogie v mikrostruktuře Otčenáše:

Otče náš. Označení Boha jako otce je charakteristickým rysem židovské modlitby, nacházíme ho na mnoha místech Starého zákona (např. Dt 32, 6; Iz 63, 16). Dokládá ho i židovská liturgie: oslovení Otče náš se nachází např. v modlitbě osmnácti požehnání (amida neboli tefila), hojně se užívá v liturgii Nového roku (roš ha-šana) a Dne smíření (jom kipur).

Jenž jsi na nebesích. Tento výraz nalézáme např. v židovské ranní modlitbě: “Ty jsi Hospodin, náš Bůh, jenž je v nebi i na zemi.”

Posvěť se jméno tvé nám připomíná kadiš, jednu z nejstarších židovských modliteb, jíž se uzavíralo čtení a studium Tóry a později synagogální bohoslužba: “Buď vyvýšeno a posvěceno jeho veliké Jméno ve světě, který On stvořil podle své vůle.” Stejný výraz se objevuje také v jedné z modliteb osmnácti požehnání: “Budeme posvěcovat tvé jméno v tomto světě, jako ho posvěcují v nejvyšších nebesích”.

Přijď království tvé. Tato slova můžeme opět nalézt v modlitbě kadiš: “Kéž upevní svou vládu za vašeho života a za vašich dnů a za časů domu Izraele”.

Buď vůle tvá. Tato slova zaznívají v modlitbě před smrtí: “Vyznávám před tebou, Hospodine, Bože můj a Bože mých otců, že jak mé uzdravení, tak i má smrt jsou v tvých rukou. Buď vůle tvá mě uzdravit úplným uzdravením, avšak jestliže je má smrt tebou již pevně určena, přijmu ji v lásce z tvých rukou.” Srov. také 1 Mak 3, 59–60.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes připomíná prosbu obsaženou v modlitbě osmnácti požehnání: “Požehnej nám, Hospodine, Bože náš, úrodu tohoto roku a všechny druhy jeho sklizně k našemu dobru. Dej požehnání nad povrchem země a nasyť nás svou dobrotou.”

A odpusť nám naše viny. Stejnou prosbu formuluje opět modlitba osmnácti požehnání: “Odpusť nám, Otče náš, neboť jsme zhřešili”.

Jako i my odpouštíme našim viníkům se objevuje v liturgii svátku jom kipur a v rabínské tradici: “Jestliže ty odpustíš bližnímu, Jediný odpustí tobě”. Srov. také Sir 28, 2.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého připomíná opět modlitbu osmnácti požehnání: “Pohleď na naše zkormoucení a ochraňuj nás. Vysvoboď nás brzy, náš Králi, pro svou slávu, neboť ty jsi vysvoboditel a mocný”. V Talmudu pak můžeme číst: “Nezanechávej mě moci hříchu, ani moci viny, ani moci pokušení, ani moci hanby.” (TB, Ber. 60b)

Základní strukturu Otčenáše - nejprve v anamnetické části inspirované biblí vyjádření božích vlastností a jeho konání vzhledem k nám a pak teprve vyjádření našich proseb vůči němu – by měli mít na mysli všichni, kdo formulují liturgickou modlitbu. Liturgická modlitba je dialogem Hospodina s jeho lidem jako celkem (byť ji formuluje jedinec, obvykle předsedající). Anamnetická část modeluje řeč Hospodina k nám, a epikletická řeč nás k Hospodinu. Předlohy v (dobrých) liturgických knihách tuto formu dodržují. Při improvizovaých modlitbách tomu tak často není. (Nejsem odpůrce improvizování modliteb – naopak - ale musí to být modlitba biblická jak obsahem, tak strukturou.) Na Nový rok 2019 jsem se zúčastnil „televizní“ slavnosti konané ve sboru CB nedaleko od našeho bydliště. Mám s tvarem těchto bohoslužeb (i když se nesmí, kvůli české pravoslavné církvi mluvit o bohoslužbě, ale slavnost je povolena…) určitý problém. Aby se „zaměstnalo“ co nejvíce přítomných představitelů jednotlivých církví, jsou jim svěřovány role, patřící „laikům“ (jako biblická čtení, přímluvy). S napětím jsem očekával přednesení vstupní modlitby, která je určena předsedajícímu, ovšem přednáší ji jménem celého shromáždění. Byla svěřena biskupovi Apoštolské církve Martinu Moldanovi. Nemám nic proti této církvi, ani proti jejímu představiteli. Obdivuji nasazení v apoštolské práci, často v misii mezi okrajovými skupinami společnosti. To, co však biskup předvedl, mělo s biblickou modlitbou dost málo společného (viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/12106078619-novorocni-ekumenicka-sla... čas 9:18). Kromě oslovení a jedné anamnetické a jedné epikletické věty v závěru, tvořily podstatnou část této minutové modlitby jakési „ohlášky předkládané Hospodinu“. Své amen jsem připojit nemohl, ale vlastně jsem tím nic nevyjádřil, v českém prostředí je to běžné – katolíci vyjadřují souhlas s modlitbou na půl úst a protestanté často vůbec…

Literatura:

Kunetka F.: Židovské kořeny křesťanské anafory, UP Olomouc, 1994, 2014

Di Sante C.: Židovská modlitba, K počátkům křesťanské liturgie, Oikoymenh, Praha, 1995, 2018

Filipi P.: Hostina chudých, Kalich, Praha, 1991

Kunetka F.: Eucharistie v křesťanské antice, UP Olomouc, 2004

Zpracováno jako úvodní text pro on-line seminář v době covid

Bůh tvoří spolu s člověkem (1993)

Gn 1, 1-19; Mk 6, 53-56

Někomu možná připadá poněkud zvláštní, že Bůh tvoří po částech. Jakoby se vždycky ještě rád přesvědčil, že se mu jeho dílo bude líbit. Jistě, můžete si v duchu pomyslet, že bych měl vědět: to rozčlenění potřeboval svatopisec; byl to autor z kněžského prostředí a ti rádi uvažují v symbolech. Není pak, čemu se divit. Je to pravda, ale nikoli celá. Tento obraz božího tvoření per partes, stvoření jako proces, je ve Starém zákoně častější; např. Jeremjášův hrnčíř hněte hlínu a pak ji zase zmačká a začíná znovu.

Musím přiznat, že je mi milé, že i Boží dílo má své dějiny. To jen naše podivná fantazie potřebuje vidět Boha, který si pomyslí a všechno je perfektně hotovo, Bůh cosi řekne a je zde pravda ulitá z bronzu, Bůh, který se nikdy neopravuje. Bůh bible je naštěstí překrásně jiný: tvoří a čeká, jakou to bude mít odezvu. Možná dokonce je to pro něho i trochu napínavé. Tak nám to aspoň zobrazuje Písmo.

Jak to skutečně s tou boží tvůrčí silou je, nevíme. Ale víme bezpečně, že Bůh chce, abychom si to představovali tak, jak to v Písmě čteme. Protože takový to Bůh je nám mnohem blíž, než ten, který si zamane a všechno se děje. Tento po částech tvořící Bůh má totiž zcela jistě pochopení pro to, že ani nám se nepodaří všechno na poprvé, a některý projekt nedoděláme nikdy. Tento Bůh bude mít s námi určitě trpělivost. Má ji. I Kristus Ježíš ji měl s těmi, kdo jej připravili o odpočinek, nemohli čekat ani pár hodin ti, kdo celý život trpěli svou nouzi.

Pár veršů před naším dnešním úryvkem z evangelia Marek vysvětluje, proč se vlastně Ježíš octl v té situaci, kterou dnes v evangeliu slyšíme popisovat. Ježíš sem unikal před zástupy, které nasytil. Jenomže lidé to Ježíšově družině nedovolili; z místa tolik potřebného odpočinku se rychle stane lazaret. Ježíš neprotestuje, přizpůsobuje se těmto potřebám. Jako by už neplatil jeho plán; jako kdyby sveřepá potřeba sebeprosazení těch žadatelů o zázrak byla pro Ježíše významnější než jeho vlastní plány. Jako kdyby žádné závazné plány Ježíš ani neměl.

Myslím si, že ta dnešní scéna nebyla nedopatřením, ani vybočením z řádu. Takto postupuje Bůh s námi dodnes. Má -li jaký řád, pak je to řád velmi dynamický, žádná schémata a zkameněliny. Představuji si to tak: Bůh by nás rád kamsi dovedl. Udělá krok tím směrem - a dívá se, jestli jsme pochopili, proč ten krok udělal, kam nás to vlastně zve. Pokud nechápeme, zkusí jiný krok. Tak přece postupuje trpělivá máma, když dítěti "vysvětluje", jak se chodí, jak se jí, jak se myje tvářička. Také Bůh má zdá se především zájem o človíčka, a teprve v druhém sledu jde i o jeho vlastní plány. Nepotřebuje se prosadit, touží po čemsi jiném: aby nás pro své nápady získal. Nelpí na tom, aby se všechno stihlo, ani aby bylo skvostné a bezchybné. Lpí na tom, abychom byli při tom, aby to nějak bylo naše společné dílo, a také aby mohl tvořit s námi.

To je pro mne tak dalekosáhle dobrá zpráva, že jí věřím jako evangeliu: Bohu záleží na tom, aby byl s námi. Aby to, co my tvoříme, bylo i jeho dílo; a co Bůh tvoří, bylo i dílo naše.

Tak vypadá boží něžná věrnost: jestliže se člověk přiblíží Jemu dostatečně blízko, nelze už rozeznat, co je dílo boží a co je lidské. Je to prostě dílo naše a toto my zahrnuje nejen člověka, ale i Boha. Člověk se pak raduje "z božího" díla a Bůh z "lidského" - oběma stranám se líbí, obě strany se v něm sjednocují. Takto to zakoušel Nazaretský Ježíš znovu a znovu. To, co dělal Ježíš, bylo dílo onoho My. O tuto jednotu pak prosil podle Janova evangelia se vší naléhavostí člověka tušícího brzkou smrt i pro nás, pro své přátele, jak říkal.

Ježíšova jednota s Bohem byla nesporná, vše pronikající. Ale ke stejné jednotě pozval i nás. Není to tedy nějaká samozřejmá výhoda bohočlověka, není to ani bláznivý sen pouhých lidí, není to žádná ideologie. To musí fungovat. A chce to od nás nikoli pedantství, ale svobodnou spoluúčast na božím i lidském díle.

Znamení a jejich účinky

Gn 4, 1-15.25; Mk 8, 11-13

Leckdy se zdá, že existují znamení dobrá a znamení zlá. Myslím, že dělící čára je jinde: je dobré a špatné čtení znamení.

Všimli jste si, že i ten nešťastný Kain byl ve chvíli svého narození požehnaným, jeho matka ho rodí se slovy požehnání. Byl to kdysi dobrý, vítaný a milovaný syn. A všechno se zhroutilo díky jeho svévolnému čtení znamení: Kain viděl v ohni oběti své a bratrovy nešťastné a nepříznivé znamení. Proč to tak dekódoval? Měl cosi proti bratru. Potřeboval tedy sehnat důkazy o nespravedlivém stranění Hospodina. Snadno si je vyrobil sám.

V dnešním úryvku evangelia najdeme působivé protisvětlo. Šlo o ty požehnané mezi Židy, totiž o ty židovské věřící, kteří byli ochotni nad Ježíšem přemýšlet. Sami říkají, že znamení potřebují proto, aby mohli Ježíšovi uvěřit. Zdá se nám to od nich nevkusné, ale pochopme: to, co bezpečně znali ze Zákona, to nešlo s Ježíšovým počínáním nijak dohromady. Potřebovali tedy rozpoznat, v čem to vězí. Zákon měl pravdu jistě. Měl ji i Ježíš? Logika se v nich bouřila. Kdyby Ježíš neuzdravoval, prosím. Jenže on uzdravoval! Jakou tedy mocí? Může to být moc boží, když Ježíš nerespektuje nařízení Zákona daného právě Bohem?

Tomuhle opatrnému zkoumání říká Písmo "pokoušeli ho". Trochu zvláštní, viďte. Ale naše rozpaky tu nekončí. Vždyť farizejům šlo o víru - a Ježíš jim říká, že žádné další znamení nebude. Vzpomeňte, jak se rozzlobil Isajáš na krále Achaze, když odmítal požádat Jahve o znamení. Prorok se zlobí, protože král nechtě, ale přece jen raději smlouvá s egyptskými spojenci, než by se vyrovnal s naznačeným postojem Hospodina. A tentokrát zase Ježíš odmítá poskytnout takové důležité znamení...

Znamení kolem nás a v nás existují tak jako tak. Záleží spíš na tom, proč v určité situaci znamení vyhlížíme nebo naopak zavíráme oči před existujícími znameními.

Snad jste nepřehlédli, že taková situace není nijak teoretická, je spíš všední: i my jsme někdy v podobné situaci. Také chceme jistotu, ač ji už máme dávno v srdci mít. A chceme důkazy a důvody, chceme, aby nás Bůh napřed přesvědčil, zatímco bychom měli vyjít svému milému Pánu vstříc solidní a spolehlivou vírou. Právě tak jako ten farizej, i my máme Ježíše na dosah svých rukou, ale žádáme znamení, které by tu nežádoucí evidenci trochu zproblematizovalo. Tak jako on i my se můžeme podívat do vlastního srdce. Víra tam musela přinést už ovoce, pokud ovšem kdy byla vírou. A naše zloba tam své stopy už dávno zanechala, ale my spolu s Kainem nechceme vidět reality.

A v tom snad tkví celý problém: někdy se takovému ponoru do lásek vlastního srdce vyhýbáme; bojíme se, že tam najdeme jistoty jaksi nežádoucí, asi jako ten, kdo zápasí se sympatiemi k nelegitimní lásce, anebo ten, kdo má místo srdce kus ledu.

Úryvek dnešního prvého čtení líčí, jak Hospodin učí takového člověka rozpoznávat znamení pravdy: "Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou." Toto je znamení, které máme každý vždycky poruce. Naše přirozené reakce, zákonitosti lidského srdce návěští. Mají autoritu od Stvořitele. Přesto mnohem raději takzvaně pátráme kolem sebe, napínáme svou logistiku, zatahujeme do hry filosofii. Ne proto, abychom se s pravdou setkali, ale abychom ji mohli pod nějakou záminkou překročit a jít po svém.

Zdá se mi, že po světě chodí čím dál víc lidí se svěšenou hlavou. Zdá se nám, že je příliš obtížné žít dnes a navíc pod tímhle šéfem, autoritou nebo nevím kde koho tlačí bota víc. Tahle ne-radostnost o čemsi svědčí, něco důležitého zvěstuje, Platí univerzálně, porozumí mu poučený i nepoučený, znalec bible jako ten, kdo bibli nezná nebo ani znát nechce. Je to znamení - a je mu odpíráno přinejmenším tím, že křičí marně. Dokud nezpokorníme před touto službou naší slepotě nebo chromosti, nebude nám dáno jiné znamení. Kdo říká, že věří, ale potřebuje prý důkazy, ten se chce obejít bez vstřícné víry.

Nenechme padnout pod stůl toto slovo: Kainova svévole nevypadá jen tak zle jako vražda, ale vytváří pro vraždu příhodné prostředí; nebýt svévolného výkladu znamení a vposledku i faktů, nebylo by bratrovraždy. Kainovi třeba vadí, že Hospodin je takový, jaký je. Chtěl by Hospodina spravedlivějšího, ne takového, který si mezi lidmi a jejich činy svobodně vybírá. Kaina popuzuje totéž, co pohoršuje mnohé zbožné: běda, Bůh není nadšen, ač my jsme mu zbožným rituálem poručili jásat; běda, Bůh si oblíbil maličké, a dokonce i celníky a coury. Kain a nejen Kain se tím cítí uražen, protože Kainova laťka dokonalosti je docela jinde než určuje Hospodin. A neváhá Hospodina v srdci za to soudit. Takové srdce ovšem ztratí kontakt s životodárnou milostí, ztratí šťávu. Tvář se pak musí zakabonit.

V našich osudech zatím nebyly okolnosti příznivé pro prolití abelovské krve, a tak my sami jsme se ještě ke Kainům možná nepřiřadili. Ale ta svévole, která jeho doštvala o ten osudný krůček dál, ta někdy v srdci zdomácní i v nás. Snadno se pak stane, že to srdce se dokáže radovat jen, pokud někdo pláče. Zlomyslná radost ovšem má daleko k šálom; plodí jen zlobu a vyvolává agresi, nikoli kýžené smíření. Svévole je vždycky kainovská, tak či onak vraždící, vždy volá do nebe. Také stesk našeho srdce volá do nebe, když je nutíme polykat stále větší dávky zlomyslnosti coby drogy přehlušující rostoucí odcizení a osamělost.

Všichni máme potřebná znamení na dosah po celý život. Znamení dobrého i zlého. Jen pokrytci je vidět nechtějí a žádají znamení jiná. Čistí jsou blahoslavení ne proto, že jsou čistí, ale proto, že ti vidí Boha, nejen jeho znamení. Ale takové čistotě se učí právě pokorou před znameními.

Nastav druhou tvář; svatost a dokonalost v obou Smlouvách

Lv 19,1-2.17-18; Mt 5, 38-48

Novozákonní dokonalost resp. svatost je opravdu trochu jiného typu, než je v náboženství zvykem.

Už svatost podle prvého čtení je prazvláštní: Tam je jako svatý identifikován ten, kdo odmítá dělat to, co od něho žádá spravedlnost, např. mstít se. Msta přece byla tehdy posvátnou povinností, tu ukládal každý řád antické náboženské obce. Krevní msta např. zavazovala víc než povinnost chránit si svůj život. V případě krevní msty musel příbuzný riskovat svůj život, aby krví mohl zaplatit krev. Také Knihy Mojžíšovy znaly povinnost krevní msty. Přesto tady dnes slyšíme: nemsti se, protože tvůj Bůh je svatý, je vyňat z obvyklého pořádku světa a jeho potřeb i chutí. A právě tento Jahve prý očekává, že jeho lid bude také vyňat z obyčejnosti.

Touha po svatosti není nejčastějším rysem křesťanů, nicméně nechyběla beze zbytku snad nikdy v dějinách. Jenže málokdo se na obsah toho povolání ptal Písma, raději se ptali svých všelidských archetypů. A tak tomu povolání ke svatosti mnozí rozuměli tak, že žili nějak ozvláštněnou formou: nosili jiné oblečení a jiné účesy, jedli jiné pokrmy, měli ozvláštňující pravidla života (třeba bydlili na skalním útesu, dokonce prý na sloupech) - to vše proto, aby se jinakostí stali dokonalými.

Jenže o tuhle víceméně optickou vyňatost Hospodinu nejde, dokonce ani ve Staré smlouvě o ni nešlo. Matouš dnes naznačuje docela jiné ozvláštnění. Žádá se tu nejen vydržet nespravedlivý výprask (to by ještě leckterý zbabělec uvítal jako z nouze ctnost); žádá se tu dokonce mít tolik vnitřní síly, že útočníka naprosto zmate a odzbrojí tím, že nastaví druhou tvář.

Slyšíme dobře? Není takový člověk blázen? To se máme opravdu nechat otloukat a právě z toho má mít náš Pán Bůh radost, že se necháme otloukat?

Je to řeč o něčem jiném. Ta prapodivná dokonalost takového člověka není ani v utrpení, ani v umění uložit své tváři tvrdost křemene, jak říká hezky DeuteroIzajáš v písni o služebníkovi. Ta Hospodinem žádaná dokonalost je v nosném umění důvěřovat v Boží pomoc, v Boží ochranu i tam, kde to vůbec na to nevypadá. Znamená to uvěřit, že Pán ocení odvahu toho, kdo poslechl a chytil další facku; kdo poslechne a půjčí své peníze znovu přesto, že ten žadonící jej vypekl naposledy včera. Nejde totiž o to, abychom zazářili snad my; jde o to, aby zazářil náš Pán. Při naší dokonalosti jde právě o jeho dokonalost, jinak nemá smysl větší než ostatní moudra lidské sekulární zkušenosti.

Než uděláme další fundamentalistické zkraty, poslouchejme boží slovo pozorně. Evangelium nás nenabádá, abychom byli hloupí; nabádá nás, abychom byli nadlidsky silní důvěrou v toho, kdo také dává déšť na pole dobrých i zlých. Ostatní lidé kolem si budou šuškat, že jsem hlupák. O Jeremiášovi či Ozeášovi si také říkali, že jsou směšní podivíni; nebylo to lehké, ale bylo to vposledku přece jen pozoruhodně efektivní! Také o Nazaretském mlčícím před soudci i před vojenskou sprostotou si říkali velekněží i Pilát, že je to vposledku jen hlupák. Jenže Bůh se svých zastane, určitě zastane, pokud ovšem vůbec jaký Bůh je a pokud ten jsoucí má o mne vůbec jaký zájem.

A to je jádro věci: nikdo není jasnějším znamením boží moci než ti bezmocní, schopní vybočovat znovu a znovu z řady ne proto, že je z řady vyhání jejich vlastní agresivita nebo chtivost ozvláštnění, ale poslušnost Božímu slovu. Takový člověk je dokonalým, ač má ty nebo ony chyby, anebo třebaže očividně nemá ctnosti heroické, ba vůbec nějaké z těch, které se na tržištích cení. Takový člověk je dokonalý, třebaže i selhává ve svých mnoha rolích. Je dokonalý nikoli svou domnělou nebo skutečnou mravní silou, ale je dokonalým znamením Boží moci a síly rozdávané slabým. Toto dobro-družství nás slabých se Svatým, Silným, Nesmrtelným je typické pro ty, kteří Ježíšovi uvěřili.

Tak se má odlišovat boží dítě od tohoto světa; ne svými zvyky a kuriózními pravidly, ne modlitbou hodinek a každodenností účasti na mši. Boží děti se od světa odlišují tím, že v Otce věří, tedy důvěřují mu a dokážou unést "v síle toho pokrmu" i to, nač si řadový násilník netroufne. Tady nezní výzva k sebezáporu, ale k následování. Je to výzva téhož druhu a rodu, jako ono známé: "vezmi každý den svůj kříž". Podobně absurdní, ale podobně účinné i v případech lidí bezpochyby slabých.

Je to výzva: vyzkoušej, do jaké míry je ti Otec tím nejdůležitějším, tím, na co ty vposledku spoléháš. V kontextu s Ježíšovým osudem je to zvlášť výmluvné gesto: Ježíš byl ten, který na Otce takto spolehl - a jak víme, skončil špatně - aspoň mnohým se zdálo, že to vzalo konec neopravitelně špatný. Křesťanství je víra v toho Otce, který nechal Ježíše umřít; ale je to důvěra témuž Otci, který Ježíše vzkřísil.

Když Ježíš umíral, všechna spravedlnost byla poplivána a vyvržena za město, dav se jí vysmíval; zvítězilo tehdy násilí, oportunita a samolibost kněžstva. Právě tak se zametá se spravedlností tam, kde na krádež košile odpovíš dodáním pláště ještě navrch. Anebo tam, kde se vozí kamióny darovaných potravin a stanou se často kořistí násilníků, kteří tu válku a její strašlivé exody rozpoutali a dárcům se jen vysmívají. Ani spravedlivé, ani rozumné to není; zato zvítězilo něco ještě vzácnějšího a úctyhodnějšího: Zvítězila moc a sláva Boží, Kaboth Jahve.

Dokonalý podle Ježíšova střihu je ten, na jehož životě smí být vidět, jak je dokonalý Bůh. Ten Bůh je vidět nikoli díky naší bezchybnosti, ale v tom, že ač jsme chybující, ač jsme selhávající, i tak se na nás děje sláva Boží. Toto měl Ježíš na mysli - pevně věřím - tak rozuměl tomu úryvku z prvního čtení o svatosti on sám. Jemu šlo o to, zda se umíme spolehnout na spravedlnost zde - v tomhle světě právě takovém, jaký je a který je všude na dosah ruky - zde ve světě na tu prazvláštní spravedlnost, která je v Bohu, na něžnost, která je v Bohu, na sílu, která je v Bohu.

Nastavit tvář totiž dokáže jen ten, kdo je velice silný. A ta síla není z něj. Ta síla je ta, kterou dal náš Otec našemu Pánu Ježíši Kristu. Je to tatáž síla, kterou Ježíš sdílel se svými dechem: Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám.

Být jako on, to je pro mne jádro dokonalosti. Neznáme žádná Ježíšova zbožná cvičení; kdyby o ně šlo, určitě by je svědkové zaznamenali. Být jako on znamená být vydán všanc právě jen milosrdenství toho, kterého nazýval Ježíš svým a naším Otcem, být vydán mlčícímu právě tak jako jednajícímu mocným ramenem. Pak zvítězí to milosrdenství i nad mnohonásobnou zlomyslností nepřátel i nad zbabělostí přátel i naší vlastní. Pak je to Kaboth Jahve a už nechybí ani ty po sté ukradené pláště, ani nenadbývají ty facky na druhých tvářích. Ve slávě boží je to všechno už jen nedůležité.

Přejete si příjemné Velikonoce? (IES 2003)

RCL: Iz 58, 1-12; 2K 5, 20b-6,10; Mt 6,1-6.16-21

Velikonoce – a také přípravu na ně – lze podle křesťanských tradic pochopit nábožensky nebo vírou. Obojí je posvěceno, vyberte si, jak je libo. To platilo už od svátků Pascha v roce snad třicet našeho letopočtu. Ale i dokonce staletí před tím, jak dokazuje skvělý monolog Deutroizajáše.

Vzpomeňte si: Už v době Ježíšově zněly Jeruzalémem dva rozdílné chorály: Vášnivé přání zbožných poutníků očistit Izrael ukřižováním prý neznaboha Ježíše. A také přání pokoje jako znamení smíření z úst Vzkříšeného k smrti vyděšeným a zarmouceným Magdalénám i Petrům.

O těch Petrech a Magdalénách víme dodnes, zatímco o zbožných poutnících už nezbyla vůbec žádná památka ani vzpomínka - nic.

Slyšeli jsme řeč proroka Izajáše. Věděl moc dobře, o čem mluví náboženská zkušenost mnoha generací. I tenhle prorok ví, jak se na Hospodina musí. Ale tenhle prorok také zakusil, že postačí několik v prostředí zbožném jinak než izraelsky a staré ctihodné náboženství se ztratilo v mlhách. Jednou přijde ten den soudu nad tím, co obstálo v mlýnici doby, jednou přijde, zpívá černošský spirituál či gospel.

Také my všichni musíme odpovědně volit, cesta náboženská vede jinými stržemi než cesta víry. Občas se podpírají, občas si vzájemně brání. Složitý vztah těla perlorodky a perly, která se v něm rodí.

Několik příkladů: Brzy budou Velikonoce, je dobré nasadit pokání, radí nám matka církev. Doporučuje raději staré osvědčené pokání podle not proroka Joela, protože změna smýšlení, metanoia podle evangelia, to je nevypočitatelná moc a ta prý do rukou lidu nepatří. Něco na tom je, podívejte se, co udělala metanoia se zbožným tesařem z Nazareta a jeho galilejskými rybáři. Kolik to potom zákonité autoritě dalo práce vrátit do chrámu zase pořádek! Pukla opona, šuškalo se mezi chrámovou stráží, lid se scházel k modlitbám po domech, očividně se tenčily příjmy z obětí…

Dobré a kultivované náboženství ví, kde Boha hledat a najít. Má k tomu vysvěcené a náležitě vyzdobené chrámy a činovníky. Takové náboženství netvrdí, že Bůh chce být uplácen dobrými skutky, zásluhami, dobrovolným utrpením a podobně. Ovšem radí jednat tak, jako kdyby Bůh chtěl být uplácen, uprošován, dohnán k smilování pomocí dalších přímluvců a přímluvkyň, rituálů, gest, zaplacených mší, křtů i jiných slavností

Ježíšův Bůh naproti tomu zůstává podle evangelia skrytý jako Bůh kdysi Abrahámův, Bůh za časů, kde jeho ctitelé ještě neznali jeho jméno ani genetické kódy božského vkusu. Jde to ještě dál: Ježíšův Otec se zjevuje nikoli v úřední tak nebo onak mocné společenské roli kněží či vůdců lidu, ale v bližních, nejčastěji tak či onak problematických, potřebných a přitom společensky nevýznamných bližních. Kdo vidí mne, vidí Otce, Filipe.

Takového Boha nelze ctít mezi velesvatyní a oltářem, není kam předkládat kadidlo a nekvašené chleby, není kde pálit obětní dary. To kultovní místo je nadále v těch srdcích, která tomu Neviditelnému v tak podivných převlecích doopravdy důvěřují.

Víra tuhle vydanost milostivé neviditelné přítomnosti vyžaduje, Miluj a pak dělej, co chceš, učí i přísný Augustin. Ale náboženství něco takového nemůže doporučovat, protože je to nebezpečné pro klérus i pro lid.

Poctivě řečeno: opravdu je bezpečnější dělat pokání než měnit smýšlení. Jenže neplatí to pro ty, kdo už nemají co ztratit, ty bez pokladů a bez domovů.

Postní dobu lze také pacifikovat tím, že se považuje za dobu předjarního úklidu v duši. Hygiena člověku nejen sluší, ale také mu svědčí. Náboženství má celou paletu očišťovacích metodik. Fungují. Ale i to je pokus o méně riskantní kanalizaci Ježíšova naléhání na metanoia.

Je bezpečnější zajet si autobusem na pouť a cestou přibrat písněmi a modlitbami další zaručené přímluvce u nebeského trůnu. Je bezpečnější přidat k patnácti tajemstvím růžence další, a vyhlásit milostivé léto (jako kdyby jiná milostivými nebyla) a také další desetiletí obnovy. Přispějte na sbírku výstavby nových chrámů ve Vatikáně a městě Římě, prý tam velmi chybějí.

Moje zkušenost ovšem namítá: Kriminál mne milosrdně připravil o neprůstřelné brnění lidové zbožnosti; intriky mojí vlastní české církve deroucí se na výsluní doma i venku všemi prostředky Klausů i Zemanů, také žalostné plody desetiletí duchovní obnovy mne varovaly, že v takovém náboženství snadno přijde člověk nejen o dětskou zbožnost, ale také o dospělou víru.

Obrací se na mne stále další a další lidé, kteří se rozcházejí se svojí duchovní vrchností buď očividně anebo aspoň v duchu. Mají neuvěřitelné obavy, ale potřebují jistoty, potřebují právnické trumfy. Ptají se, jestli je dovoleno, jestli je platné. Neptají se, kde najdou takového Boha, který by setřel jejich slzu. Asi o něm nikdy neslyšeli.

Tihle bezdomovci nemají poklady, protože nedokáží doufat, že by o jejich příliš obyčejné srdce někdo stál. Takové srdce nemá nikde svoje „doma“. a není kam nosit poklady. Katoličtí bezdomovci. Znají náboženství o mravní dokonalosti, na které jim chybí síly. O víře Ježíšovu Abba vědí málo nebo nic.

Velikonoce nejsou jen obnovou křestního slibu. Jsou také osobním očekáváním „přechodu“ Hospodinova. Ten Egypt v době Mojžíšově nebyl vůbec bezbožný, náboženství v Egyptě bylo na výši. Také naším římskokatolickým Egyptem jednou projde Hospodin a vezme si daň prvorozenců, ač byli zbožně vychovaní.

Nevím, kdy projde Hospodin a jestli zasáhne „fáze“ Hospodinova také tuhle obec ztracenou v moři zbožných Egypťanů. Ovšem „blahoslavený ten služebník, kterého příchod Páně nalezne bdícím“.

Připravit se na Velikonoce tedy může znamenat i toto: Sám sobě ujasnit, oč vlastně stojím: Náboženství nabízí solidní postupy, jak na Boha jít. Víra nabízí jít s Ním. Ani jedno není zadarmo. A třebaže se rozumný člověk neodříká žádné z těch dvou cest, nelze sedět na dvou židlích.

Cena života (1989)

Dt 30, 15-20; L 9, 22-25

Syn člověka prý musí umřít, být umučen, musí prohrát. Už jsme si zvykli. Proč však potom Deuteronomium nabízí život, štěstí a prostě budoucnost tomu, kdo nebude hřešit, kdo zůstane svatý před Hospodinem? Což Ježíš takové podmínky nesplnil? Nevrhl pak Ježíšův příběh podivné světlo na tento úctyhodný biblický text? A co horšího: Ježíš sám dokonce učí opak, než Deuteronomium: chceš-li ten život najít, ztrať jej. Má potom respekt k Zákonu vůbec smysl? Má cenu zachránit slušnými postoji počestnost, abych pak o život právě proto přišel, že jsem jej zachraňoval? Zdá se to pěkně zamotané.

Přesto dnešní evangelium mistrně vrhá světlo na poselství Deuteronomisty ohledně Zákona tak, aby povrchní výklad nezaváděl člověka do fundamentalistických banalit. Jde o toto: Plnit Zákon je ochoten kdekdo z těch, kteří nechtějí žít nadarmo. Kdekdo se tak snaží pojistit proti Božímu spravedlivému hněvu. To nepřipadá nevěrohodné, naopak, právě takové návody se od pořádného náboženství očekávají. Jenže když tohle snažení vidí Ježíš, je popuzen, vynadá za to farizejům do pokrytců. Je vůbec možno tomu rozumět?

Ježíše popouzí, že sami sobě namlouvají zájem o Zákon, ale ve skutečnosti jen chtějí svou vlastní beztrestnost. Tím berou i samotnému Zákonu jeho smysl. Ježíš nakonec říká přesně totéž, co Deuteronomista: Nedělejte si modlu ani ze sebe sama, milujte svého Boha bezohledně.

Znovu vám přečtu, oč šlo Deuteronomistovi: "Dáš-li se svést, abys se sklonil jiným bohům a ctil je, oznamuji vám, že jistě zahynete a nebudete žít." Smysl poslušnosti Zákonu sleduje toto: člověk bude šťasten a bude mít budoucnost jen tehdy, naučí -li se milovat to, co je láskyhodné. K tomu musí překročit sám sebe, jinak to nejde. Musí mu jít o někoho či něco víc než o jeho vlastní dokonalost, bezúhonnost nebo nakonec aspoň beztrestnost.

V této optice důležitého a nedůležitého už můžeme pochopit i Ježíšův paradox o ztrátě a záchraně života: kdo žije pro druhé, dopadne dřív nebo později jako ten Nazaretský, vždyť i lidová moudrost tvrdí, že každý dobrý skutek musí být potrestán. Na druhé straně: Kdo žije pro svou kůži, pro svou duši, ten už se minul smyslem lidské existence, protože zvolil za směrodatnou polárku to, co zítra umře. Ty dnešní úryvky si tedy nekonkurují, mluví ve skutečnosti různým jazykem totéž. Kdo chce plnit boží vůli, nemůže se upnout na desatero a hlídat své city a vůli, aby neuklouzly. Musí s tou vůlí i s city na trh, Bůh i bližní tam na ně čekají.

Zákon darovaný Izraeli znal už dávno předtím Chammurappi, lidé v dávnověku je znali jako moudrý řád života. Tedy ne málo, ale také nic moc. Ta slova Zákona přesto mohou dostat význam boží vůle, ovšem až tam, kde se jimi usměrňuje nikoli cesta za vlastním ospravedlněním, ale cesta vstříc bližnímu a tím i vstříc Bohu, který se s bližním identifikoval. Tomu se potom říká láska. Jakýkoliv jiný smysl zákona se vposledku ukáže jako NE-smysl; věrnost zákonu bez tohoto sebevydání je postoj chytrý, ale bez budoucnosti. Jakékoliv jiné sebevydání věci spravedlnosti než následováním Krista Ježíše je omylem. Bůh mne totiž přijímá takového, jaký jsem. Jeho vztah ke mně je tím těsnější, čím více mi záleží na tomhle vzácném Ty, a to se podaří jen tomu, komu nezáleží na osudu vlastního Já. Všechno ostatní je pokus zachránit si život zaštítěním se před boží láskou; tento pokus - jak říká Lukášův Ježíš - musí skončit smrtí.

Kdokoli se pokusí zachránit si život, ztratí jej. Kdokoli svůj život daruje tomuto svému Bohu v Ježíši Kristu, s úžasem zjistí, že ho zachránil. A že tento zachráněný svět je pak plný i mezilidských lásek.

Zákoník a svatost

Lv 19, 1-2. 11-18; Mt 25, 31-46;

Zákonictví nemá nejlepší zvuk a snadno se nad ním kdekdo pohoršuje; jistot jeho životního stylu si ovšem cení. Zapomíná se také, že nejde o nic okrajového, patří k ortopraxii většiny ve všech náboženstvích, katolické křesťany nevyjímaje.

Zákonictví reprezentuje jistý postoj k životu; ten je opakovaně doporučován biblickými autory (i naše prvé čtení počítá se zákonickou mentalitou) a dlužno říci, že ten postoj se po věky osvědčuje. Zákoník potřebuje znát pravidla hry, protože je míní se vší vážností respektovat. Jen uvnitř těchto pravidel hry se cítí suverénním pánem. Není divu, že se pak cítí pohoršen Ježíšovým pojetím soudu: vždyť kde se neohlížejí na zákon, tam se snadno stane, že i člověk poctivě se zákonicky snažící octne zčista jasna na levici a vůbec nechápe, jak se tam dostal. Přesně tuto situaci popisuje dnešní úryvek.

Jak vzniká praktické zákonictví? Vzniká z mylné představy, že postačí naučit se věrně určitá pravidla a pak dbát, aby mne nikdo - ani vševědoucí Bůh ne - nemohl usvědčit, že jsem tato pravidla porušil.

Zkušený zákoník už spolehlivě ví, jak a čím bude nebo nebude spravedlivým, protože má přesně spočítáno, kdy a za co bude s ním Bůh spokojen. Spravedlivý na způsob Ježíšův, Ježíšův učedník, naproti tomu ví jen to, že dopadne -li všechno, jak být má, bude v nejlepším případě jen služebníkem neužitečným, ale vůbec mu to nepřipadá málo nebo dokonce nespravedlivé.

Zákoník usiluje podle zásady "dobré účty dělají dobré přátele - a opravdu mu to funguje. Ježíšův učedník nevede ani dobré, ani špatné účty, nevede totiž žádné; jedná podle hlasu svého srdce. Pochopitelně ne vždy mu to srdce radí dobře. Ale přesto je v tom méně rizika než v počtech zákoníků. Pokud zákoník zjistí, že se přece jen stala chyba, hledí ji rychle smýt, anebo překrýt dobrotou (i s trochou té dobroty navrch, řekněme nepovinný desátek z máty).

Ježíšův učedník spoléhá na docela jiné ospravedlnění; necítí se vinou ohrožen, ale osamocen. Potřebuje smír tam, kde zákoník se dobře spokojí s očištěním od viny. To všechno postupně vytváří důležité rozvrstvení božího lidu, očekávajícího Den Syna člověka.

Dnešní úryvek připomíná důležitou větu: "Buďte svatí, jako já jsem svatý". Kdekdo tomu chce rozumět tak, že Bůh je svatý na můj způsob, ne jinak. Podobně jako andělé, o kterých je v dnešním úryvku také řeč, i svatí jsou ve skutečnosti stvořeními prazvláštními; patří stejně dobře do nebe, jako do pekla.

Jenže vy už víte, že svatost neznamenala v bibli kdovíjakou dokonalost, vzornost či dokonce bezchybnost, ale že znamenala vyňatost z obvyklého nitrosvětského zařazení. Proto snad ani nečekáte, že by svatým byl ten, kdo nekrade, necizoloží, nelže. (Kdyby tohle mělo platit, jsou automaticky svatými všichni, které jsme kdy pohřbili.) Byli svatí, kteří - jako David - cizoložili a ještě kvůli tomu dokonce vraždili. Na druhé straně platí: Nikdo nemůže sám sebe vyjmout; je -li vyňat, tedy je vyňat někým dalším. Také ten, kdo je svatým, je jím učiněn, jeho úsilí na to nestačí a stačit nemůže. Také zákon tu hodně komplikuje. Ne tím, jak je náročný, ale tím, jak odvádí od toho ještě důležitějšího než je zákonnost.

Zákoník ví, jak a čím bude nebo nebude spravedlivým, protože má přesně započítáno, kdy a za co bude Bůh se mnou spokojen. Zákoníkův Bůh je především spravedlivý. Ježíšův učedník naproti tomu ví jen to, že dopadne -li všechno, jak být má, bude v nejlepším případě jen služebníkem neužitečným, ale vůbec mu to nepřipadá málo nebo dokonce nespravedlivé. Bůh Ježíše a Ježíšových následovníků je především milosrdný Bůh.

Zákoník usiluje podle zásady "dobré účty dělají dobré přátele - a opravdu mu to funguje. Ježíšův učedník nevede ani dobré, ani špatné účty, nevede totiž žádné; jedná podle hlasu svého srdce. Pochopitelně ne vždy mu to srdce radí dobře. Ale přesto je v tom méně rizika než v počtech zákoníků.

Pokud zákoník zjistí, že se přece jen stala chyba, hledí ji rychle smýt, anebo překrýt novým nátěrem dobroty (i s trochou té dobroty navrch, řekněme nepovinný desátek z máty). Ježíšův učedník spoléhá na docela jiné ospravedlnění; necítí se vinou ohrožen, ale osamocen. Potřebuje smír, kde zákoník je plně spokojen se samotným očištěním. To všechno postupně vytváří důležité rozvrstvení božího lidu, očekávajícího Den Syna člověka.

Podobně se vrství a diferencují i svatí Boží.

Všimněte si, jak v tom Ježíšově pojetí soudu diskutuje pravice i levice o tom, že co dělali, vlastně dělali nevědomky. Jedni nevědomky přešli svého Boha, který potřeboval nasytit, vysvobodit z vězení, nebo navštívit ve vězení; ti druzí zase mysleli, že slouží bližnímu a vůbec tušili, že slouží svému Bohu. Kdyby svatost byl problém zákona, rozumové jasnosti a zdravé vůle podrobit se takovým pravidlům, pak nemůže dojít k tomuto základnímu nedorozumění o smyslu činu. Svatost je nabídka Boží a nepřijímá se rozumem, ale srdcem. Na to nás Ježíš naléhavě upozorňuje. Podobně nerozhodla o osudu ani vůle po dokonalosti či záslužném životě. Ti šťastnější přece nerozuměli významu svých činů o nic víc než ti, které soudce nakonec vyhnal. Všichni se nechali vést intuicí, jenže jednu tu intuici shledal Bůh jako zdravou, jako "svého rodu". Právě tomu se říká věrnost: Bůh se mohl na tyhle spolehnout, že nepáchají dobro jen tam, kde si toho má Bůh nebo některý z jeho kněžských dozorců všimnout.

Zdá se nám nakonec, že všechna rozumná kritéria jsou pak zbytečná? Dnešní úryvky to netvrdí. Jen nás velice vážně varují, abychom se svými úsudky nebyli tak brzo hotovi, protože kdo je s tím brzo hotov, je zcela určitě zákoník. Zákoníkem se nikdo nerodí, stává se jím poté, co vezme za svůj určitý styl vztahu k Bohu a jeho vůli. Bibličtí zákoníci vsadili na rozum a byli na své umění zákonictví hrdi; oni znali zákon, oni byli vzdělaní, oni mu rozuměli, a rozuměli mu podstatně lépe, než ten gój. Měli pravdu; například Maria žijící v Nazaretě nejen nesměla v synagoze diskutovat, ani na to prostě neměla bohovědné vzdělání. Jenže ten poučený rozum nepřivedl pod kříž ani jediného zákoníka - i ten Nikodém a Josef nechali Ježíše umírat v osamělosti. Marii tam srdce přivedlo. To by mělo naši samolibost varovat.

Modlitba (1992)

Mt 6, 7-15;

Už jsme absolvovali mnoho postních dob a jsme pořád stejně nevhodní. Už jsme možná pochopili, že ani největší pílí, ani největší snahou, ani největší poctivostí neuděláme ve svém životě žádný podstatný průlom vpřed, už víme, že jsme odkázáni na milost a nemilost a doufáme v milost. Není divu, že někdo z nás pak vstupuje do předvelikonočního postu tak trochu s chvěním, třesením, protože jich už příliš mnoho promarnil. A proto je tak potěšující, slyšíme-li na začátku té další - kolikáté? - postní doby povzbudivé slovo.

Je to opravdu těšitelské slovo: Bůh slovem tvoří. Na zvláštní způsob pracuje Bůh, Bůh se zjevuje činem a tvoří slovem. Tak jako země sama o sobě jakkoli úrodná musí dostat déšť, jinak zůstane vposledku zcela neplodná, zcela beznadějná, tak je to i s naším osudem: všechno se změní či nezmění právě jen božím dotekem. On zemi i nám daruje plodnost. Je to jistě řeč obrazná, ale odpovídá to zkušenosti. A stane se to, pokud se opravdu takovému slovu otevřeme. Dnes nás proto chce Ježíš - pokolikáté už? - učit modlit se.

Modlitbu potřebujeme my, ne Bůh. Jinak než modlitbou se člověk obvykle nedokáže s Bohem efektivně sblížit. Je to podobné jako mezi lidmi: člověk, kterého bychom rádi získali pro trvalý vztah, ten musí být častým partnerem našich rozhovorů, být svědkem našich radostí i smutků. A podobně jako mezi lidmi platí, že kdo miluje Boha, chce s ním být. A kdo by teprve rád patřil mezi ty Bohu milé, musí se pohybovat v boží blízkosti. Někdy přitom má chuť hovořit, jindy chce zůstat s ním mlčky. Právě to je modlitba: být s Bohem.

A také platí i mezi člověkem a Bohem: jako člověk vyhledává milovaného člověka v každé volné chvilce, tak by se měl křesťan v každé vlastně volné chvilce utíkat ke svému Pánu.

Dobrá, ale dnešní slovo přece také varuje, je tu řeč o plýtvání slovem. Jak to tedy máme udělat, abychom při modlitbě neplýtvali slovy? Abychom se nemodlili jako pohané? K tomu navádí své učedníky Ježíš sám. Prozrazuje, jakým způsobem se vlastně modlí On.

Všimněte si napřed, kdy k takovému školení dojde. Přátelé už chodili s Ježíšem dávno, viděli mnoho jeho divů, viděli, jakým způsobem mluví; najednou si sami uvědomili, že vlastně se ho ještě nikdy neptali na modlitbu. To není tak divné, i my leccos zapomeneme včas zjistit. Jenže: ani Ježíš se jim sám v téhle zdá se důležité věci nepřipomíná; čeká, až se zeptají sami. Ne každá chvíle je tedy příhodná. Nejde totiž o žádné posvátné řemeslo, jde o otevírání srdcí, při kterém se děje pravda.

Co tedy v té snad příhodné chvíli Ježíš doporučuje? Jeden jediný otčenáš? Jak tedy vypadá ta mistrovská modlitba Páně?

Její struktura je pozoruhodně nevyrovnaná: Celá první polovina je věnována boží chvále. Když říkáme: "Přijď království Tvé", to není prosba. My tak vyjadřujeme, že se na boží kralování těšíme. Jinak řečeno: chválím jej za to, jaký je. Přejeme-li si prosadit boží vůli, tak jako bychom vyzdvihovali svou dosavadní zkušenost s boží vůlí, tu nejlepší zkušenost. Někdy jsme s ní zápasili, to je pravda, někdy jsme se před jejím tlakem dokonce uhnuli, tak jako Jonáš, ale konec konců, když se člověk dívá zpátky v pokoji srdce, tak musí uznat a rád uznat, že Boží vůle byla vždycky vposledku milostivá.

A tak tu máme prvé zjištění: Nemá-li být naše modlitba upovídaná jako modlitba pohanů, nabízí Ježíš tuto strukturu: chvalte, děkujte. Chválou získáte lepší ladění, správný postoj. Modlitba je pohansky upovídaná, pokud máme jen jedinou potřebu: upozornit boží krátkou paměť na to, že my zbožní cosi potřebujeme pro sebe samé. Ježíš také prosí za uspokojení svých potřeb, třeba za chléb. Ale prosí až poté, co chválil. Také neprosí proto, že by nemínil chléb vyzískat vlastním přičiněním, ale proto, že dobře ví: ani dennodenní úsilí nebo námaha sama o sobě nemusí přinést plody. Pokud je plodné, je to znamení boží přízně, kterou se sluší nepřehlédnout. Podobné je to i s ostatními prosbami: má-li dojít k zázraku mezilidského i kosmického odpuštění, nebude to jinak, než za boží spoluúčasti. Nikdo z nás si totiž nemůže sám nic odpustit. My dokážeme někdy vinu zahladit, překrýt něčím, zadupat do nevědomí, ale v procesu hojivého odpouštění jsme všichni závislí na tom druhém, na tom, komu bylo ublíženo, ten má totiž klíče od naší svobody. V tomhle jsme plně odkázáni na milosrdenství jiných subjektů.

Tak tedy vypadá rozhovor Ježíše s jeho Otcem: chvála, mnoho chvály na různý způsob. Pak zpokorňující vědomí vlastní lidsky nedostačivé reality a konečně milosrdné boží ujištění o odpuštění, které má zůstat všudypřítomné. A na základě toho ujištění Božího se pak máme odvážit konečně za cosi konkrétního prosit.

Ani teď Ježíš neprosí o já, ale o své blízké. Prosba "Neuveď nás v pokušení", to je prosba o eschaton. Je to prosba s výhledem na poslední den, kdy bude všeobecná hrůza a kdy všeobecný zmatek už naroste natolik, že bude pokušením i pro ty, kteří dosud v boží přítomnost dokázali věřit. V takové době - učí nás podobenství jinde - vydrží osamělý leccos, ale hůř je těm, kteří se strachují o osud svých milovaných. V otčenáši je řeč o pokušení zachraňovat, co jsme už předtím svěřili důvěřivě do lásky boží. To je pokušení posledního dne, kdy se řítí vše, co člověk kdy vybudoval, řítí se hmotné i duchovní konstrukce, na které jsme celý život sázeli. Jak Ježíš sám v dané souvislosti poznamenává jinde: "kdyby tyto dny nebyly zkráceny, tak by leckdo z těch poctivců nevydržel." A tak právě za tenhle den svých blízkých prosíme, za jejich krizi všech krizí, protože tenhle svůj konec světa si prožije a musí prožít každý, kdo se narodil.

Pokud bude mít naše modlitba tuto strukturu, nezáleží na tom, kolik má objektivně slov; může trvat celé dopoledne a může trvat dvě minuty. Když to bude modlitba na způsob Ježíšův, nebude pohanská.

Kdo se podrží Ježíšovy zkušenosti, ten se při modlitbě nenudí, nemá problémy s udržením pozornosti. Jde o to rozezvučet svoje nitro pravdivou a poctivou chválou; ta člověka naplní vděčností a tím i touhou po blízkosti toho, o kom je řeč.

Moudře je tedy řeč o umění modlitby hned zpočátku postu. Mnohé v sobě musíme opravit, má-li velikonoční aleluja mluvit pravdu. I aleluja se totiž může stát pohanským křikem.

Jiný rok:

Co radí modlitba Páně (Brtnice 2007)

MR: Iz 55, 10-11; Ž 34, 4-19; Mt 6, 7-15;

Startem pochodu k jádru velikonoc, tedy k setkání se svým vlastním křtem je trojí pokušení, o kterém byla řeč v neděli. Dalo by se jim říci pokušení zbožným životem, aby úspěšně kanalizovat skutečné obrácení.

Nabídka osvědčeného institutu

Kdekdo má pocit, že už ví, kudy na věc a nezdržuje se vírou (důvěrou) evangeliu (tradicím, ve které víra evangeliu postupně vypučela a možná i bují.

Instituty nabízené tradicí připadají někomu jako svěrací kazajka, bez které se přece rozumný člověk dobré vůle obejde. Neobejde. Takového pseudoliberála nevede věrnost toleranci a nezávislosti, ale momentální hladiny hormonů.

Modlitba od nepoměti patřila a dosud patří mezi elementární výzbroj každého náboženství. Křesťan může a nemusí být zbožný. Zbožnost může a nemusí pomáhat v ůsilí bát křesťanem, upozorňuje dnes Ježíš.

Není modlitba jako modlitba – a nemyslím tu na rozdíl mezi modlitbou pořádně soustředěnou a modlitbou atakovanou všelijakými naléhajícími starostmi. Spíš tu platí Pavlovo: Vše je dovoleno, ne vše prospívá právě vám. Smysl modlitby jako komunikace s Bohem lze různými formami modlitby s úspěchem devalvovat, tvrdí dnešní evangelium.

Umění rozlišovat

Vyplatí se zkoumat ovoce té které modlitby. Možná zjistíme ovoce užitečné a kvalitní, ale pro Ježíšův životní styl nevhodné. Každá poctivě učiněná modlitba přináší modlitebníku efekt, ale tím není řečeno, že je to modlitba, která slouží komunikaci mezi Otcem našeho Pána Ježíše a člověkem. Třeba velké modlitební poutě v zemích buddhistické tradice – a jistě i velkých poutí křesťanů od středověku podnes.

Efekt nepopiratelný vykazuje prý tzv. modlitba Ježíšova, je to pokřtěná mantra. Prospívá podobně jako jiné mantry, ale není podle Ježíšova dnešního kriteria.

Také modlitby zbožných se mohou významně lišit od modlitby Páně. Ta Ježíšem doporučovaná vyžaduje od modlitebníka víru. Tedy důvěru (fides), nejen důvěřivost (fiducia). Ta víra, popřípadě posilovaná nebo zastupovaná nadějí, ta je – řečeno s Izajášem - tou půdou, která lačně ssaje boží odpověď a správně s ní naloží. To vůbec není samozřejmé. V naší všednodenní i sváteční praxi –k nám živý Bůh mluví zpravidla činy, nikoli tichými slovy, která slýcháme a rádi přisuzujeme božímu hlasu či hlasu nějakého posla nebes. Důležité je, že takové milé řeči našeho nitra lze rozumět i bez víry, ale k modlitebnímu dialogu s božím gestem se bez víry nikdo neobejde.

Jak nás to učil Pán

Ježíš modlitbou vyjadřuje niternou potřebu parusie, onoho Maranatha,. Kdo tu potřebu neživí nebo dokonce ani nemá, brzo svými otčenáši prostě lže, anebo v lepším případě jen točí buddhistickým mlýnkem.

Když Ježíš vyjadřuje svoji starost o přátele, jde mu především o to, aby je některé z klíčových pokušení nezavedlo mimo cestu. Bible říkala pokušení Jezer, prý něco jako bludička, která nejen zavádí, ale zavádí do bahniště. Takovou prosbu o ochranu druhých (případně nás spolu s druhými ) je nutně třeba mít ty kolem sebe rád, vnímat jejich ohrožení. Bez toho citu pro ohrožení nebude prosba dost pravdivá, stane se prázdnou slámou.

To ohrožení pokoušením je přinejmenším dvojí: jak si každý všiml, pokušitelem je něco nebo někdo, co vychází původně z boží ruky. Pokoušet může nejen anděl, ale i biblický text, znal Ježíš ze zkušenosti. Pochopitelně vždy zvyšuje razanci nějaký hlad. Nejen potřeba chleba, ale hlad. V člověku hladoví více pudů než ten, který hledá zajistit životní energie potravou. A tak když Ježíš usiluje o dar nasycení i o dar smíření s bližními – po obojím lidská duše hladoví - zní tu výslovně prosba, aby šlo znovu o originály přímo z boží dlaně.

V našich dnech má hlad i jiné tváře

Jsme třeba svědky toho, jak L. a P. postupně nahlodává zlomyslnost jejich sousedů. Pomalu ale jistě se stává žízeň po spravedlnosti úplnou trýzní.

Některé z našich přátel drtí zhoubná nemoc a s tím spojený strach z budoucnosti jejich dětí, díla, ambicí. Také zde o účinnosti našich proseb nerozhoduje schopnost nalézt trefné slovo, ale pravda vztahu mezi námi a tím, za koho prosíme.

Nejzranitelnějším zůstává člověk ve svém hladu po nějaké formě moci. Při soužití různých lidé ve společenství je třeba užívat moc. Ale Ježíš výslovně v evangeliích varoval své přátele, aby o moc neusilovali. V každé době bylo pozoruhodně málo těch, kdo tohle Ježíšovi a evangeliu vůbec věří. Kdekdo místo toho usiluje o trochu moci, prý aby mohl někomu prospět. Možná i prospěje, ale sám pod pokušením moci zahyne. Už v rukopisech ranné církve proto zkušenost církve dodávala k textu evangelisty liturgickou aklamaci potvrzující, že i podle názoru modlícího se patří království Pánu, ne lidem, ani lidem z boží milosti představeným.,